HKstars

HKstars

Česko

1 bod

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 9 11
    • 28.4.2017  17:50

    Tygra a Draka si určitě pamatujete. Dodnes čouhá z celé řady filmů, které inspiroval svým oscarovým a finančním úspěchem, dokonce se distancuje i od přebarvičkovaných eposů Zhanga Yimou. Ang Lee si totiž svou poctu wuxia filmům z padesátých a šedesátých let natočil hodně osobitě, spíš jako komorní čínskou tragédii vyzdobenou akčními scénami. Není divu, že byl evropský divák trochu vyděšený z postav doslova vlajících ve větru, bojujících spíše s vnitřními než vnějšími démony. V Číně snímek paradoxně vyhořel, protože v něm převážně hongkongští herci nepříliš zdatně recitovali dialogy v mandarínštině, a také proto, že šlo o velmi stylizovanou poctu tradičnímu žánru, nikoliv o jeho přirozenou extenzi. A vida, po dekádě a půl se Tygr a drak vrací. Tentokrát se mu posmívá celý svět, protože dlouholeté pokusy o pokračování nakonec finišují svou pouť u Netflixu, který snímek natočil se západním štábem v kulisách Pána prstenů a trestuhodně v anglickém znění. Tygr a drak byl poctou žánru, jeho pokračování je pak poctou Tygrovi a drakovi. Z téhle věty už určitě cítíte jistou degradaci nebo minimálně odklon. Obsazení slibuje poměrně dost - neznámí mladí herci jsou jištěni Michelle Yeoh a Donniem Yenem, v roli záporáka se objevuje Jason Scott Lee (naštěstí jen sporadicky), ale z dalších klíčových postů je cítit, že tu půjde spíše o nápodobu. Tedy snad s výjimkou toho nejvyššího. Jméno Yuen Woo-Pinga doma v Asii něco znamená. Režijně je sice jeho filmografie o dost slabší než pokud jde čistě o orchestrování akčních scén, ale vzhledem k tomu, že dělal choreografii na původním filmu, máme tu alespoň symbolické pojítko. Nebudu vás dlouho napínat, Meč osudu má skutečně blíž Pingovu Zrození legendy než k prvnímu Tygru a drakovi. A vlastně to dává smysl. Scénář se sice snaží kopírovat linii Angova filmu a docela úspěšně se mu podaří vklouznout do původní mytologie, prim tu ale hrají akční scény a bojový styl, který nastolil předchozí snímek. Pokud vám naskakují osypky ze jmen jako Sněhobílá váza, Mlčenlivý vlk nebo Ohebná poštolka (dobře, to poslední jsem si vymyslel) a máte vyloženou averzi na létání vzduchem, pak se rovnou můžete sebrat a jít o recenzi dál. Pingův styl ve dvojce je sice tvrdší a dynamičtější než v Angově filmu, ale zároveň ctí původní "flow". Někdo by mohl mít pocit, že už díky výměně Donnieho za Chow Yun-Fata, který měl kung-fu "jen" naučené, se akční scény posunou dál, ale hlavní hvězdy už mají pár křížků a v mnoha soubojích je vidět, že jistota jako zamlada trochu chybí. Což zamrzí, protože ti mladí tu hrají nezkušené cucáky, kterým to stařešinové musejí natřít. Situaci nezachrání ani Jason Scott Lee, který je podivně nafouklý a pouští hrůzu spíše ochotnickým způsobem. Ceny za nejlepší bitky roku tedy Ping letos neposbírá, ale to neznamená, že nemá nápady a drajv. Duel na zamrzlém jezeře je skvělý a celý ten svět krasopisně pojmenovaných bojovníků, jejich unikátních stylů a zbraní, má potenciál vás znovu po letech oslovit. A to je jedna z hlavních deviz celého snímku. Meč osudu totiž nechce být dalším béčkem, ve kterém se to jen bezhlavě mydlí. V podstatě všechny hlavní postavy, kterých je skoro tucet, mají nějaký milostný nebo rodinný problém. Až máte pocit, že si scenárista musel dělat nějaké diagramy, aby nedocházelo ke skoro až telenovelou smrdícím odhalením. Všichni všechny znají a kdo není něčí bratr nebo sestra, ten jistojistě zemře. Neměl bych si z toho dělat legraci, když podobným neduhem trpí třeba i Star Wars, ale tady to na ploše relativně skromných sto minut působí opravdu až příliš nuceně. Takže abychom si spočítali technické a umělecké skóre od rozhodčích. Akční scény jsou parádní, ale už to není ono. Vizuál má novozélandský instagramový filtr a levné CGI (to ovšem u čínských produkcí zůstává tak nějak standardem), herci jsou slušní, dialogy šustí papírem a hudba spolu s kamerou jsou spíše snaživými imitacemi. V přímém souboji s Tygrem a drakem je to prohra, ale to je neférové srovnání. Meč osudu je totiž sám o sobě velmi stravitelnou čínskou pohádkou o dobru a zlu, lásce až za hrob, mocném nefritovém meči a bandě hrdinů, která obývá svět s potenciálem na deset dalších filmů. A ačkoliv tahle produkce nezanechá výraznější chuťový ocas nebo snad touhu po opakovaných zhlédnutích, rozhodně nejde o mezinárodní ostudu, zvlášť když si film pustíte v čínském znění (alias dabingu), které mu notně přidá na autenticitě. Má větší ambice než shaolinské béčko vysílané po půlnoci, ale zároveň mu musíte tak trochu odpustit jeho urozený původ. Pak možná budete překvapeni s jakou lehkostí se přehoupnete i přes těch průměrných 60%.

