Devadesát Dva

Celkem to ušlo a kupodivu rychle ta hodina utekla, speciálně když u toho uklízíte (hausu waifu jeipu). Stavros je další z řady komiků, kteří lépe fungují v crowd worku a má jedny z nejlepších, popravdě, ale v samostatném standupu už mu chybí ten přirozený flow, reakce na malé dialogy, kdy se obvykle ani nemusí příliš snažit, aby lidi sami ze sebe udělali blbce. Pořád bych řekl, že mě to baví víc, než většina regular standupů, protože Stavros patří více do mé generace, takže do jisté míry i mentálně je v mnoha věcech tam, kde já. Diss Elona, "Ok. How old is this woman?" "Twenty.... eight? He just looked at me for a while: "This woman is over 18, right?" Right, yea, he thought I was a pedophile, which did hurt my feelings, I'm not gonna lie to you, guys, but at the same time I was sweating, I was nervous, I had this hair, I had this glasses, I saw how he got there... I... I didn't like it, but I could read the road map." Sexuální otevřenost a pohledy na vztahy mě taky celkem zaujaly... přirozená potřeba, svoboda, sebepřijetí s tím, jakou má postavu, kdo je, jak vypadá, jaké dostal karty, je sebevědomý, ví, kde je jeho síla, na Světě existují lidé, kteří jsou ujetí na to, co jste... jak i zde popisuje, člověk si přeje být sexuální objekt, jen dokud se mu to nestane (ignorace ženskou ujetou na tlusťochy, která se nedotkla salátu, co připravil, hahaha), jen co slyším "jsem zamilovaná/zamilovaný do někoho, kdo není do mě." To je hádám prokletí "vztahů", které, jak začínám být přesvědčen, existují jako pojistka, více než z emocionální nutnosti, nebo skutečné lásky, jestli něco, je to opak.

"I AM WORKING ON IT, SHARON!" (...) "Shocking developments in the country today, it appears that nobody knows how to do shit anymore." (...) "Ive told you there's no such thing as Disney executives who replace everyone you love with diverse women who complain about patriarchy." (...) Skvělá ukázka propadu lidí do jejich digitálního i fyzického pohodlí a světů, z instalatérů se stávají nejmocnější lidi, protože nikdo neumí nic spravit. Češi jsou v tomhle ohledu přeci jen trochu zručnější a kreativnější. Totéž se ale nedá říct o dalších zemích. Kathleen Kennedy, která je zodpovědná, za všechen diverse bullshit v rámci Disney produkce je prohozená z alternativní reality. Jak jsem zjistil, tahle satira opět zamíchala diskuzi, protože Kathleen chce pomstu a nařkla tvůrce South Parku z cíleného poškozování jejích frančíz. South Park je v tomhle ohledu pořád skvělý a důležitý v tom, že jeho tvůrci mají tu moc a nemají brzdu absolutně před ničím, což je v současné situaci ještě možná o to důležitější. "...PUT A CHICK IN IT, MAKE IT LAME AND GAY!"

"Yea, but I never knew it will lead to pornographic images of minors." Primárně cíleno na Prime (Cred) a na to, že influenceři jsou jen pěšáci propagandy. Řekl bych, že to bylo zbytečně dlouhé a vlezlo by se to do poloviční epizody. "But there's more to life than making money. And there's more to marriage than just beating your wife."

"Not too bad." Baileyho standup jsem sledoval primárně cca 2011 (tedy už dost dlouho zpět) a pak jeden v roce 2014, řekl bych v dost klíčovém období, pro mě (Black Books, Dylan Moran), ale od té doby jsem mu nedal víc než letmé scény, na které jsem spíše omylem narazil, nějak mě to po průměrnějším posledním 'Qualmpeddler' nenutilo sledovat dál, chvíli jsem si myslel, že snad už ani standup nedělá. Pořád bych rád našel a někdy si znovu dal segment o tom, kde si dělá legraci z obrazů Ježíše. Ale samozřejmě, 'Limboland' je vše, na co jsme u Baileyho zvyklí, multiinstrumentalista, který i z ring tonu udělá Pink Floyd, jeho trash metal vás pohřbí smíchy. K tomu nějaké ty komentáře o UK a celkově, něco z osobních zkušeností. Terminator theme, který se prolíná s melodickou hrou na piano. Celkem fajn trollení člověka, který se potí snad víc, než já. Finální Paul McCartney story je Bill turning full Manny. 7/10

