T-pack

Jak jinak uzavřít první sérii téhle šílené show, než intergalaktickou párty s tragickým podtextem, který překlene křehké rodinné stmelování. No… hodnocení dílů seriálu po jednom byl rozhodně zajímavý experiment, který si však zopakuji maximálně v případě minisérií. Ale myslím si, že v případě Ricka a Mortyho svědčí o kvalitách seriálu už jen to, že jsem to se svými domýšlivými komentáři vydržel celou první sezónu. Good shit.

Tak nějak chápu, že pro většinu fandů bude tenhle díl asi fantastickej, protože jediná věc lepší než Rick a Morty je nekonečné množství Ricků a Mortyů. Mně to ale neoslovilo tak jako drtivá většina sezóny, protože mi to svým přístupem připomínalo spíše díl Futuramy. Je pravda, že v tom druhém animovaném seriálu by si asi nedovolili rozebírat tak nelehkou věc, jaký je Rickův vztah k Mortymu – alespoň ne tak bezútěšným způsobem. Navíc na finálním zvratu je samo o sobě něco k zamyšlení (and I mean, spoilers?): jestli je ten nejhorší Rick jen loutka zlého Mortyho, je ‚Rickství‘ skutečně takovou antagonistickou vlastností? Je možné, že Rick je ve všech vesmírech jen odstín chaotic neutral, zatímco Mortyho převládající dobráctví, slabost a naivita podmiňují skutečné zlo? A je to vůbec motiv epizody, nebo jen výsledek nedotaženosti zápletky? Takhle to holt dopadá, když si člověk zahrává s mnohovesmírem jen for shits and giggles.

Těžko se mi hodnotí něco tak záměrně bezduchého, jako je The Real Animated Adventures of Doc and Mharti, když zároveň znám důvod a okolnosti vzniku. Roiland tímhle počinem těžko vstoupí do dějin jako Marcel Duchamp své doby, ale znát kontext tohodle kraťasu pomůže přenést se přes stupidní školácký humor založený na jediném gagu. Svým způsobem tohle vnímám jako Roilandův rukopis – brilantní a ostrá myšlenka zakopaná pod hromadou hoven a hnoje, takže náhodný kolemjdoucí nevidí nic než hovna a hnůj. Dalo by se to vnímat jako negativum Roilandovy tvorby, já to vnímám převážně jako osobitou poetiku. Ale před fanatickými fanoušky Ricka a Mortyho to jako bod kritiky s radostí použiju kdykoliv.

Řekněme si to narovinu – s předlohou to má společný hlavně název, převážně i zápletku, ale z komplikovaného a mytizujícího příběhu to dělá romantický film (v úvodních scénách dokonce skoro až komedii) s tragickou tečkou. Přesto mi to přišlo fajn. Hudba byla poměrně jednotvárná, ale jinak snímek drží pohromadě a osobně mi takováhle adaptace tak těžko ztvárnitelné knížky nevadí, i přes opuštění některých témat a nuancí. V porovnání s verzí z roku 2006 musím vyzdvihnout Claudii Robinson jako Christophene.

Ani TV produkce v některých případech neomlouvá. Zajímalo by mě, jak bych film vnímal, kdybych nečetl knihu, ale takhle si musím jen povzdychnout nad tím, jak zbrkle se s předlohou naložilo. Jednou z nejnepochopitelnějších věcí pro mě bylo, že snímek všechno odvypráví a skoro nic neukáže. Obzvláště Antoinettina minulost je naťuknutá výhradně skrze její vyprávění, jakoby si tvůrci řekli: „Ok, ona vlastně tady říká, co se stalo, to nemusíme točit.“ Přitom je to právě ta první část příběhu, která značným způsobem protagonistku formuje. Když si k tomu připočtu, že Rebecca Hall mi ani typově nesedí do postavy, která má stát na hranici dvou světů, přičemž ani do jednoho z nich nepatří, tak se to vstřebává dost těžko. Ono vůbec to obsazení bylo hodně divný, protože ani drmolící Rafe Spall, ani mladě vypadající Nina Sosanya vůbec nesedí k postavám, které mají ztvárňovat. Navíc to celý vypadá, jak kdyby to natočili v anglických interiérech, a ne na karibských ostrovech. U té starší adaptace jsem alespoň chápal, jaký film chtěli tvůrci natočit. Co ale krom „nějak“ převyprávěné adaptace natočili tihle, to mi vrtá hlavou.