    • 28.4.2017  17:36
    Zátah 2 (2014)
    *****

    Jak vlastně takovou recenzi začít? Klišé o klepání prstů, rozšířených zorničkách a nezvládnutém slintacím reflexu už jsou tak nějak okoukaná. Gareth Evans rozkopnul dveře minimalistického Raidu a opustil klaustrofobický kung-fu činžák. Ve skutečnosti to ale bylo trochu naopak - scénář dvojky, a to včetně choreografie, totiž existoval dávno před první klapkou Raidu. Jenže se producenti báli jeho přepáleného měřítka a vyžádali si od Evanse raději něco komornějšího. Proto vznikl přímočarý bitkařský film o policejní jednotce uprostřed paneláku plného gangsterů. To se dá natočit za pár peněz. Reakce odborné veřejnosti, protřepané všemi možnými asijskými klasikami, s sebou strhla i ostatní části publika a The Raid se z festivalových šňůr spustil do obýváků neposkvrněných duší a udělal v nich zhruba stejnou paseku jako kdysi Tony Jaa s prvním Ong-Bakem. Nová naděje akčních filmů byla na světě. A Evans měl před producenty konečně argument, kterým mohl praštit o stůl. Je důležité si uvědomit, že dvojka je vlastně předjednička, protože jakkoliv na sebe dějově oba snímky navazují a sequel začíná pouhé dvě hodiny po skončení původního filmu, ve skutečnosti ho lze z Evansova pohledu chápat jako zahřívací kolo. Jako vědomé držení se zpátky. Za sebe musím říct, že jsem vlastně rád, jak to dopadlo. Evansova prvotina Merantau (jejíž hrdina se mimochodem jmenuje Yuda, na což je v druhém Raidu hezky odkázáno) totiž trpěla právě přílišným gulášem témat a typickým ukousnutím si přílišného sousta. Druhý Raid je ale ve srovnání s měřítkem zmíněného filmu o tolik větší, že bere dech s jakou vyspělostí se dokázal Evans - scenárista, režisér, střihač a vůbec děvečka pro všechno - s takovou výzvou popasovat. Když přihlédnete k tomu, že tenhle film zrál v jeho hlavě cca pět let, a že tohle je vlastně vize, kterou chtěl natočit v první řadě, dává to celé o poznání větší smysl. The Raid 2 je srdcovka a splněný sen. Z pohledu tvůrce i diváka. Způsob, jakým se film rozpřáhne po úvodní dvacetiminutovce, během které Rama zjistí, že rozcvička v paneláku byla sice intenzivní, ale vlastně docela příjemná oproti tomu co ho čeká, je dechberoucí. Najednou opouštíme interiéry, ve kterých o stěny driblovala spíš žánrová klišé, a vydáváme se do širého světa, kterému vládne mafie, již by chtěl hlavní hrdina dostat na kolena. Jedinou cestou z bludiště je zabít démona. A že má několik hlav, přičemž každá patří jiné mafiánské rodině? Jen do toho! Nečekejte ale zkratkovitý masakr z jedničky. Tady musíme do hloubky a pěkně si "Vyžrat" osudy zpovykaného mafiánského synka, nájemného vraha s měkkým srdcem, hrdých kmotrů, co si nenechají do ničeho kecat, ale i trochu komiksového tria poskoků týpka, co by se svým kloboučkem, hůlkou a slunečními brýlemi skvěle zapadli do videoklipů Justina Timberlakea. Při dvouapůlhodinové stopáži by se tenhle motor mohl snadno zadřít nebo rozsypat na nesouvisející harampádí, zvlášť když dějová vlákna často a vydatně trhají na kusy ambiciózní akční scény. Evans měl ale šťastnou castingovou ruku i napodruhé a zejména japonští herci dodávají mafiánskému pnutí na věrohodnosti. Zákulisí tahání za politické nitky sice črtá Evans spíš v náznacích a svým způsobem divák nemá šanci proniknout ani do motivací za konáním v nejvyšších zločineckých kruzích, ale na dojem, že se kolem Ramy děje něco většího, než je on sám, to bohatě stačí. Ostatně i pointa snímku naznačuje, že jsme tak možná na konci prvního poločasu skvěle rozehraného mače. A zřejmě vás nepřekvapí, že Rama zatím vyhrává vysoko na body. Ačkoliv se o filmu mluví jako o kung-fu Kmotrovi a do značné míry lze takto velkohubé prohlášení tolerovat, logicky má mnohem blíž asijským gangsterkám, které má zjevně Evans moc dobře nakoukané. Pokud jste na tom stejně, nebude vás příliš pálit, že tu skoro nikdo, až na nejvyšší šarže, nepoužívá střelné zbraně, a veškeré problémy se řeší kovovými trubkami, mačetami a noži. Charakteru snímku to samozřejmě nahrává, protože Rama moc rád řeší problémy holýma rukama. Navíc platí, že když na sebe jdou lidi s nožem nebo kladivem, nadělají ze sebe mnohem větší fašírku než v případě přestřelky přes celou místnost. Některé ukončováky jsou tu extrémně brutální, často to lze říct i o celých scénách, především o obouruční poctě