Osvícený

Rozpor mezi faktografickou striktností a dramatizační volností je jedním z hlavních bolů historických a životopisných filmů. Film Jan Palach, natočený primárně u příležitosti padesátého výročí okupace, dává si navíc za úkol zabrnkat na emocionální nitky českého diváka. A já neříkám, že když si lidé z davu začali pod Svatým Václavem sedat před kolonu Sovětské vojenské techniky, nebo když plná posluchárna studentů filozovky zpívá Morituri te salutant s Karlem Krylem, že mi nezačal přebíhat mráz po zádech, ale nebýt těchto pár scén, byl by Jan Palach jen citací učebnice dějepisu z perspektivy průměrného horkokrevného studenta, protahovanou o jeho milostný trojúhelník, ve kterém se rozhoduje mezi hezkou Češkou o berlích a ošklivou slovenskou blonckou.

Ridley, jsi rozumnej chlap, pár filmů již za sebou máš a měl bys tudíž chápat, že dnes Hollywoodem až moc aplikované stále se opakující návraty ke starším látkám jen s mírnými foremnými obměnami (a často i bez nich) bez dostatečné scénáristické inovace zkrátka není vše, že filosofická onanie mezi Fassbenderem a Fassbenderem je postavená na mimořádně chatrném základě, kopírujíc zloušského robota z prvního dílu, že nechat postavy chovat se jako idioti ("Neznámá planeta?" "Rychle si sundejte helmy ať můžeme nadejchat co nejvíc nějakýho jedovatýho bordelu!"), ostentativně se vymlouvaje na podobně inteligentní chování postav v základech Vetřelecké kultury nemá šanci fungovat s přihlédnutím k faktu, že jejím zakladatelem není nikdo jiný než ty. Nechápeš, co jsi těmito scénami udělal? Chyby, které ti za těch čtyřicet let diváci již skoro odpustili jsi jim znovu nacpal hluboko do chřtánu a všechny je připomněl. Chjo... kde jsou ty doby když bylo střílení do xenomorfáků hnusáků ještě vzrušující?

Většinou mi upozaďování ladnosti narativních forem za účelem čiré komediálnosti nějak nevadí. Co je však moc, to je příliš. Tento film nebere ohledy na jakékoli funkční vzorce, definující romanticko-sexuální filmy i příběhy jako takové již od počátku jejich existence. Co mám na mysli? Sledování hrdiny s jasně definovanou dramatickou potřebou, snažícího se ji uspokojit (ten výraz sedí), vynakládajícího při překonávání dalších a dalších překážek určité úsilí, díky čemuž je finální dosáhnutí potřeby o to více uspokojující pro hrdinu i diváka. American Pie se o nic takového nesnaží. Nechává ústředního hrdinu prohlížet pornočasopisy a činit jednorázové pokusy o "zásun", přičemž dokonce ani ty se neodehrávají díky jeho jednání. HOLKA za ním přišla, protože chtěla doučit zeměpis a SAMA navrhla, že se u něj převleče. STIFLER mu navrhnul, aby jí natáčel a KEVIN ho dotlačil k tomu za ní jít... dá se snad takhle fandit hrdinovi? Je možno namítat, že tím vším je jen připravována půda pro jeho následné převzetí iniciativy pevně do svých rukou. Myslíte? Po celou dobu maturáku vedle jeho finální holky seděl a poslouchal její historky z hudebního tábora a ONA SAMA mu navrhla jít na to. Pasivní hrdina. Možná vám přijde, že posuzuji kvalitu tohoto filmu na základě jeho dodržení či nedodržení zmíněných pravidel a neúprosně ho tím škatulkuji. Není to tak. Kvůli nedodržení oněch pravidel ten film v mých očích zkrátka a dobře nefunguje.

Stručný průvodce užíváním těch nejpříjemnějších scénáristických struktur, aneb příběh který zaujme, uchvátí, uspokojí a jen tak se nezapomene.

