TotalFilm

„Tohle sako z hadí kůže je symbol mojí individuality a víry v osobní svobodu.“ Na začátku devadesátých let ještě před Gaunery, Bartonem Finkem a Edem Woodem se objevil film, jehož zdánlivě náhodně poskládaná směs surrealismu, černého humoru a násilí vydláždila chodník pro výše jmenované snímky. Ve Zběsilosti v srdci spojil David Lynch klasické americké road movies Bonnie a Clyde a Čaroděj ze země Oz takovým způsobem, jaký by si většina ostatních režisérů nedokázala ani představit, natož pak ho realizovat. Sailor a Lula jsou pevnou součástí tradice milenců na útěku, pod palubní deskou mají pistole, pronásledovatele v patách a oči jim jiskří. Oba jsou také typicky lynchovsky nevinní psanci „on the road". Přestože i oni jsou produkty zkorumpovaného světa, uchovávají si jistou čistotu, která se zrcadlí v jejich vzájemné oddanosti a dětské naivitě. Pokud má Lula připomínat Judy Garland v kožené podprsence, pak Sailor musí být mladistvým delikventem s duší básníka a hlasem kabaretního zpěváka. Zběsilost v srdci získala v roce 1990 Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Ve stejné době diváci na celém světě nadšeně sledovali Lynchovu surrealistickou mýdlovou operu Městečko Twin Peaks. Lynch se v té době rozjel na nejvyšší rychlostní stupeň; získal si reputaci také jako malíř a nabídky na natáčení reklam a hudebních videoklipů se mu jenom hrnuly. Avantgardní hrdinové se tehdy dostali na vrchol a své čestné postavení mezi nimi získal právě tenhle renesanční člověk s jedinečně pokřiveným pohledem na svět. Jenže Lynch se zároveň dostal do velmi nebezpečné pozice. Na jedné straně byl uctíván jako génius, ale na straně druhé mu mnozí vyčítali jeho vztah k hollywoodskému mainstreamu. Umělecky založení diváci ho začali obdivovat hned po jeho debutu Mazací hlava z roku 1976. Oscarovou nominaci a respekt hollywoodských magnátů získal díky Slonímu muži, ale pak následovala Duna, která se stala hodně drahým propadákem. Velkolepým návratem do skvělé formy byl až Modrý samet, kontroverzní kultovní hit, který připravil cestu pro televizní událost číslo jedna známou jako Městečko Twin Peaks. Na Zběsilost v srdci (volnou adaptaci románu Barryho Gifforda, který se v roce 1994 podílel na Lynchově scénáři k Lost Highway) proto diváci dychtivě čekali. Pro většinové publikum byly ale šokující sexuální a násilné scény příliš silná káva, stejně jako Lynchova obvyklá dávka komického surrealismu. Jenže noční můry a krvavé skvrny nejsou jedinými esy v Lynchově rukávu. Jeho až puntičkářský smysl pro detail (hudba, kostýmy, líčení, světlo) dokáže vytvořit tak působivou atmosféru, že se o děj přestanete zajímat. Stejně jako Hluboký spánek Howarda Hawkse, kde děj nemá prakticky žádný význam, se i Zběsilost v srdci vyznačuje tím, že představuje spíš obraz alternativní reality než obyčejný filmový příběh. Nervozita nepramení jen z neobvyklého chování hlavních postav, ale i z netradičního spojení několika žánrů. Lynch tu totiž slepil melodrama s brutálním thrillerem, společensky únosné erotično s černou komedií a čistým hororem. Pokud Městečko Twin Peaks a Modrý samet odhalily ohavnosti v pozadí amerického snu o životě na maloměstě, pak se Lynch ve Zběsilosti v srdci podíval na zoubek dalšímu symbolu Ameriky padesátých let - zamilovaným mladým rebelům na útěku. Sailor a Lulajsou ona zlatíčka z love songů, která kvůli své sexuální svobodě kašlou na autority. Navíc spolu komunikují hláškami typickými pro „béčkové" filmy. Lula říká svému milenci: „Vzrušuješ mě, Sailore, fakt mě vzrušuješ; jsem z tebe hotová!" Když Sailor zrovna v klubu nezastavuje rockovou kapelu, aby jí zazpíval milostnou píseň, tak říká věty typu: „Ty jsi fakt nebezpečně krásná, bejby, to musím přiznat.“ Zběsilost v srdci ovlivnila pěknou řádku nebezpečně rozkošných milostných road movies - Pravdivou romanci Tonyho Scotta, Takové normální zabijáky Olivera Stonea nebo Zkrvenou generaci Gregga Arakiho - kde se láska stává důkazem pravdy ve světě, který je jinak „zběsilý v srdci a příšerný na povrchu". Lynchova záliba v brutalitě a perverzi se nikdy nemíchá s jeho nezničitelnou romantickou duší. Vždyť dokonce proměnil Giffordovo smutné finále ve šťastné setkání, které dokresluje andělské zjevení a Elvisovo Love Me Tender v podání Nica Cage. Lynchova úchylná představivost, vypíchnuté kýčovité scény a detailní zobrazování násilí a sexu se nakonec staly prvními příznaky pochmurné, ironické a kacířské atmosféry devadesátých let, která si za své hrdiny vybrala bratry Coeny, Quentina Tarantina a Tima Burtona. Málokdo by se odvážil tvrdit, že Zběsilost v srdci je Lynchovým nejlepším dílem. Těžko ale najdete film plný sexu, krve a rock'n'rollu, který by byl lepší.