Oldboyovi, která vás donutí získat si opět ke kladivům ztracený respekt. Tady Evans uhodil hřebíček na hlavičku. A hlavička explodovala v padesáti odstínech rudé. Když už jsme se po kolena propadli do těch akčních scén, musíme začít opět tleskat. Evans se nesnaží o nějaké zbrklé experimenty, ale je si plně vědom toho, že má víc hraček a respektu. Hned v první scéně nechá Ramu nelidsky zmlátit, ale až poté, co vysekne další stylovou poctu uzavřeným prostorům. Pak už jen plní výkladní skříň tím nejlepším zbožím a stupňuje intenzitu do nesnesitelných výšin. Pořád otáčí knoflík, až ho v závěrečné půlhodině utrhne. A volume se nějakým záhadným způsobem pořád zvyšuje - ať už jde o bourneovskou automobilovou honičku nebo souboj v kuchyni, po kterém by Casey Ryback sundal zástěru a ze studu vyskočil nejbližším oknem. Takhle intenzivní bitku jste od prvního Raidu neviděli. A dost možná ji neuvidíte zas až do trojky. Je to důvod ke smutku nebo k oslavě? To už nechám na vás. Choreografie je našlapaná, kaskadéři se nebojí ze sebe dělat masokostní moučku ve jménu obecného pokroku kinematografie a Iko Uwais nedbá jizev a zranění (i když podříznuté stehenní šlachy v závěrečné scéně už jsou tak trochu na hraně) a louská hlavy jako ořechy. Slabší okamžiky tu samozřejmě jsou, např. Julie Estelle je sice ikonickou postavou hluchoněmé asasinky s kladivy, ale na jejích pohybech je vidět, že bojová umění se nabiflovala v šestitýdenním rychlokurzu. Proč ne, Evans zvládne tohle klopýtnutí okamžitě zamáznout další skvělou akcí, ale trochu to připomene snahu nasypat do děje co nejvíc prvoplánově cool postav, tak známou z prvního a druhého Tom Yum Goong. Evansovi by ale ani další tajtrlíci, co nezvládnou čistou otočku, nezlomili vaz. Raid 2 totiž není jen řetízákem plným stuntů a bitek. Vzpomínáte na thajskou akční vlnu? Začala podobně komorním Ong-Bakem, ve kterém loktový virtuóz Tony Jaa seskládal na hromadu všechny thajské kriminální živly. Bylo to hezky natočené, moc se tam nemluvilo a hodně se kosilo. Jenže když se měl natočit sequel, hned se z toho začal dělat megalomanský projekt, aniž by byl k dispozici solidní scénář nebo herecký potenciál. A tak zbylo ze všech pokračování thajského zázraku jen pár skvělých akčních scén, co si tu a tam pustíte na YouTube. Zbytek je nesouvislé žvatlání thajských ochotníků, v čele s nevýrazným Tonym, který sice umí kopat, ale jinak má výrazové schopnosti boxovacího pytle z posilovny. Raid je jiný. Je jako kindervajíčko, které pod čokoládovým obalem ze špičkových akčních scén skrývá komplexní hračku, která útočí slušným dějem a slušnými herci. Ne, není to nejlepší kung-fu, i když jsou tu okamžiky, kdy nebudete dýchat. Ne, není to Kmotr - na to používá až příliš osvědčených dějových mechanismů a odhalí jen zlomek svého světa. V kombinaci takhle nesmiřitelných žánrů byste si ale jen těžko mohli představit lepší výsledek. Za stopadesátiminutovou stopáž stihne The Raid 2 odprezentovat tolik věcí a zasáhnout tak širokou cílovku, že z toho padají do mdlob jak zastydlí fanoušci Jackieho Chana, tak seriózní filmoví kritici. A všichni svorně doufají, že Gareth Evans nepodlehne hollywoodským svodům a natočí se svým týmem minimálně ještě trojku a čtyřku. Všichni jsou v ideální formě a Rychle a zběsile 4, 5 a 6 nám ukázalo, že když se sejde ta správná parta, dají se povedené žánrovky sypat jako na běžícím pásu. Takže dokud se nápady množí, kosti slouží a zástupy kaskadérů se netenčí, je třeba jet na plné obrátky. Tím spíš, že Evans v poslední scéně dokazuje, že je kam pokračovat. Dejte mu víc peněz, dejte mu víc času a hlavně ho nechte dělat svou práci. U Thajců jsem se vždycky bál, že tu svou ongbakovskou jiskru nedovedou udržet a proměnit ji v oheň, který sežehne Hollywood. Tady se skoro bojím, že úspěch na západě je to nejhorší, co by se Evansovi mohlo přihodit. Zabrání mi to ale v chvalozpěvech? To si pište, že ne! Je samozřejmě otázka, nač si letos schovávat maximální hodnocení. The Raid 2 není bez chyb, ale ani po čtyřiadvaceti hodinách od zhlédnutí mě nenapadá, co bych na něm vylepšil. A z prstů, co se doklepaly, mi rostou nápady hned na několik článků o tom proč je tohle ten film, který vám přijde nafackovat, až zas budete za rok tvrdit, že rok 2014 nic zajímavého nepřinesl. Houby, jenom jste se prostě koukali špatným směrem! 100%

