Devadesát Dva

Je to opět skoro stejně, jako 'Dressed to Kill', neskutečný neo-Hitchcockovský/post-Hitchcocovský mysteriózní thriller, který se zamotává geniálně od začátku do konce (ten scénář je něco úžasnýho), ale přímo odkazuje na Hitchovy největší filmy, jako je 'Vertigo' a 'Okno do dvora'. Jack Scully (pro mě absolutně neznámý Craig Wasson v hlavní roli) je filmový dvojník, který se "zasekává" ve scéně protože má, obdobně jako hlavní hrdina 'Vertiga', panický záchvat, ne z výšky, ale z uzavřeného prostoru, když se vrátí ze setu, aby to rozdejchal doma, najde svoji ženu, jak s nadšením objíždí někoho jinýho, jde se tedy vylít a posléze ve svém rozpoložení je konfrontován s týpkem, který ho nechá se "uklidit od toho vypětí" ve svém luxusním bytě na kopcích v Hollywoodu. V bytě je zároveň (Okno do dvora) dalekohled, kterým je Jackovi ukázána striptýzová show krásky, která "tohle dělá každý večer" (hádám, že všechny sexy ženský si jen tak tančí v bytě, dělajíc nic, jen jsou sexy), každopádně, Jack se samozřejmě začne dívat a tady, bych to nechal, tady to začíná. De Palmovo překrucování a žánrové hraní v osmdesátých letech je něco neskutečnýho, absolutně chápu Tarantinovo nadšení pro tyhle snímky, protože podobný filmy už dnes neuvidíte. Ze scény na scénu je to přetočeno na hlavu a do posledního momentu "nevíte", která bije a takový překvapování a vzrušení, u filmů mám málokdy. Tohohle De Palmu žeru.

Jim "Aussie Ausssie Aussie" Jefferies se během covidu oženil, aby se vyhnul známým a rodině, přešel z alkoholu a kokainu na ganju a půlku standupu tráví tím, že popisuje sexuální praktiky se svojí malou ženou, co je z Anglie, ale Indka, čekal tři roky na to, aby mohl zkritizovat od podlahy lidi jako Greta, kterou by teď mohl legálně zprznit, bez kondomu (protože by to bylo proti životnímu prostředí)... a nikdo o tom nemůže říct nic, stejně tak o tom, co způsobila Jada pro všechny plešatce, stejně tak, že Jada rozpoutala ve stand up komunitě partyzánskou válku, jak je jasné, že je to téma, ke kterému je z pozice jakéhokoliv komika skoro až třeba se vyjádřit (a přijde mi, že lidi byli vehementnější, než samotný Chris Rock). Už je to nějakou dobu, asi tři roky, co jsem si od Jima něco pustil. Úplně jsem na něj zapomněl (viděl jsem jen dva jeho standupy, 2018 a 2020). Ale je to spíš někdo, kdo mě baví pro svůj absolutně laxní humor, netlačí to nikdy na pilu, spíš to nechá přirozeně plynout, jako ten archetyp člověka, co si stěžuje, ale má vypointované, vtipné a legit argumenty, za tím, o čem si stěžuje... inu selský rozum. Ale i s ohledem ke standupům, co jsem viděl poslední dny (Chris Rock, Bert Kreischer, Sheng Wang), to bylo spíš na té slabší stránce, ale uteče to, nenudí a dá se to.

