major.warren

RECENZE: Na shledanou na cestě. Co spojuje Zemi nomádů s generací beatniků - Českokrumlovský deník Vítěz tří Oscarů a Zlatého lva na festivalu v Benátkách je spíše nenápadný a komorní. Tím většího překvapení se od něj však diváci dočkají. Zbytečně nevysvětluje, nemoralizuje, vypráví čistě a nekomplikovaně, ve výsledku pak naplňuje přirozenou krásou. Režisérka Chloé Zhao dobře ví o čem, proč a jak hodlá vyprávět. Kouzlo jejího stylu tkví právě v tom, jak je prostý, ať už se jedná o vedení herců, hudby nebo kamery. V Zemi nomádů tak není ani trocha vyumělkovanosti. Frances McDormand hraje pořád skvěle. Její (již třetí) herecký Oscar byl jednoznačně namístě. V Zemi nomádů představuje ovdovělou šedesátnici Fern, která se s náznakem samoty a stárnutí v očích vydává v dodávce na cestu za novým, zcela odlišným způsobem života. Tato pozice McDormandové mimořádně svědčí a herečka své postavě, kromě smyslu pro humor, dodává i určité životní východisko napříč celou její cestou. Vyprávění se nese v poměrně neměnném rytmu. Hlavní hrdince vždy do života někdo vstoupí, vystoupí a později zase nastoupí. I to následně přispívá k tomu, že je Země nomádů velmi soudržný film, přestože je v zásadě nedějový a cyklický. Nenudí, spíše tiše fascinuje. Snad jen příliš natahovaný závěr by si žádal o kousek zkrátit. Zemi nomádů můžeme chápat různými způsoby: buďto jako příběh o znovunalezení smyslu života, nebo jako příběh o svobodě; o tom, že něco končí a jiné začíná. Stejně tak se dá přijmout pouze jako film o kultuře nomádské komunity. Jestli si Země nomádů zasloužila Oscara za nejlepší film roku? Ano, protože je to po dlouhé době „obyčejný film,“ který má co říct a nesnaží se nijak parafrázovat plakátová hesla, natož podléhat současným filmařským trendům. Malý, hezký film. V závěru se nabízí jisté srovnání s tvorbou beatnické generace, k níž má Země nomádů po tematické stránce blízko. Příběhy Beat generation možná vyprávějí o něčem trochu jiném, ale podstata zůstává stejná. Že život „na cestě“ je krásný, zvlášť když jej máme s kým sdílet. 75%.

Zítřek nikdy neumírá, to je zcela podtrhující název téhle Bondovky. Pierce Brosnan podruhé jako agent 007, opět plný energie, ne tak mladý jako v Goldeneye, ale konečně s tím hlavním Brosnanovým bondovským účesem. Scénář hodně dobrý. Příběh taky ujde, režie také. Michelle Yeoh hraje krásně a celkově se mi moc líbila a Wai Lin je dle mě spolu s Tygrem a drakem její nejlepší role. Kamera a akce jsou ještě větší než ve Zlatém oku, ovšem také "trochu méně" přesvědčivé. Ale útěk motorkou v Saigonu mě baví:-). Jonathan Pryce coby ukázkový záporák Elliot Carver je vynikající. Jen ty pohledy na jeho jasné modré oči. Götz Otto jako "syn" legendárního Granta ze Srdečných pozdravů Stamper je ukázkovým Bondovým padouchem. Teri Hatcher, Judi Dench a Miss Monneypenny jsou také slušní:-). David Arnold poprvé zasedl za orchestr 007 a po zcela jedinečném Serrovi převzal linii Bondovské hudby. John Barry dle mě musel mít radost. Protože co si budeme, Arnold jede podle Barryho, a to ne hudbou samotnou, ale stylem. Používá nejmodernější hudební techniky, hudbu umí rozproudit, tak, že vám krev proudí dvakrát rychleji než obvykle. Pan Q a jeho představitel Desmond Llewellyn a jeho nové BMW 750il je dle mě jedno z nejlepších Bond cars. Tak bych ho chtěl:-). No co, takže Zítřek nikdy neumírá je standardní Brosnanovka. Jsou čtyři. Já miluji všechny. Nejradši si pustím asi Dnes neumírej, nejvíce uznávám Goldenye, rád se kouknu na Zítřek i na Jeden svět. Pierce je Bond všech dob. A úvodní akce je nezapomenutelná. Pak samozřejmě honičky v Hamburku a krásné finále. U mě to nejlepší hodnocení.

Nádhera a půvab v kovbojské romanci pod režijním vedením Anga Leeho. Vynikající Heath Ledger v hlavní roli a krásná hudba! 80%.

ZKUŠENOST je pro mě zatím nejlepším Kiarostamiho filmem, v němž se dojemně nerealizovatelná touha mladičkého hrdiny setkává s tvrdou realitou společenského soužití. Jako by režisér ve svém debutu předznamenal motivy, které později, již jako mezinárodně ostřílený bard, rozvinul ve své další tvorbě; zejména pak ve scénáři k Panahiho BÍLÉMU BALÓNKU, jenž však vybízí k podstatně optimističtějším výhledům. Závěrečné tři minuty jsou jedním z nejkrásnějších závěrů v dějinách kinematografie.

