elle

Moje první konfrontace s řeckou tragedií. Byla jsem dítě a proto na mě velmi dětsky působící Ifigénie působila velmi autenticky. Irene Papas jako matka-lvice rovněž.

Adaptace rozsáhlého (3 díly) románu Christiana Signola, který u nás běžel pod názvem Řeka naděje, zpracovává osudy lodníků a lidí spjatých s řekou Dordogne. Seriál měl mimořádně krásnou kameru a hudbu, která si podle mých uší trochu pohrávala s motivy Giuseppe Verdiho. Tak jako v našem Cirkusu Humberto byla manéž osudem hlavních protagonistů, tak zde jim byla osudem řeka. Je to taková 2-3 generační sága, kde se osud právě s nikým nemazlí. Velmi hezky zachycená atmosféra trochu romantizovaného prostředí lidí od vody. Režíroval Josée Dayan, který se u mě nechvalně zapsal Prokletými králi.

Na seriál si poměrně dobře vzpomínám a domnívám se, že by obstál i dnes. Příběh maďarského revolucionáře Matyáše Sandorfa, který zrazen přichází o rodinu, druhy i své postavení. Po té co unikne smrti, zasvětí svůj život pomstě a pátrání po své dceři. Příběh velmi velmi podobný Hraběti Monte Cristo (nebo kapitán Nemo), ale méně známý než Dumasův příběh. Tato adaptace Verneova románu mi ale připadá lepší než kterákoliv z adaptací Monte Crista, kterou jsem dosud viděla (údajně je zajímavá ta černobílá ještě před Mariaisem). Možná protože mi Verne je často bližší než Dumas. Možná je to ale ta nostalgie...

Příběh Anglie a její cesty ke zrušení otroctví stojí za pozornost a tento film je opravdu nádherně vypraven co do lokací, herců i kostýmů. Kamera i hudba jsou velkolepé. Vychází z toho krásný film s poselstvím, který mě natolik okouzlil, že jsem na něm okamžitě začala hledat chyby. Malou vadou na kráse jsou trochu neobratné skoky v dějových linkách, kdy až tak v třetině filmu pochopíme, komu je příběh vyprávěn. Osobu, které William Wilberforce (Gruffudd) svůj boj za zrovnoprávnění otroků vypráví, teprve v průběhu vyprávění musí potkat a pak je vyprávěcí tój bez zjevného důvodu opět opuštěn (jak brilantně je podobné zadání zvládnuto např. v Amadeovi). Tato nejednotnost trochu podráží nohy vyprávění nebo alespoň snadné orientaci v něm. Možná by příběhu slušelo trochu zeštíhlet (např. co do počtu postav), aby vynikl pozoruhodný osud pozoruhodné muže a i více vynikla jeho vnitřní motivace jako člověka. Ioan Gruffud mě velmi mile překvapil a jeho portrét až horečnatě zapáleného či unaveného a zklamaného muže byl herecky pozoruhodný. Pohled na jeho dojatou tvář v závěru mě dostla. Ač jsem se vnitřně trochu bránila zrežírované patetické závěrečné scéně, Gruffudd si s tím poradil s takovou citovou autenticitou a přitom uměřeností, že jsem smekla. Škoda, že nedostal více prostoru k tomu, aby mohl vyjádřit i ty méně svaté stránky své osobnosti. To je ale spíše věcí scénáře, protože nad tmavou kšticí William Wilberforce se skvěla nepopiratelná, nenapadnutelná, ale i trochu neživotná svatozář, která trochu zabránila, abych ho měla opravdu ráda. Romola Garai u mě má další pozoruhodný důkaz své herecké tvárnosti, charismatu a pracovitosti. Její postava je také dokonalým prototypem manželky velkého muže. Její postava měla ale takovou vnitřní pružinku, takovový neustálý otazníček nad hlavou, že tu jsem si naopak oblíbila okamžitě. Michael Gambon, Albert Finney, Rufus Sewell mají každý svou velmi zdařilou minifiguru, jen Ciarán Hinds je trochu zkratkovitě negativní. Pro mě to je téměř dokonalý příběh, jen cítím, že to mohlo být uděláno lépe.

Tento film jsem rozhodně chtěla vidět kvůli Sofii Coppole a i celkem kvůli Kirsten Dunst. Dlouho jsem s tím ale otálela kvůli rozporuplným reakcím a dle mého zveličování faktoru moderní hudby v historicko-ahistorickém filmu. Přiznám se, že mě příběh a jeho citlivé zpracování natolik zaujmul, že jsem o hudbě příliš neuvažovala. Vnímala jsem, že film mnoho věcí prostě neřeší a některá fakta odmávne, ale vše se děje s takovou lehkostí a vše je naprosto podřízeno jemné niternosti a vizuální vnější pestrosti vyprávění, že jsem tomu byla i ráda. Síla příběhu je ve výpovědi o člověku, který pro vlastní bolest a osamění, opomněl přemýšlet o okolním světě a zaplatil za to. Vím, že bych nechtěla být v kůži Marie Antoinetty ani minutu v reálu, ale tento náhled nebyl nezajímavý. Nesnažil se analyzovat, nakolik Marie Antoinettta opravdu sehrála osudově negativní roli a jak to s ní dopadlo pak, řeší pouze příběh zprvu mnaďounké vřelé dívenky, která je náhodou dcera Marie Terezie a jak se snaží vyrovnat se životem, který si nevybrala. Její pohled na rozhoučenou s radovánkami, mluví za všechny ty další šílené roky, které ji čekaly.

