T-pack

Postava Laurence Fishburna je lepší Malcolm X, než opravdovej Malcolm kdy byl. On je takměř ztělesněním černýho Ježíše. On reprezentuje tu největší chybu snímku – je nikoliv člověk, ale vykreslenej ideál, jehož fiktivnost na vás ze snímku přímo křičí. Boyz n the Hood není vůbec špatný pouliční drama, ale chybí mu byť jen špetka komplexnosti, je to přímočarej vzkaz všem klukům chycenejm v pasti pouličního násilí, aby se přestali zabíjet. A ne, že by mi to nějak extrémně vadilo, ostatně nejde o špatnou myšlenku, ale vyučování sluší dokumentům, nikoli filmovejm dramatům, zvlášť když se film vyjadřuje převážně syrovym realismem. Film má silný, silný momenty, ale stejně jako nechutný fotky následků kouření na krabičkách cigaret zbytečný, neefektivní a maximálně kazí dojem.

Slyšel jsem o Pátku velký věci a měl jsem ho za kultovní řachandu i přes místní modré hodnocení, páč jsem zvyklej, že se čas od času objeví nedoceněná sračka, která ale funguje na svý vybraný publikum. Jenže Friday skutečně není nic moc. Není to film blbej, ale žánr komedie si moc nezaslouží, i když se tam Tucker celou dobu chová jako imbecil. V kombinaci s vážnějšíma momentama paradoxně veškerý komický vložky působí právě jako to navíc. Mně by přitom nevadilo hood drama střihlý absurditama, ale to by chtělo větší režisérskou váhu, než byl v tý době Gary Grey a rozhodně lepší scénář, než kterej spolu dokážou sesmolit Cube a Pooh. Pokud nesnášíte černošský filmy, pak pro vás následující věta nejspíš neplatí, ale: není to sice vyloženě špatnej film, je to nicméně pěkná nuda. Což je u komedie pěkně blbý.

Nejsem první a nebudu určitě ani poslední, kdo poznamená, že Deadpool, film z roku 2016, doručil, co slíbil, a přines ještě víc. Jestli splnil veškerá fanouškovská očekávání, za to ruku do ohně nemůžu dát, protože jednak nejsem fanoušek komixů (obecně), zároveň ale na uspokojení typickýho fanouška čehokoli by mnohdy nestačilo ani pět Moren Baccarin (bože, ta holka je hezká!). Pro mě je Deadpool zrovna teďka asi třetím nejlepším filmem podle komixu, hned po Temnym rytíři a MiB – ne nutně kvůli jeho inherentním kvalitám, ale už jen kvůli tomu, jak úžasně se snímek oklepal ze všech nepříjemností, který provázely jeho vznik, jak mě Reynolds překvapil jako ten nejlepší možnej Wade Wilson a jak jsem si užíval tenhle (pro některé snad překvapivej) hit, co ze svých nemnohých kompromisů dělá přednosti. Bavil jsem se a nepotřeboval k tomu superhvězdný obsazení ani velkolepej špektákl ve stylu Avengers. Ne, že bych měl něco proti Avengers, ale na rozdíl od těch si myslim, že se nezačnu nudit už při prvním Deadpoolově sequelu. FYI, furt čekám alespoň na pořádný cameo od Hugh Jackmana!

Zrovna když jsem nad Marvelovkama začal lámat hůl, přijde film, kterej je sice znova to samý dokola, ale alespoň má dost nadhledu, aby si to uvědomil a sám na to poukázal. Naneštěstí není dost sebeuvědomělý, aby nějakým způsobem zalepil ty početné díry v zápletce, nicméně jako takovej b-marvel-movie funguje. Humor sem pasuje mnohem víc, než řetězy hlášek v Avengerech, takže když ten mexikánec vyhlásil policajta tím, že ho neslyší přes nehybný tank, smál jsem se jak idiot ještě asi pět minut potom. Prvotní zádrhely, kýčovitou montáž a nudnou zápletku nemůžu vyloženě odpustit, ale akční finále nabízí přesně to, kvůli čemu se člověk jde na comicsovej film vůbec podívat. Stejně jako si můžete o žánru romantickejch komedií myslet cokoli, ve svý schematičnosti maj alespoň určitej řád a znalec rozliší sračky, klenoty a nejpočetnější kategorii takovejch nepřekvapivejch dostačujících průměrů, stejný rozvrstvení je teď i u filmů podle komixů. Ant-Man je teda taková obdoba běžný romantický komedie, jen pro geeky.

