Faye

.... „Při všem, co jsi dělal, jsi věřil, že děláš správnou věc, není to tak? O tom to celé je. Když věříš, že je to správně, je to správně.“ Arvid je nudný a pořádkumilovný bankovní úředníček. Tak nudný, že i manželka raději opustí jeho a společný byt, kde mu nechá pouze televizi a na zdi nápis "Strč si ten svůj život...do prdele Arvide". V bance je svědkem přepadení, při kterém nečekaně lupiče zneškodní právě on a to raketou na squash. Jenže být hrdinou se nevyplácí. Do bytu mu vtrhne neznámá žena a tvrdě vysvětlí důvody přepadení. Dobrák Arvin se tedy rozhodne napravit škody způsobené svým hrdinským činem. O pomoc proto požádá svého bratra Haralda s kriminální minulostí a společně přesvědčí i personál jeho kuchyně „Pověz nám ještě jednou tu část o tom "rodinném štěstí". Jenže páchat dobré skutky není jen tak. A já bych se měla nad sebou taky zamyslet, protože tahle krvavá a brutální šílenost se mi líbila víc než se sluší a patří : -)). Ale jak pravil Harold „Nemusíš se stydět za to, že chceš jednou za čas dát průchod své agresi.“

Tenhle výlet po Ukrajině, v zánovním trabantu, mi sednul do nálady téměř dokonale. „Slepec“ za volantem a na zadním sedadle jeho pomatený pes jménem Sammy Davis Junior, Junior. Tlumočník s mizernou angličtinou, ale ve slušivé teplákové soupravě. A americký vegetarián („To je nemocný nebo co?“ ) s posedlostí ukládat věci do igelitových pytlíčků. „Proč to děláte? - Možná mám občas strach, že zapomenu.“ A potom se najednou humor u kterého jsem si navíc pochvalovala, jak si poslední dobou procvičuji ruštinu .... změnil. Na hledání sama sebe schované za hledání minulosti.Na vzpomínky, které přinášejí smutek. Film asi nebude pro každého a pro každou náladu, ale pro mě své kouzlo měl.

Pokud si chcete mermomocí zaplavat, zašplhat, zaskákat apod. v bludišti lodi jménem Poseidon, která má spoustu slepých uliček. Tak doporučuji nalodění na tu z roku 1972 „Dobrodružství Poseidonu“. Já jsem sice (s vypětím všech sil) přežila i tuhle katastrofu ( to je ta 1*), ale bylo to fakt o fous :- (.

„ Je snadné být statečný, když jde všechno dobře. Ale když se život zkomplikuje , je to nezvyklé a zvláštní“. Jedna partnerská hádka ze které Emily dostane, jako obvykle, stříkačka se „snem“. Ale probuzení je tentokrát krutější, její druh Lee je mrtev a ona nemá alibi. Po propuštění z vězení si musí udělat pořádek ve svých vztazích a v sobě samé. Teď je pro ni nejdůležitější získat zpět svého syna a jeho lásku. Výborná Maggie Cheung, tentokrát v neobvykle civilní roli a unavený a stárnoucí Nick Nolte ve filmu o prohrách, šancích a životních prioritách. A k tomu nádherná hudba.

Rozhodně neobvyklý příběh o chlapském přátelství (něco nad čím stále nepřestávám žasnout a i závidět) a o muži, který dlouho neměl klid ani v hrobě. Ale mě především ve filmu zaujala charakteristika postav, která není vůbec tak jednoznačná, jak to vypadalo na počátku velkého putování. A která se odkrývá velmi pozvolna. Vlastně vše se vleče ve velmi poklidném tempu jen s prvky podivného humoru, v nádherné přírodě u mexických hranic. Tommy Lee Jones určitě nezklamal ani jako herec ani v roli režiséra, ale mě nadchnul především scénář.

