T-pack

Hlavní komentář mám u seriálu jako celku. Ale poslední série je tak nasírací, že si zaslouží vypíchnout jako dost možná ten největší pád na držku v televizní historii. To, co bylo v minulých sezónách postupným úpadkem kvality psaní, se rázem promění na přímou zradu všeho, co v začátku činilo seriál skvělým. Fuč je rozvážnost a pozvolné tempo, které vytvářelo prostor pro vykreslení úplného kontextu celého konfliktu. Postavy najednou zoomujou po celym Westerosu, jako by odemkli fast travel ve videohře. Navíc  ze všeho toho zběsilýho přesouvání asi prošli lobotomií, nebo nevím, jak si jinak vysvětlit jejich stupidní chování. Kde se dříve postavy ve střetech jedna s druhou přechytračovaly, a nikdy jste si nemohli být jistí, kdo na šachovnici získá výhodu, tady už jen s úžasem sledujete, která postava z toho vyjde nejvymaštěněji. Z dialogů přestane být cítit napětí, všechny repliky jsou přímou reakcí na to, co se stalo před chvílí. Nejeden obyvatel Westerosu je osobnostně vykastrován. Jestli jste si ty postavy někdy v začátku oblíbili, poslední série vám vezme všechny důvody mít je ještě rádi. Ty světlé výjimky, jako třeba the Hound nebo Euron možná podrží tu poslední hvězdičku hodnocení – ti, a alespoň ta malá milost, že tohle ostudné scenáristické patlalství skončilo relativně rychle a nemučilo nás další dvě plný série. Přesto na hořké pachuti s odstupem přidává vědomí, že ze Star Wars projektu, kvůli kterému se zjevně Benioff s Weissem na GoT vyprcali, nakonec nic nebylo, a dvojici to ani tak v branži totálně nezdiskreditovalo.

Game of Thrones jsem viděl s povážlivým odstupem tří let po jeho celkovém konci, a za to období seriál jako fenomén své doby nabral dosti multidimenzionální reputaci. Snažil jsem se do toho jít bez jakýchkoliv předsudků, přestože už po uvedení první série na HBO jsem měl pocit, že to bude buďto show, kterou budu zbožňovat, nebo o které budu skálopevně přesvědčen, že je přechválená. Především zvěsti o kombinaci nezastřeného násilí a zobrazení sexu tak otevřeného, že mělo hraničit s pornografií, mě vydráždily k prudérní představě, že výrazná část kladného ohlasu pramení právě z novoty takových zbytečných scén ve fantasy seriálu. A přestože takových výjevů nebylo málo I guess, neodváděly nakonec moji pozornost od kvalit seriálu vůbec. Především zpočátku pokud už tvůrci do seriálu nějaké ty erotické hrátky či brutální mrzačení dali, sloužilo to většinou účelům příběhu. Když třeba jedna postava tý druhý holýma rukama rozmáčkla hlavu na rajčatové pyré, šok nepramenil z aktu samotného, ale z toho, jaké postavě se to stalo, kdy se to stalo, z jakého důvodu. Velmi rychle jsem byl seriálem přesvědčen, že veškeré chvály jsou zasloužené. Při tom množství významných postav a jednotlivých bitev o moc v celkové válce o trůn jsem byl překvapen, jak snadno se v ději dá orientovat, jak přirozeně GoT představí celkový svět Westerosu a Essosu. Fascinovalo mě pak především, s jakou lehkostí show dokáže odpravovat charaktery, aniž by kdy ztratila svoje hvězdy. Je to díky tomu, že postavy se vyvíjejí, střídají se v rolích a pohybují se v hierarchii, a tím se mění i jejich zajímavost – k lepšímu i k horšímu. Divák si nevyhnutelně najde své oblíbence, byť je to někdo, koho bude s oblibou nenávidět. Seriál si pak drží laťku skvěle napsané, zábavné a vizuálně strhující show, kde je status quo věcí nadmíru prchavou, minimálně čtyři série. Už během páté sezóny jsem možná viděl skrz párající se švy, v šesté se to začne nepřehlédnutelně rozpadat, ale ani během sedmé nemůže být člověk připraven na to, jak katastrofální finále ho ještě čeká. Nebýt poslední sezóny, asi bych nechal hodnocení na 5. Ale kvůli s8 ode mě seriál dostane to, co za mě CSFD z hodnocení jednotlivých sezón zprůměruje.