Tohle jsem vyhlížel minimálně přes dva roky, dost dlouho. Shodou okolností jsem těsně před tímhle měl možnost si pustit loňské 'Syk pike', kde hrála rovněž hlavní roli Kristine Kujath Thorp, (a po dvou filmech musím říct) kurevsky nadějná norská herečka s děsně přirozeným talentem pro nenucené hraní, která vždy skvěle balancuje takovou tu všední krásu života s humorem, bláznivostí osobnosti s názorem a zároveň sympatickou obyčejností (nebo je to jen casting pro dobrý scénáře, náhoda). Připomělo mi to jednu dost podobnou osobu (stejně tak spousta dalších věcí na hlavní postavě tohohle filmu). ____ Ale zpět k 'Ninjababy'. Rakel si ráda ulítává a užívá života (obdobně jako v předchozím filmu mě i baví, že člověk prakticky sleduje nezaměstnanou osobu, nikdy nikde není ani zmínka o její práci, krom toho, že zkoušela grafický design - možná to tak v Norsku prostě je), jen si tak přežívá a črtá svoje kresby (viceméně bující grafický román), když na začátku filmu zjistí, že je těhotná, nejdříve si myslí, že s instruktorem aikida (co voní po másle), se kterým spala naposledy a který se jí líbí a ona jemu taky, ale později při ultrazvuku zjistí, že je těhotná už mnohem déle, čili se otcem stává nezodpovědný prznitel "Dick Jesus". Poté, co si Dick Jesus s Rakel řeknou svoje... a skončí u dalšího čísla, je jasné, že u něj podporu v pravém slova smyslu hledat nemůže. A tak se začne rozvíjet tahle citlivá drobnokresba, kdy se vynoří personifikace jejího nenarozeného dítěte, coby Ninjababy, které jí jako svědomí začne dávat věci sežrat. V tomhle ohledu tak trochu stará kostra s ok animací, ucházející nápad, nestojí to ale na nějakém "Ninjababy vs Rakel motivu". Stojí to hlavně na skvělém herectví v popředí všeho a o dvou lidech, které to k sobě navzdory okolonostem táhne (třeba skvělé scéna "co vím o Rakel" v dešti a její "animace jiskření", kdykoliv se jí něco líbí. Takový přirozený, nenucený zájem, touha. Nikdy jsem neviděl herečku hrát tak dobře "až po uši zamilovanou", ráno po noci milování. Jak drží ruce, když ho chytá za bradu, aby ho políbila a vyjádřila v tom vše, jak se směje očima, její touha. Je vtipný, že i přes svoji vážnost film neztrácí pozitivní a úsměvný spin tu a tam.

"I'm not well read, but my books are well travelled." Někdy si to musím dát definitivně znovu. Sheng má ten vibe pohodovýho kámoše, kterýho vždycky chcete mít 'around'. Je to tak nějak zase o všem okolo života v USA (rodina z Tchajwanu). Odšťavňovače, hraní basketu, držení vzpřímené polohy, životní situace. Definitivně tomu fandím za tu náladu a přístup. Fajn hodina. "This better work... so expensive." (...) "But you don't hesitate 'cause that office life make you gangsta." (...) "...thats how you get ahead in life." (...) "Uncle Sheng, your teeth are yellow and your elbows are grey." I was like "Good morning."

Bert je prostě Bert. Jeden z těch "Roganovců", který definitivně spíš můžu, speciálně pokud jsou na podcastech ve větším množství (a s lidma jako je třeba Mark Normand). Ta hodina na kadenci jen několika příběhů utekla neskutečně rychle. Ale víceméně pořád totéž, rodina lumenů, trochu o tom, co se jim dělo za poslední dva roky, covid joke, Escape Room. Je vtipný, že to Bert vlastně ani nedokončil, jeho humor tak nějak skáče od jedné věci k druhé, ale hodně se tam vždy protlačuje jeho "party persona" a "rodina, která s tím musí žít, ale nevadí jim to a přijímají ho, jaký je, protože oni taky nejsou kdoví co". A samozřejmě Bert pořád drží svoje "no shirt policy" aka "The Machine" značku.

-Could I see your license, sir? -Whuut? -Your license. Where's your license? -License. It's on the bumper, man! Back there, man! -No, I mean your DRIVER'S license. -Oh yeah, I got my driver's license, man... hey I thought'a somethin' really funny, man... hey, yo momma! (...) -Sir, what's your name? -Whaat? -Whats your name? -Uuhhh... isn't it on the license, man? Yeah, that's it! Pedro De Pacas, man, that's my name.

Nepřišlo mi to tak špatný, spousta bílých prostě nemá rádo, když se objeví černej, co říká, jak se věci mají. "Your daughters will fuck nothing but niggers! But not just any niggers. Crazy niggers!" (...) Chris Rock to tak nějak vezme zeširoka, přes hodinu a něco, lehce o politice, lehce o rodině, lehce o systému, o potratu (ten bit s tím, že ženy by měli mít právo zabít dítě do čtyř let), samozřejmě téma #1: reakce na Willa Smitha. Párkrát jsem se upřímně rozesmál, někdy to fakt uhodil na hlavičku, někdy to nebylo tak vypointovaný, ale Chris definitivně není v popředí mých nejoblíbenějších, spíš průměr, ve výsledku, ale utekl a bavil.