Pulp Fiction byl českým distributorem „vylepšen" o podtitul Historky z podsvětí. Ten je sice zcela nadbytečný, ale zároveň tak výstižný, že by se dal z fleku používat jako žánrově označení. Filmový fanda by konečně ve videopůjčovně nemusel zdlouhavě vysvětlovat, že chce film, kde několik drsných chlapíků z různých vrstev podsvětí řeší několik banálních a patřičně protizákonných problémů, přičemž je to veliká legrace, mluví se v tom sprostě a glorifikuje to brutální násilí. Pravda, může také říct, že chce něco jako Pulp Fiction. Pokud bude mít štěstí, nenabídne mu obsluha nějaký trapný plagiát, ale například Sbal prachy a vypadni nebo, až za půl roku přijde jeho čas, podfu(c)k. Podobnost posledních dvou jmenovaných není ani trochu náhodná. Stejně jako Sbal prachy a vypadni je totiž podfu(c)k nabit až k prasknutí postavami, dějovými zvraty a suchým černým humorem. Kromě toho nabízí i stejné prostředí londýnského podsvětí rozděleného do četných národnostních skupinek. Taktéž atraktivní a dynamická audiovizuální forma je téměř identická. Není ani příliš divu, když oba filmy dal dohromady stejný realizační tým v čele se scenáristou a režisérem Guyem Ritchiem. Ten je mimochodem mediálně proslulý svým plodným vztahem k Madonně, ovšem pokud se i nadále bude držet takto kvalitní filmařiny, jistě bude točit filmy i v době, kdy si už jeho o deset let starší přítelkyně netroufne ukázat svojí tvář ani ve videoklipech. Ritchie se profiluje v první řadě jako brilantní vypravěčský chrlič a s nějakým tím hloubavějším divákem, který by si některé momenty rád pomalu vychutnal, se nezahazuje. Celé je to vlastně rychloposuvem, který má, jak dokládá několikavteřinový sestřih cesty New York-Londýn, daleko k samoúčelnosti. Už ve Sbal prachy a vypadni ovšem Ritchie na druhou stranu takto nedal příliš šancí na vyniknutí ani nejlepším scénám a postavám. podfu(c)k se podobné komplikace částečně ušetřen, vedle řady výborných scén, které se mezi sebou navzájem podrážejí v souboji o místo v divákově paměti, má totiž jednoznačný scenáristický vrchol v podobě cikánského boxerského šampióna a provokatéra Mickeyho. Brad Pitt si tak opět neodolatelně rozšiřuje nemalou kolekci prapodivných týpků (12 opic, Kalifornie, Pravdivá romance) daleko za hranicí herectví, ve kterém se ještě dá vystačit s vizáží hrdiny dívčích erotických fantazií. Zastiňuje tím jak sebevědomé mafiánské bossy (Alan Ford, Dennis Farina), tak nezničitelné čističe (Vinnie Jones, Radě Šerbedžija), o černošských komických figurkách, případně malých sympatických hráčích typu Jason Stathama nebo Benicia Del Tora nemluvě.

Chtěl bych začít úplně od začátku tak se prosím nezlobte za tak dlouhej komentář. Hodnocení tohoto filmu bude někde v závěru označeno. Když se v létě roku 1993 potkali na Coloradské univerzitě dva tamní posluchači, budoucí režisér Trey Parker a o dva roky mladší student matematiky a filmové produkce Matt Stone, padli si nejspíš okamžitě do oka. Zejména díky svému prakticky totožnému smyslu pro humor. A humor v jejich podání nejsou úsměvné scénky Billa Cosbyho, inteligentní legrace Woodyho Allena ani typicky Simpsonovský humor Matta Groeninga. Humor podle Parkera a Stonaje především ohromná kopa sprostých slov, brutálních násilností a navrch spousta flatulentně skatologických nechutností (pokud nerozumíte, zkuste slovník). A tak zatímco jejich spolužáci promrhali své potenciální talenty v intelektuálních břečkách, černobílých, existenciálních výpovědích o svém rozháraném nitru a filmech o homosexuálních kovbojích pojídajících puding, Parker a Stone se rozhodli natočit veselý, barevný, primitivní, nevkusný a vulgární animovaný film. Protože ale neměli peníze na profesionální počítačovou animaci, vystříhali si z barevného papíru postavičky a ručně naanimovali dva krátké snímky. American History, za který získali Cenu studentské akademie, a zejména později proslavený Frosty vs. Santa Claus (Sněhulák versus Santa Claus). V tomto svěžím, novátorském dílku si čtveřice malých chlapečků (naši budoucí hrdinové ze South Parku) postaví sněhuláka, který díky kouzelnému klobouku obživne a následně se pokusí své stavitele zabít. Naštěstí ale na poslední chvíli zasáhne Santa Claus a sněhulákovi v masakru zabrání. Animace byla i na tehdejší dobu neuvěřitelně primitivní, ale to, co se tehdy zdálo pouhým východiskem z nouze, se dnes stalo jednou z největších předností a