major.warren

Vlastníci jsou jedna velká schůze s vynikajícími herci a sklony ke katastrofě! „Divadelní film“ – to nám v naší domácí filmové tvorbě už dlouho chybělo. Hmm…i když se to nemusí zdát, není zrovna snadné natočit podle divadelní hry film, navíc když se celý děj odehrává prakticky v jedné místnosti, avšak ve světové kinematografii a koneckonců i v historii té naší se najde mnoho velmi zajímavých projektů tzv. interiérové (inscenace) hry. V posledních letech se u nás pár děl podle divadelní předlohy přeci jen natočilo (viz. Zakázané uvolnění), ovšem žádný se nedočkal výraznějšího úspěchu. A nyní vstoupil do kin na první pohled nenápadný a spíše komorní snímek Vlastníci, který natočil i napsal podle své vlastní hry Jiří Havelka. A výsledek? Jednoduše pořádná černá komedie, jež v jádru věci vypovídá o skutečných lidech – vlastnících. Havelka skvěle přepisuje ze své hry situace, které sám, coby vlastník bytové jednotky na schůzích zažil. Načrtnutou zaznamenanou myšlenku dokáže výtečně stupňovat a „vyždímat“ z ní absolutní maximum, podpořen vynikající hereckou jednotkou, na níž celí Vlastníci stojí. Seskupení současných hereckých es v čele s duem Tereza Voříšková/Vojtěch Kotek, dále Jiřím Lábusem, nebo po dlouhé době skvostnou Dagmar Havlovou a dalšími profesionály, kteří snímek nezdobí jen svou přítomností, ale každý do něj, byť nepatrnou hláškou od: „Myslím, že mámě je víc,“ až po: „Plyn si nechte. Na sebevraždy!“ přispěje úctyhodnou dávkou tísnivě bodlavého a leckdy dost vyhraněného humoru, jenž ale hravě rozesměje každého diváka. Příběh je v podstatě naprosto banální: Dům se hroutí nad hlavou, a tak je na čase odhlasovat na schůzi vlastníků šanci pro změny. Ale každý má na vše svůj názor, a k tomu do diskuze přispívá banalitami a často „pro hádku jako vyšitými“ tématy. Sdružení hrdinů je velmi dobře rozloženo. Máme tu zástupce takřka všech charakterů – Voříšková a Kotek představují manžele, kteří už jednou provždy chtějí mizivou situaci v domě vyřešit - Jiří Lábus je starý zatrpklý pamětník lepších časů, jenž si neodpustí situaci náležitě komentovat a jeho argumenty na otázku proč nenastavit do domu vodoměry či upřímné shrnutí demokratické situace v zemi jsou prostě skvělé - Dagmar Havlová se našla v roli šťouravé paní Horváthové, které neunikne nic a přitom všechno - Klára Melíšková se vyžívá v roli pedantské a zásady striktně dodržující paní Roubíčkové, která chce jen aby celá schůze proběhla podle řádně určených pravidel – Pavla Tomicová s Ondřejem Malým tvoří geniální dvojici – Andrej Polák nestačí přijímat urážky na styl svého života – bratři Stanislav Majer a Kryštof Hádek se snaží po zesnulém otci převzít jeho postavení v bytovém družstvu – pár Jiří Černý a Maria Lawa coby noví vlastníci jen tiše přihlížejí a David Novotný v roli pana Švece vše zlatě lemuje k herecké dokonalosti. (A o postavách nechtějte předem vědět už vůbec nic!) Na hercích je vidět, jak si celý film náležitě užívají. Voříšková a Kotek, a nejen oni, občas zjevně nedokázali udržet smích na uzdě, avšak to vše nahradí v jiných a rafinovanějších dialozích a monolozích, kde si každý sám stojí za svým (nejlepším) názorem na celou věc. Velmi obdivuhodně se zde našli Majer a Hádek, zejména pak druhý jmenovaný je po televizní Kleci opět v živlu slizkého záporáka, což vrcholí při scéně, kdy doprovází těhotnou dámu na toaletu. Havelka je nápaditý, ať už se jedná o slovní hádky, tak o scény v relativním klidu, a velmi věrohodně, a přesto s příjemnou nadsázkou dokáže tvořit pro své hrdiny dosti zapeklité situace. Občas se objeví nějaká ta slabina. Např. afektovaná scéna „porodu,“ která je sice ve zpomaleném záběru naprosto brilantně natočená, bohužel však není nikam dovedena a je vlastně zcela zbytečná. Filmařsky je film velmi slušný i jinde, a především kamera za zmínku jistě stojí. Pod kapotou nápadů a humoru