Signe se svým přítelem Thomasem prochází životem tím, že ve společnosti lžou, kradou, porušují pravidla, snaží se na sebe upoutat pozornost (antihrdinové všedního dne a možností - konceptuální umění?) vzájemně soutěží - samozřejmě, kořeny takového vztahu jsou toxické, i když pushovat někoho k tomu, aby se snažil o víc, ne nutně, je vždy špatně. Ale je v tom takové to, "proč ne?" Adrenalin a rozpětí emocí ve vztahu je stejně tak zásadní, jako když je "stabilní" nebo "věrný". 'Syk pike' je satira, jakou jsem dlouho neviděl, která zpracovává především narcisismus - Signe se snaží (snad) uniknout "nudě svého všedního života" (ale jistě, jsou za tím problémy, nicméně tím se film nezabývá). Během první třetiny snímku začne Signe svůj eskalující plán, kdy v sobě uměle vyvolá (skrze ruské prášky z černého trhu) údajnou vzácnou nemoc, která jí dost rozjebe kůži a vzhled. Signe tímhle nicméně "zlomí" i nicnetušícího Thomase a tehdy ta pravá hra začne. Myslím si, že žádná sex scéna, jako je ta  v půlce filmu, mě tak dlouho nepobavila, samozřejmě film začne jet až ad absurdum. Černý humor, pokud ho skutečně máte rádi, prosakuje v každé scéně, jak se Signe snad ve své hlavě, snad ve skutečnosti dostává konstantně nahoru a dolů (známá tvář v tisku, která vypovídá o obtížném životě, modelka, které se lížou nohy,  autorka úspěšné knihy, ale taky osoba, která tohle vše založila na lži a která není schopná být upřímná ani k nejbližším), stejně jako její nemoc je skutečná, umělá, falešná, i pravá. Hodně k zamyšlení. Norové celkem válejí poslední roky v těchhle černých komediích.