poznávacích znamení South Parku. V roce 1994 natočil Parker svůj první celovečerní film Cannibal! The Musical (Kanibal! Muzikál). Je to roztomilý muzikál o skupině horníků, kteří uvíznou v horách, a když jim dojde jídlo, začnou se mezi sebou za doprovodu chytlavých melodií navzájem pojídat. Kromě režie si Parker ve filmu zahrál také hlavní roli. Složil k němu i hudbu, která je jeho koníčkem už od dětství. Jako malý kluk se naučil hrát na piáno tím, že imitoval Eltona Johna, a dodnes spolu s Mattem Stonem skládají všechny písničky pro South Park sami. Ostatně i celovečerní South Park: Peklo na zemi je vlastně natočený jako muzikál a právě písničky jsou jedním z jeho největších kladů. Snímek Cannibal! The Musical se mimo jiné zalíbil Brianu Gradenovi (jednomu z ředitelů FOXe), a tak když o rok později přemýšlel nad originálním vánočním přáním pro své přátele a náhodou se mu dostala do ruky videokazeta s Frosty vs. Santa Claus, požádal Parkera a Stona, aby pro něj natočili něco podobného. Protože oba neměli momentálně v kapse ani floka, tak si s Gradenem plácli. Za 2000 dolarů (z nichž 750 utratili za barevný papír) natočili dnes už kultovní Spirit of Christmas (Duch Vánoc), pětiminutový film, v němž si to Ježíšek a Santa Claus rozdávají o to, kdo z nich má větší morální právo na Vánoce. Parker a Stone se z nějakého záhadného důvodu pod svůj film ani nepodepsali, ale Spirit of Christmas se záhy stal v Hollywoodu velmi populárním. Později dokonce získal Cenu losangeleských filmových kritiků za nejlepší animovaný film. Nejvíce nadšen jím ale nejspíš byl herec George Clooney, který videokazetu se Spirit of Christmas namnožil a poslal všem svým známým, včetně ředitele kabelové televize Comedy Central. Ten neváhal ani chvilku a navrhl jeho autorům, aby pro něj natočili celý seriál. Oba tvůrci už předtím odmítli jiné televizní stanice jako MTV nebo HBO, protože se vcelku oprávněně obávali, že pod jejich bedlivým dohledem a cenzurními zásahy by toho z jejich představy o South Parku mnoho nezbylo. Nabídka společnosti Comedy Central jim ale zaručovala téměř absolutní tvůrčí svobodu. Po chvíli váhání Parker a Stone kývli, a tak se o prázdninách roku 1997 objevil na obrazovkách šokovaných amerických diváků South Park, který se záhy stal jedním z nejdiskutovanějších a nejsledovanějších televizních pořadů vůbec. K nám dorazil pod názvem Městečko South Park o rok později na kabelové televizi HBO. Masovou popularitu však získal, když jej v dalším roce uvedla televize Nova. Hlavními hrdiny South Parku jsou čtyři přátelé ze základní školy ve stejnojmenném malém horském městečku: vůdce party Stan, místní tlusťoch Cartman, židovský chlapec Kyle a samozřejmě také Kenny, dítě z chudé rodiny, které v každém díle nějakým velmi brutálním způsobem zemře. Seriál diváky okamžitě po svém uvedení rozdělil na dva nesmiřitelné tábory: jedni jsou naprosto nadšeni nepřetržitou záplavou nechutností, obscénností a úchylností, které se na ně z televizní obrazovky valí, zatímco druzí jsou tímtéž zcela šokováni a považují seriál přinejmenším za neklamnou předzvěst nadcházející apokalypsy. Po dvou velmi úspěšných sezónách televizních epizod Parker se Stonem usoudili, že nažral čas k přechodu na stříbrné plátno, a začali pracovat na scénáři k celovečernímu filmu South Park: Peklo na zemi. Od samého začátku natáčení trvali na tom, že musejí mít právo závěrečného sestřihu a film bude mít rating „R", což znamená, že americké děti na něj smějí jít pouze v doprovodu dospělých, ale zato se v něm může „svobodně" nadávat a publikum je ušetřeno cenzurních pípání, která se jinak na místech sprostých slov vyskytují. Paramount původně nechtěl o ničem takovém ani slyšet, ale když oba tvůrci jasně řekli, že v takovém případě žádný film nebude, nezbylo mu nic jiného než ustoupit. Radost z toho určitě neměli, protože film s ratingem „R" vydělá mnohem méně peněz. Ostatně z amerického systému hodnocení filmů si Parker a Stone dělají legraci hned v jedné i úvodních scén filmového South Parku, kdy děti přemluví neznámého opilce, aby jím za deset dolarů koupil lístky do kina na nepřístupný film s Terrancem a Phillipem. Podle vlastních slov se Parker a Stone velmi snažili, aby natočili plnohodnotný film, a nejenom delší epizodu televizního South Parku, což je největší nebezpečí, jaké na filmové přepisy úspěšných seriálů čeká. O tom, jakou práci filmu věnovali, svědčí