TotalFilm

S Timem Burtonem je to zvláštní. Několikrát úspěšně složil filmařskou maturitu, aby příště jako nadaný začátečník splácal pejskokočičkovský dort. Oba extrémy má nejspíš na svědomí Burtonova osobnost: okouzlené věčné dítě se zvláštními zálibami a bezbřehou imaginací. Jeho poslední opus Ospalá díra je opět typickým výplodem hravého nadšence. Klasická americká legenda o Bezhlavém jezdci z 18. století nabídla všechno, co má Burton rád: strašidla, pohádku a výtvarnou bohatost. Rozhodně ne náhodou svěřil režisér ústřední roli Ichaboda svému oblíbenci Johnymu Deppovi, který má charisma přesně pro takový druh postavy. Depp Ichaboda opatřil tiky, záhadným pohledem a sklonem omdlévat v klíčových situacích. Ostatně není to poprvé, kdy předvedl, že i směšný slaboch může být „šik". V image potrhlého Puškina ani jinak vypadat neumí, takže fanynky si přijdou na své. Jeho partnerka Christina Ricci dává Katrině tvář dítěte a duši ženy. Bohužel tentokrát tato talentovaná herečka zůstala trochu na ozdobu. Ospalá díra je totiž především pánská jízda a plejáda britských herců zastínila oba romantické hrdiny. Kromě již zmíněných postav excelují v hlavní rolích mlha, mraky a stromy, které někdy připomínají oživlé obrazy holandských mistrů. Tady Burton ukázal, proč se z řadového animátora u Disneyů vypracoval na uznávaného filmaře. Pečlivě připravené scenérie, mistrná kamera (oscarová nominace pro Emmanuela Lubezkiho), práce s barevnou tonalitou - to vše navozuje atmosféru starých hororů, točených převážně v kulisách. Dobový vzhled se potkává s dokonalostí moderních technologií, ale zůstává pietní a starosvětský. Režisérova pocta klasikům jde ještě dál: v impozantních roličkách se ve filmu mihne řada veteránů filmové hrůzy, jako Christopher Lee (newyorský soudce) nebo Michael Cough (notář). A za nesčetnými citacemi z pilířů žánru jako by mrkalo spiklenecké oko. Veteráni filmové hrůzy se na plátně sice mihnou, ale jinak je HRŮZA právě to, s čím je tento horor na štíru, l když se hlavy koulí ostošest, je to burtonovsky pitoreskní vraždění. Jediným zdrojem děsu je Bezhlavý jezdec (hlavaté vstupy si vychutnal Christopher Walken). Při řadě jeho scén vás opravdu zamrazí v zádech. Jiné nápady (jako pramínky mlhy, zhasínající louče) jsou sice půvabně napínavé, ale že by byly děsivé? Úvodní sekvence filmuje skvělá, ale postupem času dynamického napětí ubývá. Čtyřlístek ctihodných zlosynů je již od počátku nenápadný jak sněhulák v pitevně a zlá čarodějnice? Její vrcholný výstup je pěkně ukecaný. Ospalá díra nový boom gotického hororu patrně nezpůsobí, jako fajnšmekrova elegantní poklona však dopadla výborně. Nepoměr mezi hororem, komedií a lovestory nejspíš opět rozdělí diváky do dvou táborů. Okouzlující, perfektně dotažená vizualita filmu ovšem přesvědčila hollywoodské producenty, že právě Burton by si zasloužil dát novou tvář Planetě opic.

