Deverant

Mary Harron se, myslím, zdařilo udržet ellisovského ducha. Což je asi hlavní problém, který s American Psycho mnoho lidí má. Nejde jen o kombinaci explicitní (a zcela egoistické) sexuality a brutálního násilí, a ani o nejednoznačnost s jakou vše nakonec vyznívá. Jde spíš o kombinace toho obojího s ironickou transpozicí (do) světa (nejen?) Wall Streetu konce 80. a začátkem 90. let. Ellis splétá banalitu s excesivitou způsobem, který nepřipraveného recipienta nemůže nerozhodit. A Mary Harron to zručně převedla do filmové podoby. Podrobný popis pleťových masek, rozbor hudebních skladeb, absurdní důraz na detail v případě vizitek, ale také vzájemná zaměnitelnost jednotlivých yuppies, míst kde byli a s kým, nezájem jež se setkává s Batemanovými výroku jako "Má záliba ve vraždění se neztotožňuje s manželstvím.". Nevíra jeho právníka k učiněnému doznání by se dala vyjádřit slovy z jiného Ellisova románu: "On není terorista. Lidé jako on se teroristy nestávají." (Glamorama). American Psycho jako by bylo alegorií pro dobu, kdy již přímočará alegoričnost Orwellovy Animal Farm (nebo třeba i La Fontainových Bajek) nefunguje, až na to, že žádnou alegorií není. Možná je spíše moralitou, která, jakoby guerillově, tzn. pomocí výsadní strategie naší doby, kterou je exces, stvrzuje pseudo-skutečné neuvěřitelným a říká tomu naše společnost, naše doba, náš svět. A k tomu se nesnadno hledá cesta.

Kung-fu mniši (bullet proof k tomu), nacistická spiknutí, dvanáct účastníků poslední večeře (to by mě zajímalo kdo vypadl?), úlisní mniši, budování nové Evropy, nechutný guláš z křesťanství a historie (Vatikán? Snad Řím. Pojem Vatikán začal být aktuální až ve chvíli kdy byl zlikvidován papežský stát, ne v 9. století), mnišská spiknutí, policejní religionistka (to mě pobavilo obzvlášť, upřímně doufám že se takové útvary zavedou i u nás), nacisticko-mnišská a vůbec nesmyslná spikutí za nejasným pokud ne vyloženě neexistujícím účelem. Vyloženě hloupé.

Nestačil jsem se divit, kolik ironie, zamířené ne ani tak na dobové detektivky, jako na dobu jako takovou Alibi na vodě skrývá. Věty jako "Obléká jen západní zboží a posmívá se našim skvělým výrobkům.", stylizace do amerických detektivek (Tůma s Líbalem popíjejí Johnie Walkera, za oknem poblikává neon), komentáře doby z úst čachráře s valutami. Vrcholně výsměšný je pak závěr a hlášení příslušníka do vysílačky:"Skupina dětských chuligánů zautočila na náš vůz...Je vedena dvěma dospělými příživníky...".

The Belly of an Architect vedle sebe neklade v prvé řadě dnešek a antiku ale dnešek a klasickou dobu. A také umění (co vlastně postavili císařové?) a peníze, vnějšek a vnitřek, vztah fašismu k architektuře, Řím císařů, protože to je Řím jaký nám Greenaway ukazuje. Jedná se určitě o Greenawayův přístupnější snímek, nedosahující komplexity jiných jeho děl, ale kdyby takto vypadala "komerční" kinematografie...

Buñuelova kritika náboženství není nikdy, tím méně v případě Simón del desierto, povrchním a jednoznačným odmítnutím. Je spíš angažovaným zamýšlením se, angažovaným sice z (oragnizovanému) náboženství spíše nepřátelských pozic, ale zamýšlením problematickým a problematizujícím. Kritizuje sice asketický ideál odchodu ze světa, zároveň ale i prosté bytí ve světě (po zázraku kdy jsou mu navráceny ruce, první na co je dotyčný šťastlivec použije je pohlavkování svých dětí), nemluvě o závěrečném kontrastu ke kapitalistické současnosti. Nakonec, zvlášť ve světle toho, jakým způsobem je pojat právě závěr filmu, nemyslím si, že by katolík měl důvod být z filmu nějak zvlášť naštvaný.

Třídní imobilita, tedy nehybnost a fixnost tříd, kombinovaná se sartrovským "peklo jsou ti druzí". Mezi těmito dvěma body se udává rej symbolů a dějů, jejichž prostá topografie by zabrala několik stran. Namátkou třeba okultismus, kabala, Svobodné zednářství, mladá láska, halucinace, repetitivnost a podivná postava majordoma, jenž jako jediný ze služebnictva neuprchl. Na konci pak opakování ustavuje diferenci, což je skvostně "deleuzovký" tah.

Film kulhá na všechny čtyři asi tak stejně, jako poměřování Prousta Shakespearem. Jako komedie příliš nefuguje, jako vykreslení narušených rodinných vztahů, které musí projít dlouhou cestu,aby je nakonec katarze v podobě Olivina vystoupení všechny spojila také ne, jediné co se mu podařilo docílit bylo, že pro mě všechny postavy byly tak otravné, jako pro sebe navzájem. Závěrečná soutěž krásy se sedmiletými monstříčky je sice zábavná, ale to je přece jen na sto jedna minut trochu málo.

Mos Def, Talib Kweli a Kanye West na jednom pódiu, dál Common, Erykah Badu, Jill Scott, The Fugees, The Roots, Pharaohe Monch...A když Dead Prez spustí It's Bigger Than Hip-Hop...

Svým způsobem jeden z nejvyšinutějších filmů šech dob. Radost malé Jenny z toho, že vidí otce, který právě penetroval svého ex-kolegu dvoumetrovým kusem trubky, je báječná třešnička na dortu z osmi desítek těl.

"Je to jen člověk!" "Není to člověk...ten muž je...ze železa." Porážka východního bloku je dokonána, když předseda ÚV KSSS tleská Rockyho projevu o tom, že všichni se mohou změnit. Reaganovská éra ve vší parádě. Rocky boxuje protože musí, protože pochopil co mu říkal Apollo, protože je to my nebo oni. "Vidim ho třikrát. Bij toho prostředního."