PinPrick

Woody Allen se po několikaleté pauze opět vrací domů do Spojených států a dává vale romantizujícím pohlednicím z evropských velkoměst. Jasmíniny slzy se sice odehrávají v New Yorku a San Franciscu, ale tato města jsou spíše v pozadí, takže se nejedná o typický městský film, jak jsme byli u Allena v posledních letech zvyklí. Středobodem příběhu je postava Jasmine, která ztratila všechno – manžela, syna, bohatství i život v přepychu. Je nucena se z New Yorku přestěhovat ke svojí nevlastní sestře Ginger do San Francisca, kde přijde do styku s úplně jiným prostředím i lidmi, než byla doposud zvyklá. Tato premisa možná nahrává tomu, že by mohlo docházet k mnoha komickým situacím, opak je ovšem pravdou. Sem tam se sice lehce pousmějeme, ale většinou budeme svědky tragického příběhu, existenciální morality a metafyzické všednosti. Jasmíny slzy nejsou typickým filmem Woodyho Allena. Samozřejmě se zde objevují klasické znaky jeho stylu jako neurotická postava nebo intelektuální dialogy, na druhou stranu je ovšem potřeba zdůraznit, že Jasmine je sice neurotička, ale není nám podána tak silně ironickým způsobem, jak je u Allena zvykem. Intelektuální dialogy jsou přítomny stále hojně, zejména v částech s Jasmine a Dwightem, ale přeci jenom převládají ty civilnější. Jediné, co zbylo z typického rukopisu režiséra, jsou silné vedlejší postavy. Každá z nich je zahrána přesvědčivým způsobem a má kolem sebe svůj vlastní příběh, který by u některých z nich vystačil i na samotný film. Nad tím vším ale ční herecký výkon Cate Blanchett v roli Jasmine. Jak už bylo několikrát řečeno, Cate se pro tuto roli narodila. Předvádí svůj životní výkon a je téměř jisté, že v únoru bude mezi pěticí hereček nominovaných na Oscara. Její postava je silně nesympatická, ve skutečnosti jí ani nepřejeme, aby ze svých problémů dostala, ale nakonec s ní soucítíme, což je jen důkazem toho, jaký výkon Cate Blanchett předvedla. Woody Allen natočil svůj nejlepší film za posledních dvacet let. Je výborně zahraný a po technické stránce je také na vysoké úrovni. Výborný střih, který plynně přechází ve scénách, kdy se přesunujeme z New Yorku do San Francisca a zpět, je v symbióze se systémem Cinemascope (systém umožňující natáčení a projekci v extrémně širokoúhlém formátu) a nejlépe si jej vychutnáte právě na velkém plátně.

Jeden z mála smysluplných pořadů, které na stream.cz najdete. Architektonická osvěta tohle potřebovala.

Pravé Vánoce přišly až v lednu společně s Djangem. Mám problém být vůči tvorbě Quentina Tarantina nějak nekritický, ale tady to snad ani jinak nejde. Django je jeden velký nespoutaný filmový zážitek plný extatických scén, u kterého je znát, že jej dělal cinefil pro cinefily. Už od prvních minut mě provázel pocit neskonalé blaženosti vyvolaný každým dialogem i pohybem. Je to vtipné, je to brutální, je to epické, je to krásné. Mnozí vyčítají Tarantinovi jeho eklekticismus, ale právě za něj jej mám hluboce rád. Málokdo to dělá jako on. “Quentin, you had my curiosity, but now you have my attention.”

Osmdesátkový Fenič napodobuje šedesátkovou novou vlnu (co mi to ta svatba jen připomínala“?“). Ubylo amatérů, přibyl amatérismus. Svou občasnou nudností možná vystihuje dobu 80. let v Československu, ale mnou zůstal asi nepochopen. Jako určitá dobová výpověď Džusový román obstojí, ale jinak…?

Dřív jsem Dědictví bral jako skvělou komedii, dnes film považuji za brilantní a sžíravou reflexi té doby.

Některé knihy by měly zůstat nezfilmovány. Sallesovo dílo je nekoherentní, nudné a utahané. A to přitom jeho Motocyklové deníky považuji za výborný film. Současní hipsteři si ale budou libovat. Takové zhnusené pocity u převodu skvělé knihy na filmové plátno jsem měl naposled u Norského dřeva...a to byl opravdu velký nepodarek.

U Jiřího Menzela mám pocit, že se jeho filmařský vývoj zastavil někde v polovině 80. let. Od té doby jakoby ztratil veškerou filmařskou invenci a schopnost natočit na české poměry výborný film. Stejně tomu tak je i u Žebrácké opery. Přitom předlohu má více než dobrou. Havlova hra na motivy Johna Gaye nese výrazné alegorické motivy a je silnou výpovědí tohoto autora. Žebrácká opera není filmem špatným, ale rozhodně ne dobrým. Je to takový klasický český průměr. Občas se objeví nějaká vtipná scéna, herci zahrají svůj standard a zbytek se vyplní „nějakými“ dialogy. Ty jsou tady ale značně okleštěny, takže co mohlo v původní divadelní verzi působit silně, tak ve filmu vymizí někam do ztracena. Žebrácká opera je bezkonkurenčně nejhorší film Jiřího Menzela, který jsem viděl. Chybí tu pro něj tolik typické momenty - jeho poetismus, literárnost, laskavý humor a možná i faktor jménem Hrabal.

Čistá filmařina v té nejvyšší podobě! Jak už někdo říkal - FYZICKÝ film. Občas nemusíte film pochopit, abyste pochopili, že vidíte něco jedinečného...

Nečekal jsem, že by Sofia Coppola mohla překonat dokonalé Ztraceno v překladu, ale stalo se. Odnikud někam dotahuje motiv odcizení na samý vrchol. Je to nekompromisní nálož existenciální tísně zakomponované do nejlepšího možného prostředí - genius loci Sunsetu - prostě libec. Dlouhou dobu se mi nestalo, aby se mi film tak trefil do vkusu a současného duševního rozpoložení. Tohle bude ve mně ještě dlouho rezonovat. Uhrančivé, přišlo to odnikud...