Znalec temných zákoutí velkoměsta i lidské duše Martin Scorsese ve svém posledním díle vykresluje temnou fascinující vizi města, jež místo bezpečného domova připomíná spíš očistec. Ve dne se v parcích, ulicích a obchodech procházejí normální lidé se svými všedními starostmi, všude panuje čilý ruch, město má podobu energického a překotného mládí. V noci ale nasazuje Hell`s Kitchen zcela jinou tvář. Po ulicích se promenují laciné prostitutky, jejich pasáci a zákazníci, bezdomovci s nezbytným alkoholem a samozřejmě dealeři drog. Násilí, zoufalství a všudypřítomný pocit únavy, takové jsou charakteristické znaky prostředí, v němž se Frank se svou sanitkou noc co noc snaží zachraňovat životy. Dělá svou práci už pět let a začíná mu to všechno trochu lézt na mozek. Tvůrci Počítání mrtvých záměrně netrvali na dramaticky gradovaném příběhu. Jedná se spíše o neuspořádaný příval vypjatých okamžiků střídaných sporadickými chvilkami uvolnění - přesně tak, jak tyto tři náročné noci vnímá vyčerpaný Frank. Ostatně i on sám by se určitě označil za duševně nevyrovnaného člověka. Pomineme-li deprese a chronickou únavu zaháněnou panáky a hektolitry kávy, stále je tu ještě ten vtíravý pocit, že k němu promlouvají mrtví a lidé v bezvědomí nebo že si občas všichni nasadili tvář mladičké Rose. Navíc už dlouho nikoho nezachránil. Pacienti mu v sanitce umírají a on může být maximálně svědkem jejich bolesti. Být nevysvěceným zpovědníkem ulice je ale možná jeho druhým, neméně závažným posláním. Zajímavou kapitolu samu pro sebe tvoří Frankovi parťáci, s nimiž sdílí nevelký prostor své pojízdné ambulance. Každou noc s ním jezdí někdo jiný, ale všichni se na rozdíl od něj naučili držet si tuhle práci od těla. Larry (John Goodman) je obyčejný tupý tlusťoch, jehož duševno se točí hlavně kolem jídla a lákavých představ služebního postupu. dobrosrdečný černoch Marcus (Ving Rhames) se opírá o svou víru, již se snaží podávat zároveň s léky. Třetí z nich, Walls (Tom Sizemore), má taky v nepořádku nervy, ovšem trochu jinak než Frank. Namáhavá práce ho nabíjí neutuchajícím vztekem a dělá z něj běsnícího maniaka, zchlazujícího si svou agresivitu na ubohých loserech z ulice. Franka to zpočátku odpuzuje, ale posléze se nechá strhnout Wallsovou energií k divoké destruktivní jízdě. Světlým bodem jeho dnů se stane útlá Mary (Patricia Arquette), ke které však cítí něco složitějšího než jen lásku. Mary představuje naději na spásu a očištění od všudypřítomné únavy, která ho každou noc obalí jako odpudivá špína. Ve středobodu Scorseseho temného opusu tentokrát nestojí jeho oblíbenec Robert De Niro, ale též vynikající Nicolas Cage (8mm, Tváří v tvář, Con Air). Ten opět dokázal, že zvládne mnohem víc než jen hrdiny superakčních filmů, a domnívám se, že vyčerpaný a horečnatý Frank je srovnatelný s jeho oscarovým výkonem v Leaving Las Vegas. Další nejvýraznější postavu vytvořil obsesivně výbušný Tom Sizemore, ale vlastně všichni zmínění herci podávají výkony lepší než jen dobré. Hektický dojem z popisu tří nocí Franka Pierce ještě podtrhuje neposedná kamera, která exceluje zvláště ve scénách zběsilých jízd nočním New Yorkem, a podobně nervní hudba. Zkrátka něco, co byste rozhodně neměli vynechat.

Somrácky vyhlížející loutkař Craig Schwarz a jeho žena Lotte nevyjdou z toho mála peněz, co Graig vydělá svými představeními. Proto si Craig najde zaměstnání v bizardní společnosti sídlící v sedmapůltém patře mrakodrapu, kde ve své kanceláři objeví tajemná dvířka a za nimi chodbu, která vede do hlavy herce Johna Malkoviche. Po čtvrthodinovém pozorování světa očima slavného herce je cestovatel vyplivnut z Malkovichova mozku u dálnice na New York. Na tomto jednoduchém, ale naprosto originálním nápadu je pak postavena celá řada bizardních a často velmi komických situací. V kalném moři globální scenáristické impotence a vykládačství působí V kůži Johna Malkoviche jako studánka pramenité vody. Výchozí idea je rozvedena tak komplikovaně, nápaditě a zábavně, že budete zírat. Někteří autoři své skvělé nápady dokážou rutinně zabíjet, ale Charlie Kaufman to nedopustil a své děťátko vypiplal v nevídaný exemplář svého druhu. K tomu připočítejte výborné herecké výkony Johna Cusacka v roli vyjeveného Craiga, Cameron Diaz jako ušmudlané Lotte, Catherine Kelner coby vypočítavé Maxine a samozřejmě Johna Gavina Malkoviche, který si zahrál Johna Horatia Malkoviche, a dostanete vskutku vyníkající filmeček. A ptáte se, co se stane, když Malkovich vleze do hlavy Malkoviche? Malkovich, Malkovich, Malkovich

