Pohrobek

Jasného kritický portrét jednoho západoněmeckého mladíka, jenž neví co se svým životem, a tak si zahrává s kdečím, až to jednou přežene. Jako televizní produkce rozhodně zdařilé, zajímavé svou věrohodnou psychologií člověka, znuděného bezstarostnou, plytkou a bezcílně mezi prsty utíkající existencí - viz název. Dobová atmosféra vystižena náramně, servítky si příběh taktéž nebere žádné.

Absolutně nejkrásnější a nejpůsobivější výron českého vlastenectví a lásky k české zemi. Vojtěch Jasný se loučí a dává sbohem. Filmová báseň, jež je příliš krátká, ale zcela odzbrojující. To samozřejmě píši jako Čech, pro cizince se jedná "pouze" o výpověď o lásce k vlasti, absentující na nám běžné konotace.

Jasného mystický obraz lidského konání, prolínajícího a odvíjejícího se od neměnných a pevných zákonů přírody. Zdánlivě náhodné posloupnosti obrazů ze světa kolem nás nesou nepřehlédnutelné poselství o řádu, symbióze a podvolení se. Ve spojení s krásným hudebním doprovodem doslova magické.

Když jsme se v roce 1989 dočkali vydání Zamjatinových My v edici, kde nedávno vycházelo patnácté vydání Fučíkovy reportáže, čtenáři knihu horečně hltali a nevěřícně kroutili hlavou, co se už všechno může vydat. Ti znalejší, kteří měli prolezlé všechny antikvariáty a nejzapadlejší soukromé pražské knihovny, se snad setkali ještě s originálním pražským ruským vydáním z počátků Zamjatinovy emigrace, zbytek čtenářské obce ale musel jasně cítit, že se cosi děje. My - tento předobraz a vzor mnohem slavnějšího 1984 - je totiž první pochmurnou vizí budoucnosti totalitního socialismu, o to působivější, že je psán matematikem, technikem a přeplněn odkazem na entropickou "symboliku" iracionálních čísel. Vojtěch Jasný ve své německé emigraci moc dobře věděl, co je potřeba zfilmovat, co představit světu, a tak se tři roky před nejslavnější filmovou verzí Orwellovy klasiky dočkalo světla světa i zpracování románu My. Filmová podoba se své knižní předlohy drží velmi věrně, mnoho tak stojí na dialozích i šílených monolozích absolutního oddání se systému, prostředí skla, pravidelnosti a racionality je načrtnuto jen zběžně, ovšem více než přesvědčivě. Expresivita hereckého projevu i originál ctící nahota jsou pak další výraznou devizou této na televizní poměry (největší podíl na vzniku smímku má ZDF, ale o oficiální součást její dramaturgie se pochopitelně nejedná) vynikající antiutopie.

Zvláštní a povedená adaptace slavného Selbstmördera. Uměřenost v prostředí, jistá afektovanost a divadelnost snímku velmi sluší. Ruský naturel, vliv VŘSR na ruského člověka i obecné existencionální otázky, táhnoucí se ruskou literaturou minimálně od Lermontova, jsou tu probírány suverénně, ale bez intelektuálního nadhledu, což filmu přidává na autenticitě. Celkově snímek působí příjemně tragikomicky a přes optimistické finále jasné řešení rozhodně nenabízí. Po Zamjatinových My se Jasnému podařilo zadaptovat další slavnou antiutopii sovětské literatury. Pro nás je zajímavá i rozkošná role Pavla Landovského, který se ani nenechal nadabovat.

Až tak neuchopitelný tenhle snímek není, surrealistické postupy, zavrhující přímé logické vazby, nemohou zakrýt protestní, protikonvenční notu. Anarchie, svoboda, setřesení okovů měšťácké svázanosti, prostor pro svébytné vyjádření vlastního přesvědčení. Dalího vliv je zcela nepřehlédnutelný, filmová řeč Luise Buñuela je tu tak až na druhém místě, nejen na svoji dobu se ale v každém případě jedná o cosi zcela výjimečného.

První český nepohádkový dětský snímek, který si dává velmi záležet na tom, aby malého diváka zaujal, pobavil a aby mu každé dítě porozumělo. Tomu odpovídá pozvolný a více než názorný styl vyprávění. Velmi jemná, nijak zvlášť nedramatizovaná zápletka s minimálně načrtnutým konfliktem. Filmařsky proto poněkud unylé, jako dětský snímek každopádně roztomilé a podařené.

Melancholický příběh, natočený typickým Vláčilovým způsobem, i když velmi uměřeně. V hlavních rolích dvou chlapců, rebelujících proti všem a bezvýsledně hledajících své místo na světě, se předvedli dva ve své době neznámí polští mladíci, což dodává snímku na autenticitě. Film nabízí dva velmi dobré psychologické portréty, smutnou atmosféru a krásnou hudbu.

Čínský armádní soubor oplácí návštěvu tomu československému a během pobytu v naší socialistické vlasti zjišťuje, jak se zde žije dělníkům, rolníkům a vojákům. Ze začátku celkem zábavné - i když samozřejmě nechtěně: čínské družstvo posílá své klasy sbratřenému JZD ve Vinařicích. Usměvaví Číňané se objímají a zdraví s každým koho potkají (respektive koho jim režisér naaranžuje). Postupně se ale snímek změní v kupodivu skutečně dokumentární zachycení vystoupení čínského sboru. Písničky o spasiteli Mao Ce Tungovi a Gottwaldovi zrovna hudebními kvality neoplývají, ovšem čínské lidové tance a ukázka klasické opery v sobě trochu přidané hodnoty mají. Dost unylé, ale to je způsobeno především tím, že se jedná o snímek natočený v produkci lidové armády. Perla na závěr: Číňané předvádějí bojový tanec tibetské jízdy, přičemž je nám řečeno, že se tato jízda velmi osvědčila v osvobozovacích bojích - to mají na mysli čínské obsazení Tibetu z roku 1950?

Dreiserovská adaptace šmrncnutá Dostojevským. Clyde Griffiths chvílemi naroubovaný Raskolnikovem - ne tentokrát to není Láska a válka, tentokrát se jedná takřka o drama, které na toho, kdo nezná Americkou tragédii, možná může působit i jako solidně se tvářící thriller. Jenomže s takovým divákem Woody asi nepočítá, takže se celou dobu nemůžete ubránit úsměvu nad tím, jak Allen tohle téma vlastně pojal. V každém případě vypointované je to dokonale a s přihlédnutím k tomu, že se jedná vlastně o takový allenovský "apokryf", se nemá cenu vrtat ve scénáři.