Moje cesta k téhle dokumentárně laděné rekonstrukci (jak už to tak občas bývá) je bizarní sled internetového proklikávání, které vás občas dovede někam, kam byste v životě nečekali. A z nějakého nevysvětlitelného důvodu mám nutkání tu cestu zdokumentovat, i když pro finální hodnocení snímku je vlastně důležitý jen krok předposlední. Nepamatuji si už přesně, kde jsem narazil na Youtube kanál Rooster Teeth, nicméně jsem byl už nějakou dobu, vlastně v rámci let, jejich fanouškem. V roce 2015 RT vzali pod svá křídla někdejší jádro Inside Gaming, kteří se pod novým vedením přejmenovali na Funhaus. Celkem rychle jsem si je zamiloval pro jejich humor a začal koukat na všechna jejich videa, včetně humorně laděných Q&A, v rámci nichž se jeden z fanoušků zeptal, zda sami poslouchají nějaké podcasty. Matt Peak zmínil The Joe Rogan Experience, na což ostatní členové Funhaus zareagovali dost zajímavým způsobem, abych si tento podcast okamžitě vyhledal, jen abych věděl, co se v něm řeší. Zjistil jsem, že Joe Rogan má takovou talk show s řadou zajímavých hostů, proto jsem experimentálně rozkliknul několik videí, zvědavý, jaké zhruba otázky se v pořadu řeší. Pak jsem šel dál. Nicméně! Youtube algoritmy mi začali tenhle kanál doporučovat a jedním z doporučených videí byl výstřižek z rozhovoru s Neil DeGrasse Tysonem o konspiračních teoriích ohledně přistání na měsíci. Mezi doporučenými videi hned vedle pak bylo video člověka, který dekonstruuje 5 nejčastějších argumentů lidí, co věří, že přistání na měsíci byl podvrh. Od tohoto videa už to byl jen krůček k 9/11. Následuje wikipedie, kde se dočítám o přeživším, který byl v mrakodrapu v patře rozříznutém jedním křídlem letadla, a že nejen jeho příběh je rekonstruován právě v tomto dokumentu. Takže jsem si ho našel, jen abych viděl tu scénu, kdy je křídlo letadla uprostřed kancelářských prostor. Načež zjistím, že v týhle scéně to křídlo neni ani vidět… fuck it, za to hvězda dolu.

Pět Oscarů, každý z nich v hlavní kategorii, to musí znamenat jediné: pěkně otravnou a předvídatelnou ceremonii předávání cen. Nicméně není těžké odhadnout, proč se akademie rozhodla právě takto, protože herecky se blázinec jen blýská, režijně vyniká a co se příběhu týče, oh-la-la. Je to příběh, který díky postavám funguje moc dobře na té základní explicitní úrovni, zároveň je ale mnohem účinnější na té metaforické, na úrovni toho, co postavy reprezentují. Přičemž v tomhle bodě jde hlavně o dvě, že ano: McMurphy jako rozkladný prvek, Ratchedová jako tvrdá ruka instituce. Je očividné, proč je to tak velké téma pro Formana i USA let sedmdesátých. Je samozřejmě otázkou, zda se nebude tato symbolická rovina z generace na generaci postupně obrušovat – a vlastně by to bylo pro společnost jedině dobře, protože vnímavější k ní jsou vždy ti, kteří ji pociťují. Právě proto je ale takový luxus, že Nicholson hraje postavu, s kterou je velmi těžké nesoucítit, ba jí nefandit, protože si nelze odmyslet prostředí, do kterého se dostala. Scénář toho chytře dociluje i tím, že nikdy nedá jednoznačnou indicii, jestli je hlavní postava teda fakt blázen nebo ne. Přesto cítíme, že McMurphy není ani náhodou klaďasem, a že je svým způsobem zodpovědný za všechno, co se v nemocnici semele. Nelze však na něj jednoduše připíchnout vinu, stejně jako je těžké uvalit ji jednoznačně na kohokoli jiného. A zde se najednou ukáže síla snímku a to, jak ponechá onu vinu v rukou diváka, aby ji žmoulal, prohlédl si ji ze všech stran a dlouze o ní přemítal.

Na rozdíl od prvního parodického počinu je tohle mnohem víc ve stylu Robot Chicken. Vkrádá se otázka, proč tedy dělat celý speciál. Krom toho mi neseděl ani rámcový příběh lovců odměn, což zase podněcuje otázku, k čemu je podávaný ve formě sketch show. To původní kouzlo nápadu se zkrátka trochu vytratilo a dostaví se mírný pocit monotónnosti. Myslím, že bych hodnotil stejně, i kdybych neviděl první díl, jelikož dohnání situací do absurdna je tu podstatně méně, celé je to víc při zemi a jak jsem řekl, rámcový příběh škodí formátu. Jsou tu ale i dost solidní fóry, viz například Dr. Ball nebo „not crazy about the name.“

