Crocuta

Velká filmová loupež, která úspěšně vykrádá Vetřelce, Terminátora (a všechny jejich deriváty) Věc, Na hraně zítřka, Vodní svět, Útok z hlubin a bůhvíkolik dalších snímků. Je nacpaná pitomostmi a sledovat ji lze s potěšením jen pokud jakoukoliv logiku hodíte za hlavu, nevadí vám přehršle rodinných hodnot v jedné z hlavních rolí a přistoupíte na to, že svět bude zase jednou zachráněn mj. i za pomoci  podivínských amerických středoškoláků s vášní pro sopečné erupce. Na druhé straně má snímek více než slušné a dobře hrající obsazení, celý ten mišmaš kupodivu dobře drží pohromadě a svižně odsýpá a co hlavně - jako hlavní trumf vlastní - troufnu si říci - nejvymazlenější mimozemské monstrum poslední dekády, na jehož eskapády je opravdu radost pohledět. Suma sumárum jsem se skutečně dobře pobavil a více než 2 hodiny ve společnosti bělohrotů utekly jako voda - 3,5*, s klidným svědomím zaokrouhlených nahoru.

Solidní historicko-dobrodružný snímek se slušnou výpravou a občas do očí bijícími studiovými scénami, který velmi reálně zobrazuje Gordonovo postavení - a ze strany britské vlády defacto obětování- na ztracené vartě v Chartúmu. Škoda mlžení na konci filmu, kdy se tvůrci patrně snažili před historie neznalými diváky zamaskovat tehdejší totální vítězství mahdistů (to byl onen "patnáctiletý hladomor a strádání") a to, že Wolseley nedorazil nejen o 2 dny později, ale nikdy - po pádu Chartúmu se prostě obrátil a vrátil se do Egypta. Britové se v roce 1898 vlády nad Súdánem sice konečně chopili, ale nevydržela jim ani 60 let, zato Mahdího četní potomci hrají významnou roli v súdánské politice dodnes, on sám má v Chartúmu velkolepé mauzoleum, islám tuto zemi v současnosti ovládá pevněji, než kdy jindy a i s otroky se zde vesele obchoduje i nadále. Na tom bohužel žádný - filmový ani bronzový - pomník nic nemění.

Těch 130 minut uteklo dřív než jsem se nadál - audiovizuální pochoutka, která mne do sebe dokázala vtáhnout nejen působivým formálním zpracování, jemuž dominuje vynalézavá kamera a nadmíru zdařilá hudba, ale i osobitým převyprávěním známé pověsti z artušovského cyklu, byť divák této látky neznalý bude nejspíš příběhem a zejména jeho poslední třetinou poněkud zmaten. Zvláštní zmínku si zaslouží solidní herecké výkony, především ten v hlavní roli. Obsazení úlohy sira Gawaina ve mne budilo jisté rozpaky, jakkoliv mám jeho představitele rád, ale jak se ukázalo, veškeré obavy byly zbytečné a Dev Patel se svého úkolu zhostil se ctí, přinejmenším takovou, jaká jeho postavě právem náleží.

Tvorba Petra Kolečka se mi vždycky líbila, protože jeho humor nebyl prvoplánový a postavy byly originální, životné a přes všechen svůj nemalý svéráz uvěřitelné. V "Osadě" jde ale ve všem všudy o mnohokrát omletá klišé a místo postav zbyly jen karikatury. Epizody které jsem dosud viděl vypovídají zejména o ztrátě. Soudnosti na straně tvůrců a času na straně diváků.

Vcelku povedená první série pokračuje o poznání méně zdařilou druhou sezónou. V té se divákům dostane nejen naivní odbojářské linky, která by se také dala nazvat "Jedno velké klišé" ale i úlitby současným progresivistickým trendům v podobě nevěrohodné árijsko-afroamerické lovestory. Mnohé z klíčových postav všech tří souběžně vyprávěných příběhů se chovají jako naprostí idioti, ale prim v tomto ohledu bohužel drží dění na titulních ponorkách. To co předvádí jejich osazenstvo během všemožných "nečekaných" dějových zvratů nemá nic společného s prostou logikou a mnohdy ani se zdravým rozumem. A to už se mi ani nechce podrobně rozebírat, jak nevěrohodně je ztvárněn život a podmínky na palubách podmořských plavidel (už v první sérii mne iritovaly hladce oholené tvářičky posádek po několika týdnech pobytu na moři, kde bylo holení kvůli nedostatku vody zakázáno - a to je jen jeden drobný a málo podstatný detail). Má-li někdo chuť sledovat dobrodružné a melodramatické osudy fiktivních postav v neotřelém prostředí, tady si přijde na své, ale chce-li se dozvědět, jak vypadala válka z pohledu německých ponorkových námořníků, ať si raději přečte třeba paměti jednoho z mála jejich přeživších kapitánů Herberta Wernera, které pod názvem "Železné rakve" vyšly v roce 2017 i u nás.