Toliko skloňovaný remake staršího TV filmu na motivy knihy Stephena Kinga mě zklamal hned na několika frontách, týkajících se především narativu. Knihu jsem nečetl, takže nemohu tvrdit, zda se jedná pouze o problémy filmu, či i jeho předlohy. 1) Jednorázové strašící scény jednotlivých dětí, zabírající cca dvě pětiny filmu ústí v laciné "Já jsem viděl malomocného. Já klauna. Já...", místo aby napomáhaly postupně gradujícímu děsu. 2) Pohodové, až komické scény (zpomalené záběry na kameny, dopadající na šikanující partu, doprovázené pozitivním, temperamentním songem) silně kontrastovaly se zbytkem filmu a veškerou vážnost strašidelných scén nezastavitelně rozbíjely. 3) Ke konci se nevyskytla žádná krize, beznaděj. Po skončení předposlední akce se všichni rozešli domů a byli úplně v klidu. Že se s Tím šli nakonec vypořádat nebylo podmíněno jejich psychickým vyčerpáním a touhou po skončení nekonečných útrap, nýbrž únosem Beverly, kvůli čemuž jim nic jiného vlastně nezbylo. Finále tedy není konečnou stanicí na cestě za uspokojením jejich dramatické potřeby, nýbrž jakousi další vesměs nezajímavou sekvencí. A přesně to finále být nemá! Má být uzavřením celku, korespondovat s celým předešlým dějem, být vyvrcholením širších příběhových trendů, a ne film NĚJAK ukončovat. Má nespokojenost je však asi také zčásti způsobena uživatelem Mitchem Bjukenenem, který u většiny strašidelných scén vybuchoval smíchy. :-)

Si ze mě děláte srandu, či co?!? Pominu-li na svou dobu neuvěřitelný vizuál, zbude mi jen jakási příběhová, sadistická, fantasmagorická kaše, k smrti pomalu se táhnoucí, nepochopitelně se rozvíjející a (ne)gradující v banálním, předvídatelném a naprosto nezajímavém finále. Z hlediska scénáře je zde dozajista snaha o umělecký podtext a i když se většinou umělečtější filmy snažím hodnotit s nadhledem, u tohoto přechváleného filmu jsem nucen sáhnout po hodnocení vpravdě nižším.

Prví třetina filmu: Neobyčejně naturálně zpracovaný námět, avšak zoufale jednoduše narativně pojatý ve mě vyvolával vrcholně rozporuplné pocity. Už zde však byla znát mírná rozpolcenost děle. Houpal se mezi mysteriózním horrorem a nějakou náboženskou divností. Druhá třetina filmu: Jistý bod znamenal zvrat v mém pohledu na tento film. Začal jsem mít pocit, že se z toho stává vcelku napínavé drama, sledující příběh: "agent FBI, začínající chápat pravdu o fungování světa, pomalu se odvracející od svého parťáka i zbytku zkorumpované společnosti" a byl jsem dosti napnutý, jak (stále jímavě naturálně snímaný) příběh vygraduje. Poslední třetina filmu: Učebnicový příklad špatného směřování scénáře. Celé agentské drama se najednou zvrhlo v náboženskou propagandu. (a nechápejte mě zle, některé zmíněné myšlenky z Bible měly něco do sebe, já zde pouze hodnotím zasazení oné filosofie do dotyčného filmového díla a její dopad na scénář) Náhlý obrat v přesvědčení hlavního protagonisty udeří do obličeje, jako rána pěstí. Zajímavá premisa filmu se vypaří, jako pára nad hrncem a vytrácí se v nesystematických výkladech o Bohu. Finální scéna: Mým posledním záchvěvem naděje na smysluplný konec byl moment, kdy Adamovi někdo něco do cely propašoval v housce. Co to bude? Něco, co mu pomůže dostat se ven? Ne. Stránka z Bible. Stránka z Bible, dávající scéně tak maximálně možnost přejití Adama k oknu a rozmáchnutí rukou "nad světem", dovršení to zkázy jeho charakteru. Hrozné zklamání. Kdyby si někdo od poslední třetiny se scénářem řádně pohrál a nasměřoval děj do úplně jiného konce, na sedmdesát procent by se s přehledem dostal. Ale tento kočkopes?