se Vlastníci drží striktně jasné gradace konfliktu, jež musí ve finále dosáhnout ke katastrofě. Dvanáct rozhněvaných mužů po Česku, ale kvalitativně spíše Polanského Bůh masakru ve značněji autorsky osobitějším stylu, avšak se slabším scénářem, respektive ve zprvu uvolněnější a následně katastrofálnější náladě, jejíž pointě dominuje tiché sólo Ladislava Trojana a velkolepý hudební doprovod. Vlastníci jsou jakousi obdobou filmů, které třeba právě Roman Polanski v posledních letech v evropské koprodukci natáčel, a Jiří Havelka nás nimi postavil opět na nohy, co se týče oblasti divadelních adaptací a zároveň autorských komedií bez špetky sentimentality a solidarity k vlastním postavám, což divák značně ocení. A filmařské „kamarádství“ mezi Vlastníky a Polanského „divadelními“ díly můžeme nalézt i ve stylu závěrečných titulků. 70% a krásné čtyři hvězdičky. Velmi dobrý film, a přeji nějakého toho Českého lva!

Le Mans ’66 je „tarantinovka“ na kolech. Zase jednou pořádný film! James Mangold natočil film, který není ani tak velkým uměleckým zážitkem jako slavní Rivalové, ale ztvárňuje cosi co Hollywood vždycky uměl a je vidět, že stále umí – přivádět diváka do úžasu, zatajit mu dech, chytit ho a jednoduše nepustit. A to Le Mans ’66 zvládá naprosto skvěle. Matt Damon a Christian Bale, kteří ztvárňují závodníky Carrola Shelbyho a Kena Milese, jsou po Leonardu DiCapriovi a Bradu Pittovi v Tarantinově Tenkrát v Hollywoodu druhou nejzábavnější hereckou dvojicí, co se letos na plátnech kin objevila. Hádají se, křičí, dokonce po sobě házejí „francouzáky“, nicméně jedna věc je spojuje – láska k vozům. Rychlost, vtip a řemeslo, které Mangold s hravostí ovládá a s chutí vše kombinuje dohromady, dělají z filmu neskonale milou, zábavnou a brilantně natočenou adrenalinem, odhodláním a benzínem provoněnou téměř "tarantinovskou" jízdu na kolech, která baví od začátku do konce. Závody jsou natočeny opravdu bravurním způsobem. Kamera si smlsává na záběrech ve vozech, střih je perfektní, zvuk jakbysmet. Navíc je milé, že Mangold, známý odpůrce CGI, se snaží točit co nejvěrněji. A moc mile potěší i soundtrack, jenž je krom výběru dobových songů, čistým zážitkem ze skladeb z pera Marca Beltramiho a Bucka Sanderse (hlavní melodie je úžasná). Není to film bez chybičky, na druhou stranu je Le Mans ’66 pořád vskutku výjimečným projektem, který do záplavy nudných a utahaných životopisů konečně přináší i vlastní iniciativu a opravdu poctivou filmařinu. Vynikající zábava. Jeden z filmů roku. A když filmař pochopí, proč se filmy vlastně točí, náleží mu za to pět procent navíc. 85% a pět hvězdiček. Nejlepší scéna (nebo spíše sekvence) je závod Daytona.

Terminátor 2: Den zúčtování. Starý dobrý Arnie. T2 je nejlepší akční sci-fi vůbec. James Cameron nepatří mezi filmaře, které bych nějak extra vyhledával, nicméně si ho velice vážím za posun v kinematografii, kterého během let dosáhl a vím, že je absolutní perfekcionista, vizionář a filmy zkrátka točit umí. Když v roce 1984 psal, coby řidič kamionu, Terminátora, jistě netušil, jak moc zásadní vliv bude mít toto dílo pro filmový svět. T2 je oproti jedničce ještě velkolepější, lépe napsaný i zahraný, akční scény jsou absolutní špička. Příběh T2 je výborný už proto, že namísto přátelství dvou generačně odlišných postav vytvořil Cameron vztah zcela nový, respektive ještě více rozvinul to, co Steven Spielberg nastínil v E.T. Mimozemšťanovi. I dramatická stavba T2 je o něco vypilovanější než v prvním díle. Mně osobně na filmu vadí jen trochu pomalejší tempo v druhé půlce (můj osobní pocit!). Je mi ale sympatické, že krom filmového vztahu mezi dospívajícím klukem a strojem si Cameron najde prostor i pro skryté poselství (byť trochu moralizuje): "Když si stroj, terminátor, dokáže vážit lidského života, možná to pak dokážeme i my." Životní film Jamese Camerona! Krásné finále.

