Devadesát Dva

Seydou a jeho bratranec Moussa žijí v Senegalu s rodinami, ale chtějí ten fame v Evropě, protože umí trochu zpívat bubnovat a tomu logicky nikdo nemůže odolat - rozhodnou se, že na tajňačku odjedou (šetří si už nějakou dobu love) a pak se vydají na svoji odyseu, kde zjišťují, že vás cestou všude všichni jen chtějí omrdat o prachy, falešný pasy, podplacení policisty, který vám nežere vaše falešný pasy, strkání si peněz do zadku, aby je nenašli při kontrole, a následně kontrola, co do vás cpe projímák a je připravená odhalit váš podvod (člověk si skoro připadá jako když jeden článek navazuje na druhý a jsou spolu domluvení aby uprchlíky co nejvíc podojili - sebemenší možnost z nich dostat peníze, jako když vymačkáváte poslední kapky z citrónu). V jeden moment je Seydou dokonce odříznut od bratrance a zajat libyjskou mafií, která prodává lidi jako on do otroctví, podaří se mu ale skrze jednoho MVP dostat postupně do lepší a lepší pozice, zatímco pátrá po odloučeném bratranci... nakonec se mu podaří znovu jej najít, ale cesta z Afriky není levná a není snadná, Seydou nakonec musí řídit loď a tak na sebe převezme nejdřív příležitost, ale pak musí přijmout i zodpovědnost téhle příležitosti. Problém je, že v tom závěrečném klimaxu ten film prostě už tolik nefunguje, chápete tu motivaci postav, ale zároveň jste v kontextu současnosti asi tak nadšení z jejich "příjezdu", jakože "tak na vás jsme tady fakt čekali". Film má slušný napětí během cesty africkou částí, protože člověk chápe, že je to hodně o tom, dostat se z jednoho místa na druhý, má to pár pasáží, co jsou gud, ale zároveň je to vydírání: mám cítit sympatie?

"Fish dead." Na téhle show mi bude chybět to, co v E06 skvěle demonstruje joke se Siennou Miller. Sienna začne Larryho balit pár dílů zpět, což je vtip sám o sobě, tuhle vedlejší linku pak v sérii klasicky pomalu, díl po dílu rozplétají, až Larry končí tím, že si všimne, že Sienna podává skvělé výkony jen když ve svých scénách drží/pojídá ovoce, čímž pak Sienně pomůže zpátky na koně a získá si její sympatie, sympatie uvadající květiny, aby pak vše zase pohřbil ve finále tím, že chce vidět její skutečné vlasy, protože ji pokaždé vidí s parukou, přičemž se Sienna urazí, protože má alopecii, u Larryho následného "Don't schmeitz! Don't schmeitz!" už jde člověk do kolen. Larry je skvělý důkaz toho, že ne všechno, co vás napadne, musíte svým známým říkat, ale definitivně se v tom nachází komediální ďábel, v té všední upřímnosti, takové to "Hmm, doktore, víte co mě napadlo, víte nad čím přemýšlím?" A vždycky to končí a vyzní urážlivě, ač vy jste jen "wondering person" (dobře, občas to Larry dělá, protože je asshole). Nejvtipnější na těch situacích ale je, že v principu, má vlastně pravdu... a bojuje jen proti té umělotině, přetvářce, kterou všichni nasazují. Jsou vrstvy humoru. Génia tohohle seriálu je vždy těžké někomu prodat, ale nepřestane mě fascinovat. "Fish dead."