mimo jiné i to, že jeho příprava včetně psaní scénáře jim zabrala přes jeden a půl roku. Přitom natáčení jedné televizní epizody trvá asi tři týdny. Během psaní scénáře se také museli rozhodnout, zda zaměřit film na lidi, kteří původní seriál příliš nesledovali (jako byla třeba filmová verze Akt X), nebo na fanoušky. Nakonec se naštěstí rozhodl i pro druhou možnost. Film se měl původně jmenovat South Park: All Hell Break Loose (South Park: A propuklo peklo), ale americká filmová asociace, jež provádí cenzurní dohled nad obsahem filmů, prohlásila, že slovo „hell" (tedy peklo) se v názvu filmu nesmí objevit. Parker a Stone tedy přišli s názvem South Park: Bigger, Longerand Uncut, což znamená Větší, delší a nesestříhaný. Ale je to také slovní hříčka, neboť jeden z dalších významů slova „uncut" je „neobřezaný" (takovýto název už asociaci připadal naprosto v pořádku). Naštěstí ale ze samotného filmu nemuselo být vyškrtnuto téměř nic. Dokonce se v něm naopak vyskytuje řada scének, které musely být vystřiženy z televizních epizod, a to přestože South Park si jako první animovaný seriál v americké historii vysloužil označení MA (Mature Audience - Jen pro dospělé diváky). Komentář k filmu:Pokud znáte televizní South Park, tak jistě dokážete velice dobře odhadnout, co vás v kině čeká, a pokud ne, tak vězte, že to je hlavně lavina sprostých slov, nechutností a urážek metaných na všechny strany. Filmový South Park si bere na mušku snad každého: rodinné hodnoty, politickou korektnost, homosexuály, tělesně postižené, Kanaďany nebo Billa Gatese. Žádný cíl není nedotknutelný, všechno je tu dovolené. Místy se dokonce zdá, že tvůrci Parker a Stone skutečně jenom zkoušejí, kam až mohou beztrestně zajít. U některých scén jednoduše nevěříte vlastním očím a uším, což nic nemění na tom, že se u nich prohýbáte smíchy. Problém je ale v tom, že nekonečný proud vulgarit, explicitních sexuálních narážek a záchodového humoru, který perfektně funguje na televizní obrazovce, prostě dost dobře neutáhne celovečerní film. Zpočátku ďábelské tempo se postupně zpomaluje a ke konci už South Parku pomalu, ale jistě dochází dech. Z tohoto pohledu je jednoznačně největším záporem vedlejší zápletka se Satanem a jeho homosexuálním milencem Saddámem Hussajnem. Jejich scény jsou vesměs nudné, podobají se jedna druhé, a zcela zbytečně zdržují děj. Naproti tom u jako velmi prozíravé se ukázalo rozhodnutí natočit South Park jako muzikál. Vynikající písničky, kterými je prošpikován (nebýt textu, je Uncle Fucka jasný kandidát na přední místa hitparád), nejenže skvěle parodují Disneyho rodinné filmy, ale nezřídka také pozvedají místy lehce upadající spád filmu. O kvalitě hudby svědčí mimo jiné také cena amerických kritiků a nominace na Oscara. South Park je zkrátka film, který bezpochyby značnou část diváků nadchne, a ještě více jich naprosto znechutí a urazí - pokud vám přes 300 sprostých slov za 80 minut připadá moc, tak na něj rovnou zapomeňte. Každopádně pro všechny ostatní to rozhodně stojí za zvážení, protože něco takového hned tak zase neuvidíte: kde jinde se dočkáte Kennyho bez kapuce, obřího klitorisu v nadživotní velikosti a Winony Ryder, jak předvádí svůj trik s pingpongovými míčky?

"Víte co? Sedí v kasinu a zapíjejí, že nás potopili. Ještě ne, kamarádi, ještě ne!“ Německý válečný film. Skoro celý se odehrává ve stísněných a tmavých prostorách ponorky. Nehraje v něm žádná hvězda. Hlavními hrdiny jsou zarostlí námořníci, kteří přes dvě hodiny filmového času bojují s ubíjející nudou a nepřátelskými torpédoborci. Rozumíte tomu, proč se tohle válečné drama stalo ve Spojených státech nejnavštěvovanějším zahraničním filmem - který byl navíc uváděn s titulky? Abyste tuhle „ponorkovou nemoc" dokázali pochopit, museli byste se vcítit do filmového fanouška ze začátku 80. let, jenž s očima navrch hlavy a v němém úžasu zíral na Ponorku, která redefinovala pojmy napětí a autenticita a navíc posunula hranice technického zpracování o pěkných pár námořních mil dopředu. „Když jsme v roce 1982 poprvé promítali Ponorku ve Spojených státech, byli jsme hodně nervózní - přece jen šlo o bývalého nepřítele. Američtí diváci ji naštěstí pochopili správně. Rozuměli jejímu humánnímu a protiválečnému poselství. Při prvních reakcích publika jsem si hodně oddychnul," vzpomíná režisér Wolfgang Petersen. Úplně poprvé Ponorka vyplula v roce 1973 v románu bývalého