Cinematrix

Po vizuální stránce Blade runner, po té ostatní jsem se cítil jako dítě, kterému se chce blejt sunar. Hodinu nevíte, o co jde, a když už vám to začíná bejt jedno, tak se vám to v závěrečné půlhodině snažej vysvětlit. V mém případě to byla marná snaha.

Tak rád bych okomentoval něco, co za něco stojí, ale když to chci udělat, tak už tam je asi 2000 komentářů, tudíž zákonitě na ten můj není nikdo zvědavý. Tak se snažím komentovat alespoň to, kde těch komentářů moc není, jenže ono to pak vypadá, že koukám na samý blbosti. No, a tenhle horor to opět potvrzuje... Někdy je mi mě až líto, že to dokoukám do konce jen z toho důvodu, abych tomu mohl dát plnohodnotný odpad, protože nepatřím mezi ty, kteří něčemu dávají odpad po deseti minutách. Takže dokoukáno do konce a verdikt? Odpad. A proč odpad? Děravý scénář, nedotažené charaktery, amatérští herci a tudíž i nulové napětí. To je větší šance, že se mi zježej vlasy na hlavě, když se z nudy šťourám šroubovákem v zásuvce.

První půlka byla naprosto příšerná, pak se to o dost zlepšilo, takže už to bylo jenom příšerný. V hlavní roli neatraktivní afromichiganka, cikán v masce a další nesympatická chamraď. Všechno je to natočený za pár šupů jen asi ve dvou zaprášených ulicích. Akce veskrze žádná a černý humor aby jeden taky pohledal. Jediný, co je tam černý, to je půlka castingu v hlavní roli. Jednu hvězdičku dávám za koncept (kterej vymyslel v minulém století Tarantino), ale podruhý už bych si to nepustil ani za brambůrky...

Tak se nám dědci opět vydali do béčkovejch vod, tentokrát na palubě jaderné ponorky. Škoda, že veškerou masáž obstarává převážně Jean-Claude Van Boule a Dolph má jen jednu akční scénu, kde nám předvede, že nemá co předvést. Ale co, aspoň má suchý hlášky, který pobavěj, narozdíl od Jeana, kterej má akorát suchý tělo, který už tolik nepobaví. Jinak akce byla celkem přehledná, bohužel také celkem nudná. Hodně se tu střílelo, a když už suchý tělo do někoho koplo, tak jen pokud ten člověk byl na zemi, protože kopnout vejš už by v jeho věku znamenalo natrhnout si prostatu.

Pokud máte rádi humor o AIDS, hemoroidech, inkontinenci, povyšování se nad Ježíše (tady přesně nevim, jak to Ricky myslel, protože nejsem Ricky), zkrátka pokud máte rádi šokující otevřenost, rozhodně se téhle one man show nebraňte a bavte se nad tím, že humor není jen o tom, že by byl vtipnej, ale v tomhle případě o tom, že Ricky vám naservíruje bez pozlátka všechny hnusy, které všichni známe, jen s tim nechodíme na jeviště. Ricky Gervais však ano. A to, že podá nějakej vtip tak neobratně, aby potom musel objasňovat jeho podstatu, svědčí jen o tom, že vtipkování mu nejde a ve výsledku je velký rozdíl mezi interpretací vtipu či něčeho, co plácneme, protože nemáme soudnost.

Amíci versus fousáči je věčné filmové téma, jako porovnání módních značek Makyta Půchov versus Versáči (čti Versace). Chris Hemsworth se líbí mé přítelkyni, a to o dost víc, než Afgháncům, když coby slovutný Thor jede na koni proti jejich tankům, a to na tom koni ani kdovíjak jezdit neumí. Je to podobné, jako kdyby dnešní blondýna místo Mercedesu s automatickou převodovkou měla řídit drožku. Film je točený podle skutečné události, jen tuto misi Amerika dlouhá léta tajila, aby o tom o 20 let později mohla natočit šokující akčňák. Myslim si, že všichni teroristé se sesedli v bunkru u velkoplošné televize a hltali každý záběr, aby se poučili, jak se to má dělat, kdyby chtěli porazit sami sebe. Pokud máte rádi válečné filmy podle skutečných událostí, doporučuji spíš tohle.

V tomhle filmu vůbec nejde o bitky, ani o hudbu či scénář, ale o hlášky a absurditu, směřující k pobavení diváka s obrovskou nadsázkou, jakou umí podat jen černý britský humor, který nám občas servíruje Guy Ritchie. Scott Adkins si napsal scénář, kteý si nezadá s hranicí demence, vymyslel v něm postavy, o kterých by se nesnilo ani samotnému Marvelu, ale kupodivu to funguje. Akční scény se nepokoušej bejt nijak přesvědčivé, jde jen o to, aby divák žasnul. A pokud na tuhle hru přistoupíte, budete se bavit královsky. Zkrátka a dobře, za málo peněz žádnej bulharskej Steven Seagal.

Úchvatná prostoduchost v řemeslně perfektním audiovizuálnim hávu.

Pierre Richard je obroský sympaťák i ve svém pokročilém věku. Zde nám předkládá polohu osamělého staříka, který si ze strachu z okolního uspěchaného světa, plného nových technoloií, vypěstoval agorafobii, kdy se bojí otevřít byť jen obyčejné okno, aby do jeho stářím unavené mysli neproniknul ani náznak toho, že ruch z ulice je mnohem živější, než on. To se však změní, když objeví kouzlo internetu. Stařík je to věru bystrý, takže brzy otvírá okna nejen do ulice, ale pomocí internetového přohlížeče si udělá docela slušnej průvan i na obrazovce monitoru. Ach, jak člověk dokáže omládnout, když se může seznámit s krásnou třicítkou, trávit s ní dlouhé večery plné tklivého psaní... Jenže to by tu nesměl být Skype, který má i webovou kameru! A tady nám začíná menší problém. Krásná třicítka chce neodolatelného drtiče jejích citů vidět, a tudíž vidina dalších večerů tklivého psaní se rozplývá v nedohlednu. Leda, že by se vymyslel krutě sofistikovaný plán, jak tak prekérní situaci vyřešit. Zbytek nebudu prozrazovat, abych nezkazil velmi decentní pohlazení po duši všem, kteří se na tenhle citlivý film budou chtít podívat.

Johanna Pasqualiová byla nejenom úplně blbá, což by u policajta zase tak nevadilo, protože to není nic ojedinělého, ale ona postrádala sebemenší zbytky soudnosti. V rádoby komediálních situacích mi za ní byla úplná hanba, protože takového kreténa aby jeden pohledal i v řadách policistů. Zřejmě na tom měl být postavený humor, který se v tomto podání mnohdy vydával hluboko za hranice trapnosti. Možná by nebylo od věci, kdyby komedie režíroval někdo, kdo má smysl pro humor a klidně bych do castingu obsadil herce, kteří ho mají taky.