Devadesát Dva

Bert je prostě Bert. Jeden z těch "Roganovců", který definitivně spíš můžu, speciálně pokud jsou na podcastech ve větším množství (a s lidma jako je třeba Mark Normand). Ta hodina na kadenci jen několika příběhů utekla neskutečně rychle. Ale víceméně pořád totéž, rodina lumenů, trochu o tom, co se jim dělo za poslední dva roky, covid joke, Escape Room. Je vtipný, že to Bert vlastně ani nedokončil, jeho humor tak nějak skáče od jedné věci k druhé, ale hodně se tam vždy protlačuje jeho "party persona" a "rodina, která s tím musí žít, ale nevadí jim to a přijímají ho, jaký je, protože oni taky nejsou kdoví co". A samozřejmě Bert pořád drží svoje "no shirt policy" aka "The Machine" značku.

-Could I see your license, sir? -Whuut? -Your license. Where's your license? -License. It's on the bumper, man! Back there, man! -No, I mean your DRIVER'S license. -Oh yeah, I got my driver's license, man... hey I thought'a somethin' really funny, man... hey, yo momma! (...) -Sir, what's your name? -Whaat? -Whats your name? -Uuhhh... isn't it on the license, man? Yeah, that's it! Pedro De Pacas, man, that's my name.

Nepřišlo mi to tak špatný, spousta bílých prostě nemá rádo, když se objeví černej, co říká, jak se věci mají. "Your daughters will fuck nothing but niggers! But not just any niggers. Crazy niggers!" (...) Chris Rock to tak nějak vezme zeširoka, přes hodinu a něco, lehce o politice, lehce o rodině, lehce o systému, o potratu (ten bit s tím, že ženy by měli mít právo zabít dítě do čtyř let), samozřejmě téma #1: reakce na Willa Smitha. Párkrát jsem se upřímně rozesmál, někdy to fakt uhodil na hlavičku, někdy to nebylo tak vypointovaný, ale Chris definitivně není v popředí mých nejoblíbenějších, spíš průměr, ve výsledku, ale utekl a bavil.

Signe se svým přítelem Thomasem prochází životem tím, že ve společnosti lžou, kradou, porušují pravidla, snaží se na sebe upoutat pozornost (antihrdinové všedního dne a možností - konceptuální umění?) vzájemně soutěží - samozřejmě, kořeny takového vztahu jsou toxické, i když pushovat někoho k tomu, aby se snažil o víc, ne nutně, je vždy špatně. Ale je v tom takové to, "proč ne?" Adrenalin a rozpětí emocí ve vztahu je stejně tak zásadní, jako když je "stabilní" nebo "věrný". 'Syk pike' je satira, jakou jsem dlouho neviděl, která zpracovává především narcisismus - Signe se snaží (snad) uniknout "nudě svého všedního života" (ale jistě, jsou za tím problémy, nicméně tím se film nezabývá). Během první třetiny snímku začne Signe svůj eskalující plán, kdy v sobě uměle vyvolá (skrze ruské prášky z černého trhu) údajnou vzácnou nemoc, která jí dost rozjebe kůži a vzhled. Signe tímhle nicméně "zlomí" i nicnetušícího Thomase a tehdy ta pravá hra začne. Myslím si, že žádná sex scéna, jako je ta  v půlce filmu, mě tak dlouho nepobavila, samozřejmě film začne jet až ad absurdum. Černý humor, pokud ho skutečně máte rádi, prosakuje v každé scéně, jak se Signe snad ve své hlavě, snad ve skutečnosti dostává konstantně nahoru a dolů (známá tvář v tisku, která vypovídá o obtížném životě, modelka, které se lížou nohy,  autorka úspěšné knihy, ale taky osoba, která tohle vše založila na lži a která není schopná být upřímná ani k nejbližším), stejně jako její nemoc je skutečná, umělá, falešná, i pravá. Hodně k zamyšlení. Norové celkem válejí poslední roky v těchhle černých komediích.