válečného korespondenta Lothara Gunthera Buchheima, který se v roce 1941 nalodil na ponorku U-96. Buchheim se ve filmu objevuje jako poručík Werner (Herbert Gronemeyer), ambiciózní, ale nezkušený válečný dopisovatel, který doufá, že mezi posádkou ponorky ochutná válčení na moři. Převod Buchheimova bestselleru na filmové plátno nebyl vůbec jednoduchý. Ponorka měla být původně natočena jako film mezinárodního formátu, s americkým režisérem a také se známými herci. Jenže Buchheim se představy velkofilmu polekal a tento záměr znemožnil. Režie se proto ujal nepříliš známý Wolfgang Petersen, který Ponorku natočil pouze v německých podmínkách s bezejmenným hereckým ansámblem, z něhož vyčnívalo pouze jméno Jůrgena Prochnowa. l tak se se svým pětadvacetimilionovým rozpočtem (v markách) Ponorka zařadila mezi nejnákladnější filmy evropské produkce té doby. Největší část z tohoto balíku pohltily modely ponorek. S jejich stavbou filmařům pomohl původní konstruktér německé ponorky typu VII-C, který dostal podobnou zakázku poprvé od konce druhé světové války. Před natáčením vznikly dvě repliky v životní velikosti (první, plně funkční, pro záběry zvenku a ta druhá pro natáčení v interiéru) a tři zmenšené modely určené pro trikové záběry. Filmařskou flotilu ještě doplnily miniaturizované napodobeniny torpédoborců a tankerů. Kromě věčných hádek s Buchheimem se Petersen potýkal s řadou technických potíží. Funkční model lodi, který byl vlastně jen prázdnou skořápkou vybavenou motorem, se při natáčení závěrečné scény u přístavu La Rochelle rozlomil a potopil na dno. Trikové scény zase komplikovali mořští ptáci, kteří tu a tam přistávali na modelech torpédoborců a ponorek. Nejhůř na tom byli herci, kteří měli během natáčení dost času na to, aby na vlastní kůži poznali stísněné podmínky německé ponorky. Petersen chtěl, aby byli stejně bledí jako námořníci uzavření celé měsíce uvnitř kovových stěn, a nutil je zůstávat uvnitř modelu co možná nejdéle. Kdybyste se na začátku roku 1981 kohokoliv zeptali, kdo je to Wolfgang Petersen, odpovědí by nejspíš bylo pokrčení ramen. Na konci téhož roku by vám stejný člověk řekl, že je to režisér, který natočil Ponorku. Opěvované válečně drama otevřelo neznámému televiznímu režisérovi bránu do světa velkého filmu. Zpočátku se ale v tornto světě spíš jen nesměle potácel (nekonečný Nekonečný příběh a béčkové sci-fi Můj nepřítel). První hollywoodský úspěch si na konto připsal až v roce 1993, kdy spolu s Clintem Eastwoodem S nasazením života pečoval o kejhák amerického prezidenta. Od té chvíle kráčí pomalým tempem (každé dva roky jeden film) od úspěchu k úspěchu. V roce 1995 natočil Smrtící epidemii s Dustinem Hoffmanem, o dva roky později zvolil Harrisona Forda do funkce amerického prezidenta v Air Force One a nedávno prožil s Georgem Clooneym Dokonalou bouři. Jenže tyhle úspěchy moc neznamenají. Když se kohokoliv zeptáte na Wolfganga Petersena, stejně si nejdřív vzpomene na Ponorku. Díky výborné režijní, herecké i trikové práci patří Ponorka i přes své stáří stále mezi nejlepší „válečné" filmy všech dob. Inspirovala se jí řada filmařů, mezi nimi i velikán Steven Spielberg, podle něhož by její technická kvalita a živočišné napětí zdobilo každý akční film. Dokážete po tomto chvalozpěvu pochopit, proč se Wolfgang Petersen v roce 1996 pustil do přestříhání filmu a vytvořil úplně novou, o hodinu delší verzi? Vysvětlí vám to sám: „l když měl film obrovský úspěch, pořád jsem si musel představovat, jaké by to bylo, kdybych se k němu mohl vrátit a sestříhat svou vlastní verzi. Chtěl jsem příběh Ponorky odvyprávět bez ohledu na komerční pravidla, jen s pomocí svého citu," říká režisér. Pro ukojení vlastní fantazie měl k dispozici přes 300 kilometrů filmového pásu. Asi nejtěžší práci měli při rekonstrukci filmu zvukaři, protože narozdíl od drtivé většiny filmů u Ponorky dominuje zvuková stránka nad vizuální. (Vzpomínáte třeba na zlověstné skřípání kovu, když ponorka odolávala extrémnímu tlaku vody, nebo na pípání sonaru britského torpédoborce?) Zvukař Wylie Stateman tvrdí, že se díky digitální technologii podařilo dodat Ponorce takovou atmosféru, jako kdyby byla natočená na konci devadesátých let. „Výhoda digitálního zvuku spočívá v tom, že tiché scény jsou ještě tišší a ty hlasité naopak hlasitější." Je možné, aby to, co je dokonalé, bylo ještě dokonalejší? Logika to vyvrací, Ponorka to potvrzuje.

