T-pack

Jak jinak uzavřít první sérii téhle šílené show, než intergalaktickou párty s tragickým podtextem, který překlene křehké rodinné stmelování. No… hodnocení dílů seriálu po jednom byl rozhodně zajímavý experiment, který si však zopakuji maximálně v případě minisérií. Ale myslím si, že v případě Ricka a Mortyho svědčí o kvalitách seriálu už jen to, že jsem to se svými domýšlivými komentáři vydržel celou první sezónu. Good shit.

V tomto dílu seriál ukazuje, že nutně nepotřebuje vědeckofantastický podnět, aby naťuknul hlubší filosofické koncepty. Relativizace zla a jeho juxtapozice s přátelstvím a rodinou mě až tak nepřekvapila (i když toho mám na srdci tolik, co bych k tomu mohl dodat), ale asi jsem nečekal, že epizoda nakonec ty hodnoty vztahů podá tak konvenčně. Až jsem si přišel, že jsem viděl o něco nekompromisnější a ulítlejší verzi Kroku za krokem. Na to, jak nekorektní dokáže Rick a Morty být, je v jádru vlastně docela konformní. Což mi vlastně jedině vyhovuje.

Čím více nad těmihle filmy přemýšlíte, tím více chyb na nich najdete. To se netýká jen TLJ, to se týká naprosto všech nerdovských klasik, od kultovek až po obří blockbustery. Zmiňuju to proto, protože jak píšu tenhle komentář, The Last Jedi je kolektivně možná ještě nenáviděnější než prequely. A ačkoliv se se spoustou kritik různých částí filmu dokážu ztotožnit, Rian Johnson toho podle mě udělal víc dobře než špatně, a ve finále jeho práci na sequelu cením mnohem víc než Abramsovu. Vizuálně je film pastva pro oko, příběhově se dost odvážně pouští záchranné sítě toho, co fanoušci znají, a hlavně vás nenechá zapochybovat, že jde o skutečné vesmírné dobrodružství. Jestli si Poslední jedi hejt zaslouží nebudu dlouze vyvracet či obahjovat, ale jsem přesvědčen, že velká část je ho motivovaná rozladěním, že Star Wars už není jen pro ty skalní fandy Star Wars. Což je rozladění snad oprávněné? Já nevím. Já jsem si uvědomil, jakou roli má nostalgie v mym vnímání týhle série, už při Force Awakens. Podle mě není náhoda, že se nejlepší filmová trilogie všech dob (fight me) nemůže už nikdy dočkat vřelýho přijetí. Kolektivní očekávání fandů Star Wars je tak mnohotvárný, že se prostě nedá natočit film, kterej by ho naplnil. Rogue One se to zdánlivě povedlo, ale to taky protože Rogue One vypráví o celkem bezvýznamný části mytologie a nějaký divácký podkuřování v něm nakonec nevadí. Takže já si myslim, že tak nějak se tomu všemu vyhnout a jít si svojí cestou bylo jediný reálný řešení. Napadaj mě teda i další možnosti, ale to by asi nesměl Lucas prodat práva zrovna studiu Disney.

Tentokrát o poznání přímočařejší epizoda těžící z nekompromisní absurdity, ale která má stále v pozadí problematiku rodičovství, genderu, a především koncept 'nature versus nurture.' Ačkoliv je planeta Gazorpazorp primárně jeden velký rouhající se vtip, je (především pro Summer) zároveň pokřiveným zrcadlem toho, co znamená v současné společnosti mužství a ženství. Cokoliv se v tomto zrcadle však dá vyčíst, bude nevyhnutelně obestřeno velkou dávkou nejasnosti, protože Rick a Morty je seriál, který se nesnaží filosofovat, natož poučovat. Jen otázku vždy nadhodí a pak stejně zakončí epizodu hlasitým uprdnutím.

Při chronologickém sledování je tohle bezesporu zatím nejsilnější epizoda. Začíná poměrně nevinně, čím víc ale Rick věci posere, tím nepravděpodobnější se zdá, že se najde způsob, jak zachránit den. Teprve šestá epizoda, a divák už celkem důvěrně zná všechny z rodiny Smithů, aby díl fungoval jako rozvoj jejich vztahů - ať už je to dynamika mezi Rickem a Mortym, obou těžce chybujících postav, každá však chybuje z jiného důvodu, nebo mezi Jerrym, Beth a Summer. Pramení to z toho, že každý z nich je mnohem komplexnější, než se na první pohled zdá, a v tomto ohledu musím říct, že Jerry se hodně rychle stává mým oblíbencem. Když v tom ovšem přichází třetí dějství a kompletně otočí knoflíkem - Rick najde způsob, jak apokalypsu zvrátit, a je to skutečně způsob zvrácený. Veškerý vývoj, který postavy prodělaly, se v podstatě vytratí, a zbyde jen Morty, který za zvuku popové baladičky prožívá ten nejtěžší moment ve svém životě. A není to jen jeho osobní mindfuck - opět je to něco k zamyšlení pro diváka. Obdoba Black Mirror, jen místo rychle se rozvíjející technologie stojí ve středu poznatky současné teoretické fyziky. A taky je to vlastně jen součást jednoho velkého, šibeničního gagu.

Tohle byl jeden z těch dílů, jejichž zápletku jsem si dal dohromady ještě před zhlédnutím z nejrůznějších klipů, a jeden z těch, který mě donutil dát seriálu šanci. Dobrodružství Ricka a Mortyho je v tomto díle trochu slabší, i když alespoň dává prostor komice, která slouží jako protiváha o něco méně humorné, nicméně akčnější a hlavně temnější lince s pány Meeseeksi (ne, že by u Ricka a Mortyho nebyla sem tam temnější chvilka, že ano, scéno na záchodcích). Ztřeštěnost pana Meeseekse s otázkou okolo jeho existence a utrpení ukazuje, jak tvůrci dokážou kombinovat záměrně velmi tupý humor se závažnými metafyzickými koncepty, které ovšem nelezou divákovi tak nuceně pod nos.