Jeden z prvních snímků, kterým se Tarantino ve svém 'Cinema Speculation' věnuje je "nejvíc mcqueenovský" film Stevea McQueena 'Bullitt' (1968), který je, řekněme jednoduše, "kdyby Steve McQueen byl film". Nejdříve je nutno opravdu pochopit status Stevea McQueena. Tehdy byl #1. Herec, který si upravoval dialogy na minimum, protože ho nebavilo je předříkávat a nechával si platit tím více, čím více se musel naučit textu. Coby přední, největší hvězda doby, se nepodřizoval, ale věda svého statusu si diktoval, co chce. Jeho přítomnost, jakoby prodávala přesně to, co chce, aby prodávala o "akční celebritě a ikoně doby". Muž, který měl rád ženy a rychlá auta, měl vzhled a dbal v každé scéně svých filmů na vypulírovaný look, aby dobře vypadal a byl dobře oblečený (a koneckonců měl ten nenucený styl, mužství, vzhled, kterému skoro žádná žena neodolá, obzvláště v jeho osobní přítomnosti). V tomhle ohledu je sledovat film jako je 'Bullitt', opravdu něco přinejmenším netradičního, protože dostávate v roce 1968, prime time, peak "mcQueenovského" McQueena, jakožto pojem, který poté už zopakoval pouze jednou, a to v Peckinpahově nekompromisním thrilleru "The Gateway" (1972), který je osobně mým nejoblíbenějším filmem s McQueenem (foto z natáčení je na obálce knihy 'Cinema Speculation' a o to víc mě to nadchlo, protože i Sama Peckinpaha absolutně zbožňuju). Pobavila mě rovněž i zmínka, že mnoho lidí "zkrátka ani po deseti zhlédnutích nemůže pochopit, o čem tenhle film do háje vlastně je?" Nemyslím si, že by filmu chyběl drive, že by mu chyběl "purpouse", nebo byl scénář primitivní; spíš jen, stejně jako se McQueen nechtěl srát se zbytečným dialogováním, se tu nesere s nějakou hloubkou, jako spíš se stylizací... v tomhle snímku se moc nenadělá v podstatě s ničím, co "nesedí a co se nehodí do krámu" a když mluvíme o krámu: Steve si před jedním otevře a vezme zadara noviny a pak si koupí v krámě (čerstvej) pórek, jablko a kopu polotovarů, jako kdyby s tím chtěl trávit "co nejmíň času, protože to chlapa jako on přece nezajímá", protože je během toho schopnej si i ty noviny číst. McQueen je ten polda, co ho ostatní probouzí po flámu, protože ho potřebují, kterýmu se hází klacky pod nohy a on ví, jak je odkopnout, aby se přitom ani nemusel zastavit, a kterýho každá ženská (každá krásná ženská, nutno říct, od barmanky, přes krásky v restauracích, po sestry v nemocnici), v každým záběru, zbožňuje, nebo mu pomáhá, nebo vychází vstříc, protože on ví přesně, jak s něma zacházet. V McQueenově universu je McQueen fundamentálně kladný (ale ne perfektní, nicméně perfektní ve svém mcqueenovství), ale nekompromisní, stejně jako když v Peckinpahově "The Getaway" v dnes již (nechvalně) "slavné" scéně profackuje svoji ženu (což má ale u Peckinpaha mnohem hlubší kontext), i tak je ale scéna působivá, McQueen, čekající se sevřenou pěstí, udeřit, pokud by se brečící žena vzpouzela a bránila (coby symbol toho, že nepochopila svoji chybu). Muž mála slov ženám neřekne víc, než musí. V dnešní době už nic z tohohle neuvidíte, ať už proto, že s tím nesouhlasíte, nebo protože se tvůrci snaží být politicky korektní a náhodou se někoho nedotknout, podle mě je cancel culture skutečnou rakovinou doby, pokud si nedovedeme najít vykoupení ani v humoru, nebo interpretaci našich démonů; nevěřím, že strkání hlavy do písku a předstírání, že neexistují, je z našeho podvědomí vymaže, nebo nám pomůže se s nimi naučit lépe žít. McQueen zachraňuje situace, pronásleduje vraha, rozbíjí sklo, McQueen ničí ulice San Francisca ve svém 1968 Ford Mustang GT, v jedné z "nejlegendárnějších honiček kinematografie" a můžete pokračovat... když McQueen ženě poděkuje, ona ví, že to tak myslí, a vnímá to jako velikou poklonu, protože McQueen nechodí jen tak, rozdávajíc díky, McQueen nechodí a jen tak rozdává úsměvy, McQueen dělá i kaskadéra, protože jeho vlastními slovy: "You can't trick it no more when you do a job, right?". Člověka to přiměje se zamyslet nad vlastní integritou a hodnotou a jaká je z něj dnes děvka, která se všem podbízí, aby se líbila, mluvíte, ospravedlňujete se. Samozřejmě, nelze srovnávat pozici mužů, jakými byli třeba Sean Connery, nebo Steve McQueen, s tím, že jste tady, v podstatě nikdo, v roce 2023. Je to odlišný kontext, odlišná osoba. Ale jistý archetyp přetrvává. Rovněž musím uznat, že je na filmu patrný i "anglický styl kriminálek". Kdo v mládí sledoval show jako 'The Professionals', tak dostane asi hodně podobné vibes i zde, koneckonců i režisér Peter Yates byl z Anglie. Tím nechci film jako je 'Bullitt' přirovnávat k něčemu jako jsou Ritchieho gangsterky, ale spíš k věcem, jako Hitchcocovské thrillery, pro jejich styl, dress code, nádech a ten McQueenův rolák se sáčkem a botkama, co nosí v poslední půlce filmu. Styl. Ale samozřejmě, musí vás to zajímat a bavit, řekl bych, že film mohl být trochu kratší, ač právě za střih dostal Oscara, což opět, přidává k jeho stylizaci. Závěr na letišti mezi letadly je skoro tripózní.