Může si italský herec, populární především ve své vlasti, získat americkou Akademii natolik, že mu udělí 2 Oscary? Lze o jedné z nejtragičtějších událostí v historii pojednávat v díle, jehož první část je čistá komedie? Stojí Život je krásný za vidění? Ano. Ano. Ano. Hlavním hrdinou snímku Roberta Benigniho je trochu užvaněný chlapík Guido, nevyčerpatelný zdroj humoru a fantazie. Svým osobitým kouzlem si získá srdce půvabné učitelky Dory, a poté, co se jí narodí syn Giosué, nezná jeho štěstí mezí. Naneštěstí se právě píší 40. léta a Guido má židovský původ. Jednoho dne se tedy spolu se svou rodinou ocitne ve špinavém vlaku odvážejícím je do koncentračního tábora. Zde začne hrát zoufalou hru: vysvětlí synovi, že všechno kolem je taková zvláštní soutěž a vítěz získá opravdový tank. A tak zatímco ostatní bojují o přežití, vynakládá Guido nadlidské úsilí, aby syna v této iluzi udržel. Režisér a zároveň hlavní hrdina nechtěl vyprávět o skutečné události, neboť je jasné, že realita by s podobným pošetile heroickým příběhem rychle zatočila Jeho film je velkolepou oslavou humoru a hravé radosti ze života a jako takový je přesvědčivý. Dokazuje to i nebývalý oscarový úspěch.

Bratři Coenové netočili vždycky tak veselé věci jako Záskok, Zmatky v Arizoně či Big Lebowskiho. Jejich prvotina Zbytečná krutost má mnohem blíž k temnějším a drsnějším titulům, jako jsou Fargo nebo Barton Fink, ale i ty jsou na druhé straně v porovnáním s ní doslova přecpány humorem. Možná připadala Zbytečná krutost příliš zneklidňující i samotným tvůrcům, a proto si napříště dali pozor, by jim v kinech nebo u televize kardiaci nekolabovali s napětím a jejich partnerky strachem a zhnusením nezavíraly oči. Ne že by se snad v případe Zbytečné krutosti jednalo o nějakou divokou sadistickou jízdu plnou přestřelek, stříkající krve a zohavených mrtvol. Naopak! Vyobrazení lidských ostatků je decentní a příběh jde kupředu tak pomalu, že kdybyste zkrátili na minimum každou scénu, ve které se postavy pouze pohybují sem tam, nebo koukají do kamery - zbylo by vám pětiminutovej klip k nějaké zabijácké baladě. Jenomže právě všechny ty nekonečně němé scény vás spolehlivě vtáhnou do děje a nedají vám šanci ho opustit, kdykoliv si s vašima nervama začne hrát. Otřepaná zápletka díky tomu dostává nový rozměr a nutí vás, abyste si uvědomili, že něco takového byste si určitě nechtěli vyzkoušet na vlastní kůži. Scénář je totiž ke svým jednoduchým a nehezkým postavám neobyčejně krutý. V tomhle filmu není nikdo, kdo by byl obdařen schopností rozlišit, co se vlastně kolem děje, a dobrou polovinu času jen přemýšlíte nad tím, že někdo dělá něco jenom proto, že si myslí, co má ovšem na svědomí ještě někdo další, o čemž ti první dva to přirozeně neví. Když už máte dojem, že se to konečně musí vyjasnit, tak se to ještě zkomplikuje. Režijní debut bratří Coenových nelze označit za pouhou formálně brilantní ukázku film noiru. Atmosféra nesnesitelného napětí se buduje už od Alfreda Hitchcocka stále stejně a působivost Zbytečné krutosti vás přesvědčí, že když už chcete zabít nevěrnou partnerku, je rozhodně lepší vzít to do vlastních rukou než si na to někoho najmout.