Problém 'Killers of the Flower Moon' je, že tenhle tři a půl hodiny trvající film (za hodně dlouho určitě nejdelší snímek, co jsem viděl) vás, z hlediska příběhu, vlastně nemá čím překvapit, je to spíš jen dobovka, která, jak je u Scorseseho zvykem, slušně dýchá, slušně ukazuje, je zmáknutá v detailech, ale chybí ji jakýsi silnější přesah (teď myslím film, ne jeho námět, vycházející ze skutečných událostí) a tentokrát i nějaká identifikace či touha fandit hlavnímu (anti)hrdinovi (i když jeho problém je spíše jeho vlastní dutost - DiCaprio to hraje, jako vždy, skvěle, je to skvělý obraz muže té doby, lenivého, který nechce pracovat a chce pít whiskey, ale řekl bych, že nejlepším výkonem filmu je určitě spíš minimalistická a přirozená Lily Gladstone). Co do struktury Scorsese už natočil totéž a už několikrát a udělal to lépe, takže jediné, co vám opravdu zůstane, je samotné téma. Banda bílých spiklenců, někteří chytřejší, s cíleným zájmem (De Niro), někteří jen spíše zamíchaní a připletení do hry (DiCaprio), se snaží postupně vženit mezi osedžské ženy a jejich rodiny, které byly asi před stoletím jedněmi z nejbohatších lidí na Zemi, protože na jejich půdě byla naleziště ropy, následně začnou bohaté členy kmene vraždit a "dědit" po nich peníze, nenasytnost a chybování nakonec vede k tomu, že je ustanovena FBI, která se začne brzy okolo událostí motat a netrvá dlouho, než pravda vyjde najevo. Na to jak dlouho uběhlo od natáčení až k tomu, co jsem měl možnost se na tohle podívat jsem byl překvapen, jak moc nepřekvapující to byl film. I tak je ale pořád fajn vidět Scorseseho dvě generace dvorních herců, jak hrají ve skvělých snímcích, takže zase, určitě se nedá říct, že by to byla nuda, nebo průměr (definitivně jsem nadšenější a bavilo mě to víc, než v případě senilního a vyčpělého CGI průšvihu, kterým byl 'The Irishman'), spíš si jen říkám, že všechno je tak nějak "venku", než s filmem začnete a tak jste ochuzeni o jeden element - napětí (překvapení).

"You two are total dumbasses." (miluju, jak mlčící Takeshi Kitano vždycky neřekne nic a pak je vyprovokovaný a jediný dvě-tři věty, co pronese, je klení v naštvané japonštině na to, jakej je kdo idiot, motherfucker or dumbass (...) dalším povedeným prvkem je, jak si jeho postava, ostatně jako ve všech jeho filmech, kráčí s jakousi skrytou tajnou silou, coby autor a tvůrce všeho ví víc, je něco jako postava-bůh, dotknutelný, ale prohnaný lišák). (...) Otomo se v závěrečném díle nachází v Jižní Koreji, kde pracuje pro pana Changa, vlivnou osobu na pomezí Koreje a Japonska. Situace se samozřejmě rychle vyostří, když se jeden člen Hanabishi přepočítá a pana Changa urazí, vzniklou situaci začnou vyšší představení yakuzy po různu využívat pro vlastní zájmy (i proti sobě), v čele s předsedou Hanabishi klanu, který oldschoolovým členům yakuzy také příliš nevoní, nicméně každý si opravdu tahá svoje a je tu opravdu jen pár vzájemně loajálních postav. A tak se pomalu, událost za událostí, opět brzy nacházíme v bujícím konfliktu, kde každý má svůj zájem. Poté, co je Chang málem zastřelen se Otomo rozhodne vše vyřešit a tak sebere partičku svých hochů a zamíří do Tokya. Nemůžu tvrdit, že bych byl kdovíjak znalý japonské kinematografie, to ostatně nemůžu říct pomalu o žádné, ale tahle trilogie je opravdu něco zajímavého, možná pro Japonce, nebo Asiaty, je tohle více denní chleba, tohle politikaření a pikle, ale i tak to stojí za to, chytí vás to, celé to rozuzlení, budování, chladnokrevnost a zkratkovitost odpravování, jako ukázka tahanic, lidského faktoru, v hierarchickém prostředí organizovaného zločinu je to perfektní, protože spíše než na "styl" a "akci" to sází na skutečnost, a to jest, že velmi často je to nudná politika a vlastně "nic osobního", než pes žere psa a každý si chce přilepšit, ale když "ty jsi udělal tohle, čekej, že já udělám tohle" a v zemi jako je třeba Japonsko, je jedno, jestli vám je 35 nebo 75, chcete tam mít úctu a chcete mít respekt, ten je tím nejdůležitějším. Zajímavá je i vedlejší linka policisty, který jakoby ztrácí víru v hodnoty. Kitano, ve svých brýlích s pár slovy a úsměvem ve vlastních filmech, je už téměř ikonický, jakoby pořád hrál variace téže postavy. Konec, zakončení, finále, dokážu pochopit, není úplně z nejsilnějších, ale od prvního po posledního dílu si tahle trilogie tak nějak jede svoje. Jako celek mě to bavilo.