O tomto filmu jsem slýchával, coby o jednom z nejlepších válečných filmů již dlouho. Jednoho dne nám ho však pustili ve škole a i když ho tradičně hodnotila skupinka spolužáků, jako totální sr**ku, tak mě uchvátil a jsem nucen říct, že z hlediska ždímání emocí na bázi zásahu do vlasteneckého cítění a schopnosti esteticky a vizuálně vyšperkovat každičkou scénu patří Vyšší princip bezesporu k vrcholným projevům tvůrčího talentu starších českých režisérů. Navzdory nevelkým možnostem a minimalistickému zpracování je tento příběh odvyprávěn jasně, cílevědomě a bez větších škobrtnutí. Kdo hodnotí třemi hvězdami či méně, měl by se nad sebou zamyslet...

Nenapadá mě film, který by ve své době znamenal revoluci filmového průmyslu v důsledcích širších, než Star Wars: Nová naděje. Novátorská Lucasova vize poskytla všem generacím příležitost, být svědky snad najnanínavêjšího souboje mezi dobrem a zlem, odehrávajícího se v tom úplně nejvíc nejpropracovanějším a nejrozmanitějším fikčním univerzu všech dob.

Nové Star Wars se vymykají nechvalnému trendu, který nastolilo Force awakens. (nenápadité, narativně- vizuální kopírování vlastních předchůdců, tedy i sebe sama, za účelem pouhé fascinace zmodernizovanou mizanscénou, což vzhledem k postupné divácké přesycenosti tímto aspektem nových filmů prostě nemůže fungovat) The Last Jedi se vydává po originální a dosti odvážné cestě a podařilo se to na chvalitebnou. Přenádherný obraz zůstává po celou dobu konzistentně svěží a, jako se to už dlouho žádnému filmu nepovedlo, naplno zúročuje neomezené finanční prostředky do filmu vložené. To vše tvoří velkolepý podklad pro kulervoucí stylistické obraty, hrátkani s charaktery a glorifikací Síly. To, co se sedmičce i Roug One tak úplně nepovedlo je zde vyšroubováno k naprosté dokonalosti. Míním charaktery a především záporáka. Kylo Ren po finále Force Awakens nepůsobil hrozivěji, než bitevní droid. Odhalení Adama Drivera je pro mě jeden z nejhorších okamžiků celé ságy a vrcholem špatné scenáristiky byla Renova prohra v souboji s Rey. The Last Jedi provedl jeden osvědčený a fungující trik, jak zahladit přešlapy. Otázky, které si kladl divák si poté klade i jedna z postav. Poté stačilo pár scén, kdy se uvnitř Rena odehrával krutý vnitřní konflikt mezi dobrem a zlem, a rázem ho mám radši, než Vadera. Zkrátka a dobře, emocionálních okamžiků a narativních obratů je zde požehnaně. Najde se ale i pár pih na kráse. Nemluvím o nevkusném přežití Lei ve vesmíru atd... Bylo to k zblití multikulturní. Omlouvám se za ten výraz, ale jinak to říct nejde. Samotná rasová rozmanitost by však nevadila. Problém začíná ve chvíli, kdy to v řadách "těch hodných" hraje všemi barvami, zatímco v "těch zlých" nenajdete jediného černocha, číňana ani minozemšťana. Tato okolnost mě skoro donutila snížit hodnocení, avšak snažím se jí nebrat na vědomí. Díky tomu pro mě The Last Jedi zůstává dosti silným kinozážitkem a jedním z lepších filmů celé ságy.