Devadesát Dva

"Ah, it's fucking Daniel Craig." "That's it." S větším rozpočtem a zábavnější a hlubší, co do profilu australského hitmana a jeho života. Nedokážu ani popsat proč je to tak poutavé. Asi protože člověk nikdy neví, kdy se něco tak zdánlivě normálního, co je jakoby až místy nevinné rodinné drama se všemi situacemi, vztahy, vždy v momentě přepne v pure dark thriller, s mučením a vraždami, kdy je jedno stejně "casual" jako druhé. Scott Ryan nedělá ani tolik spectacle, jako spíš velice dobře pracuje s málem. Absolutní binge.

Aussie Hitman, jednorožci, probouzení mrtvoly sekáčkem a poslední díl jak od Ritchieho. Cynická a nenáročná krimi zábava, ale i spousta malých životních pravd, jakoby mimochodem, v režii Scotta Ryana, pro něhož je tohle jediný, životní projekt.

Finsko zostra a to jsem okolo tohohle kroužil dlouho. Juha přijde o ženu, přímo před zraky jejich malé dcery a bezmála se utopí rovněž, když se ji pokouší zachránit (velmi pozdě) a záměrně pak zůstává dole, než je vytažen rybářem... tato událost se na něm podepíše ve smyslu, že se chce do hlubiny pod hladinou vracet, být bez kyslíku, dusící se, vracející ke své ženě. (...) O nějaké roky později si chce jeho dcera nechat dát piercing v jednom shopu. Juha se zatoulá do dungeonu dominy Mony, která mu dá "ochutnávku" ve škrcení, protože "co sem lezeš". Ani Mona nežije jenom tím, že ve svém dungeonu praktikuje S/M, ale člověk se postupně a pomalu propadá do duší obou hrdinů, kteří víceméně v jejich skutečné práci pomáhají lidem - Juha je chirurg, Mona fyzioterapeutka, ale propadají svým touhám, které přebírají kontrolu nad jejich životem a vlastně toho moc s "úctou k člověku" a láskou na první pohled nemají. Ale proč věřit v jednu podobu: princů, falešných slov "miluji tě" a "happy endů", kde žili šťastně až do smrti, když realita je vytrhnout muži zub kleštěma a pak se s ním líbat a neříkat nic? Podoby lásky. Co na tom, jaká je, když je pravdivá a autentická? Je to romantika, ale finsky podivná, a asi ne taková, na jakou se chcete dívat jen tak kolektivně, jako spíš sami, nebo s někým, s kým chcete mít hluboký prožitek, s někým, komu věříte, protože příběh je veskrze smutný a intimní - právě proto i tak pochopitelný. Rituál s koulí, která padá (stejně jako v Občanu Kaneovi), a dušení jsou jedny z nejintimnějších a nejpůsobivějších scén (speciálně ten polibek), co jsem viděl za hodně dlouho, protože i mě samotnému připomínají jednu mou, nechci říct závislost nebo perverzi, ale to mít víc a víc, větší high, s každým dalším pokusem, zlepšovat se, prohlubovat to, jít dál, dál, překračovat hranice. Víceméně takhle funguje každá závislost dopamin klesne pod baseline. Ale chci říct, že chápu Juhu a jeho motivaci, je přirozená, s tím, kým je. Chápu i dokonce to, jakým způsobem se odtahuje od dcery, aby sám žil svůj život. Juha se ve svých bezkyslíkových sférách vrací do momentů ke své ženě, aby se pak probudil u obličeje Mony, která je nejdříve prostředníkem a pak blízkou osobou, který mu pomáhá k dosažení jeho cíle... až se do sebe komplikovaně a pomalu zamilují, ale i v závěru se člověk nemůžu ubránit tomu, jak temný a bezútěšný je svět obou hrdinů a, co se nejspíš bude dít dále. I tak, působivé.

'Renfield' působí jako projekt Nicka Cage, který si chtěl z bucket listu odškrtnout, že hrál Draculu, obdobně jako se inspiroval ve starém filmu 'Nosferatu' pro svou roli ve 'Vampire's Kiss', je to jeho téma. Je to opět taková černá komedie, jenže nepřináší moc. Tenhle film jakoby se zjevil v časech, kdy už podobné dějové kostry zkrátka nudí, nebo jsem se jich já osobně za ty roky přejedl, takže jsem vlastně koukal jen protože je to 'fkin Nick Cage'. Je zvláštní vidět něco tak scénáristicky plochého, ale dobře natočeného (s dobrými vizuálními efekty), co ale nic dalšího nepřináší, protože jestli mělo a je mi jasné, že tvůrci i herci se k tomu tak stavěli, film vlastně žádnou službu nějaké terapii, nebo náhledům na cokoliv jiného, nepřinesl. Má to blíž k přeplácaným marvelovkám, a trefně, je to zkrátka a poněkud bez srdce. Řekl bych, že Nicholas Hoult se upsal lepším projektům, ale vidina práce s Cagem by určitě zlákala mnohé. Není to úplně tak špatný, jen se to zkrátka netrefilo v mnohých malých volbách a je to poněkud tupé a bez nápadu.