Rád bych uvedl moje hodnocení a komentář tím, že jsem ho viděl, aniž bych věděl o přidruženém seriálu nebo o původní manze víc, než že je to celé o lidech uvězněných ve videohře. Můžete si myslet, že mě to bude diskvalifikovat z hodnocení, a… fajn. Mohlo se stát, že jsem si právě objednal steak bez přílohy, a teď budu jídlo kritizovat za to, že není dostatečně rozmanité. Ale myslím si, že problémy Sword Art Online Scherzo of Whatever sahají dále, než je nenabídnutí adekvátního zážitku někomu, kdo seriál vůbec nezná. Předně – neumím si představit, že mám naopak seriál třeba třikrát odkoukaný, a musím najednou prosedět asi deset minut u scény v restauraci, kde, když protagonisti zrovna nevysvětlují herní mechaniky, mluví kompletně expozičně. Věci, který by stačilo ukázat v náznacích, jsou postavy filmem nuceny vysvětlovat do nejkrajnějšího detailu, naopak pro zápletku celkem podstatné události shrnují ve dvou větách. Tím hlavním, co je podle mě extrémně nedostatečně zdůrazněno, je vztah mezi dvěma hlavními gildami – jen z kontextu tohodle filmu jsem absolutně nechápal, proč mezi sebou mají ALS a DKB takový beef, ale hlavně proč by vůbec zánik jedné a sloučení do druhé byla taková monumentální katastrofa ve světě, kde jde reálně každému o život. Závod o prapor se tak zdá jako triviální rozepře a nemá tu co pohledávat jako řídící konflikt celého snímku. Bavit mě to celé začalo až při fightu s golemem ve tvaru místnosti. Ale v tu ráno v podstatě film skončí. Takže nechápu, koho má vlastně filmové rozšíření seriálu zaujmout? Jako nováčka mě to nevtáhlo, a fanoušky to přece musí svými expozičními a vysvětlovacími pasážemi nudit k smrti.

Tenhle film očekává podle mě až příliš trpělivosti od diváka na to, že ho střídavě pak šokuje brutálními oddělováními končetin a fontánami krve. Nenašel jsem v poetických scénách zdaleka tolik pokojnosti, abych je ocenil jako kontrastní, nebo abych se rozlítostnil nad tím, že tyto momenty světu samurajské krédo vezme. Sawamuru jsem jako postavu cenil na jakési symbolické rovině, jako jezdce apokalypsy, který do konfliktu a zmaru zatáhne všechny, okolo koho se ochomýtne. Že by ale v kombinaci s Tsuzukim byl bránou k hlubšímu prozkoumání bezectnosti a amorality zabíjení, které k samurajování patří, to mi nepřišlo. Tsuzukiho nemoc možná měla být fyzickým projevem jakési duševní paralýzy, učinila z něj však postavu nečinnou, což mělo za následek kompletní ztrátu morální nejasnosti, která mohla být výrazně silnějším motivem, než eventuální rozdělení na ty špatné a na ty ještě horší. Obzvláště mě to zamrzelo u bandy jeskynních roninů, kteří samozřejmě museli udělat to nejhorší, co byste od nich čekali. Konec snímku byl celkově extrémně slabý. Myslím si, že bych byl vyloženě nadšený, kdyby Sawamura, nacházeje vyčerpaného Tsuzukiho v lese, zabodnul zmíněného samuraje do prdele, a rozběhly se titulky. Místo toho se mezi oběma ještě odehraje rychlý duel, a film po jekotu ženské postavy skončí artovým blouděním po lese, za který by se měl stydět i béčkový horor. Není to nakonec tak, že by mě Zabíjení nudilo nebo něčím urazilo. Ale po filosofické stránce jsem tu nenašel nic objevného, po vyprávěcí rovině mi film nepřišel ničím výjimečný, a přesto se dusí v sevření nadměrné stylizace.