Námět filmu vychází z románu Patricie Hingsmith, mimo jiné autorky knižní předlohy k Hitchcockovým Cizincům ve vlaku. Román Talentovaný pan Ripley už jednou zfilmoval v roce 1960 René Clement a hlavní roli tehdy hrál Alain Delon. Ústřední postavou knihy i obou filmů je vysoce inteligentní, ale zároveň velmi amorální Tom Ripley. Mezi jeho hlavní nadání patří padělání podpisů, lhaní a napodobování lidí. Na rozdíl od Delona, který Ripleyho ztělesnil jako chladného a krutého manipulátora, je Damonův hrdina ke svým činům vlastně donucen okolnostmi. Jeden zkrat v jeho chování vede k celé řadě dalších následků a spirála se začíná roztáčet čím dál tím rychleji. Matt Damon ale téměř po celý film působí jako zakřiknutý a nesmělý mladíček. Pouze v několika okamžicích z něj můžeme skutečně cítit nějakou vnitřní sílu a charisma. Na tuhle postavu zkrátka moc nestačí. Naproti tomu pro mě dosud skoro neznámý Jude Law podává jako Dickie solidní výkon, a nemohu se zbavit dojmu, že právě on by byl mnohem lepším Ripleye než Damon. Sympatická Gwyneth Paltrow se sice v roli Dickieho přítelkyně Marge snaží, seč jí síly stačí ,ale se svou nevýraznou rolí toho stejně moc udělat nemůže. Talentovaný pan Ripley vypadá už na první pohled velmi atraktivně. Film se odehrává v Itálii padesátých let a dobové reálie jsou skutečně věrohodné. Kamera klouže po nádherných exteriérech Říma nebo Benátek a z plátna na vás doslova dýchá dekadence jazzových klubů poválečné Evropy. Zpočátku slušná atmosféra ale postupem času vyprchává, a ke konci se na plátno pomalu ale jistě vkrádá nuda. Někdo by zkrátka měl Minghellovi konečně vysvětlit, že sebelepší práce s kamerou, velkorysá výprava a lákavé herecké obsazení mu nebudou stačit, pokaždé se nenaučí střihat filmy na únosnou délku a hodlá i nadále diváky trápit svými natahovanými, dvouapulhodinovými opusy.

Proč právě Americká krása je tak úspěšná? Protože kromě bezvadně odvedené řemeslné práce na všech postech je tak trochu příběhem o každém z nás. Z velmi obyčejného startovního bodu se vyvine velmi neobyčejně, přičemž se tvůrci vyhnuli patosu, sentimentu a fatalistickým prvkům, jako jsou láska až za hrob nebo smrtelná nemoc. Lester se zamiluje do krásné kamarádky své dcery a touží se s ní vypsat. Amorální? Jistě. Pervezní? Nikoli. Pochopitelné? Snadno. Ona však není cílem, jen lékem na slepotu, která Lestera postihla. A to lékem velmi silným! Stačí jediná dávka, aby začal vidět dlouho nevídané. Angela ovšem není jediným léčivem, je tu ještě Ricky, syn souseda, všeobecně považovaný za magora, přestože je paradoxně tím nejzdravějším jedincem na plátně. A jestli Angela je pro oči, tak Ricky je antidepresivem. Nejen pro Lestera, ale i pro jeho postpubertálně naštvanou dceru. Ve filmu neuvidíme "personifikované" zlo, žádná z postav sama o sobě není zlá. Černobílost zde nemá své místo. Lester není dobrák a jeho žena, dcera a zaměstnavatel nejsou jeho tyrany. každý z nich má svůj díl viny na dnes existujících, velmi patologických vztazích, které ovlivňují jejich chování i myšlení. Hlavní hrdina je sice svou rodinou považován za chronického losera, ale nikdo z jeho okolí rozhodně není vítěz. Jsou na tom stejně jako on, často i hůře. Kevin Spacey si roli Lestera viditelně užívá. je cynický, lehkomyslný, impulsivní, ale zároveň velmi rozumný a cílevědomý. Ví, co chce, a jde za tím. Jeho proměna z člověka, jenž je podle vlastních slov mrtvý, v chlápka, co začne sportovat, kouřit trávu a znovu poslouchat Pink Floyd, je prostě úžasná. Annette Bening coby Hysterická, afektovaná a sexuálně neukojená Carolyn Burnham podává svůj nejlepší výkon od Švindlířů. Nelze také zapomenout na představitele Rickyho, Wese Bentleyho, kluka s pronikavým pohledem a určitě skvělou budoucností. Americká krása rozhodně nevynáší žádné křiklavé morální soudy a zkaženosti vztahů, ani o rutinní šedé konzumnosti. Nicméně je nenápadným a v podvědomí šťourajícím varováním. Ano, dnes jsme mladí, úspěšní a ambiciózní, ale do ubíjejícího stereotypu lze sklouznout velmi snadno. Existuje sice ještě slušná šance, že přijde z vnějšku nějaký impuls a my nakrátko znovu objevíme kouzlo života, ale téměř stoprocentně nebudeme mít takové štěstí, aby nás potkal stejně skvělý konec jako Lestera Burnhama. Přišel sice o vše, ale už nikdy nebude "loserem".