"Manžel Ester Krumbachové režisér Jan Němec o filmu Vražda Ing. Čerta prohlásil: "Neznám blbější film." Hahaha. Bohdalka je v jediném filmu Krumbachové líčená jako žena středního věku, která chce lásku, muže, roky jí ubývají. Zavolá jí starý známý, který kdysi býval hubený, pohledný, Ing. Bohouš Čert. Bohdalka si dá záležet, připraví mu feast, vyfintí se. Menšík přijde, tlustší (ač jí sám hned trefně a neomaleně řekne, že přibrala, nazývá ji čarodějkou a furt chce žrát), říká, že je taky sám, nemá mu kdo spravovat a prát hadry, ale přijde na dlabanec, a v téhle roli žral tak vydatně a s takovým nadšením, že za těch ladných zvuků se prožral k +10kg, kterých se prý pak těžce zbavoval. "Doufám, že máš dost." "No, abych pravdu řekl, moc jsem se nenajedl. Bylo to dobré... mmm... ale bylo toho přeci jenom málo." (...) "Počítej raději do desíti." (...) "Nepřipadám ti jako medvěd?" (...) Ženská se kroutí a snaží se nadutému chlapovi ukázat, že o něj má zájem a on si mele svoje... chtělo by to o něco lepší scénář, ani herci totiž nepatří zrovna mezi moje oblíbence, aby něco tak řídkého (scénář) mělo nějakou substanci, nebo chuť. "Víš proč jsem přišel?" "..." "Protože bez tebe nemohu žít. Nemáš tady něco k jídlu?" "Mám." "Ukaž." (...) "Nejsi hezká... když pláčeš, tak neplač." Nesourodost ženského a mužského elementu, chvástal a hospodyňka, postupně přestupuje z komedie do surreálna a tak nějak končí, ale na hodinu se mi to vleklo a zaujalo mě to snad jen v momentě, kdy se tam začaly jaksi dít, prvky, mimo tuhle realitu... ale vydrželo mi to asi jen dvě minuty. Bohdalka i Menšík si jedou svoje, definitivně ne špatně, nebo nudně, spíš to padá na hubu tím mdlým vedením a vařením z vody. Alespoň mě to přimělo oprášit tarot (Emperor rev., Ace of Wands, Ace of Pentacles)

Taylor potřetí, přichází na stage a tvrdí, že je rok sama a že se cítila během tohohle období nejlépe, aby přešla do klasického obviňování rodičů, zadaných přátel, a udělala si therapy session, za kterou se platí jí. Přeskakuje mezi sebekritikou (ale jen jako joke) a obviňováním ostatních. Zasmál jsem se: 0x (což je stejně jako u 'The Gringo Papi'). Několikrát jsem si řekl, že i kdyby tohle byla jen částečně, asi by mi osobně lezla dost na nervy. V jednom momentě popisuje tu touhu hypotetického partnera mít pochopení a uznání, "jak si to zvládla s takovými rodiči". To chvástání o tom, kam to dotáhla mi taky přijde mimo mísu (pořád dokola o tom samém), máš love, pracuješ dream job, ale dál bych to netahal, TT, standup o tom, jak jsi to dotáhla daleko ve standupu, ne poprvé, ne podruhé, ale potřetí. Ta protichůdná dynamika, kdy konstantně sledujete někoho, jak se předvádí a pak to tlumí dolů sebemrskačstvím ohledně svých traumat, působí jako laciná hra na city - chtěná, snaživá a velmi průměrná. Ale to už je tak nějak u TT zvykem, je to její trademark move. Ale poslouchat se to dá. Není to tak, že by mě z toho bolela hlava. Tak špatný to není... ale taky to není ani tak dobrý. 6/10