Karlík a továrna na čokoládu je jednoduše krásný film. Tim Burton je kouzelník a jedinečný vypravěč. Upřímně jsem čekal trošinku více filmařské poetiky, kterou Burton projevil v Edu Woodovi, nicméně dočkal jsem se naprosto skvěle natočené fantasy komedie s úchvatnou výtvarnou stylizací, krásnými efekty a geniálním Johnnym Deppem, který si Willym Wonkou vydobyl další kultovní roli a nebál bych se jeho výkon označit za jeden z jeho vůbec nejlepších v kariéře. Je přesně takový, jak ho máme nejraději. Báječně namaskovaný, elegantní, zároveň lehce arogantní a egoistický. A s kouzelníkem Burtonem tvoří pohádku pro všechny. Burton opět výtečně chytil podstatu své tvorby - tedy přivádět diváka do úžasu. A se sladkým příběhem Roalda Dahla mu to jde skoro samo. Jako fantasticky vytvořená oddechovka funguje Karlík vskutku bez chyby.  Ano, Tim Burton už natočil silnější filmy, ale v podstatě veškeré slabiny v Karlíkovi kompenzuje jeho obliba pro tajemno, které pociťujeme od prvního zmizení jednoho z výherců zlatého tiketu, a také cit pro určitou katarzi. Hudba Dannyho Elfmana a písničky umpalumpů jsou super! Herci také! Krásný film. 80%. Nejlepší scéna je asi ta finální.

Návrat do Cold Mountain je v nejlepším slova smyslu dílem úctyhodným, poctivým, velkolepým. Divákům se od něj dostane solidní podívané, výborně natočené (Minghella je nesmírně zručný), skvěle zahrané (koncert Nicole Kidman a Renée Zellweger + Jude Law), ale že by to bylo strhující či podmanivě oslnivé, to bohužel říci nemohu. Na to je celek příliš utahaný a rozvláčný. 70%

Mysteriózní dílo, které je vystavěno tak, že zatímco během prvních dvou hodin v něm zdánlivě všechno dává určitý smysl, závěrečných dvacet minut zcela zhatí veškeré racionální motivy, které si divák při sledování budoval. David Lynch je zásadní osobností amerického postmodernismu, Mulholland Drive by se pak dalo označit za jeho asi největší dílo. Ne že by snad dosahovalo takových kvalit jako Sloní muž či kultovní Modrý samet, přesto jeho tematika, surrealistický přístup k vyprávění a budování atmosféry utváří v celku nesmírně záhadné a zároveň formálně nevšedně zajímavé filmové dílo. Mnozí Lynchův snímek označují za jednu z největších záhad v dějinách kinematografie. Ano, při prvním zhlédnutí bude z Mulholland Drive jen málokdo (je-li vůbec někdo takový) moudrý. Při detailnějším zamyšlení lze ovšem vystopovat vliv jiného významného filmu, Sunset Boulevard. I zde Billy Wilder vytvořil jakýsi obraz dobového Hollywoodu, byť si jej značně "zidealizoval." Podobně to dělá i Lynch; i on podává skrze svou snovou vizi obraz moderního Hollywoodu, jenž je prolezlý korupcí i nejtemnějšími zákoutími zločinu. Surrealistické prvky pak ještě více umocňují Lynchovu znepokojivou perspektivu; postava režiséra Adama Keshera pak působí jako alter ego samotného Lynche. Přímé podobenství však jen těžko najdeme a významová složitost může spoustu diváků odradit. Proč tedy Mulholland Drive neustále přitahuje nejrůznější skupiny filmových diváků navzdory tomu, že nepřináší žádné racionální vysvětlení? Je to právě bravurní filmařina. Film je napínavý od začátku do konce, od úvodní sekvence se od něj prakticky nelze odtrhnout. Vše podtrhuje strhující atmosféra, jež se nese v záplavě červeného stínidla lampy a také hudby Angela Badalamentiho. Naomi Watts (herečka Betty) v hlavní roli je výtečná, stejně jako úchvatná Laura Harring. Mulholland Drive je ukázkovým zástupcem postmodernismu. Je zde tolik rovin a tolik neznámých, a přitom to celé drží pohromadě. To chce obdiv. U mě 80%.