Bandě nacistů, kteří se stahují v roce 1944 z Finska (Aksel Hennie!), padne do cesty starý zlatokop a jeho zlato. Chlapci doplatí na to, jak ho konstantně podceňují, aby posléze zjistili, že jde o bývalého člena elitní jednotky, který během Zimní války zkosil 300+ Rusů, kteří mu přezdívají "Nesmrtelný". Samozřejmě, i celková stylizace dává připomenout Tarantinovy 'Inglorious Basterds', stejně tak jako filmy, které jej inspirovaly předtím, takže očekávejte spoustu násilí a v podstatě velmi absurdního mordování a ještě absurdnějšího přežívání - oběšení, pádu s letadlem - jde to ad absurdum, něco ve stylu Ramba. Béčkový výplach, ale moc dobře natočený. Momenty, jako podřezávání krku nepřátel pod vodou, aby z nich pod vodou sál kyslík, no comment. Trailer bohužel opět vymačkal nejlepší momenty, a film pak vlastně nemá co nabídnout, než hodinu a půl roztaženého téhož. I ta stylizace kapitol tak nějak nudí a působí vtlačeně. Je to taková jednohubka, co slíbila být zábavnější. Myslím si, že 'Sisu' se dal splácat kompaktněji jako kraťas.

Stejně jako můj zápisník (2018-2023/dnes) je Conorova nová dokumentární čtyřepizodovka především studie jeho mysli. (...) "You gotta embrace it. You gotta love it. If you dont love it, dafock' you doing here?" (...) "What do you wanna be?" "There's another thing. What do you wanna be? I... I... I don't wanna be anything. I am... I am what I, I am everything I wanted to be. I'm already there. I don't want anything." (...) "Nothing quite feels like loosing the fight. Because its primal. If the referee wasn't there you would've died and you know it. He's gotta ask himself: "Do I want it?" Do you wanna put up with that misery, in your underwear, in front of 20 thousand people, in front of the World? It's as honest as it gets. And than all the criticism that comes from that, whatever you win or lose. Fact is, when you walk out there and bell goes DING DONG, do you wanna kill the guy or not?" (...) "You're prepared to die in there. I'm prepared to die in there and I'm also prepared to kill in there." (...) Má geniální mindset, který mu umožňuje posedlost daným cílem, a i když jej není dosaženo, bouncnout zpátky, aby se pokoušel znovu. Donekonečna. Man possessed.

Víceméně, Jimmy O. Yang má nejlepší části svých standupů vždycky zakořeněné v parodii asijské mentality, předpojatosti (hlavně jeho rodiče jsou comedy gold) a "its better to be hungry than pay full price", ale víceméně, standup trochu o ničem, párkrát se zasmějete (government), ale jaksi to vyšumí do prázdna. Chybí tomu šťáva a větší hutnost, ale taky je to trochu kratší. Ale pořád se to určitě dá.

"Hunger for attention." Takový krátký shrnutí do roku 2020. Vždycky si říkám, co mě na životě "profesionálního idiota" se jménem Steve-O tolik lákalo a láká, že jsem s ním svého času sjel snad vše dostupné, dokumenty i video záznamy. Steve-O ve skutečnosti klame tělem, protože působí jako vygumovaný mozek (s jeho pojetím limitovaného vnímání a možného otevření dalších bran vnímání skrze drogy souhlasím), jak vás asi vždycky napadne ihned po čemkoliv spojeném s Jackass (ironie je, že Margera, který mu svého času pomohl se závislostí se teď nechází ve stejném blátě). Ale pamatuju si, jaký se z Jackass stal fenomén, který vydělal spoustu peněz, přitáhl spousty pozornosti a stal se ikonickým pojmem (poprvé jsem viděl VHS v půjčovně, obálku s půonahým Knoxvillem v brýlích, kde mi tata řekl, že na to jsem ještě moc mladej, když mi mohlo být snad osm, nebo devět - což mi stejně nezabránilo s klukama napodobovat stunty o dalších cca šest let později, nejikoničtějším pro mě asi bylo, když jsem si dojebal kolo, na kterém jsem se rozjel proti smrku, který jsem měl přeskočit tím, že si na kolo v poslední moment stoupnu a skočím)... a často přemýšlím proč se stal Jackass tak úspěšným. Nicméně, Steve-O, syn z bohaté rodiny, který se narodil v Anglii, vyrůstal v Brazílii a jen během chvíle života prožil a udělal tolik šílených kaskadárských kousků (a že i v Jackass to byl vždycky on, kdo se pouštěl do nejšílenějších a nejnekorektnějších stunts). Nikdy nic nedělat s mírou. A musel si projít skrze extrémy. Ten hippie crack segment je vždycky skoro až hororový. Závislost. Cocaine. Ketamine. Slyšení hlasů. Vnímání entit. Možná, že to byl element toho, jak moc byl Steve-O vykořeněný, postrádající zázemí, jak se vždy snažil upoutat pozornost. Vrchol vnímal v jednom bodě, v Jackass. Ale i tak to dotáhl dál, než řada lidí a od své střízlivosti hodně vyrostl a našel bod další, jako člověk, s focusem na žití a svoje zdraví a vztah. (...) "Im killing myself. Im dying. Im dying here. This is me killing myself. And I thought this very specifically. I don't care if I die. And as I thought I don't care if i die like as a reaction to the specific words I thought, physically the spinning chair I was in fucking spun. It was like the power of as it was a fucking mechanical bull. And like, the message was clear that there's some entity that distinctly cares that I not die." Halucinační část je vždy zajímavá. "So thats when you know your problem is very serious, when your halucinations start to get really worried about you." (...) "We attract people, who are as healthy as we are." (..) Je to funny, ale Steve-O je skoro jako pohádka. Příběh losera, který navzdory všemu nakonec stojí na vrcholu. Podcast. Stand-up. A je to i zajímavá osoba, co má co říct.