Eyes Wide Shut je posledním filmem legendárního režiséra Stanley Kubricka. Okolnosti provázející jeho zrod jsou už dnes dostatečně známé: Přísně utajované natáčení trvalo téměř tři roky a perfekcionalista Kubrick, který neváhal v jeho průběhu znovu obsazovat některé role a přetáčet celé scény, zemřel čtyři dny po dokončení závěrečného sestřihu. Není tedy divu, že filmový svět čekal na jeho adaptaci novely rakouského spisovatele Arthura Schnitzlera s obrovským napětím. Vzrušené očekávání bylo ještě stupňováno řadou nepotvrzených fám o sexuálně odvážném obsahu filmu a erotický vypjatých scénách mezi filmovými i skutečnými manželi Tomem Cruisem a Nicole Kidman. Skutečnost je ale taková, že jediná opravdu zajímavá scéna mezi oběma hlavními představiteli se odehraje na samém začátku filmu a zbylé dvě hodiny se Cruise motá ztemnělými ulicemi New Yorku a do toho občas přijde prostřih na Nicole, která na něj doma čeká. Eyes Wide Shut má všechny typické znaky Kubrickových filmů: každý záběr tu byl pečlivě připraven a natáčen znovu a znovu, až v režisérových očích dosáhl naprosté dokonalostí. Jenže co jsou platné do nejmenších detailů dotažené dekorace, perfektně aranžované scény a Kubrickův tradičně vytříbený a vizuálně brilantní styl, když vás sugestivní snová atmosféra filmu (jehož název příznačně česky znamená Doširoka zavřené očí) během několika minut spolehlivě ukolébá do příjemného polospánku. K tomu přispívá stejnou měrou jak potemnělý obraz a monotónní hudba, tak Kubrickovy tradiční dlouhé a nepřerušované záběry. Eyes Wide Shut svojí stavbou skutečně připomíná sen: postavy přicházejí a odcházejí, věci se dějí bezdůvodně a nelogicky a nedočkáte se žádného vysvětlení. Celou dobu máte pocit, že by se už každou chvíli mělo stát něco zásadního, ale uběhnou více než dvě a půl hodiny a ono se nestane vůbec nic. Film negraduje, nikam nesměřuje a plyne nevzrušeně dál až do úplného konce. Vrcholem všeho je scéna orgií, kolem níž se ve Spojených státech rozpoutala známá aféra s digitálně přidávanými postavami, zakrývajícími jistá místa. Tato sekvence měla zřejmě působit tajemně a hrozivě, ale výsledný efekt je spíše komický. Bizarní sexuální rituál, přístupný pouze sektě vyvolených, oblečených do kostýmů a masek, odehrávající se navíc v naprostém utajení, za jehož prozrazení hrozí přísný trest, skutečně patří spíše do absurdního snu. Jako velkému Kubrickovu fanouškovi se mi to říká dvojnásob těžko, ale tentokrát bych při snění dal před filmovým plátnem raději přednost vlastní posteli.

Být psychopatickým masovým vrahem je v dnešní době pěkná fuška. Když odkloníme krví podlitý pohled od motivů jednání, které má často kořeny v trudné minulosti, je třeba šokovat své okolí buď počtem (nejlépe brutálně znetvořených) obětí, nebo důmyslnou (nejlépe abnormálně sadistickou) metodou, jak si při likvidaci svých bližních počínat Carl Stargher takovou metodu měl. Nebohá oběť, která mu padla do oka, byla nejprve unesena a posléze vhozena do neprodyšné skleněné cely, kam pomalu, ale jistě přitéká voda - to vše za asistence čtyř zvědavých kamer. Stoprocentní úmrtnost zaručena. Pod vodou dýchat nelze, ani když je člověk filmovou hvězdou perverzního domácího videa. Tolik fyzikální zákony. Žádný, byť sebelépe zalévaný strom však neroste do nebe a FBI není spolek na ochranu zvířat. Schizofrenikovi s druhým já v podobě novodobého vodníka Česílka nebylo dopřáno ukájet se nad svými navlhlými obětmi dlouho. Neviditelná ruka božích mlýnů zasáhla ještě před smečkou ochránců zákona a bestie upadá do bezvědomí, z nějž není návratu. Případ by mohl být klidně uložen ad acta, kdyby v mokré cele uprostřed vyschlé pouště nečekala na svůj neradostný konec nová oběť. Čtyřicetihodinový závod se smrtí začíná. Catherine Deaneová je dětská psycholožka praktikující revoluční metodu, díky níž je za pomoci moderní techniky schopná proniknout do podvědomí svých pacientů ležících v komatu. Ano, chápete to správně. Právě ona se stává tou vyvolenou, jež má z hlubin mysli vyrvat sadburovo tajemství a zachránit nevinný lidský život. Stargherův krví nasáklý mozek není ale vhodným místem pro romantický výlet. Morbidní obrazy psychopatovy pokřivené mysli se mísíš brutálním násilím a nechutnými výjevy. Svět zvrácených představ se chvílemi mění v hororovou cestu ke zmíněným kořenům v trudné minulostí a svou neúprosnou pokřivenou logikou připomíná o mnoho děsivější dreamland, než jaký nám kdysi nabízel Freddy Krueger. Tarsem Singh ve své režijní prvotině dokonale zúročil své zkušenosti s natáčením hudebních videoklipů. Nemilosrdně pálí na diváka ze všech zbraní a zahlcuje jeho smysly širokou škálou depresivních zvuků a obrazů. Thriller o masovém vrahovi se tak okamžitě mění v hororovou story, spolehlivě vyvolávající příjemné mrazení u silnějších jedinců a záchvaty nevolnosti u těch slabších. Na druhou stranu, stejně jako u videoklipů, tu schází pečlivě vygradovaný příběh, o překvapivém vyvrcholení ani nemluvě. Ale koho zajímá děj, když před sebou máte lákavou nabídku na výpravu do nejtemnějších a nejkrvavějších zákoutí lidské mysli? Neváhejte dlouho. Tuhle jízdu hrůzy si nesmíte nechat ujít.