Premiér TV Barrandov. Stačí minuta a dost! 0%. Tohle prostě NE!

RECENZE: A je to jasné! Parazit si jde pro Oscara…Jsou čtyři, žijí v chudobě a jsou mazaní. Těmito aspekty by se dala shrnout rodina, která představuje hlavní roli ve filmu jihokorejského režiséra Bong Joon-hoa Parazit, jenž zvítězil na filmovém festivalu v Cannes a je jedním z nejžhavějších kandidátů na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. A zcela oprávněně. Režisér a scenárista Bong Joon-ho přinesl do letošního filmového roku dílo, které zaujme, pobaví a zároveň je nebezpečně chytré. Zkušený režisér a scenárista se po svých ceněných projektech rozhodl natočit Parazita. Jeho scénář vypráví o chudé čtyřčlenné jihokorejské rodině, která žije kdesi v suterénu starého domu, kde nemají ani vlastní Wi-fi, živí se balením krabic na pizzu a hledají způsoby, jak se dostat do životního plusu, přičemž se mají všichni do jednoho rádi. A náhle se naskytne příležitost, že by syn mohl doučovat angličtinu dívku z bohaté rodiny v jejím přepychovém domě, v němž krom naivní paní domu, osamělé dcery, hyperaktivního syna, manžela věčně na obchodních schůzkách a tří psíků nechybí ani správná hospodyně a řidič. A rodina přijde s nápadem jak si „lehce“ přilepšit. A to doslova! Bong Joon-ho si označení jako „asijský Tarantino“ či východní obdoba bratrů Coenových určitě zaslouží, protože jeho snímek jednoduše baví, od první minuty přináší každým okamžikem smích, a jak už je u zmiňovaných tvůrců zvykem, základ všeho stojí na černočerném humoru. To znamená, že nechybí ani prvky násilí, krve a napětí, stejně jako silné dějové zvraty, aniž by však korejský filmař kohokoliv napodoboval. Že se jedná o smršť nápadů je nepopiratelné. Režisér se baví v každé scéně a v jádru se z Parazita stává neskutečně zábavné dílo, podtrženo svými rysy společenského thrilleru. Na místě je i přívlastek „Nejzábavnější vítěz Cannes od dob Pulp Fiction.“ Přechody žánrů od sociální komedie, přes drsný thriller až ke komedii kriminální v čele s šablonovou ukázkou zločinných amatérů dělají z Parazita tvůrčí koncert, který si režisér užívá od začátku do konce. Důležité ovšem je, že při tom myslí na diváky😊. Černočerná komedie směřuje postupně od nástupu členů chudé rodiny do domácnosti nedosažitelných boháčů k „tarantinovské" pointě a katastrofu předvídá od chvíle, kdy se o půlnoci za dveřmi domu „hostitele“ objeví nečekaný vetřelec. A „parazití“ rodinka si žádného vetřelce ve svém postavení nemůže dovolit. Tím končím v řečení jakýchkoli spoilerů, protože Parazit patří do skupiny filmů, o nichž opravdu nechcete předem vědět vůbec nic. Doufám tedy, že jsem nic zásadního nevyzradil. Tvůrci krom smíchu pracují výborně i dramaticky a dílo je doslova ukázkově vystavěno. Jestli má tenhle scénář nějakou slabinu, pak je to jeho finále, které jako by náhle kompletně opustilo od směsice žánrů a humoru, jež byla v uplynulých dvou hodinách tak špičkově gradována, namísto toho se konec zvrhává v ponuré psychologické drama, které zvýrazňuje rušivý monolog hlavního hrdiny. Zakončení je tedy spíše slabé, mnohem více by slušela pointa prostší, jemnější a hlavně vtipnější, protože se určitě nechce věřit, že by režisérovi-scenáristovi došly nápady. Ostatní filmařské kvality Parazitovi zajisté nechybí. Vizuálně je skvělý, hudba s dějem dobře ladí, technicky není co vytknout, kamera je senzační a výtvarná stylizace se projevuje nejlépe ve scénách v domě. V závěru se dá tedy Parazitovi vyčíst jen pár věci. První je již zmíněné zakončení, které zkrátka nepříliš dobře funguje, a s tím je dále bohužel spojena i jakási absence totální filmové slasti, kterou divák od Parazita na vnějšek očekává, a jež by jako následovník formy Pulp Fiction či mrazivého Farga měl mít. A to je škoda, protože zrovna ve filmu jako je Parazit se dá zábavně i zabíjet. Nicméně je evidentní, že Oscara v kategorii zahraniční film má letos šanci ulovit další titul, který si ho navíc jasně zaslouží. Film roku! 80%. Nejlepší scénu mám, ale rozhodně ji nebudu zmiňovat.