Stylizací a náladou mi to připomíná a jeví se mi jako dělané pro De Palmovy thrillery (ten suspense soundtrack / piano motiv), zejména ty, které natáčel v osmdesátkách. Todd Haynes je spíše biografický režisér, nicméně, 'May December' je volně inspirováno případem Mary Kay Letourneau, která pár let zpátky zemřela a jejíž "pozůstavší druhá polovička příběhu" aktuálně vnímá tenhle snímek jako urážku (což dokážu pochopit, trochu jako pokusná krysa, se kterou si ženský dělají, co chtějí, ale taky krysa, se kterou by řada mužů vděčně a ráda měnila místo). Elizabeth (Natalie Portman) se ocitá v rodinném kruhu, kde žije starší žena Gracie (Julianne Moore) v poklidné komunitě s mnohem mladším mužem (Charles Melton) a jedou si svoje. Elizabeth se snaží pochytit, studovat Gracie v přípravě na indie film, kde ji má ztvárnit. Gracie žije v post-části svého života, kdy už má skandál s mladíkem za sebou a teď můžou oficiálně žít spolu, i navzdory všemu. Žít s tím, s kým chcete žít (no není to krása? láska nezná věkových hranic... někomu to vyjde, navzdory všemu)... děti ne o tolik mladší, než jejich otec, rozpadlé manželství, grooming, je tu hodně zvláštního mezi řádky, a člověk musí uznat, že Mary Kay Letourneau byla ve věku, kdy otěhotněla s dvanáctiletým Vilim Fualaauou krásná ženská a který z kluků kdy nesnil, že by si to dal se svojí krásnou učitelkou a kdyby na to došlo, nešel by do toho? A fakt, že společnost, se na věci týkající se žen / mužů, holek / kluků dívá vždy velmi odlišně, v tomto případě Letorneau tiskem prezentovaná skoro jako oběť, kdežto převrátit role, jsme jinde, že? Zaujala mě i narážka ve filmu, že sama Letorneau mohla být zneužívána a neměla do poslední chvíle pochybnosti o tom, že v jejím pojetí neudělala nic špatně, dokonce i její interviews s Fualaaou a tiskem, kde se snaží, nevím o co, ale "Who was in charge? Who was the boss?" bylo bizární sledovat. Zpátky k filmu, Elizabeth ale začne ta příprava trochu lézt přes hlavu - a o tom je pak celá druhá půlka filmu, herečka se začne identifikovat a trochu příliš šmejdit a vtírat se Gracie do života, buď jako geniální method acting, nebo jako to, že tomu taky přišla na chuť, což vyvrcholí tím, že si "taky pochutná". Myslím si ale, že film jen tak cmrndá po povrchu a má opravdu pomalé tempo a celkem nudí, snaží se tu pomalost přihrát na dramatičnost námětu, ale chybí tomu spád, chybí tomu, ano, právě ta ona thrillerová suspense část, je to taková plochá studie, která má zajímavé téma, ale zůstává na půli cesty a spíše než dělá dobré drama se snaží o dobré drama. Překvapivě přeceněná záležitost, která byla jako dobrej vtip nominovaná na glóbech jako muzikál/komedie, ale já od ní očekával mnohem víc. 6/10

Cinema. Snad za nějaký čas budu schopen zartikulovat lépe, jak skvěle Duna postihuje nekonečný lidský konflikt a boj, mesiášství(!), korupci moci, život a tekutiny na poušti a že herecky byl na ní nejpůsobivější přese všechny stars, v interviews nejtišší, Javier Bardem, v rolí věřícího muže. Čtyři a půl, rád bych dal výše, protože ten film vyloženě nedělá jedinou věc špatně, ale... necítil jsem z toho tu ikoničnost (TDK - Joker).

Nakonec mě to docela vzalo. Taika sice sklouzl posledním Thorem do takové mainstreamové sebeparodie, která spolu s jeho trollením mimo i za kamerou velmi rychle dala přehlédnout fakt, jak talentovaný je vlastně tvůrce. Story 'Next Goal Wins' předvádí Americkou Samou, která proslula legendární prohrou 31:0 a drží se jako nejhorší tým na absolutním dně kvalifikace. Nejen že nikdy nevyhráli, ani nedali gól. Na pomoc je přizván trenér Thomas Rongen (Fassbender), který je horká hlava a jak se později dozvíme, má k tomu osobní trauma, takže má svérázný přístup k fotbalu, i trénování, ale na místě, kde by sám sebe nikdy nečekal, najednou poznává věci, co netušil, že pozná. Film skvěle mísí velmi lidský, úsměvný, hřejivý humor a srdce, jaké nevidíte jen tak, o to působivější, že je to na motivy skutečných událostí. Feel good v tom přístupu k životu a po hodnocení jsem čekal průměrnou a typickou bídu a ona do jisté míry je, ale taky v sobě ukazuje věci, které je pořád třeba připomínat. Fasbenderův speech v poločase definitivně nezapadne mezi těmi dalšími legedárními...

