Pohrobek

Jasného adaptace románu W.J.M. Wippersberga o jugoslávském chlapci a jeho cestě z Vídně do vlasti. Svým způsobem částečně sociálně kritický snímek zaobírající se situací gastarbeiterů, především však krásně poetický, ovšem sentimentem příjemně šetřící potrét jednoho malého chlapce a jeho dětského světa. Kontrast mezi světem krásných snů a syrovou realitou je jednou z hlavních předností filmu, přes fakticky rezignační vyústění se jedná o dílo víceméně optimistické. Pochválit je třeba i moc krásný soundrack Eberharda Schoenera a umírněnou, ale velmi zručnou kameru Waltera Lassallyho.

Reischlova strhující koláž, vypovídající o globalizovaném světě, světě informací, ovládaném médii a čím dál tím více přeplněným lhostejností, ke všemu, co se nás přímo fyzicky nedotýká. Válka v zálivu či americký western jako kulisa k bezvýznamným telefonním hovorům. Utrpení, historické události jako zboží, jako doplněk, jako kuriozita, jako ilustrace.

Zvláštní a náročný film o hledání životních cílů a plnění snů, tentokrát v barvě, ovšem se všemi charakteristickými Reischlovými ingrediencemi, možná exponovanými ještě vice než, jak tomu bylo dříve. Reischl se tentokrát až tak úzkostlivě nedrží výpovědí a pohledů jednotlivých postav, zachovává si značný nadhled a občas se i zdá, že má chuť vyprávět svůj vlastní režijní příběh, kdy by si vybíral to, co se mu hodí, a ne to, co chtějí sdělit autonomní postavy.

Experimentální snímek o dvou mužích vypořádávajících se se svou minulostí. Dva samostatné příběhy se umně proplétají, spějí ke svému tragickému vyvrcholení a stále nás nechávají na pochybách, zda ke konečnému střetnutí vůbec dojde. Snímek je vyprávěn jen a pouze očima dvou hlavních protagonistů, o něco silnější je tato subjektivizace patrná u postavy starého muže, vyrovnávajícího se smrtí manželky. Konec je velmi silný a celkem se mu dokázalo vyvarovat nebezpečí sentimentality. Tandem Reischl + kameraman Lipták vsadil na osvědčenou černobílou expresivní formu a tato sázka mu vyšla, tentokrát se navíc jedná o plnohodnotný film spíše než o klasický Reischlův experiment.

Václav Reischl jako pravověrný experimentátor, především s narativními postupy, stvořil jako vždy v duu s blízkým přítelem Liptákem nesmírně silný středněmetrážní snímek, vyprávějící jeden podivuhodný lidský příběh, jistou analogii osudu Kafkova Gregora Samsy. Podáno velmi expresivním způsobem, často v agresivní ichformě. S krásným a působivým Händlovým doprovodem a se spoustou kamerových hrátek. Vizuálně nejzajímavější Reischlův fiktivní snímek.

V dnešní době je snímek poněkud shozen tím, že jeho reáliím a pohnutkám postav málokdo uvěří, v roce 1953 tomu ovšem bylo jinak a velká část pracujících tohle brala vážně. Každopádně se jedná o více než slušný snímek, jejž Kadár s Klosem vůbec neodbyli. Inženýr Prokop se nám ale od dob Čapkova Krakatitu pořádně změnil.

Vidět krásu, a zemřít - a není náhoda, o jakou krásu se tady jedná. Andělský mladík prostě není krásná dívka nebo květinka!! Mannovsky suverénní a nesmírně konkrétní, krása je výsledkem práce? Projevem nahodilého, nekonkrolovatelného génia? Aschenbach se brání, bojuje a podlehne. Zuřící mor, jenž je podobně jako jeho pocity tajen, zakrýván a přemáhán co nejméně nápadnými metodami. Nebezpečí vnější a vnitřní tu tvoří jasnou analogii. Mann si svůj zápas vybojoval taktéž, ve Smrti v Benátkách ještě ve svých mladých letech nastínil jednu z alternativ, jimiž může skončit.

Možná něco o pomíjivosti, plynutí času - opadávající stromy na podzim- , o tom, jak se tempo našeho života zrychluje, jak objektivně s vývojem společnosti, tak subjektivně s přibývajícími léty.

Asi o feminismu nebo lesbické lásce - milující se pár v klokotajícím střihu, v opakujících se pozicích, potřísňován nečistotou. Místy prokládáno formičkami uťatých (?) penisů, jakoby servírovaných dívčímu páru, jenž o ně nejeví zájem. Možná také něco úplně jiného.

Vynikající Karel Höger jako představitel velmi špatně napsané postavy ve snímku o tom, kterak byl ten komunistický odboj aktivní a statečný a jak zbaběle se zachovala vyšší třída obecně. Dramaticky ještě celkem slušné, ovšem některé scénáristické "fígle" (Mireček jako element zapřičiňující odhalení konspirací) jsou vyloženě nefunkční a těžce hledané. Jiří Weiss se tentokrát moc nepředevedl, i když na druhou stranu ani vyloženě nezklamal a některým scénám s gestapem občas nechybí příjemná věrohodnost.