Joker je strhující dílo. Dolů ho tlačí jen spojitost s Batmanem. Na úvod se vyplatí zopakovat fakt, že postavě „vtipálka“ Jokera svou tvář propůjčili Jack Nicholson i Heath Ledger, jenž za jeho ztvárnění v Temném rytíři získal posmrtně i Oscara. V Jokerovi však tvůrci zcela opouštějí žánr komiksu a vyprávějí silný příběh o zrodu zla v důsledku duševního pádu. Kdo je vlastně Joker v jeho vlastním filmu? Oscarový Joaquin Phoenix. Jeho výkon se jistě nevyhne srovnání s vynikajícím Ledgerem, avšak Phoenix dodal postavě Arthura Flecka, zkrachovalého pouličního klauna, univerzální rozměr. Vychutnává si každý záběr a žádná scéna není stejná jako ta předchozí. Podpořen režií a vynikající hudební i vizuální stylizací podává naprosto odzbrojující výkon, který budě jistě oceněn hereckým Oscarem. Přítomnost Roberta De Nira jistě potěší, ale tentokrát nemá příliš mnoho prostoru pro větší herecké kousky. Joker má mnoho stěžejních momentů, kdy se divákovi tají dech. Krásným příkladem je scéna v metru, kdy je Arthur napaden trojicí mladíků, a pak samozřejmě jeho závěrečný příchod do show De Nirova moderátora. Zamrzí vlastně jen dvě věci. První, že se film snaží až mechanicky zůstat v batmanovské mytologii navzdory tomu, že zcela opouští komiksové podloží. Propojení Arthura Flecka, náhodné postavy z davu, jež má blíže k Travisi Bickelovi z Taxikáře nežli ke slavnému padouchovi z komiksů, s Batmanovým otcem Thomasem Waynem působí jen na efekt, stejně jako známá scéna, kdy malému Bruceovi Wayneovi během nepokojů zabijí oba rodiče v temné uličce. Podobně se dějištěm filmu nemuselo stát zrovna Gotham City. Joker se totiž může odehrávat v New Yorku, stejně jako v Praze. A druhý problém se najde u nepříliš přehledných a nepointovaných dějových vsuvek. Přiznávám, že jsem Jokerovi od začátku moc nevěřil a zrovna nadšen jsem nebyl ani jeho vítězstvím na festivalu v Benátkách. Teď ale měním názor. Joker je jedním z filmů roku a ceny si jednoduše zaslouží. 75% a opravdu krásné čtyři hvězdičky.