    • 28.4.2017  17:35

    Někde daleko, za sedmero Sněžkami a sedmero Vltavami teď natáčí thajský dream team Tom Yum Goong 2. A dost možná po zhlédnutí The Raid kroutí dvojité směny, protože zatímco ještě před třemi lety byl thajský akční zázrak bezprecedentním úkazem, jehož ostří jen nepatrně otupila duševní epizodka Tonyho Jaa, teď má svět bojových umění novou hvězdu ve filmu, který není jen pouhou ilustrací fantastické přesdržkové. Držte si páteře, pojede z kopce! Děj Raidu přitom staví z těch nejzákladnějších kamenů. Velký barák, malá policejní jednotka, spousta hajzlíků s mačetami, ale… také charismatický záporák s šíleným poskokem, utajované pouto mezi dvěma charaktery a přiznejme si to, Iko Uwais má prostě větší charisma než Tony Jaa, který opravdu působí dojmem sedláckého simpletona, jemuž někdo sebral hračky (nebo slona). Gareth Evans ve svém druhém celovečeráku jako by pochopil, že méně je někdy více. Jeho prvotina Merantau (Cesta bojovníka) trpěla příliš košatým dějem, přepjatými hereckými výkony a byla snad až příliš lokální. Nemám nic proti průniku do světa Silatu, rituálům přerodu chlapce v muže atd. ale akční film nesmí drhnout a Merantau bylo prostě se svými 106 minutami příliš těžkopádné (a to ještě existuje o půl hodiny delší director's cut). Jeho ozdobou tak zůstaly především duely a hromadné bitky. Obojího je v The Raid víc než dost. Na stejné stopáži si režisér i scenárista Evans předem připravil pole pro hardcore festival bojových umění. Dějová linie nesežere příliš času, ale pevně narýsuje videoherní koncept baráku plného zločinců, který musí speciální jednotka vyčistit patro za patrem (level za levelem). Iko Uwais má doma těhotnou ženu, takže logicky musí přežít - to není spoiler, jen zákonitost osmdesátkové žánrové etiky, které se film celkem věrně drží. Nemělo by vás proto překvapit, že po první hromadné bitce leží většina těch hodných bradou vzhůru a je především na Uwaisovi, aby v tomhle domě zjednal pořádek. První čtyři patra (a třicet minut filmu) připomínají Hard-Boiled. Náboje ještě nedošly, takže máchání rukama nekončí loktem do lícní kosti, ale průstřelem obličeje. The Raid je ale přeci jenom spíš vzdálenou poctou Game of Death a končetiny Iko Uwaise mají nábojů nekonečno, takže je jen otázka času, než se přejde k rukám, nohám a mačetám. V tu chvíli snímek definitivně ukáže zuby a užaslý svět spatří nový milník akční choreografie. Nepodobá se ničemu, co jste kdy viděli. Způsob jakým se tu bojovníci postupně vyšťaví fakt nemá obdoby a vás bude ke konci bolet každá rána. Nadupané tempo, navzdory tomu, že snímek je stejně dlouhý jako Merantau, je dáno jednak tím, že se děj odehrává v reálném čase, a druhak tím, že tu nikdo nemarní stopáž dlouhým vykecáváním. Když na vás běží dvacet mladíků s mačetami a vy máte v ruce vysílačku, těžko s ní budete volat příteli na telefonu. Prostě zdrhnete, nebo je všechny zkusíte seskládat na hromadu. Nutno dodat, že Iko Uwais se k hulákajícím zmetkům staví vždy čelem a to co