Dělo. Coming of age film v sugestivním audiovizuálním ponoru do očí třináctiletého ("skoro čtrnáctiletého", protože jak vám každý teenager řekne, "skoro mám víc") Bastiena, který se ocitá na chatě u jezera 'Falcon Lake'. Pod jednou střechou se svou francouzsko-kanadskou famílií (a další rodinou) potkává patnáctiletou Chloe (se kterou i sdílí pokoj). Chloe, jako samozřejmě každá sexy patnáctka tvrdí, že je starší, starším týpkům, ráda na sebe strhává pozornost, ale taky je tak trochu divná (a nezapadá, což ji frustruje), protože ji zajímají duchové (a edgy mordy - patrně na instagram) a v noci se občas "modlí" zatímco si plove v nočním jezeře. Sexuální napětí, protknuté celým filmem, je zajímavý prvek. Jakous takous cestou najde Chloe s Bastienem pouto, ale není to tak snadné a přímé, jak by se mohlo zdát, boy meets girl. French Canadians kinda play it in all ways and they are lot more sophisticated. Líbila se mi scéna ve sprše, líbila se mi ta nerovnost mezi nimi, kdy ale každý měl co nabídnout, to netlačené, ladně plynoucí gradování. (...) "Are you ok?" "No." (...) "Do you want some icecream?..." "Okay." (...) Už dlouho jsem nezažil film, který by mě přiměl se s hlavním hrdinou tolikrát cítit jako pátý kolo u vozu, ale zároveň bezmyšlenkovité "jdu do toho" a pak "seru na to". Ať už to byla scéna ve sprše, "být divní" ohledně duchů, přistižení Chloe u masturbace, to vše v nádherné kameře a vizuálu. Bastien, jakoby vždy, když se s Chloe dostane na vlnu, byl od ní odtržen, ale takový už je úděl toho, když jste do někoho blázen, kousání do rukou, než vám začne krvácet aneb buďme divní spolu, do konce věků. Sen všech osamělých. "Sex" scéna. (...) Z anotace si člověk jakoby řekne, že se snad Chloe staVí do jakési role, kdy bude nebohého Bastiena využívat, ale on ten popis dost svádí z cesty, o čem příběh je ve skutečnosti. Příběh se točí jen okolo dvou postav a o těch se toho na malé ploše člověk dozví hodně a je zajímavé, jak je snímek jakoby odtržen od veškeré reality, prostředí, chata, jezero, vše jen hraje druhé housle. (...) Geniální scénář. Líbí se mi zacyklení. Chloe a její duch. Působivé. Jestli bude Charlotte Le Bon točit do budoucna podobný kousky, I'm a fan.

Originální koncept se v lecčems odlišuje od ikonické TV show, někdy v nuancích, někdy v kompletně odlišném pojetí postav, skoro mi to připomíná, jak by asi vypadali TPB v pojetí pre-Reservoir Dogs Tarantina, kdyby si nechtěl příliš hrát s dialogy a měl nulový rozpočet a natáčel to s přáteli, je očividné, že se to ještě hledalo (navíc bez Laheyho a Bubblese) a Je to tak hlavně vtipnou hříčkou a "doplněním vzdělání", kde se seznamujete s postavami, které ale později dostanou úplně jiný spin. Víceméně je to na stejné vlně, jen v podobě hodinu+ filmu a dá se to strávit líp, než některé pozdější projekty z dílny TPB. Julian a Ricky hrají zabijáky domácích mazlíčků, což mi zrovna jako "funny koncept" taky nepřišlo (ač redeem na konci), ale má to ten indie look a tak trochu nucenou zápletku, i tak je tam spousta vtípků, které jsou později použity i v TV show. Hlavně je to skvělá ukázka amatérské produkce, která se v nadcházejících jen pár letech přehoupne úplně jinam. No hate, začátky. Dalo se na to dívat víc, než jsem čekal, i když je to v momentech slabší, hlavně druhá půlka, jakoby nevěděla kudy kam.