Přijde mi nefér, že tenhle film přišel, kdy přišel, protože je nepochybně lepší, než kterejkoli z prequelů, ale já jsem zkrátka v bodě, kdy na něj, na rozdíl od epizod I-III, nahlížim děsně kriticky (sám nesnášim, když si tu někdo timhle způsobem odkazuje mimo ČSFD, ale kdyby to náhodou někoho zajímalo: http://naobojku.blog.cz/1512/force-awakens). Musel jsem se profackovat za to, že mě, byť jen na sekundu, napadlo nedát plnej počet. Proč mě to napadlo? Protože je pravda, že motivů vypůjčenejch ze čtyřky je tolik, že snímek zkrátka působí jako hra do outu. Abramsovi přitom každej věřil, tak nevim, proč se s Kasdanem nerozhodli trochu zariskovat. Zvlášť, když všechny momenty, kdy si to dovolili, byly pro mě jasná trefa – jmenovitě nová dimenze záporáka a nevídaná dávka humoru. Blend CGI a praktickejch efektů byl super, a v mnoha scénách je toho v pozadí nacpanýho tolik, že se může celá scéna z kantýny v Mos Eisley zahrabat. Herecký obsazení i postavy jsou ráj! Proto mě trochu mrzí (a to je věc, který jsem se od začátku bál), že je tenhle díl vlastně jedno velký intro ke zbytku trilogie. Viz postava, která se objeví v samotnym závěru. Já chtěl vidět víííc! Což… což je vlastně dobře, ne? To snad znamená, že mě to bavilo. Takže, když jsem teda dostal tu žluč z těla, jsem připravenej na další návštěvu kina. Veškerou při prvním promítání zrozenou kritiku nechám před dvěma sálu jako kabát na věšáku.

Úplně jsem ten kultovní status nepochopil. Vím tak jako z doslechu, že lidi považujou tenhle film za jednu z nejlepších herních adaptací, jenže to je trochu zrádný, poněvadž videoherní adaptace jsou tradičně legendárně špatný, tudíž i průměrnej počin, jako je tento, má potenciál zazářit. Což o to, dialogy, fóry a celková zápletka jsou tak cheesy, že už chybí jen sklenice vína. Ale udělat film podle bojový hry a nemít jedinej pořádnej souboj je prostě velká škoda. Je tu hlavně třeskutej nedostatek pamětihodnejch duelů – jedinej, kterej si budu pamatovat dýl, než tak měsíc, je ten mezi Cagem a Scorpionem, a ten je kurva uprostřed filmu a mimo zápletku. No co to je? A to je hnedka spojený s dalšíma výtkama, který mám. Jednak je to výběr ústřední trojice – proč zrovna tihle tři? Já jako chápu, že reprezentujou Earth Realm. Že Cage je comic relief. Ale proč je třeba takovej focus na Sonyu? Zvlášť, když z ní ke konci udělaj úplnou dámu v nesnázích. A to třeba na úkor Sub Zero? Ten prosim chcípne stejně rychle, jako se objeví, a navíc ho hlavní postava porazí kýblem vody! Shang Tsung má k dispozici arzenál bojovníků, přitom ve finálnim souboji je to samej neznámej ksicht. Největší hřích je ale rating. Nedočkáte se žádných legendárních fatalit. Neuvidíte bojovníky tahat srdce z hrudí. Pro hlavu vytaženou i s páteří se koukněte na predátora. Mortal Kombat je pro mě zkrátka v lecčems promarněná příležitost. Film, kterej mohl dopadnout stejně hůř, jako i líp.

Tenhle film je až příliš roztěkanej, nemá nosnou myšlenku. Jako parafráze Curtisova života je to koukatelný, a zaručeně je to zřejmě nejlepší věc, kde Fifty hraje prim. Ten přitom není v roli ani výbornej, ani zlej, je ovšem škoda, že ho po herecký stránce zastíní jeho mladší verze. Určitý momenty snímku jsou skvělý, například scéna s rvačkou ve sprše pro mě byla jednou z nejsilnějších částí filmu – jen proto je právě zlý, že je tam trochu mimo, slouží jen jako dost nepřirozenej způsob, jak spřátelit hlavní postavu s Bamou. Že z toho se pak vyklube maniak taky scénáři nedělá těžkou hlavu, jako spousta jinejch scén, který vedou do slepý uličky a jen způsobujou, že je celej snímek dost rozlítanej. 117 minut je na něco podobnýho příliš dlouhá stopáž, a konečný životní vítězství hlavní postavy není pro diváka ani v nejmenším uspokojivý. Mám před sebou doopravdy patetickej snímek, tak proč mi chybí katarze?