Tento díl bych osobně označil jako první výjimečnou epizodu seriálu. Možná by i stačil ten takzvaný "mindfuck" se simulací, protože je to první chvíle, kdy seriál začíná divákovi nepřímo pokládat otázky hlubší, než je u animovaného komediálního seriálu běžné, aniž by však takové otázky sám složitě zkoumal - v podstatě si z nich dělá jen prostředek své existenciální komedie. A to je právě to, co mě k seriálu poprvé přitáhlo. Co mě ale dvojnásobně překvapilo, bylo provázání dobrodružství Ricka a Mortyho v simulaci s Jerryho falešným nejlepším dnem. Hlavní dějová linka se tak svým způsobem stává pozadím pro Jerryho osobnostní krizi. A potitulková scéna je už jen třešničkou na dortu.

Po odchodu z kina nám došla jedna věc – první Úžasňákovi se stali už před čtrnácti lety. Taková doba ovlivní jakýkoliv sequel, ale o to víc ten, který rozvíjí závěrečnou scénu z posledního filmu. Krátké střetnutí s Underminerem, které bylo naposledy jen jakýmsi „mock-up“ naznačením pokračování, je vlastně perfektní pro in medias res začátek. Připomene klima, rozehraje témata, a především nasadí zběsilou a nekonečně zábavnou akci. A sakra práce, že se na ty animované akční scény kouká lépe než na jakýkoliv jiný akční snímek současnosti, jsem si uvědomil při první misi Elastičky. Ono je asi něco na tom mít tu dokonalou svobodu světa, kterej není příliš vázanej realističností a fyzikálníma zákonama. Nově se pak dává větší prostor superhrdinství obou dospělejších dětí, Jack-Jack (s tetičkou Ednou) je jedním z hlavních zdrojů humoru, a Bob se musí poprat s problémem, který nepřepere. Nejdojemnější mi přitom právě přišly scény Robertova nastupujícího superotcovství, a jeho přijetí téhle role. Když k tomu všemu připočtu na místech báječně psycho záporáka (byť jeho identita byla značně předvídatelná, nakonec stejně tak jako jeho motivace), přijde mi kritika přílišné podobnosti jedničce trochu vybíravá. Jasně, jsou to pořád ti samí Úžasňáci, ale to je právě jejich výhoda. Tenhle film mi dal všechno, co jsem od něj chtěl, a ještě něco navíc. Ani v současné záplavě superhrdinských blockbusterů neztrácí svou unikátnost.

Snímek na pohled obrovský jako galaxie, ale především, před naprosto každou jeho skvělou složkou – od akce, přes triky, výpravu, kameru, herce, soundtrack – mu vládne absolutní smysl pro detail. Mad Max vás neohromí obřími výbuchy, pěstními souboji ani šílenou akrobacií, nýbrž tím, jak to všechno dokáže předat neuvěřitelně citlivými záběry a všímavou režií. Přestože dialogy i zápletka jsou napsané naprosto dokonale tak, aby odpovídaly anarchickému řádu světa Mad Maxe, scénář zdaleka nehraje tak podstatnou roli, na jakou jsme v současné kinematografii zvyklí, a kdyby byly všechny postavy třeba němé, snímek tím možná bude ochuzen, ale ani náhodou se nerozpadne. Všechno to, co film dělá filmem, co ho odlišuje od jiného typu média, ve Fury Road řve jako na plné obrátky rozžhavený motor, a dořve ve finální benzínem nažrané explozi.

Jde to i bez světelnejch mečů. O úspěch Rogue One jsem se vážně nebál, právě naopak, a přesto dokázal snímek velmi mile překvapit. Je teda pravda, že účast jisté flotily v bitvě o Scarif je nesmysl, je taky pravda, že Orson Krennic by klidně zvládal být hlavním záporákem a nepotřeboval k tomu Tarkinův CGI ksicht, kterej sice teď vypadá dobře, ale nevyhnutelně zestárne, jako všechno CGI. Vader je tu taky tak trochu navíc, i když nad posledníma momentama s nim na plátně se každýmu fandovi srdce rozbuší. Tohle všechno uvádim jako výtky, neboť snímek všechny tyhle ohromnosti nepotřeboval, vystačil by si s komornějšim přístupem, kdyby postavy dostaly větší prostor. Cassian Andor a Saw Gerrera nabízí radikálně jinej, přesto logickej pohled na rebely, Bodhi Rook a otec Jyn naopak na lidi v uniformách impéria. Chirrut Îmwe je živoucí důkaz toho, že midichloriany klidně můžou být kanonické a z mytické roviny Síly se nic nevytratí. A K-2SO je prostě bavič-miláček publika. Provázání s Novou nadějí rozhodně nemuselo být tak očividné, my přece víme, kam to všechno vede. Ale přece jenom to má v rukou teď Disney, ta trocha fan servisu byla snad nevyhnutelná. Po velmi odvážném nástupu Garetha Edwardse do Hollywoodu v Godzille jsem čekal, že si budu všímat i jeho režie, ale musím říct, že byla mnohem víc vidět v trailerech. Což je… dobře? Na jednu stranu, protože to pořád má zapadat do jednoho univerza jako ostatní Star Wars. A zapadá mnohem líp, než prequely, a dokonce než Force Awakens.