Jeden z prvních snímků, kterým se Tarantino ve svém 'Cinema Speculation' věnuje je "nejvíc mcqueenovský" film Stevea McQueena 'Bullitt' (1968), který je, řekněme jednoduše, "kdyby Steve McQueen byl film". Nejdříve je nutno opravdu pochopit status Stevea McQueena. Tehdy byl #1. Herec, který si upravoval dialogy na minimum, protože ho nebavilo je předříkávat a nechával si platit tím více, čím více se musel naučit textu. Coby přední, největší hvězda doby, se nepodřizoval, ale věda svého statusu si diktoval, co chce. Jeho přítomnost, jakoby prodávala přesně to, co chce, aby prodávala o "akční celebritě a ikoně doby". Muž, který měl rád ženy a rychlá auta, měl vzhled a dbal v každé scéně svých filmů na vypulírovaný look, aby dobře vypadal a byl dobře oblečený (a koneckonců měl ten nenucený styl, mužství, vzhled, kterému skoro žádná žena neodolá, obzvláště v jeho osobní přítomnosti). V tomhle ohledu je sledovat film jako je 'Bullitt', opravdu něco přinejmenším netradičního, protože dostávate v roce 1968, prime time, peak "mcQueenovského" McQueena, jakožto pojem, který poté už zopakoval pouze jednou, a to v Peckinpahově nekompromisním thrilleru "The Gateway" (1972), který je osobně mým nejoblíbenějším filmem s McQueenem (foto z natáčení je na obálce knihy 'Cinema Speculation' a o to víc mě to nadchlo, protože i Sama Peckinpaha absolutně zbožňuju). Pobavila mě rovněž i zmínka, že mnoho lidí "zkrátka ani po deseti zhlédnutích nemůže pochopit, o čem tenhle film do háje vlastně je?" Nemyslím si, že by filmu chyběl drive, že by mu chyběl "purpouse", nebo byl scénář primitivní; spíš jen, stejně jako se McQueen nechtěl srát se zbytečným dialogováním, se tu nesere s nějakou hloubkou, jako spíš se stylizací... v tomhle snímku se moc nenadělá v podstatě s ničím, co "nesedí a co se nehodí do krámu" a když mluvíme o krámu: Steve si před jedním otevře a vezme zadara noviny a pak si koupí v krámě (čerstvej) pórek, jablko a kopu polotovarů, jako kdyby s tím chtěl trávit "co nejmíň času, protože to chlapa jako on přece nezajímá", protože je během toho schopnej si i ty noviny číst. McQueen je ten polda, co ho ostatní probouzí po flámu, protože ho potřebují, kterýmu se hází klacky pod nohy a on ví, jak je odkopnout, aby se přitom ani nemusel zastavit, a kterýho každá ženská (každá krásná ženská, nutno říct, od barmanky, přes krásky v restauracích, po sestry v nemocnici), v každým záběru, zbožňuje, nebo mu pomáhá, nebo vychází vstříc, protože on ví přesně, jak s něma zacházet. V McQueenově universu je McQueen fundamentálně kladný (ale ne perfektní, nicméně perfektní ve svém mcqueenovství), ale nekompromisní, stejně jako když v Peckinpahově "The Getaway" v dnes již (nechvalně) "slavné" scéně profackuje svoji ženu (což má ale u Peckinpaha mnohem hlubší kontext), i tak je ale scéna působivá, McQueen, čekající se sevřenou pěstí, udeřit, pokud by se brečící žena vzpouzela a bránila (coby symbol toho, že nepochopila svoji chybu). Muž mála slov ženám neřekne víc, než musí. V dnešní době už nic z tohohle neuvidíte, ať už proto, že s tím nesouhlasíte, nebo protože se tvůrci snaží být politicky korektní a náhodou se někoho nedotknout, podle mě je cancel culture skutečnou rakovinou doby, pokud si nedovedeme najít vykoupení ani v humoru, nebo interpretaci našich démonů; nevěřím, že strkání hlavy do písku a předstírání, že neexistují, je z našeho podvědomí vymaže, nebo nám pomůže se s nimi naučit lépe žít. McQueen zachraňuje situace, pronásleduje vraha, rozbíjí sklo, McQueen ničí ulice San Francisca ve svém 1968 Ford Mustang GT, v jedné z "nejlegendárnějších honiček kinematografie" a můžete pokračovat... když McQueen ženě poděkuje, ona ví, že to tak myslí, a vnímá to jako velikou poklonu, protože McQueen nechodí jen tak, rozdávajíc díky, McQueen nechodí a jen tak rozdává úsměvy, McQueen dělá i kaskadéra, protože jeho vlastními slovy: "You can't trick it no more when you do a job, right?". Člověka to přiměje se zamyslet nad vlastní integritou a hodnotou a jaká je z něj dnes děvka, která se všem podbízí, aby se líbila, mluvíte, ospravedlňujete se. Samozřejmě, nelze srovnávat pozici mužů, jakými byli třeba Sean Connery, nebo Steve McQueen, s tím, že jste tady, v podstatě nikdo, v roce 2023. Je to odlišný kontext, odlišná osoba. Ale jistý archetyp přetrvává. Rovněž musím uznat, že je na filmu patrný i "anglický styl kriminálek". Kdo v mládí sledoval show jako 'The Professionals', tak dostane asi hodně podobné vibes i zde, koneckonců i režisér Peter Yates byl z Anglie. Tím nechci film jako je 'Bullitt' přirovnávat k něčemu jako jsou Ritchieho gangsterky, ale spíš k věcem, jako Hitchcocovské thrillery, pro jejich styl, dress code, nádech a ten McQueenův rolák se sáčkem a botkama, co nosí v poslední půlce filmu. Styl. Ale samozřejmě, musí vás to zajímat a bavit, řekl bych, že film mohl být trochu kratší, ač právě za střih dostal Oscara, což opět, přidává k jeho stylizaci. Závěr na letišti mezi letadly je skoro tripózní.

Ok. Hmm, no.... ok. Šest lidí s nízkým rozpočtem (a nejen tím) pracovalo na tomhle skoro dva měsíce, to je asi ta část, co mi přijde nejšílenější, protože dát tolik detailu, do něčeho tak o ničem... ale možná jako "pamatujute, jak jsme jednou udělali ten film o Critters" to nebylo špatný, koneckonců, i Kevin Smith šel s podobnou mentalitou do Clerks. Vím, že 'Critters' série není proslavená nějakou hloubkou a originalitou (dokonce ani kvalitou), koneckonců, jako pravé řádné béčko, si bez ostychu i vejce vypůjčuje z 'Vetřelce'. Ale myslím si, že asi jako ostatní, jsem si chtěl "připomenou starou sérii - něčím".