Goldeneye je dle mě jednou z nejrevolučnějších Bondovek. Bond totiž dostal jak novou tvář, tak především vyšel po dlouhých letech ze stínu studené války, aby konečně dostal nové zbraně i nové protivníky. Pierce Brosnan byl pro mě vždy tím, koho si představím, když se řekne James Bond. Jeho pojetí Bonda jasně navazuje na Conneryho šviháckost a zároveň s sebou přináší do značné míry moderní prvky filmové zábavy. Martin Campbell je režisér, který Bondovi opravdu rozumí. Stejně jako později v Casinu Royale, kde se pro změnu potkal s nováčkem Craigem, i ve Zlatém oku uvedl nového Bonda do role nezapomenutelným způsobem. Zlaté oko je bondovka tak trochu netradiční z mnoha důvodů; Za prvé, její hlavní představitel je drsnější, vtipnější i emočně nabitější než málokdo před ním. Za druhé, scénář po dlouhé éře Rogera Moorea, kdy se bondovky točily jak na běžícím páse, konečně přináší originální zápletku, která je pro Bonda navíc velmi osobní. Za třetí, akce a styl jaké Zlaté oko obsahuje jen těžko najdou srovnání. Netradiční je i hudba Erica Serry, jež by se dala označit za revoluci bondovské hudby, a kterou osobně považuji za jeden z nejlepších bondovských soundtracků vůbec, ať už jeho originalitou tak odkazy na Johna Barryho (téma v Karibiku). Izabella Scorupco (Natalia) je jednou z nejlepších Bond girl, Famke Jannsem zase tou nejlepší Female Fatalle. Sean Bean zase ztvárňuje záporáka všech záporáků. Judi Dench se tu pak vůbec poprvé objevuje ve své životní roli "M." Jedna z nejlepších Bondovek. Nejlepší scéna je jednoznačně legendární honička s tankem v Petrohradu.

Opět skvostná kriminálka, geniální Agatha Christie byla jedinečná. Peter Ustinov jako Hercule Poirot byl opět vynikající. Jane Birkin, Maggie Smith či kráska Diana Rigg v hlavních rolích tohoto perfektně zpracovaného filmu. Guy Hamilton, režisér Bondovek se filmu ujal naprosto skvostně. Scénář opět vynikající, vtipný a stále v pohybu. Žádná nuda. Krásné kamerové záběry Jadranu a hezká hudba. Ideální kriminálka jak má být. Nejlepší scéna je podle mě finální rozluštění případu. U mě to nejlepší hodnocení. Poirot a Agatha opět zabodovali.

Látky s tematikou holocaustu se u filmařů, spisovatelů, diváků i čtenářů těší přes svou obtížnost veliké oblibě. Jakýsi podivný kulturní fenomén by se dal vysvětlit dvojmo: jednak coby chvályhodná snaha připomínat nedávné hrůzy, stejně tak ovšem může vyvolávat dojem laciné senzacechtivosti. Za léta jsme měli možnost vidět či přečíst desítky filmových a literárních zpracování příběhů připomínajících tuto tragickou éru v dějinách lidstva. V literatuře se s ní nejlépe vyrovnal přímý účastník nacistického běsnění Arnošt Lustig (Démanty noci, Transport z ráje), v posledních letech pak zaujala kupříkladu Alena Mornštajnová se svou Hanou. Z dramatizací filmových připomeňme Spielbergův Schindlerův seznam, Pianistu či Chlapce v pruhovaném pyžamu. Teprve Glazerův film však přinesl onu ohromující dokonalost formy, v níž se spojuje nevyřčené s dávno věděným a neodhalené s přirozeně vycítěným. Přestože se natáčel v podstatě pár metrů od tábora smrti, nenajdete v něm jediný záběr na vězně kráčející do plynové komory. Glazer vycházel z knihy Martina Amise, jenž příběh rodiny Hössových otevřel klíčem na bázi všednodenního pozorování, nezúčastněně, tak trochu na hraně banality. Rádoby neškodná podívaná, v níž se opakují denní rituály od společné snídaně přes vypravení tatínka do práce až po společné koupání v řece, jejíž čirost náhle zakalí déšť s příměsí popela, se proměňuje v tíživou psychologickou sondu do nitra všech, kteří disponují neomezenou mocí. Sílu prožitku v Zóně zájmu určuje především mistrný způsob, jakým vypráví. A tvůrci mají jedno klíčové eso v rukávu. Nikoliv obraz, nýbrž zvuk zde hraje hlavní úlohu. Kamery se pohybují pouze na pozemku rodinné vily, za zdi koncentračního tábora proniknou jen náznakově. Zvukový experiment v podobě do detailu promyšleného sound designu, na němž geniální zvukař Johnnie Burn pracoval téměř rok, utváří onu magickou hranici „zóny zájmu.“ Tu sice fyzicky nepřekročíme, ale její podstatu s ozvěnami nedalekého křiku či rachotu strojů postupně dedukujeme a konstruujeme. Burn, čerstvě oceněný Oscarem, sestavil zvukovou složku tak, aby její rezonance vzdálenostně přesně odpovídala vztahu mezi událostmi inscenovanými a pouze slyšenými. Filmaři tak znovu dokázali, že to, co nevidíme, je obvykle děsivější a pod kůži pronikavější než to, co vidíme. Není to ale zvuk, co budí se závěrečnými titulky největší znepokojení. Esenciální hrůzu nahání nejvíce ze všeho duševní otupělost manželů Hössových, rodičů navenek spořádané, tzv. ideální rodiny, vůči tomu, co probíhá za jejich plotem a čehož jsou aktivními spolustrůjci.