Když před čtyřmi lety přišel do našich kin snímek Larse von Triera Prolomit vlny, stal se i přes své nekomerční zaměření velkou filmovou událostí a proslavil nejen jméno režiséra, ale i hlavní představitelky Emily Watson. Zatím vše nasvědčuje tomu, že nový Trierův film Tanec v temnotách bude v tomto ohledu ještě úspěšnější. Uvedení filmu předchází triumf na festivalu v Cannes - Tanec v temnotách tu získal Zlatou palmu a představitelka titulní role islandská zpěvačka Bjork přidala ocenění za ženský herecký výkon. Podobně jako u snímku Prolomit vlny i v případě Tance v temnotách se Lars von Trier prezentuje nejen jako zkušený režisér, ale i jako skvělý scenárista. Tanec je narozdíl od prvně jmenovaného filmu natočen ve velkorysejším experimentálním pojetí. Specifická technika snímání a kompozice, která je v případě Tance v temnotách jasně zřetelná, filmu v některých místech pomáhá, ale někdy mu ubližuje. Rychlé střihy připomínající videoklipy jsou funkční v závěru- Zatímco v prvním případě přispívají k tomu, že divákům běhá mráz po zádech, v tom druhém jsou rušivé a působí samoúčelně, podobně jako někdy až příliš pohyblivá kamera. Spolupráce mezi představitelkou hlavní role a režisérem nebyla zrovna idylická. Když si uvědomíte, že u Tance v temnotách došlo k velice originálnímu spojení de facto nezávislého filmaře, který spoluvytvořil příručku nezávislého filmu manifest Dogma, a obletované popové hvězdičky, jež prodává miliony desek po celém světě, jinak to snad ani nemohlo dopadnout. Výsledný film dá ale na všechny možné realizační problémy rychle zapomenout. A tím se znovu dostáváme k Larsu von Trierovi. Ten dobře věděl, že Bjork je vynikající zpěvačka, ale bez potřebných hereckých zkušeností. První skutečnost pro realizací svého filmu nutně potřeboval, druhá mu paradoxně často pomohla. Nadto dokázal z islandské hvězdy vymáčknout maximum, což se na výsledku příznivě odrazilo, i když pro Bjork to asi moc příjemné nebylo. Co však Trierovi český divák rozhodně neodpustí, je obsazení role Oldřicha Nového, který se jako svědek dostaví k závěrečnému soudu, Jsme asi jediná země na světě, kde v tomto okamžiku prošumí kinosálem smích. A to i přesto, že jinak ho Tanec v temnotách naprosto nepřipouští.

Edward Norton je přes své mládí a nijak rozsáhlou filmografii renomovaným hercem. Hned svojí první rolí v Prvotním strachu, kterou mimochodem získal i díky nestydatému (ale přesvědčivému) vymýšlení u konkursu, si vysloužil nominaci na Oscara. Následně byl zavalen lákavými nabídkami, mezi nimiž si dokázal více než dobře vybírat. Vidět jsme jej mohli například ve Formanově Lid versus Larry Flynt nebo Allenově Všichni říkají: Miluji tě. Norton si však dává pozor, aby nezapadl do některé ze zavedených typových škatulek. Díky tomu si to teď z Klubu rváčů namířil rovnou na kazatelnu... a navíc ve své vlastní režii. Rabín, kněz a krásná blondýna je romantická komedie a to je žánr s jasně danými pravidly. Odváží-li se je nějaký tvůrce porušit, obvykle tím víc diváků naštve, než potěší. Snad proto se debutant Norton rozhodl nic neriskovat a bez výhrad žánrová pravidla akceptoval. Jeho prvotina tak těžko mohla skončit lépe než jako pohodová a sympatická postpubertální historka. Největší komplikace napadne okamžitě i naprostého ateistu: na kněze je uvalen celibát a od rabína se očekává, že jeho dívka bude židovka, což Anna není. Dál už se přidává jenom trocha nedorozumění a trapasů. Divák už jistě na vlastní oči viděl zdárné překonávání divočejších překážek. Plusové body si tenhle snímek vymodlil jinak. Nosnější i vtipnější je totiž motiv sympatických duchovních, kteří se snaží modernizovat svoji víru tak, aby byla současná a zábavná, čímž samozřejmě šokují a sem tam i urážejí svoje ovečky. Ostatně není divu, ono vyžaduje kravskou dávku tolerance, když do synagogy vlítne černošský sbor s tradiční židovskou písní na rtech jen proto, že se rabínovi zdál přednes jeho svěřenců málo veselý. Blahořečit zaslouží i vyvedené obsazení. Skvělý pár s režisérem Nortonem tvoří komediálně zdatný Ben Stiller (Něco na té Mary je). Společně jsou naprosto dokonalí, ať už kralují v ulicích a svatostáncích coby „boží komando" nebo prezentují upřímnou neobratnost v lásce a basketbalu. Zajímavé osobnosti se objevují i ve vedlejších rolích, například Anně Bancroft, Eli Wallach nebo Ron Rifkin. Čecha potěší zejména Miloš Forman, přestože jednou začne zničehonic mluvit o ruské okupaci Československa. Malý problém může nastat pouze s Jennou Elfman. Její dospělácká verze „Pipi dlouhé punčochy" sice má svoje ženské kouzlo a vedle pánské dvojice se neztrácí ani herecky, ale stejně si dokážu před stavit atraktivnější kategorie žen, než jsou umělé blondýny připečené soláriem.