Bitva o ostrov Guadalcanal byla prvním velkým americkým vítězstvím nad Japonci od smutně proslulého Pearl Harboru. Režisér Terrence Mallick zachycuje tuto významnou válečnou epizodu jako absurdní krvavou skvrnu na původní rajské atmosféře tropického ostrova. Hrdinů tenké červené Linie je hned několik a důležitější než jejich životy jsou pro Mallicka jejich motivace a touhy. Opakovaně dezertující Witt hledá lepší svět, zatímco seržant Welsh už ani nevěří, že něco takového existuje. Kapitán Staros se snaží šetřit životy lidí, které ambiciózní plukovník Tall žene tvrdou rukou vstříc japonským kulumetným hnízdům. Kapitán Gaff jen odvádí svoji práci a vojín Bell myslí na manželku. Co vlastně tihle nezkušení Američani a koneckonců i ti zdecimovaní Japonci pohledávají na Guadalcanalu? Kde se v nich bere schopnost zabíjet ty druhé? Co jsme to my lidé vlastně zač? Malick se nebojí pořádně zafilozofovat. Tahle odvaha u něj jde tak daleko, že nechává postavy mizet podle toho, jak se mu to zrovna hodí, a dějová kostra filmu nepatří k nejrafinovanějším. Kupodivu to velmi dobře funguje. Zřejmě díky skvělému hereckému obsazení a vpravdě oslňující práci kameramana Johna Tolla. Tenká červená linie není klasickým válečným filmem. Není v ní podstatné, o co se bojuje, důležité je, že se to vůbec občas stává. Zkrátka a jednoduše je to docela náročné dílo.

Lid versus Larry Flynt 2. Ne, nepřehlédli jste. Nový film Miloše Formana Muž na měsíci je vizuálně i námětově natolik podobný tomu předcházejícímu, že bychom ho ironicky mohli označit za jeho volné pokračování. To ovšem ještě nesnižuje jeho kvalitu! Před natočením Flynta se Formanovi dlouho žádná látka nezalíbila natolik, aby se pustil do její realizace. Říkal, že dělat film jen proto, aby něco natočil, se mu nechtělo. PAk ale narazil na scénář Scotta Alexandra a Larry Karaszewskiho. O tom, že to byla správná volba svědčí získaný Oscar. I to byl důvod, proč Forman vsadil u dalšího filmu na stejné koně. Ti zvolili osvědčenou cestu, když oba příběhy vystavěli podobné. Předlohou Muže na měsíci i Larryho Flynta se stali muži s barvitými životními příběhy, které jako by jen čekaly, kdy po nich filmaři sáhnou. Jeden bojuje u soudu za svobodu slova, zatímco druhý se snaží bavit televizní diváky. Ti dva muži se ocitli v jinou dobu na jiných místech, ale přesto je v jejich osudech jedno společné. Oba najednou bojují, i když každý svým způsobem, s veřejností. Jsou v koncích a svoji vnitřní samotu se snaží zakrýt osobností. Byli tak trochu splachovací: Larry Flynt dál dělal zesměšňující kousky u soudu a Kaufman během své show i přes protesty diváků zarytě pokračoval v únavné četbě oblíbené knihy. Kaufman se chtěl stát největší hvězdou na světě. Velmi záhy si uvědomil, že je závislý na úspěchu a potřebuje ho k životu. Měl geniální napady, kterými k sobě poutal pozornost, jenže ne všechny byly akceptovatelné všemi, kdo se na televizi dívali. Flynt i Kaufman dělali vlastně pro lidi, ale nechci prvního z nich zbytečně podezřívat z nejčistších pohnutek. Kaufman byl svému publiku oddán a rekonstrukce slavného vystoupení v Carnegie Hall, podomácku zakončená sklenicí mléka a sušenkou pro každého, je toho dojemným důkazem. Hlavní roli v "novém Formanovi" dostal herec s gumovou tváří, Jim Carrey. Je nutné říci, že na výkonu představitele Andy Kaufmana ležel pěkný kus budoucího výsledku. Miloš Forman vyprávěl, že při práci s Carrey měl pocit, že pokaždé přišel na plac skutečný Kaufman. Podobnou věc pocítí i diváci v sále a na Carreyho z Masky či Ace Ventury si ani nevzpomenou. Ve vedlejší roli se podobně jako minule objevila Courtney Love. Její drobné výstupy jsou ve skrze civilní a pod drtivou jízdou Jima Carreyho na sebe dávají rychle zapomenout. Nezanedbatelným spojovacím prvkem obou snímků je také způsob filmové řeči. Stejné jméno režiséra i scénáristů se pod biografickými snímky muselo odrazit, i když ne v tak jasné formě. Příkladná je čistota provedení, Forman přesně vybírá momenty s vypovídající hodnotou sdělení i dávkou emocí. Tragédii podtrhne humorem, chvíle štěstí syrově střídá zdrcující realitou. nic není navíc. Filmy mají pevnou stavbu, nosný příběh a geniální představitele hlavních rolí. Proto jsou oba tak vzrušující podívanou.