Pamatovat si už přesně vazby z prvního dílu je pro mě samozřejmě "science fiction", jak by řekl můj kolega, první díl jsem viděl tři a půl roku zpět, ale i tak bylo neuvěřitelně zajímavé opět sledovat ty politické tahanice, kdy se děje tolik setkání, piklení, domlouvání a kdo koho podrazí, sesadí, zavraždí, jak se to naaranžuje, aby to vypadalo, "oh, slyšel jsem šílené zvěsti... takže najednou otáčíme o 180 a máme zájem na tom, aby tohohle člověka někdo oddělal - toho, kterýmu jsme předtím pomohli". Otomo (sám od svých filmů neodmyslitelný Takeshi Kitano) je po úvodní půlhodině propuštěn z lochu, ale i tak se objevuje opět v roli "většího a chytřejšího, než život" a má ten svůj deus ex machina mód, kdy člověka vždy klame tělem, jakože "já vlastně nic, já vlastně muzikant", ale nakonec se ukáže, že má pod čepicí a člověk nestíhá valit bulvy, postava jako je Otomo je dokonalá ukázka toho, že jakkoliv se vám kdokoliv jeví, není radno jej nikdy podceňovat. Druhý díl hodně stojí na tom, že se zkorumpovaný detektiv Kataoka snaží hrát na všechny strany a nikdo vlastně neví, zda jeho motivace je v tom, mít přátelské vztahy s yakuzou, nebo se snažit naopak poštvat dvě rodiny yakuzy proti sobě, což se mu shodou spousty okolností a jeho talentem dost daří a to do takové míry, že manipuluje běh spousty události, aby tak oslabil vliv jedné rodiny (a byl dobrým poldou? - tuhle motivaci zpochybňuje do poslední chvíle i jeho kolega, který i nakonec odchází, protože metody Kataoka, jsou přeci jen, přes čáru, způsobuje, že lidé umírají). Kataoka patří k těm druhům lidí, které všichni všude nesnáší, kolik stran je, na tolik to hraje, notorická křivá svině, jenže skoro všude tyhle lidi vždycky špatně skončí, jako totální vyvrhelové, nenávidění a potrestaní všemi ostatními. Máme tu tedy další díl politikaření uvnitř yakuzy a odpravovaček "z principu" a jak to chodí v podsvětí, což jsou kupodivu víc businessmeni, než řezníci (ale na vrtačku a baseball a ukusování prstů taky dojde). Přísná hierarchie a dodržování pravidel, tedy jen dokud se nepřestanou dodržovat a začnou překračovat. Jediný, kdo to skutečně nabourává, je Otomo, který si kráčí vedlejší linií, jakoby mimoděk, až do samotného závěru, na jednu stranu, jakoby jeho principy byly ze staré školy, ve skutečně loajalitě, dál, za vší tou "krysárnou dneška"... film končí v dost cliffhanger moment, skoro jako kdybychom celý film čekali, až "to" někdo udělá. Takeshi Kitano tentokrát opět v roli sebe, mlčícího oldschool člena yakuzy, který opět začne být vlastní hybnou silou. Neduhem pokračování je vždy samozřejmě provařenost námětu. Smrt baseballovými míčky je jedna z nejvíc "japanesey" odpravovaček, co jsem za dlouhou dobu viděl, ale celkově to bylo rozvláčnější, na dvě hodiny, ale i tak mě to zaujalo sdostatek na to, abych si asi pustil i závěr trilogie a Kitano tím u mě definitivně nijak neklesl, ba naopak, je to pořád velmi solidní.

#1. Pro mě se tomu opravdu horko těžko něco přiblíží. Pes běží zasněženou krajinou. Otočí se. Sleduje ho vrtulník, v něm jsou muži, kteří ho maniakálně, stůj co stůj, chtějí zastřelit, házejí po něm dynamit, jsou jako posedlí. Při snaze o to zabít psa ale nakonec sami končí v náručí smrti, zatímco pes nachází útočiště u skupiny vědců na základně v Antarktidě. Ti se pak, patrně vyrušení ze své monotónní rutiny, snaží zjistit, o co šlo. Takhle začíná 'The Thing'. Jak Tarantino řekl, snažil jsem se najít důvod, proč mě tenhle film děsí a je to skoro jako kdyby paranoia byla tak reálná, že je další postavou ve filmu. Paranoia, která skáká od stěny ke stěně, a vy nemáte kam od ní utéct. Kdo je ta Věc? Geniální konec. Geniální praktické efekty. Neodmyslitelný soundtrack Ennia Morriconeho, Žádná paranoia a (praktické) efekty nikdy nefungovaly lépe, než tohle. 'The Thing' a jeho plíživý cosmic horror soundtrack, který jsem měl roky, už na mp3ce, pak v mobilu, melodie, která mě provázela a provází. Je o to komičtější po letech narazit na komentář Johna Carpentera a Kurta Russella, kde se oba při sledování filmu můžou potrhat smíchy. Patrně i zároveň nejlepší film Johna Carpentera, který byl svého času velkým propadákem, protože předběhl dobu a navíc se v době lentilkových mimozemšťanů nehodil mainstreamu do krámu.