Být úspěšným mladým mužem pracujícím na Wall Street není vůbec špatná věc. Můžete si dovolit bydlet na úrovni, vozit si zadek v nablýskaných limuzínách, stolovat ve vybraných restauracích, ukájet se s luxusními prostitutkami, masírovat si ego na večírcích a mejdanech s ostatními úspěšnými mladými muži a v případě akutní potřeby brutálně a sadisticky vraždit. Co by si člověk mohl od života přát víc? A co Patrick Bateman? Ano, je jedním z nich. Perfektně střižený oblek spolu se značkovými hodinkami a napomádovanými vlasy prozrazují, že tenhle týpek nepočítá drobné před automatem na kávu. Každé ráno se probouzí ve svém sterilním bytě, aby zahájil neměnný hygienický rituál. Vedle Phila Collinse si rád poslechne kňučení psíka, s nímž si před chvilkou zahrál fotbal, zrychlený dech prostituky, kterou po divoké souloži hodlá důvěrně seznámit s motorovou pilou, nebo mrtvolné chroptění soukmenovce, jehož pěšinka zoufale potřebovala přičísnout nablýskanou sekyrkou. O faktu, že se mu do ledničky mezi jogurty připlete uříznutá dívčí hlava, ani nemluvě. Dvacet nebo čtyřicet mrtvol, kdo se s tím má počítat. „Takový normální zabiják" s e zbaven béčkové těžkopádnosti vydává na svou krvavou pouť a důchodce Norman Bates mu drží palce. Režisérka Mary Harron se s ženskou důkladností chopila románové předlohy Breta Eastona Ellise a v decentnější a hlavně zábavnější formě ji převedla na filmové plátno. Vždyť s úsměvem jde všechno líp -třeba i ubodat nebohého bezdomovce nebo rozstřílet na hadry roztomilé koťátko či náhodné kolemjdoucí. Proč se zatěžovat motivy, vždyť takovej nechutnej sadistickej mord může být pěkná sranda. Satirická pocta zástupu maniakálních vrahů zabíjejících bez příčiny se v tomto případě obešla bez zaběhnutých klišé ve stylu 'já vrah, ty oběť, já budu vraždit, ty křičet a krvácet'. Skrz naskrz černá ironie, jíž je film doslova nasáklý, postupně graduje ve zrůdně krvavou noční můru, která však není lacinou přehlídkou tisíce a jednoho způsobu vraždění a vyhřeznutých tělesných orgánů, ale inteligentní, zábavnou studií bestie ukrývající se v nás. Bateman nepotřebuje nadpřirozené schopnosti monster, neúprosnost nezničitelných zabijáckých mašin či traumata filmových maniaků. Vraždí s chutí a radostí úchyláckého úderníka spokojeného se svou budovatelskou prací. A že je tak trochu sadista, to vem čert. Každej jsme nějakej. Vsadím se, že ani vy nejste úplně bez chyby, když jste to dočetli až sem.

Čtyři roky před veleúspěšným Životem Briana (který se do našich kin dostal loni v rámci Projektu 100) natočili Monty Pythoni svůj první celovečerní film, v němž si vzali na mušku britskou národní legendu o králi Artušovi, rytířích Kulatého stolu a svatém grálu. Podobně jako v Brianovi zde vycházejí z velmi působivého zobrazení dané historické epochy (některé kostýmy a kulisy by se daly bez problémů použít v libovolném historickém dramatu), na jejichž pozadí rozehrávají svůj typický humor. Svatý grál ale ještě nemá podobně propracovaný a vypointovaný příběh jako Život Briana, jde v něm spíše o řetězec navzájem různě pospojovaných scének, které nezapřou zřetelnou inspiraci legendárním Létajícím cirkusem. Takže kromě klasického montypythonovského slovního humoru se dočkáme i animovaných scének Terryho Gilliama, několika sarkastických vstupů neúnavného vypravěče nebo propletení děje filmu se scénami ze současnosti, které vrcholí v jeho úplném závěru. Na cestě k velkolepému finále ale musí rytíři Kulatého stolu překonat celou řadu překážek a udatných protivníků, jako jsou obávaní Rytíři, Kteří Říkají „Ňy!", vraždící bílý králík, hrad plný nadržených krasavic nebo neústupný strážce Mostu smrti (a nesmíme samozřejmě zapomenout ani na smrduté Francouze). Monty Python a svatý grál zkrátka patří k tomu velmi vzácnému druhu filmů, které se nesnaží svým divákům vnucovat nějaká hlubokomyslná poselství, unavovat je filosofickými přesahy a sdělovat jim zásadní pravdy o životě, vesmíru a vůbec. Jeho cílem je diváka pouze pobavit, a to se mu daří na podtrženou jedničku s hvězdičkou. Kéž by se podobných filmů točilo víc...