Velmi pěkně obsazené a příjemně se na to kouká. Jako adaptace to má hlavní kámen úrazu v posunu času, protože některé věci, které Wilde komentoval a glosoval a týkaly se "JEHO" součastníků, nemají posunuty o 40-50 let kupředu už takový smysl a pravdu. Dát ženě ve 30. letech 20. století jako dárek k výročí vějíř? Tento předmět tak přestává být symbolem, ale pouhou výstřední kuriozitou, která ale není zas tak podstatná, aby vysvětlila název.

Nejsilnějším momentem pro mě byla skvělá Gwyneth Paltrow v její miniroličce. Její píseň byla mnohem dojemnější než Capoteho hledání porozumění až k děsivému souznění s myslí masového vraha. Každému bylo ublíženo, zločincům často velmi, ale mrazilo mě kolik prostoru dostal příběh vrahů a jejich citlivé duše a jak málo prostoru dostala povražděná rodina. Je to děsivé. Kolik procent rozvodovosti bylo koncem 50. let a o kolik víc dnes. Kolik podobných citlivých vrahů chodí mezi námi, protože v dětství něměli klasickou rodinu...? Vraždí, protože toužili po lásce a respektu...marně. Podobně jako film Capote i tento vlastně pojednává o vzniku románu Chladnokrevně. Instinktivně mám trochu odpor k filmovým scénářům, která jasně vedou k takové té oscarové exhibici jednoho herce (viz Capote) na úkor opravdu dobrého scénáře, kde ostatní nejsou jen cingrlátka na ozdobu. Zde jsou tyto ozdobní herci rozmařile hvězdně obsazení.

Daniel Deronda je u nás dosud nepřeložený román Geroge Elliotové. Daniel Deronda byl vychováván v privilegované vrstvě Anglie druhé poloviny 19. století a očekává se, že zaujme významné společenské postavení, během příběhu se ale musí postavit čelem k svému skutečnému, židovskému původu. Dva světy, které se mu nabízejí, reprezentují dvě ženy. Omamnou přitažlivost velkého světa pro něj reprezentuje láska ke Gwendolyn. Tato hrdinka románu je druhou hlavní postavou a rozhodně zajímavě napsanou - krásná, marnivá Gwendolyn je naprosto dětsky sebestředná a z pýchy a ambicí (aby se nezbortil její život v přepychu) volí sňatek z rozumu. Na druhé straně Mirah je dívka obestřená tragickým osudem (Daniel se s ní seznámí, když ji vytáhne z řeky, kde se chtěla utopit), který ji stejně jako židovský původ pojí s Derondou něžnou láskou. Velmi dobře udělaná adaptace. Důraz je kladen hodně na linii příběhu Gwendolyn a jejího manželství. Henleigh Grandcourt jako její cynický manžel je jedním z velkých padouchů britské literatury (úúúžasný Hugh Bonneville - viděla jsem ho hrát dobráky i padouchy, ale tohle...ladůdka).

Je s podivem, že výsledný dojem je tak slabý a dalo mi práci donutit se konečně film vidět od začátku až do konce. Je to škoda, protože se zdá, že byl připraven a vypraven s péčí a pozorností, kámenem úrazu je, že se větší pozornost nevěnovala výběru hlavních představitelů. Přitom Sandru Bulllock, když hraje to svoje, snáším celkem dobře a Chris O´Donnell už měl také svoje silné momenty. Připadalo mi, že buď měli vybrat herce podle cesty, kterou se scénář ubíral nebo vybrat tyto pocpornové star a natvrdo jim podle toho upravit scénář. Sandra Bullock má v sobě něco za smutného, opuštěného štěňátka, což se skvěle hodilo do Zatímco jsi spal, ale není to rozpolcená hrdinka s nádechem tragična. Co v Anglickém pacientovi zvládala Juliete Binoche zcela mimochodem, to Sandra Bullock nemá ani s maximální snahou. Je vidět, že se snaží, ale je prostě jen milá holka, která nevím proč dává přednost Erniemu před mnohem charismatičtějším a pro ni vhodnějším italským doktorem. Její italský postarší nápadník byl pro mě nejzajímavější postavou příběhu. Vedlejší příběhy by snad mohly být zajímavé, ale mají jen malý prostor a válka je jen neprokreslená kulisa. Biografický film to také není, protože z atmosféry Hemingwayových knih je zde málo a interpretaci Chrise O´Donnella spisovatelova mladistvého elánu nemůžu brát vážně. Je tu však příjemná hudba a kamera. Dabing jistě ubírá na síle prožitku.

Posmutnělá komedie o poručíkovi, který se musel zbavit svého dětinského názoru, že život nemusí bolet a láska, že má jen bavit. Gérard Philipe v podobné, ale o něco vážnější roli než byl jeho slavný Fanfán. Jeho Armand je naprosto okouzlující, ale zároveň tak zoufale nedospělý, že se paní Riviérová zdá být jedinou dospělou ženou ve městě, protože jeho povrchní floutkovskou vrstvu neakceptuje, ač s tím poručík de la Verne slavil doposud v provinčním městečku takové úspěchy. Velmi pěkně zachycená atmosféra konce 19. století a jejích libůstek. Kontrast mladíka, který bezstarostně ohrožuje mravy či pověst velmi ochotných dam městečka a ženy, která tvrdou daň za "zkaženou" pověst musí pokryteckému městečku platit.