následuje, lze popsat jako lekci bojových umění a lidské anatomie v jednom. Právě bezděčná brutalita a frenetičnost akce dává Raidu neopakovatelnou příchuť. Je to přesně ten železitý vlhký pocit, který cítíte na jazyku, když vám dá někdo pěstí. Ano, jste zvyklí na lokty a kolena do obličeje, Tony Jaa občas vyblokoval holýma rukama dvoumužnou pilu, ale akční scény v Ong-Baku a Tom Yum Goong byly vždycky kašírované pro kameru. Prostě je někdo vymyslel tak, aby vypadaly sexy. Tonyho souboje v duchu filmových tradic vždy vypadají "učesaně", připomínají taneční choreografii, ve které všichni vědí, kde mají stát, kam spadnout a jak křičet. Dojem připravenosti ještě umocňují sportovní replaye těch nejlepších úderů - prostě si vždy uvědomujete, že tohle všechno pro vás někdo dlouho připravoval a chtěl, abyste se dobře bavili a žasnuli nad ovocem mnohaměsíčního tréninku. The Raid je roztěkaný, hektický a bolestivý boj o vlastní život. Ano, zkušené oko vidí za choreografií pečlivé plánování a spoustu dřiny, ale kombinací rychlého, leč přehledného záběrování a chvatové ekvilibristiky, se daří dokonale prodat pocit "pekla na zemi". Je to patrné z hromadných řeží Iko vs. všichni, kde instinktivně uhýbáte spolu s hrdinou, ale zejména při trojcestném "duelu" Iko vs. Donny vs. Yayan, kdy budete potřebovat nějaké ty sacharidy po ruce, jinak už jen ze sledování téhle bitky omdlíte vysílením. Způsob jakým se tu bojovníci postupně vyšťaví fakt nemá obdoby a vás bude ke konci bolet každá rána… The Raid opravdu umí navodit viscerální pocit soucítění s mláceným hrdinou i jeho oběťmi, bez ohledu na to, jestli jste někdy dostali pěstí, nebo znáte pravý hák jen z videoher. Zmíněný souboj je do jisté míry opakovačkou bitky Iko vs. Yayan z Merantau (vrchol snímku odehrávající se ve výtahu). Připomínám to proto, že Yayanův Mad Dog se od víceméně civilního Erika v Merantau vzhledově dost liší a nemuseli byste ho poznat. Kope mu to ovšem ještě líp a mám pocit, že v rozjetém módu udělá stejnou paseku jako dělostřelecký granát hozený doprostřed vojenského šiku. Není to hezký pohled - krví zbrocená trička nevyperete ani v Persilu, kosti je potřeba složit zpátky dohromady jako puzzle od Ravensburgera - ale stejně jen těžko odtrhnete oči. The Raid je zadostiučiněním pro všechny fajnšmekry. Po relativně dlouhém suchu jsme se zas dočkali něčeho, co nakopne nejen konkurenci (i když třeba Donnie si hmatatelnou brutalitu se zbraněmi (SPL) i bez nich (Flashpoint) vyzkoušel do sytosti), ale především zájem veřejnosti. Akční snímek osekaný na samotnou dřeň, ale přesto dokonale funkční a "zábavný". Já jen doufám, že Gareth Evans teď nepodlehne svodům hollywoodských producentů a nevrhne se do nějaké sedmdesátimilionové čupr pecky s Channingem Tatumem. Potřebujeme ještě dva, tři podobné filmy, než se někdo zblázní (nic ve zlém, Tony), nebo podlehne mamonu a začne dělat kompromisy. Ale i kdyby Evans už nikdy do stejné řeky nevstoupil, děkujme bohu, že do ní alespoň jednou spadnul až po uši. 90%