Zdařilý debut, o jehož kvalitách jsem neměl nejmenší pochybnosti od chvíle, kdy jsem si na něj přečetl nerudnou recenzi od jedné vyčpělé matadorky české kulturní kritiky, pro niž se v posledních letech střelba mimo terč stala denním chlebem. "Pirko" je poměrně syrový, ale věrohodný snímek, jehož závěr nepovažuji jako mnozí jiní za happyend, ale za reálné zhodnocení východisek z životní situace, ve které se ocitají děvčata podobná filmové Martině. Mimochodem, Martin Finger za úděsnou scénu "Kyž OTEVŘENO, tak OTEVŘENO!!!!!" jednoznačně aspiruje na titul Sympaťák roku :-D.

Ve své snaze o budování atmosféry zůstávají tvůrci na půli cesty - spíše než všudypřítomný strach je patrná všeobecná vzájemná odcizenost postav, kterou paradoxně (anebo naopak příznačně) narušuje jen souznění mezi dvěma ústředními psychopaty, jejichž pohnutky zůstávají po celou dobu nejasné. Snímek, jen velmi volně inspirovaný kauzou krakovského vraha Karola Kota, není úplně marný, po formální a herecké stránce je určitě zdařilý, ale působivosti  Kieslowského "Dekalogu" (co se týče mravního marasmu a odlidštěnosti společenských vztahů) nebo "Já, Olga Hepnarová" (pokud jde o ponor do narušené psychologie patologických osobností) zdaleka nedosahuje.

Svým dobovým i místním zakotvením, ale především všeobecnou ošklivostí a vyšinutostí postav a prostředí v němž se pohybují, mi "U Zlaté rukavice" silně připomíná Fassbinderův snímek "V roce se třinácti úplňky", jehož míry depresivnosti ovšem nedosahuje ani zdaleka. To vyznívá možná poněkud paradoxně, vzhledem k tomu, jakou kauzu (a to poměrně přesně) ve svém filmu Fatih Akin zpracoval, ovšem "Zlaté rukavici" nechybí odlehčení v podobě bizarně komických scének a humoru, jakkoliv je morbidní a černočerný. Pozoruhodná ilustrace morálního a psychického rozkladu abnormálního jedince a nemilosrdně realistický pohled na samé společenské dno, kde vládne alkohol, deziluze a totální ztráta lidské důstojnosti..

Uff - tak máme konečně poslední dávku této koncentrované monarchistické propagandy a staromilství za sebou. Seriál je plný dobrých a osobně sympatických herců (jen namátkou Plesl, Langmajer, Vlasáková, Bjelac, ale nakonec i ten Šafařík), ovšem v těch předvídatelných epizodách plných vaty a sentimentálního lkaní nad starými dobrými časy (nejlíp stejně bylo za toho osvíceného a pokrokově panevropského mocnářství, že?) nic moc nezachrání ani sebelepší herec. Komentář k popukání: Untentrauer.

Tato pohádka mne dosud míjela, ale dnešní velikonoční odpoledne mi připravila opravdu nevšední divácký zážitek - mírou stupidyty trumfla i McGyvera běžícího na Primě - ten vedle ní vyhlíží jako vysloveně intelektuální záležitost. Přédesílám, že Emílii Vašáryovou i Ondřeje Vetchého řadím ke svým oblíbeným hercům, tady ale oba budí dojem, jakoby hráli v rámci arteterapie ústavu pro léčbu lehčích mozkových disfunkcí. O scénáristické neschopnosti a z ní plynoucím nelogickém ději plném blábolů škoda slov. Až na půvabnou a krásně vypadajíci i pějíci Kristínu (jejíž postava se nápaditě jmenuje Kristýna, to asi aby nezapomněla čí je), se slovenským filmařům hrubě nevydařil casting. Některé postavy (královna, princ, jeho kumpán nebo v některých komentářích vychvalovaná titulní šelma ryšavá) mají vyzáž vskutku úděsnou a tak kromě již zmíněné známé pěvkyně zůstávají největším kladem této frašky tradičně pohledné slovenské exteriéry.