Ok, tyhle dojmy bude asi těžké nějak koherentně dát dohromady. Ale pokusím se. Jeden z mých nejočekávanějších filmů posledních let, který jsem si nakonec dal jen tak, jednoho dne, nespěchal jsem s tou projekcí, ale prostě se k ní tak nějak přirozeně dostal. 'Poor Things' jsou vizuálně asi nejnápaditější film loňska. Premisa je taky docela fucked up. Dafoe (God/Godwin Baxter), v roli traumatizovaného a poznamenaného, leč velmi nadaného vědce, se dostane k tělu ženy, která se své těhotenství pokusila vyřešit sebevraždou (nic víc o ní není známo) - použije mozek dítěte, které žena nesla v sobě a dá jej do těla ženy (Bella), ta se pak vývojově učí žít od začátku, což přináší řadu nečekané a rázné upřímnosti, kterou v řádně vyvinutých letech lidé utlumí postupným budováním jejich faleše a přetvářky, jež v sobě nosí každý dospělý jedinec (třeba ten nulový ostych při masturbování, that really hits me specially with memories, ale celkově celá ta část ohledně sexu aka "furious jumping" *Bella Baxter Dictionary, je dost podnětná, stejně jako fakt, že tu z asi 32-33 leté Emmy stone uvidíte asi nejvíc z jakéhokoliv jejího filmu, celé to požitkářství, objevování, a vlastně i ta podivnost hlavní postavy, která vás vůbec netrápí jako její rys, ba naopak, je v ní jistá ryzí a čistá a živočišná upřímnost - už i v její chůzi). Na pozorování Belly je přizván jeden z Godwinových žáků Max, s Bellou se do sebe zakoukají a rozhodnou se brzy, že se vezmou, k čemuž mají i požehnaní od Godwina, který se cítí být velmi otcovskou figurou. Na scénu se však přivrávorá Duncan (taky trefně geniální Ruffalo), který Belle šáhne na švába a v ní to projeví zájem o to si před svatbou užít nějaký nutný dobrodrůžo, experimentování, než se usadí. Frankensteinovská variace je esteticky tak neotřelá, že jste definitivně nic podobného neviděli buď nikdy... a nebo alespoň hodně dlouho (o tom, jak twisted a podivný je sám námět a všechny ty detaily v příběhu ani nemluvě, škoda, že Alasdair Gray se filmu nedočkal), Yorgos se ve svém podivínství tentokrát holt kurevsky překonal a chytil šanci za pačesy a naservíroval zmrzlinový pohár s Emmou Stone, která, oh boy, Emma Stone tu předvádí výkon, co se snad ani slovy nedá popsat, už dlouho jsem neviděl takovou magii, Bella je fascinující, nepředvídatelná, zároveň jaksi lidsky pochopitelná. A hlavně se ve filmu div neušoustá k smrti. V první polovině, víc raw, jsem si ten výkon ale užíval mnohem více. (...) "Amazement to Bella. Explorer bloods in me." "Bella, it's dangerous to go out without me." "I have adventured it and found nothing but sugar and violence. It is most charming. I am fine. Now, I must lie down and you must lie down on top of me and do more furious jumping." (...) "Oh. Because you mean his penis. Duncan's can sometimes be salty. I must go punch that baby." (...) Nejšílenější sexual violence vibe, co jsem ve filmu viděl. (...) "She is my new friend who has not been fucked in 20 years." Kurvou kvůli empirickému pozorování. Poslední třetina už se těžce táhne v takovém tom "pozdním filozofickém vývoji a utváření, hledání místa", taky se snaží uzavřít a vysvětlit origin pro Bellu, který mi přeci jen, přišel na sílu, ale zajímavá cesta i třeba k manželství skrze "pokus a omyl", Bella na své cestě projde nejpozoruhodnějším vývojem - mnoho okusí, uvidí, vyzkouší a podle toho se i utvoří, jako autentická Bella, v tom nejnetradičnějším rodinném kruhu v závěru... jak můžete vědět, že je pro vás něco, nebo někdo, to pravé, když zkusíte pouze jednu věc a hned se jí bezhlavě, až zoufale chytíte? Tohle chce nějakou dobu na zpracování, ale je tam hodně sebeuvědomění a moudrosti, je to takové to podobné objevování skrze nezakalenou, čistou dětskou mysl, ale jakoby taková mysl dospěla a nenechala se přitom pošpinit. Split jsem ohledně toho kurvení, je to velmi open pohled na současnou problematiku, ale myslím si, že buď se vývoj zastaví ve středověku a všichni budeme sledovat jakousi doktrínu, nebo naopak půjdeme dál a sex a láska budou dvě věci, které mohou ale nemusí být nutně spojené. Pět z principu, tohle jen tak někde neuvidíte. Objektivně bych to asi zoukrouhlil spíše na čtyři. Ale Yorgos neskutečně zabodoval a je to zkrátka příliš unikátní.