Šestá série pro mě byla v mnohém návrat k formě. Ani to podle mě není tak, že by se seriál nějak nápadně vrátil ke starým tématům a ke starému psaní. Proto je možná těžké určit, čím přesně to je, že u mě vymizela ta rozpačitost, kterou jsem pociťoval z posledních dvou sezón. Když to je dokonce třeba díl s dinosaury, kde je premisou odebraní veškeré zodpovědnosti lidem s důsledkem upadnutí do letargie, který bych zařadil spíš do slabší půlky, a radši budu vzpomínat na Summeřino Die Hardování nebo na švihlé sluneční rytíře. Mám navíc to neštěstí, že tenhle komentář dopisuju poté, co se svět dozvěděl o (zatím potenciálních) proviněních Justina Roilanda a showrunneři ho vyhodili, takže je to taky dost možná poslední série před konečným úpadkem seriálu.

V prvních třech sériích jsem tenhle seriál hltal tak, že jsem se k některým, ne-li všem dílům, párkrát vrátil. U téhle série si nějak neumím představit, že bych udělal to samé. Výrazně mi u nich chybí přesah do témat sci-fi konceptů ve střetu s lidstvím – to, co mě k seriálu poprvé vůbec přitáhlo. Když už mají příběhy nějaký vážnější podtext, jsou to převážně jen mezilidská dramata, která se tu řeší, a ty zvládají mnohem lépe jiné seriály než Rick and fucking Morty, nemám pravdu? Rozjezd dobrý, finále oukej a asi dobré krmení pro ty, kdo oceňují lore tohodle seriálu. Já k nim moc nepatřim.

Nebudu říkat, že to je doposud nejslabší série seriálu. Ale rozhodně mi přijde nerozpačitější. Začíná silně, s epizodou, která otevírá téma znalosti vlastního osudu a co to s člověkem udělá, když je o této znalosti skálopevně přesvědčen. Pak se ale série výrazně propadne hned na několik epizod – namísto toaletního humoru je tu toaletní filosofie, následovaná parodií na heisty tak zamotanou, že její absurdnost tíhu celého dílu neunese. Pak světlo světa spatří termín slut dragon (kočka byla cool), a nakonec celkem zábavná epizoda s hadí planetou, která má ale rozhodně silnější začátek než konec. Jelikož tenhle seriál zároveň sleduji tak, jak vychází, po hadech jsem zažil tu dlouhou pauzu, jen aby se sezóna vrátila s extrémně onanistickým metafikčním kouskem. V normální posloupnosti dílů bych proti němu asi nic neměl, byl to sám o sobě úlet. Ale nijak to neulevilo mojí skepsi, jestli ten seriál dokáže bejt ještě dobrej. Ale pak? Pak přijdou na scénu paraziti a ten zvrat, který to celé obrátí naruby, když se Beth zeptá, kde je Summer. Hned potom přijde zlatý hřeb s4, ikonicky pojmenovaný The Vat of Acid Episode, s naprosto dokonalou pasáží bez dialogů, a s Rickovým vítězným monologem jako třešničkou na dortu. Jasně, pak možná Rick oprcá planetu, ale akční, dojemné finále má tu zaručeně nejvtipnější potitulkovou scénu. Upsat se na dalších cca 100 epizod asi nebyl od tvůrců dobrej nápad, ale když už to tak je, možná stačí, když bude vyloženě dobrá alespoň polovina každý série.