Na poli hororu byl pro mě James Wan vždycky top G (a jeho originální Saw a The Conjuring jsou absolutní klasiky) a ač jsem za poslední dobu v žánru viděl ledacos, tohle mělo ten správný "fucked up" twist, který opravdu žene tu druhou polovinu dost dopředu. Sic jsem se tomu dva roky vyhýbal, nakonec mě k tomu přesvědčil kolega z práce a definitivně to stojí za to. Annabelle Wallis hraje skvěle hrdinku stiženou zlem, které nejdřív nelze pochopit, takže postupně odkrýváte nechutnou pravdu, myslím si, že konec byl trochu anticlimatic a mohlo to být zvládnuté přeci jen lépe, jako kdyby celá ta práce byla tak trochu spláchnutá do záchodu, poněkud na rychlo, ale zase, na druhou stranu, od Gabrielova skutečného "odhalení" máme až do konce filmu drive, touhu to dosledovat, jak se to vyvrbí. Jestli by tohle byl za hodně dlouho jediný kvalitní horor, co bych viděl, tak bych asi jednu hvězdu přidal, ale viděl jsem za poslední dobu pár věcí, co tohle, podle mě, strčí do kapsy (The Ritual (2017), Talk to Me (2023) a tak je Wanův nejnovější horor 'Malignant' spíše ze soudku kvalitního, ale jaksi úplně nepřekvapujícího.

"...and she starts to scream: HELP! HELP! HELP! HELP!" "Honey, I have neighbors." Bogart, jako vždy, trefný a v chemii se ženami tentokrát spíše přesný, než silný (jak ony samotné i tuší, něco je špatně). Film začíná typicky nevinně ("I got married." "Why?" (...) "Are you a fast thinker?" "Not right now.") a podle Louise Brooks byl v téhle roli Bogart nejblíže sám sobě a v tomto ohledu je vlastně moc zajímavé sledovat, jak se přehoupnou, jak nálada, tak i role ve filmu, kde se nacházíme na začátku a kde na konci, poslední záběr (THE END) a přitom hned od samého začátku vidíme, kdo hrdina je. Noir je vždy o jednoduchých, podobných zápletkách, ale rozličných variacích na to, jak se v nich věci vyvrbí. 'In a Lonely Place' si pamatuju jako název skladby z Parkova 'Oldboye' (které jsem se během let něco naposlouchal), ale tahle noirová klasika (které jsem se roky vyhýbal) z roku 1950 je samozřejmě jinde. Bogart v roli scénáristy (s BDE jménem Dixon Steele), co jak jinak, chvíli nevyplodil žádný opus a který jede podle svých principů a prudí v lokále mladší kolegy z branže, se velmi rychle ocitá v roli podezřelého z vraždy ženy (kterou si pozval k sobě, aby mu převykládala knihu, kterou se mu nechtělo číst a zároveň během toho narazí na svoji femme fatale, která mu dodá potřebnou tvůrčí energii, jak tomu často bývá, žena je ten pošťuchovací motor, jako múza někdy muže neskutečně inspiruje - v tomhle ohledu je to velmi skvěle podáno ve scéně, kde Bogarta nejde odtrhnout od psaní, protože pořádně nevnímá okolí. Gloria Grahame je sice pěknej kousek, ale její absolutně zničehonic (i když je to Bogart) zabouchnutí se do Bogarta, působí až příliš "samozřejmě" a v rámci zápletky by dávalo smysl jedině, kdyby byla ona vražedkyní, nebo manipulující, odtud jsem si vzpomněl na 'Double Indemnity' a o jak moc chytřejší to je...). A přitom to vše od začátku prosakuje - co jak je. Ale asi pořád "jen" 8/10, solidní, přesná, ale příliš nepřekvapující noirová klasika, kde se tvůrci podle mě mohli vydat trochu jiným směrem, ale holt stylizace doby je stylizace doby a člověk je na dnešní poměry, jednak rozmlsaný a jednak "dál". Ale i tak tohle stojí za to, za ten odér.