Kobitch

Dům z malých kostek je čirá melancholie a nostalgie. Od grafického provedení, barevné palety, designu světa, přes příběh a hudbu — všechny tyto elementy přispívají k hořkosladké atmosféře, která z tohoto kraťasu sálá. Film vypadá díky své ruční kresbě nádherně — trhanou animací sice nijak neohromí, ale podle mě je tento umělecký záměr naprosto na místě. Na film se tedy krásně dívá, dobře sekunduje i hudební podkres v podobě něžného piana. Audiovizuálně tedy skvělá práce, přesně takovéto atmosferické filmy mám velmi rád. Příběhově je to pak emocionální jízda po horské dráze vystavěné ze vzpomínek staršího muže, který žije sám ve svém domě obklopeném vodou. Jak voda stoupá, je muž nucen si stavět další a další patra na svém příbytku, starší patra i vzpomínky se pomalu vytrácejí. Až do okamžiku, kdy muži až na dno spadne oblíbená fajfka a ten se pro ni ponoří. A odhalí vzpomínky, které už dávno stihly vyblednout, vzpomene si na blízké, kteří už tu nejsou. Film o pomíjivosti času mě vždycky dokážou emocionálně vychýlit, je to věc, o které můj mozek často přehnaně přemýšlí, když má pocit, že jsou věci až moc v pořádku. Ačkoliv to tedy pro mě není úplně nejpříjemnější téma, film jsem si užil. Svým zpracováním i myšlenkou mě zaujal. [Oscary 2008]

Konstantina Bronzita už jsme tu jednou měli v ročníku 2015 s jeho úžasným filmem Bez kosmu žít nemůžeme, který považuju za jeden z nejlepších krátkých animáků poslední dekády. Byl jsem tedy od začátku velmi zvědavý na jeho dřívější kraťas o lovestory z veřejných záchodků — tak moc, že jsem si vytvořil iluzi, že každý jeho film musí být tak skvělý (což by samozřejmě bylo skvělé). Jak už to tak bývá, když se na něco těším přespříliš, dokáže mě to o to víc zklamat. A tak se i stalo. Pilíře Bronzitovy práce jsou jasně rozpoznatelné: vizuální styl přechází do pozadí, jednoduchost je zde na hlavním místě. I přes svoji jednoduchost Bronzit dokáže u postav naplno vyjádřit emoce — stačí jeden pohled nebo grimasa a hned vidím a cítím, co postava prožívá. Bohužel mě ale nezaujal film jako takový, byl zbytečně dlouhý a trochu nezáživný. A s pointou, která nebyla nijak sofistikovaná. [Oscary 2008]

Sim Salabim, jak zní český překlad anglického filmu Presto, je krátký snímek od Pixaru. Jak jsem v předchozích ročnících (ve skutečnosti chronologicky pozdějších) trochu na Pixar nadával, že je každý rok na Oscarech zastoupen s velmi podobnými a zaměnitelnými filmy, tak Sim Salabim mě mile překvapil. Film je o neohleduplném kouzelníkovi a mrkvechtivém zajíci, toho času králíka z klobouku. Rozhodně by o nich člověk neřekl, že jsou to parťáci — co se tedy stane, když oba mají rozdílnou představu o tom, kdy je čas na svačinu? Stane se to, že vznikne velmi vtipná groteska, která skvěle využívá kouzelníkových propriet (portál v klobouku) a dovoluje tak ústřední dvojici za velmi krátký čas ukázat divákovi spoustu triků. Je to hodně vtipné, zábavné a taky trochu zběsilé, protože se toho v krátkém čase děje opravdu hodně a zajíc se s kouzelníkem Prestem přetahuje o to, kdo z nich bude mít poslední slovo. Hodně povedený animák. [Oscary 2008]

Vítejte ve světě, kde váš život nemůže nikdy být tak děsivý, jako vaše smrt. Pokud se tedy o ní starají stejní dva vykukové, jako v tomto krátkém snímku. Otec & syn vlastnící pohřební službu a také značnou dávku důvtipu, jak se vypořádat s neočekávanou situací při dopravě nebožtíka na hřbitov. Ne, že by se jim to nakonec nepodařilo, ale stihli mrtvé tělo po cestě ze smrtelného lože na místo posledního odpočinku znesvětit tolikrát, že je samotné za to čeká peklo. Tudy nahoru byla celkem vtipná záležitost, na druhou stranu i dost morbidní, a v některých momentech jsem si říkal „no jasně že na konci musí být muzikálové číslo s tancujícími kostrami”. Nenudilo mě to, vizuální styl byl povedený a stylizací bych se nebál přirovnat to k Burtonovi. Za mě lepší průměr. [Oscary 2008]