Myslím si, že zbytek první série Smiling Friends zdatně pokračuje ve šlépějích pilotu, a v mnohém ho možná i předčí. Stále je to tak, že seriál nemá nejobjevnější přístup k náplni dílů v tom smyslu, že kdyby se vám podařilo každý díl shrnout do jednoho souvětí, nejsou Hadel s Cusackem asi jediní na planetě, kteří s nimi dokážou přijít. Jejich autorství se nicméně ukazuje v detailech, v jednotlivých momentech, a především pak v různorodosti postupů, kterými dosahují humoru. Přestože zde najdete přehršel hlášek a hlodů, které vás rozesmějí, tak se show nespoléhá jen na ně. Jsou to absurdnosti situací, gagy v pozadí, nečekané momenty, ale i variace ve stylu animace, které vás pobaví. Halloweenská epizoda je možná celkem vedle, jinak mají Smiling Friends ale téměř nekonečnou zásobu nezapomenutelných scén. Nikdy jsem navíc neměl pocit, že by si šli pro nucenej nebo levnej fór. Je to takový chaos bez servítek, a já ho chci vidět řádit dál.

Všiml jsem si jedné věci. Zatímco vedle u Marvelu tvůrci prochází každý jednostránkový komiks, který vyšel před sedmdesátkami, aby našli nové superhrdiny pro přidání do ever narůstající filmové singularity, DC dělá tisíc různých variací na Supermany a Batmany. Přehráním, samozřejmě. Ale není to divný, když se po Joaquinově Jokerovi objeví ještě zcela nesouvisející Bobův Batman, oba dva nijak nezapadající do souběžných pokusů o zbudování Justice League? Člověka to nutí k otázce – v čem je The Batman (2022) tak unikátní, aby si zasloužil novou směs herců, nový Batmobil, novou kontinuitu…? Nejsem přitom přesvědčen těmi posledními minutami, kde jsem konečně dostal odpověď – kde jsem konečně viděl tuhle postavu projít přerodem, který jsem na plátně u netopýřího muže ještě neviděl. Bylo to taky až za půlkou, kdy mě film začal pořádně bavit, neztrácel jsem se v detektivní zápletce a začalo to mít akčnější spád. A ne, že bych nedal přemýšlivého Batmana, který by si celý film hrál jen na Sherlocka – to by alespoň byla ta žádoucí variace. Blbý u týhle verze je, že detektivování je konstantním střídáním expozice a momentů uvědomění si něčeho ve stylu Dr. House. Takže když v kině poprvé zařval motor Batmobilu, viděl jsem to jako vítané zpestření.  Říkám si, že s Tučňákem mohl film udělat víc, Serkis je asi nejpodivnější volba pro Alfreda, které se kdy dočkáme, a některé problémy snímku mohly být vyřešeny střízlivější délkou. Jinak mám ale s tímhle dalším z dalších Batmanů menší problém, než s padesátým filmem od Marvelu s jiným hrdinou, ale stejnou zápletkou, stejným tónem, a stejnou prezentací.

Nechápu, jak se někdo v Netflixu mohl rozhodnout nepokračovat v produkci téhle fantastické věci. Dobrá – možná to není kdovíjak revoluční po stránce zápletky nebo příběhu. Ale máloco bude mít takovou výpravu a úžasné skloubení CGI s praktickými efekty, natož když těmi praktickými efekty je skoro výhradně technika loutkářství, něco ve filmové produkci využíváno spíše okrajově. Být to stejné vyprávění s reálnými herci, asi by to byla jen lehce nadprůměrná fantasy, a dneska už člověk nemůže vyjít před práh svojí streamovací služby, aby o nějaký takový fantasy seriál nezakopnul. Ale ta řemeslnost je právě to, co člověka udrží koukat se, protože o čem jiném je vizuální médium, než o podivování se nad tím, jak umělci překonávají limity svých řemeslných technik, a dokážou s nimi takové věci, jako přimět vás fandit rozpohybovaným umělohmotným panákům. Je to nabité skvělým a kolikrát překvapivým hlasovým obsazením (Samberg a Hader ve svých hlasech k nepoznání, a skvělá komediální dvojka), dává to smysl v kontextu souvisejícího filmu, a je vidět, že je to dělané s obrovskou láskou.