'The Iron Claw' je v prvé půli pravá testosteronová zábava (jakou jsem od Wrestlera s Rourkem neviděl, ten byl ale trochu jinde), bušení a zvuky padajících těl v ringu - je to na roztrhnutí trička a pumping iron, bušit s klukama, dávat si pivka a slunit se na Slunci, a že to má pár dechberoucích letních záběrů. Je to taková idylka, která je chytře budovaná pro to, co bude následovat v druhém aktu, jenže tragédie těch jednotlivých věcí jaksi nedopadne, ten zemře, ten se zmrzačí, další tohle a to bratrské pouto tam nejde příliš cítit, nebo je jaksi chtěné, řečeno v pár scénách... rozpadá se to, jakoby ona pověstná rodinná kletba opravdu přecházela, snad i na film samotný. Sledujeme despotického fotra, který rankuje svoje syny podle oblíbenosti (a ještě jim to řekne přímo do ksichtu) a všechny je chce vidět v pro-wrestlingu, aby dosáhli toho, co jemu bylo "ukradeno od úst" a synáčkové, celá famílie, s náboženskou a dystancující se matkou (která je v rámci filmu skoro neexistující), jsou si i tak hodně blízcí a pracují tvrdě na splnění tohohle cíle (někteří steroidy, někteří kokainem) a otci je jedno, že jde přes mrtvoly svých dětí. Kevin (Zac Efron), který je zpočátku #1 je rychle upozaděn, ač fyzicky nejtalentovanější a největší dříč, má holt slabší mic-skills a ráz, takže se do popředí proderou jeho bratři (i přes touhu naplnit otcovo přání jsou pro něj bratři ale tou nejdůležitější věcí, což je asi nejspásnější a nejpozitivnějších charakteristika hlavní postavy), a ti jaksi, nevinně, pořád sice drží při sobě, nicméně je to politika rodiny, politika toho, co lidé chtějí vidět v jejich práci, co drží Kevina v pozadí, než dostane opět svoji šanci. Nejlepší physique (a He-Man haircut) transformation definitivně přinesl Zac Efron, ale jako celek to až překvapivě proplouvá, je plané, bez silnějšího nebo výraznějšího climax momentu, který by vás zaujal. Silný námět holt opět neudělal sám o sobě kvalitní scénář a Sean Durkin jen spíše dostal dobrý projekt do rukou. Holta McCallanyho mám mnohem radši v rolích jaké předvádí třeba v Mindhunterovi. Jediná skvělá část je střetávání bratrů po jednotlivých úmrtích, v jakoby retrospektivních momentech, či snad to má být nebe? I tak se nelze ubránit, že jeden z mnou velmi očekávaných projektů působí i při dvou hodinách+ děsně zkratkovitě, nedořčeně a jaksi na půli cesty, ať jde o ukázku čehokoliv (i třeba Kevina jako otce, nebo jako bratra). I Jeremy Allen White mi tu přijde trestuhodně nevyužitý, ale možná jsem rozmlsaný z jeho geniálního chefa z 'The Bear'. Na to jak dlouho jsem na tohle čekal mi to připadá jako nějaká epizoda béčkové TV show, navlečená do vizuálně lepšího kabátu, ale určitě ne jako to, co se to prezentuje. Hodně o tom vypovídá i dost solidní ignorace ze strany jakýchkoliv předních ocenění. Slibovalo to víc, takže zkrátka...

Je jasný, že z Keva se stalo postupně big name. Brázdí svůj liberální zlatý střed, snaží se nikoho vyloženě neurazit (narážka na Willa Smitha, se kterým se srovná, obdobně lišácky jako Chappelle), nebo už samotná narážka, když přijde na stage s baseballovou pálkou. Rozebere se pár témat, plastické operace, vzpomínání na nedávno zesnulého otce (good nicknames are mean spirited), Kev-práskač (asi nejlepší část, napodobování rytmu španělštiny mexického policisty), zmagoření ze slávy a vlivu internetu, které Keva dostaly do spirály vlastní důležitosti. Na jednu stranu má sebereflexi, ale pak ji dorovnává dalším chybováním, což je lidské, ale taky whatever. V rámci standupu (i v rámci Hartovy vlastní tvorby) ale pouze průměr, u kterého jsem se tak párkrát zasmál, ale kdybych u toho nevařil, asi bych se nudil víc.