Ok. Hmm, no.... ok. Šest lidí s nízkým rozpočtem (a nejen tím) pracovalo na tomhle skoro dva měsíce, to je asi ta část, co mi přijde nejšílenější, protože dát tolik detailu, do něčeho tak o ničem... ale možná jako "pamatujute, jak jsme jednou udělali ten film o Critters" to nebylo špatný, koneckonců, i Kevin Smith šel s podobnou mentalitou do Clerks. Vím, že 'Critters' série není proslavená nějakou hloubkou a originalitou (dokonce ani kvalitou), koneckonců, jako pravé řádné béčko, si bez ostychu i vejce vypůjčuje z 'Vetřelce'. Ale myslím si, že asi jako ostatní, jsem si chtěl "připomenou starou sérii - něčím".

Vše je v názvu a stejně tak přímočaře je to i natočené. Vězeňský noir. Raný Don Siegel se s tím nemaže a nechává vězně spustit chaos, násilí a přesně tohle je ten styl, díky kterému se svého času vyšvihl do popředí, aby nakonec natočil věci, jako je 'Dirty Harry' (za což ale vděčí hlavně Eastwoodovi, který řekl, že Harryho hrát bude jedině, pokud bude film režírovat Siegel). Snímek má jen 80 minut, takže stejně jako podobné žánrovky, se v tom nikterak nebabrá a jde se rovnou k věci, zároveň je to nejstarší Siegel, kterého jsem viděl, ale na rok 1954 to kupodivu nepůsobí nikterak sešle, docela podobně jako '12 Angry Men'. Nicméně přes tenhle "Riot" to vlastně moc dalšího nenabízí, je to jedno téma na hodinu+.

Pamatuju si, že táta měl sešit, kde si psal obsah svých VHS kazet, které měl pouze očíslované, nepsal si na bok, jako ostatní, názvy filmů. Jeden z filmů, z první stránky, co si pamatuju, byl '8mm' (1999) a kdo viděl tenhle film s Nicolasem Cagem a Joaquinem Phoenixem (v jedné z jeho pozoruhodnějších vedlejších rolí - a právě zrovna jeho postava je doslova kopií prodavače v porno obchodě z tohohle snímku), určitě bude mít při sledování Schraderova 'Hardcore' (1979) jistý pocit déjà vu. Stejný motiv pátrání, jen v 'Hardcore' pátrá hlavní postava po vlastní dceři, zatímco v, řekněme, temnějším, modernějším pojetí z '8mm' je v hlavní roli detektiv, který se z více nezaujaté pozice přenese do pozice člověka, který se bez nutnosti osobní motivace stává posedlým případem. Myslím si, že méně je někdy více, ale chápu, že i Oscarový herec kalibru George C. Scotta si to "dramáá" musí prosadit. Nicméně na rok 1979 je tohle celkem slušná pecka (i když Taxi Driver (1976), Přání smrti (1974), podobný věci už se objevily dříve), zabývající se nekonečným tématem (tady shrnuji jakousi typickou formuli: sexuální otroctví / znásilnění / zneužití, následované pátráním, odhalením, nebo pomstou za tento akt), tady ale řekněme "divácky snesitelnějším". Škoda jen, že tempo je trochu utahanější, speciálně rozjezd, i některé části jsou jaksi, výplňovité, snímek trochu zestárl, možná tím to je. To "splynutí s prostředím" by bylo věrohodnější, kdyby si Scott trochu zablbnul a nezaplácl to jen tím, že si vymění košili. Ale chápu, že mohlo jít i o jistý symbolický záměr. Závěr rovněž dobře vypointovaný, ironický, v rámci snažení hlavní postavy a celého filmu, který se, jak je v jedné scéně zmíněno, táhne přes pět měsíců.