Vítěz Oscarového klání je, jak už to tak u mně bývá, trochu překvapivý. Začnu ale pozitivy: film je moc pěkný po vizuální stránce. Stop-motion loutky sice už dnes ničím nepřekvapí, ale stále jde o moji oblíbenou výtvarnou formu. Pěkná je i hudba od Sergeje Prokofjeva, sovětského skladatele z první poloviny 20. století. Ten složil hudbu pro stejnojmennou „symfonickou pohádku“ v roce 1936. Hudba byla pro novou verzi snímku z roku 2006 znovu nahrána. Pěkné propojení starého s novým. Tím jsem pravděpodobně pozitiva vyčerpal, dále už to bude jen horší. Atmosféra filmu je poněkud nejednoznačná — snímek se snaží být vážný i vtipný zároveň a moc se mu to nedaří. Rádoby vtipné pasáže mi přišly spíše rušivé a vytrhávaly mě z jinak tíživé atmosféry chladné krajiny i obyvatel města. Ti jsou všichni do jednoho nesympatičtí, a to včetně hlavního hrdiny i jeho zvířecích kamarádů. Příběh je banální a mladý Petr zkoumá, co všechno nabízí krajina za hradbami města, narazí na vlka, chytí ho (poté, co mu vlk sežere kačera), odveze do města jako trofej a nakonec ho pustí na svobodu. Chápu, že tam byl přesah, chápu, že Petr došel k tomuto závěru z vlastní zkušenosti s obyvateli města, ale nijak to na mně nezapůsobilo. [Oscary 2007]

Nádherně zpracovaný snímek, který mě okouzlil výtvarným stylem, atmosférou i doprovodnou hudbou. Ručně kreslený film vytvořený technikou malování na sklo mi připomínal obrazy impresionistů a díky tomu mě koukání na něj ani chvíli nenudilo – koukat na takovou krásu nudit nemůže. S Petrovem se určitě ještě potkáme, protože za krátký animák Stařec a moře vyhrál Oscara v roce 2000 — už teď se na něj těším. Když se k tomu přidá krásná hudba, vznikne něco, co duše romantika musí přijmout s otevřenou náručí. Zvlášť, když základním tématem filmu je láska. Láska krásná i komplikovaná, mladá i nevinná, otevřená i nežádoucí. Film se odehrává v době, kdy nestačilo mít někoho rád, pro takovou lásku museli mít pochopení i rodiče či společnost. A člověk si nemohl jednoduše vybrat, protože životní partner mu byl častokrát přisouzen. [Oscary 2007]

Tohle byl celkem originální kraťas. Jde o reálný rozhovor čtrnáctiletého Jerryho Levitana s Johnem Lennonem z roku 1969. Lennon tou dobou pobýval v Torontu a měl osobní problém s prezidentem Nixonem, který v něm viděl rebela a rozvraceče a snažil se ho umlčet, případně vyhostit ze země. Snímek je doplněn animovanými ilustracemi, které doplňují mluvené slovo. Jakkoliv je snímek originální formou, obsahem mě až tak nezaujal. Nejsem Lennonovým fanouškem a jeho slova mi přišla prázdná, respektive samozřejmá. Láska, mír. To si snad přejeme všichni, nebo ne? Žádnou z myšlenek nedokázal pořádně rozvést a skákal od devíti k pěti. Za mě lehce podprůměrná nuda. [Oscary 2007]

Přiznám se, že něco takového jsem v nejužším výběru Oscara nečekal. Madame Tutli-Putli je místy čistokrevný horor a slabší povahy by se u něj jistě mohly i trochu bát! A přitom začátek tomu vůbec nenasvědčuje, od prvních minut čekáte grotesku, která se velmi brzy zvrhne v jízdu strašidelným vlakem hrůzu nahánějící krajinou. Krásnou vizuální stránku, ve které hraje prim stop-motion animace pěkně ztvárněných loutek, doplňuje i krásná hudba, která dotváří atmosféru snímku na jedničku. Co mě ale dostalo do kolen ze všeho nejvíc (a podle reakcí na internetech nejsem sám) byly oči hlavní postavy, které byly jaksi živější, než bych u loutky čekal. Není se co divit, jedná se totiž o oči reálné herečky, které byly v postprodukci naklíčované na loutky. Jednoduchý nápad, který určitě nebyl tak jednoduchý na realizaci, ale hlavní je, že to vypadá úžasně. Dost se mi kombinace živého a neživého herce v jedné osobě líbila a zpočátku mi i dost vrtalo hlavou, jak mohli udělat tak realisticky vyhlížející oči. Příběhově jde (pravděpodobně) o jistou alegorii na život a doporučuje se podívat se na film alespoň dvakrát, aby člověk pochytil a pochopil, co který symbol má v životě jednoho člověka znamenat. Pro mě to bylo napoprvé trochu nesrozumitelné, ale bavil jsem se i tak. [Oscary 2007]

Ústřední postavou této grotesky je stařík, o jehož nebohou duši začnou mít zájem hned dva neposedné živly, jeden méně sympatický než druhý: církev by si jej nejraději stáhla do nebe (ne tak úplně), zatímco smrtka by se ráda vypořádala s pádem, který ho postihl v úvodu scény. Film je krásně animovaný a celkem akční. Ve své myšlence mi dost připomněl Dámu a smrt z ročníku 2009, kde taktéž o život stařenky bojují dvě protichůdné síly. Je i celkem vtipný, ne že byste se popadali za břicho, ale minimálně nějaký úsměv na tváři vykouzlí. Ve výsledku je to celkem příjemný průměr, který ani neurazil, ani nijak nenadchnul. [Oscary 2007]

V posledním filmu oscarového ročníku sledujeme notoricky známého veveráka Scrata z Doby ledové, který se tentokrát stěhuje v čase i prostoru díky stroji času, na který náhodou narazil. K perfektní animaci asi nemusím nic dodávat, příběh se mi taky líbil — tohle je prostě příjemný a vtipný animák, jak už to u spin-offech Doby ledové bývá. [Oscary 2006]