Upřímně nevidím, co bylo na Žitu krom kamene kolem krku tak kouzelné, aby na to sbalil princeznu Rozinu. Týpek původně pojmenovaný podle suroviny, kterou soudě podle jeho tělesný stavby zjevně jedinou obědvá, by si měl šutrem přičarovat spíš nějaký charisma. Naštěstí si ho navzdory jeho protivné přidrzlosti nespletete se záporákem, neboť Zelenka se snažil udělat ze všech antagonistů kombinaci Hitlera a Tmavé Helmy ze Spaceballs. Žitův největší rival Severus Snape bohužel neumí nic moc jiného, než podle vrčet, takže místo zajímavých situací, ve kterých by se obě postavy střídavě důvtipně vyšachovávali z přízně krále, si jeden hraje na Chrise Angela z chalupy a druhý mu vyhrožuje, že ho utopí v hovnech. Skoro jako by si režisér a scénárista ale uvědomoval, jak slabej je souboj těchhle dvou nýmandů, dá do příběhu svůdkyni a té pak city k hlavní postavě, aby se do všeho začala montovat jak nábytek z Ikey. Eskapády s kamenem, kterýmu Vilhelmová musí vrátit jeho moc asi čtyřikrát, jsou stejně záživný, jako sledovat obránce vašeho oblíbenýho fotbalovýho klubu zakopnout o vlastní rozvázaný tkaničky, dát si vlastňák a rozříznout si u toho ruku, a čiší z nich úplně stejnej amatérismus. Co mě na týhle pohádce iritovalo asi nejvíc, byly konstantně přehlížený příležitosti udělat něco chytrýho, co by předčilo divákovo očekávání nebo vystavilo zajímavý téma. Vždy, když se k něčemu takovýmu schylovalo, mně pohádka místo toho kopla do koulí nějakym nablblym nápěvkem nebo chytrym komentářem čerta Lišky. Efekty byly sice v pohodě (teda, tim narážim hlavně na kouřovej teleport), zato kostýmy a kulisy svýmu slovu nedostály. Sice jsem se u toho od začátku do konce nudil jak puberťák na opeře, ale chtěl jsem být shovívavý. To až do chvíle, kdy celou zápletku vyřešil deus ex machina, a já si začal zjišťovat, komu musim vyhulit fógla, abych taky od čétéčky dostal nějaký prachy na pohádku.

V tomto dílu seriál ukazuje, že nutně nepotřebuje vědeckofantastický podnět, aby naťuknul hlubší filosofické koncepty. Relativizace zla a jeho juxtapozice s přátelstvím a rodinou mě až tak nepřekvapila (i když toho mám na srdci tolik, co bych k tomu mohl dodat), ale asi jsem nečekal, že epizoda nakonec ty hodnoty vztahů podá tak konvenčně. Až jsem si přišel, že jsem viděl o něco nekompromisnější a ulítlejší verzi Kroku za krokem. Na to, jak nekorektní dokáže Rick a Morty být, je v jádru vlastně docela konformní. Což mi vlastně jedině vyhovuje.

Čím více nad těmihle filmy přemýšlíte, tím více chyb na nich najdete. To se netýká jen TLJ, to se týká naprosto všech nerdovských klasik, od kultovek až po obří blockbustery. Zmiňuju to proto, protože jak píšu tenhle komentář, The Last Jedi je kolektivně možná ještě nenáviděnější než prequely. A ačkoliv se se spoustou kritik různých částí filmu dokážu ztotožnit, Rian Johnson toho podle mě udělal víc dobře než špatně, a ve finále jeho práci na sequelu cením mnohem víc než Abramsovu. Vizuálně je film pastva pro oko, příběhově se dost odvážně pouští záchranné sítě toho, co fanoušci znají, a hlavně vás nenechá zapochybovat, že jde o skutečné vesmírné dobrodružství. Jestli si Poslední jedi hejt zaslouží nebudu dlouze vyvracet či obahjovat, ale jsem přesvědčen, že velká část je ho motivovaná rozladěním, že Star Wars už není jen pro ty skalní fandy Star Wars. Což je rozladění snad oprávněné? Já nevím. Já jsem si uvědomil, jakou roli má nostalgie v mym vnímání týhle série, už při Force Awakens. Podle mě není náhoda, že se nejlepší filmová trilogie všech dob (fight me) nemůže už nikdy dočkat vřelýho přijetí. Kolektivní očekávání fandů Star Wars je tak mnohotvárný, že se prostě nedá natočit film, kterej by ho naplnil. Rogue One se to zdánlivě povedlo, ale to taky protože Rogue One vypráví o celkem bezvýznamný části mytologie a nějaký divácký podkuřování v něm nakonec nevadí. Takže já si myslim, že tak nějak se tomu všemu vyhnout a jít si svojí cestou bylo jediný reálný řešení. Napadaj mě teda i další možnosti, ale to by asi nesměl Lucas prodat práva zrovna studiu Disney.

Rixty Minutes mě zatím bavilo ze všech dílů zdaleka nejméně, a to počítám Pilot, který jsem od jeho zhlédnutí převážně pustil z hlavy. Je jasné, že tvůrci seriálu, a Roiland především, vždycky dají přednost gagu před tím, co jsem na Rickovi a Mortym dosud vyzdvihoval, a že to je zkrátka součástí půvabu téhle show. Nic to nemění na faktu, že improvizovaná intergalaktická televize, ač ve své absurditě úsměvná, dostává v dílu neúnosně mnoho prostoru. Souběžně probíhající rodinná krize je předvídatelná, nemá ten můj oblíbený existenciální přesah, a navíc svým způsobem zkazí jednu z věcí, díky které je díl Rick Potion #9 dosud mou nejoblíbenější epizodou. “Nobody exists on purpose. Nobody belongs anywhere. Everybody’s gonna die. Come watch TV?” - tenhle výrok by nebyl o nic méně součástí seriálu, i kdyby epizoda Rixty Minutes nikdy neexistovala.

Tentokrát o poznání přímočařejší epizoda těžící z nekompromisní absurdity, ale která má stále v pozadí problematiku rodičovství, genderu, a především koncept 'nature versus nurture.' Ačkoliv je planeta Gazorpazorp primárně jeden velký rouhající se vtip, je (především pro Summer) zároveň pokřiveným zrcadlem toho, co znamená v současné společnosti mužství a ženství. Cokoliv se v tomto zrcadle však dá vyčíst, bude nevyhnutelně obestřeno velkou dávkou nejasnosti, protože Rick a Morty je seriál, který se nesnaží filosofovat, natož poučovat. Jen otázku vždy nadhodí a pak stejně zakončí epizodu hlasitým uprdnutím.