Giallo jednoho ze známějších představitelů žánru, Sergia Martina. Krásné Italky-studentky a jejich odpravování vrahem, ve v celku typickém "o ničem" příběhu, kde se prostě tak nějak dostáváme do Itálie, s její tradiční historií a kulturou a živelností (italské hippies jsem ale viděl poprvé), která dýcha na každém rohu, stejně jako se ukazují nožky, zadečky a prsa a "ženy s názorem" a krev, příběh se postupně rozplétá, jak jinak, z města se přesouváme po sérii úmrtí v rámci skupiny krasavic na domek za městem, kde se chtějí skrýt, ale vrah následuje... člověk už to viděl tisíckrát, ale za to netřeba hanit žánrovku z roku 1971. Ačkoliv, musím přiznat, že můj vztah s giallem je dost ambivalentní, protože je velice snadné natočit špatné giallo a stejně tak snadné je nemít na něj vůbec náladu. Tohle patří mezi ty lepší. Film má svou realitu, která definitivně vtáhne, pokud se na film naladíte (opět doporučeno, zmíněno Tarantinem v 'Cinema Speculation'). Nedosahuje to, samozřejmě, kvalit Argenta  a jeho majstrštyků jako 'Profondo Rosso' nebo 'Suspiria' či 'L'uccello dalle piume di cristallo', ty jsou pořád asi "nejkrystaličtější" esencí toho, co dělá gialla cool; zajímalo by mě, jestli Lucio Fulci nenatočil nějaké podobné zajímavé kousky během téhle éry, jeho 'Dům u hřbitova' řadím v rámci italského hororu celkově definitivně mezi nejlepší kousky a viděl jsem i jeho "Una Lucertola con la pelle di donna"), ale co bych specificky u 'Torza' vyzdvihl je erotika; ta je tu tak skvělá, mísí ten thrill, násilí, nebezpečí s přirozeným sexuálním nábojem - zkouřená studentka se táhne úsvitem v lesíku s rozepnutou košilí - ve skoro každé scéně je něco a prodává se to tak, jak to je, nehraje si to na nic velice dobrým způsobem. Esence Itálie, béčkové herectví, synt-hudba, klasická hudba, erotika, jen za ten nádech to stojí za to vidět. Navíc, ty kecací sekvence studentek, co si jen tak žijí v opuštěném domku, v druhé půlce, mi hodně připomnělo styl, jakým Tarantino rozvíjel dialogy ženských hrdinek v jeho 'Death Proof'. Ale hlavně, jak říkám, musí být nálada. Giallo si nepouštějte, když chcete vidět kvalitní film s promyšleným a vypointovaným scénářem.

Někteří lidi můžou svoji lásku najít ve vzájemné nenávisti. Je zvláštní, jak snadno se dá překlopit v momentě na obrácený břeh a jak je to vždy jen o perspektivě v daný moment. Vaše mizérie, vaše štěstí, vaše nevyrovnanost, váš zen. Je život o tom, prožívat momenty naplno, divoce a skutečně žít? Nebo je o tom, vyrovnaně plout do bezpečného přístavu? Nebo ještě lépe, slovy Huntera S. Thompsona “Who is the happier man, he who has braved the storm of life and lived or he who has stayed securely on shore and merely existed?” Vše je to jen reakce, vjem, perspektiva. V tomhle ohledu mě ten antagonismus hlavní dvojice bavil, to lhaní do posledního momentu, to politikaření párů, dokud nemusíte čelit pravdě, která vás (doslova) udeří do obličeje: "K čemu jsi měl to kladivo?" "Chtěl jsem opravit střechu. Ty věci na střeše." "Věci na střeše?" "Jo." "Aha. Střešní tašky?" "Jo. Střešní tašky." "A tohle?" (...) Na chatu, do lesů v Norsku si vyjede režisér (Aksel Hennie) a jeho manželka/herečka (Noomi Rapace), oba se stejným cílem - zabít toho druhého, víceméně je jejich motivace totožná, utápí se v dluzích a tak chtějí každý prachy z pojistky toho druhého, aby každý mohl mít svůj "fresh start". Situace se ovšem zkomplikuje, jak se do zdánlivě jednoduché zápletky začnou postupně zamotávat další postavy a jak se postupně konstantně vracíme v klasické retrospektivě. Wirkola napřed klame svým filmařským posunem, zdánlivě vážnější thriller a už ne voloviny, ale záhy se přehoupne zpět do své typické formy, černého, až absurdního humoru, extrémně krvavé estetiky. Nejsem proti tomu, kreativita, ani technicky pěkný look mu nikdy nechyběly, ale líbilo se mi to jako meditace nad tím, že na začátku příběhu jsou v popředí dva lidé, stejně jako na konci, jenom jejich pozice a pozice všech (částí) ostatních se odlišuje, především pozice, v jaké se nachází jejich rozpoložení a přístup. 'I onde dager' je zamyšlení nad tím, říct si, třeba jsem se ve svém původním životním záměru a rozhodnutí celou dobu mýlil nebo mýlila. Na tohle jsem se chtěl už nějakou dobu podívat a v zásadě se to dá, k dnešku, označit za Wirkolův nejlepší film.