Patolog Burakov obdrží, během jednoho večera roku 1982, v pitevně 8 znetvořených těl . Jenže „V Sovětském Svazu nejsou žádní masoví vrazi.To je fenomén západního úpadku“. Těžko oponovat proti takovému argumentu, zvlášť když je pronese ideologický tajemník oblastního výboru strany. Takže nezačíná ani tak pátrání po zrůdě, ale začíná úporná a zdlouhavá válka s byrokracií, tupostí, nadutostí a lhostejností těch. co mají moc. Na vraha tak zůstává, pouze patolog povýšený do funkce detektiva. „Máte ten případ na starosti. Vlastně celé oddělení ačkoliv ho technicky ještě nemáme.“ A jeho jediný spojenec komisař Fetisov. Film, který by byl jen dalším z mnoha podobných thrillerů a to i přes výborné herce a děsivý fakt, že je podle skutečné události. Ale právě ta lhostejnost ruského „molocha“ k životu lidí byla (ve filmu) mnohdy víc šokující než skutečná postava bestiálního vraha. A realita musela být ještě mnohem horší.

Nejcennějším diamantem ve filmu o dávné zradě je vynikající Catherine Deneuve. Znamenitě zahrála zklamanou a odevzdanou ženu, která je vězněm ústavu, vlastního domu a alkoholu. A kterou z letargie probere až smrt manžela a hrstka diamantů. Ženu, která je znovu na začátku a její návrat vzbuzuje značnou nervozitu a rozpaky. „ I když už je pozdě, tak se člověk musí ptát na to co neviděl, neslyšel“. Přesto ani ona nedokázala „Svět diamantů“ vytáhnout výš než na průměr. 1* navíc patří jí.

Něžný a dojemný film o tom, že láska a porozumění číhá i u prasklé vodovodní trubky v obyčejném čínském bistru, kam jednoho apatického nemluvu dovede lenost a hlad.

Mozaika osudů několika podivných lidiček, které se vzájemně kříží a proplétají v jednom neobvykle horkém dni v Oslu. Leon žije v psychiatrickém ústavu a vždycky když je něco nad jeho síly utíká .11 let čeká na svoji lásku Asu. Slíbili si, že se o jeho 25 narozeninách setkají a vezmou se. A teď se bojí, že Asu nepotká a možná se i oba bojí toho, že se setkají. Jeho bratr Trygve chce zase tyhle narozeniny využít k útěku z vězení. Dva kluci pobíhají po ulicích a snaží se, po smrti otce, zůstat spolu a utéct dětskému domovu. Bývalá zpěvačka se sebevražednými sklony utíká před životem. Rodiče novorozeného chlapce se vzácnou srdeční vadou, spěchají za nadějí. Ale hlavně je tady Vidar, který ve snech vidí do budoucnosti a ze strachu, co by se mohlo stát, raději nespí. Chtěl by utéci svým snům. Každý před něčím utíká a něco se snaží dohonit .... sny, naději, lásku. Nádherný film.

Jim se s kámoši poflakuje v newyorských ulicích, popíjejí, občas si čichnou ředidla, občas vyvedou nějakou klukovinu, ale hlavně je baví basketbal. A potom jednou zkusí heroin „Nejdřív, to byla záležitost sobotní noci a ty se cítíš fajn, jako gangster nebo rocková hvězda. Je to jenom něco na zahnání nudy. Říká se tomu kocovina, malý zlozvyk. Je ti tak dobře, že to začneš dělat i každý úterý pak čtvrtek a jsi v pasti. Každý začátečník tvrdí, že on nepodlehne, ale podlehne.“ Předlohou byl deník básníka Jima Carolla, kam si, v době svého bouřlivého dospívání, zapisoval své zážitky a zkušenosti. „Z nosu vám teče, v břiše máte křeče, nohy ztěžknou jako po šesti utkáních odehraných za sebou. Ten hlas vám někde v koutku hlavy říká: Ještě jednou, pak přestaň.“ Místo domova, školy, místo milovaného basketu mu zbyla už jenom ta ulice. A k tomu krádeže aut, přepadání, loupeže. Rváčův deník je dostatečně odstrašujícím varováním, kam až může člověk spadnout a co všechno je schopen udělat. A to nejenom díky skvělému DiCaprio v hlavní roli. Víc takových filmů. Svět drog a narkomanů. Svět „v nádherných úryvcích nebo příšerných snech“.