Čirá nádhera. V podstatě úkaz toho, v čem tkví klíč k dosažení absolutní čistoty filmového umění. Touha vyprávět, při tom reflektovat vlastnosti uhánějící společnosti a zároveň zanechat silně osobní stanovisko. To je zřejmě důvod, proč je Jafar Panahí už dvacet let v Íránu v nemilosti. Strach z poodhalených záclonek nutí vyšší moc k tomu tohoto krále autentického náhledu na lidské pokolení eliminovat.

Autobiografická koláž složená z jednotlivých střípků životního Zrcadla Andreje Tarkovského na mě emocionálně i esteticky zapůsobila o třídu více než kultovní Stalker; dokonce více než mnohá jiná (jinak velmi oblíbená) autobiografická díla legendárních filmařů (Felliniho 8 1/2). Těžko se můžu v tomto případě pouštět do teoretických odboček o spirituálním významu. Působivost Zrcadla shledávám zejména v ryzí upřímnosti, s níž se autor navrátil do těžkých období svého života a se kterou nám odhaluje nejniternější traumata své rodiny: fyzická, duševní, empirická i umělecká. Tarkovskij je navíc skvělý v práci s pohybem kamery, čímž i prázdnějším obrazům přírody dodává na patřičné sugesci. Scéna s citováním Puškina je vrcholným momentem filmu.

Tenhle film pro mě není jen jedním z hodně dobrých filmů. Na rozdíl od mnoha jiných ve mně ještě teď doznívají vynikající pocity, jak z hudby tak z filmu jako celku, a také jsem unesen tou nádhernou atmosférou. Bradley Cooper a Lady Gaga nám podávají skoro 90 let starý filmový příběh, který ovšem ze všech těch možných verzí za to téměř století vypadá opravdu nejlépe. Není to remake, spíš verze, ale to je úplně jedno. Zažil jsem tu skoro tři filmové "orgasmy" za sebou. První, úžasná scéna, kdy Lady Gaga, která zde předvádí výkon desetiletí, která tu vypadala jako člověk s duší, ne jako blázen, a která zazpívala to nejlepší co jde, přijde za Bradleyem na pódio a poprvé zazpívá před velkým davem. Bradley si svou roli opravdu ušil na míru. Jako stárnoucí alkoholik, ale vynikající muzikant Jack mě dostal. Jak říkám, u herců mi nejde jen o dialogy či akční scény, ale i o gesta a vžití do role. A tihle dva se do rolí vžili na 100%. To nebyla Lady Gaga. To byla obyčejná mladá talentovaná holka, to byla Ally. Stejně tak Bradley, který mě svým neskutečným citem pro filmařinu úplně dostal, a myslím, že jeho režijní debut můžu přirovnat ke Kevinu Costnerovi a jeho Tanci s vlky. Ten film obsahuje stejnou lásku k filmům a cit pro filmařinu. Cit, který je jednoduchý, neobsahuje zbytečnosti, není příliš "slaďárenský" a hlavně ví kdy, co a jak. To samé scénář. Je tam znát tak Amerika, ale Eric Roth tomu svými "forrestovskými" standardy hodně pomohl. Vizuálně luxusní. Od kamery, střihu, kostýmů až k neskutečnému mixu a střihu zvuku, díky kterým je zážitek ještě větší. Ten úžasný mix kytary a písní, které byly hrány přímo na natáčení a ne dodatečně ve studiu. To je velké plus. Hudba, tak tam není co dodat. 100% a Oscar za Shallow, jasné? Ten film je silně Clintovský. Clinta jsem tam cítil už od začátku a vím, že takhle by to natočil jen Clint. Ale natočil to jeho učeň. Začátek je vynikající, celkově první půlka má mnohem větší kouzlo, je svěžejší, jednoduší, ale i prostě hezčí, druhá je psycho drama, které vás dokáže rozbrečet, a vlastně tak nějak chcete co nejvíce přiblížit konec, zatímco z první půlky, nechcete a nechcete odejít. Je to až neskutečně laděný a lidský snímek. Pár hodně "amerických" scén, ale tak proč ne. U mě 85% a nejlepší hodnocení. Můj favorit na Oscary. Přeju Oscara za píseň, oba zvuky, hlavní herečku, režii a klidně i ten scénář. Nejlepší scénu už jsem jmenoval. Jak tam přijde na podium a začne zpívat, to je už teď legendární scéna.