Crocuta

Tato pohádka mne dosud míjela, ale dnešní velikonoční odpoledne mi připravila opravdu nevšední divácký zážitek - mírou stupidyty trumfla i McGyvera běžícího na Primě - ten vedle ní vyhlíží jako vysloveně intelektuální záležitost. Přédesílám, že Emílii Vašáryovou i Ondřeje Vetchého řadím ke svým oblíbeným hercům, tady ale oba budí dojem, jakoby hráli v rámci arteterapie ústavu pro léčbu lehčích mozkových disfunkcí. O scénáristické neschopnosti a z ní plynoucím nelogickém ději plném blábolů škoda slov. Až na půvabnou a krásně vypadajíci i pějíci Kristínu (jejíž postava se nápaditě jmenuje Kristýna, to asi aby nezapomněla čí je), se slovenským filmařům hrubě nevydařil casting. Některé postavy (královna, princ, jeho kumpán nebo v některých komentářích vychvalovaná titulní šelma ryšavá) mají vyzáž vskutku úděsnou a tak kromě již zmíněné známé pěvkyně zůstávají největším kladem této frašky tradičně pohledné slovenské exteriéry.

Trapná lovestory Alžběty a Richarda a nepovedená, hodně uboze a celkově nesmyslně působící bitva (v Anglii jistě bývá občas i dost sychravo, ale že by se 22. srpna bylo nutno brodit sněhem, to je asi poněkud přehnané) završuje dost mizerným způsobem tento jinak docela solidní seriál.

Celé to není žádná sláva, ale případ jako takový a zejména jeho absurdní motiv, to je slabota nemající obdoby. Řešení uhodne každý průměrný konzument detektivek velmi záhy a zbytek (hospodáříček, proklínací scénka na hřbitově a milostné eskapády Kouzelníka Žita) je už jen trapnost a vata...

Kladná hodnocení tohoto pořadu z doby kdy vznikl, nebo ještě deset let poté, plně chápu. To co se z něj stalo dnes je poněkud jiná káva...

Stěžovat si u Maigreta na nedostatek akce může jen divák, který nemá potuchy co se vlastně rozhodl sledovat. U této konkrétní epizody mi ovšem vadí jiná věc - to jak se televizní zpracování dokonale rozchází s předlohou ("Maigret v Picrat Baru"), co se týče osoby pachatele a vlastně celého rozuzlení. Seriálová pointa dělá hlupáky z diváků a ještě víc ze samotného komisaře. V tomto případě se daleko víc povedlo například zpracování s R. Atkinsonem.

Všeho moc škodí - přímo ukázkovým ztělesněním tohoto pořekadla je závěrečná epizoda "30ti stříbrných". Tvůrci honí až příliš zajíců najednou a je z toho (i přes řadu skvělých vizuálních nápadů, včetně "jateční" výzdoby hradu) nejslabší článek jinak nad očekávání kvalitního osmidílného řetězu. Autoři si sice očividně připravili půdu pro další sezónu, ale kdy a zda vůbec se jí dočkáme je otázka.

Možná by měla tato DRUHÁ epizoda vyšší hodnocení, kdyby ji Dvořákova ČT, záštita svobody a demokracie, vysílala až po té PRVNÍ, jak by to bylo celkem normální a divák by nemusel při jejím sledování marně přemítat, o čem je to na obrazovce vlastně řeč... Jelikož si ovšem naše veřejnoprávní, koncesionáři patřičně dotovaná televize počíná se svojí obvyklou mírou profesionality, a díly berlínského Místa činu uvádí na přeskáčku, divák, který ještě neztratil o seriál zájem se až po delší době dozví, jak, kdy a proč se ústřední dvojice kriminalistů setkala a o jaké nevyřešené vraždy se jedná...

Na rozdíl od jednoho z kolegů jsem Senegal nedávno poznal jako turista osobně. A Martina Písaříka musím pochválit - zdaleka nejen proto, že jsme navšívili ve značné míře stejná místa. Autor a hlavní protagonista dokáže vystihnout to podstatné a ve svých zasvěcených komentářích to i smysluplně a nebulvárně zúročit.

Za mlada jsem tyhle mládence poslouchal, nakonec jsme vrstevníci. Ovšem přes veškeré instrumentální kvality dávám přece jen přednost sofistikovanější hudbě a srozumitelnějšímu zpěvu (Ozzy je Ozzy). Jako syrový vhled do severské blackmetalové psychopatologie jsou nicméně "Vládci chaosu" perfektní a ani jako dobový dokument nejsou k zahození. "Vzpouru nejrozmazlenějších děcek Evropy proti konzumní společnosi, která jim dává všechno na co si vzpomenou" (Adam Nevill - "Rituál") popisuje více než výstižně.

Seriál - lépe řečeno jeho český dabing (respektive distributor) - mne od začátku iritoval (neřku-li sral) dementní lidovou tvořivostí, s níž jeho autoři (patrně v domnění, že český divák by si s britskými policejními hodnostmi nedokázal bez jejich předžvýkání poradit) superintendantku Gibsonovou předělali na "komisařku", hodnost v britské policii neexistující. To jen pro upřesnění. Drobnou výtku si zaslouží trochu nevěrohodná (a značně přikrášlená) vizáž tváří a těl některých postav po agresivním fyzickém napadení - to platí zejména pro 3. sérii. Jinak ovšem bez výhrad. Vyšetřování z pohledu Stelly Gibsonové, stejně jako její postava je zajímavé, rozhodně zaujme neotřelé severoirské prostředí. Proč ovšem "The Fall" stojí za vidění především, je postava Paula Spectora a geneze jeho deviace, odstup a nadhled, s nímž pohlíží na své druhé já, marná a nepříliš důsledná a nakonec spíše předstíraná (i před sebou samým) snaha se svojí úchylkou bojovat a zároveň žít v druhém plánu normální život. Věrohodný psychologický portrét psychopata, včetně naprosto logického a uvěřitelného vyústění. Ponurý, skličující pád do temnoty.