Tak bohužel. Chytrost snímku Ad Astra ubírají banality. Jaká škoda. Sci-Fi Ad Astra režiséra Jamese Graye se od svého počátku navenek jevilo jako velmi propracovaný a chytrý film. Ve finále se z něj však stává jen další ze série současných science fiction projektů, které možná dobře vypadají, avšak uvnitř silně dějově kolísají a naříkají. Zásadní problém Ad Astry tkví tam, kde se nachází většina problémů všech filmů – ve scénáři. James Gray vytvořil zajímavý příběh, který ovšem přenesl do špatného scénáristického pojetí. Scénáři totiž chybí jakékoli paradigma, jenž by dávalo smysl. Nenajdeme v něm humor ani rafinovanost, stejně jako chytrost, se kterou přišli jeho filmoví předchůdci Interstellar a Gravitace. Režie je nevýrazná, a spíše než o propracovanost a gradaci se pan režisér zajímá více o krácení a rychlé střihy, protože jestli filmu něco škodí, pak je to nesmyslné stříhání, které pohřbívá jakoukoli snahu o gradaci příběhu. Kdyby se mělo počítat, nejlépe ze všeho vyjde kamera Hoyte Van Hoytemy, který do filmu přinesl své zkušenosti z vizuálně epického Interstellaru a skutečně podává v kosmu překrásné záběry a dotváří magickou podívanou, podobně jako fantastické vizuální efekty. Hudba Maxe Richtera i samotný výběr vážné hudby jsou rušivé a působí melodramaticky. Jestli před někým můžeme smeknout, pak je to Brad Pitt, jenž v roli astronauta Roye McBridea, který je Americkou zpravodajskou službou vyslán do vesmíru, aby našel svého ztraceného otce, který se před mnoha lety ztratil při vesmírném projektu Lima v okolí Neptunu, skutečně podává velmi silný výkon a dokazuje, že se vrací na vrchol své kariéry. Pitt nás provází po celé dvě hodiny stopáže, a film zvedá o deset procent nahoru, avšak je evidentní, že by místo monologů, které mu scénář předepisuje raději celé dvě hodiny mlčel. Scénář Pittově postavě totiž vkládá do úst nesmyslné výrazy, od klasických sebevýčitek a lítosti, až po absolutně zbytečnou linku s bývalou ženou. Naopak Pittovi svědčí komornost příběhu. Ze začátku sice působí jako Superman, ale posléze nastaví hereckou úroveň, která jednoduše funguje a při dalších dějových zvratech se ještě více herecky vyvíjí. Diváka svým způsobem ruší McBrideovo zpětné vyprávění, které je také zbytečné (otázky o existenci a ufňukanost působí jen na efekt). Naopak filmu chybí vnitřní otázky, které byly rafinovaně podávány už v Interstellaru. Zábavu Ad Astra nepřináší žádnou a silnější zamyšlení také ne. Scény v kosmu jsou rutinou, i když opravdu krásnou. Zajímavý je nápad s osídlením na Měsíci, potěší i letecká linka Země-Měsíc, a akční honička, kdy Pitt a herecký veterán Donald Sutherland prchají před měsíčními piráty, je přímo vynikající. Když se ještě vrátíme k hercům, víme že Brad Pitt je absolutní jedničkou, lehce za ním postává Sutherland, coby starý plukovník, pod ním stojí Tommy Lee Jones v roli ztraceného McBrideova otce, a ostatní herci hrají zkrátka průměrně. Ad Astra není zas tak velký průšvih sám o sobě. Spíše ji dolů táhne nenaplněné očekávání, které vzbuzuje. Zamrzí fakt, že se více, než přicházet s vlastní filmařskou poetikou a jedinečností, snaží své dva žánrové předchůdce Gravitaci a Interstellar dohánět, přičemž se jí to nepříliš efektivně daří. Z vnějšku Ad Astra vypadá opravdu skvěle, což ještě více utvrdil festival v Benátkách, kde film soutěžil. O to více zabolí, že v jejím jádru jde spíše o žánrovou „břečku,“ nežli chytré vědecké Sci-Fi. Podstata Ad Astra (z Latiny Ke hvězdám) zůstává více než ve vesmíru na planetě Zemi. Když si ale uvědomíme touhu, vizionářství a fascinaci nekonečným vesmírem, kterou na jednu stranu skutečně velkolepě představuje, má to celé něco do sebe. Brad Pitt, který odlétá do nekonečné éry vesmíru je jistota, a Ad Astra i přes svou banální filmařinu rozhodně patří mezi lepší žánrové zástupce současného Sci-Fi, a chytrým filmem dle mě je, i když mezi skutečné klenoty se nejspíš nezařadí. Ve finále tedy Grayův film představuje něco, co jako celek na své dva velkolepé a inteligentní předchůdce Gravitaci a Interstellar jen ztěžka dosáhne. Pro mě spíše zklamání. Lehce nadprůměrný snímek. 60% a tři hvězdičky. Nejlepší scéna je jednoznačně akční honička na Měsíci.