    • 28.4.2017  17:27

    Řekněme si to na rovinu: O tom, že tenhle film bude pro 99% dospělé populace nekoukatelný se vědělo dávno před první upoutávkou. Když točíte film o chůvě a hlavní roli hraje chlap, něco je zkrátka špatně. Pověstnou výjimkou z pravidla budiž Robin Williams, ale myslím, že Martin Lawrence, Vin Diesel nebo Hulk Hogan dokázali, že tohle, byť často pouze duševní, genderové převlékání je zdrojem humoru tak nízkého, že z něj dostáváme křeče předem. Chůva v akci jde ovšem ještě mnohem dál. Dieselův Ochránce je vedle ní snad až příliš chytrá a živá komedie, Tři nindžové v zábavním parku mají zase větší spád a lepší akční scény. Nový film Briana Levanta nachází slušného soupeře až v nových filmech Marie Poledňákové, ale při vší úctě k Jackiemu Chanovi, v tlustých brýlích a roláku to s Jiřím Bartoškou prohrává vysoko na body. Samozřejmě trochu přeháníme, ale oni si začali. Jackie hraje agenta CIA, co má nakročeno do důchodu. Nikoliv kvůli věku, ztrátě schopností nebo otravným parťákům (já osobně bych s Billy Ray Cyrusem v jedné místnosti vydržel přesně pět vteřin - pak bych hledal požární sekyru), ale kvůli ženě se třemi dětmi. Tu hraje Amber Valletta a první ze zásadních otázek, které budete neúspěšně řešit po zbytek filmu, je nabíledni hned jak ty dva uvidíte vedle sebe. On padesátník s těžkou vadou zraku, ona sexy třicátnice, která oceňuje jeho sexy mozek a spolehlivost. A směje se jeho vtipům, dost možná proto, že jim nerozumí, protože Jackieho akcent je tu zas v plné polní. Proto možná do role hlavního záporáka obsadili chlápka, co hraje ruského zločince s tak krutým přízvukem, až z toho vržou výškové repráky. Záporáci svou demencí trumfují nejen letošní tabulky, ale vlastně i záznamy za posledních pět let. Scenárista zjevně nevěděl kudy kam, takže záporáka celé dvě třetiny stopáže zdržoval v hangáru, kde si dotyčný ne a ne vybrat to správné oblečení. Jackie se mezitím snaží bojovat se třemi dětmi své vyvolené ve složení retardovaná dcerka, geek v rozpuku a rebelující teenagerky á la Juno. Děti mu vyhlásí válku, on zapojí do hry nejrůznější gadgety, předá jim několik mouder a je vymalováno. Pozoruhodná není unylost celé pasáže, jako spíš pár momentů, které z ní podivně trčí. Domácí mazlíček, flekaté mikroprase, je nucen ke kanibalismu (požírání slaniny), Jackie se při uspávání čtyřleté holčičky během hlazení podívá úlisně do kamery, zamyslí se a pak řekne "Be realistic", což ovšem asi nevyzní tak, jak by MPAA chtěla, a pak jsou tu tradiční okamžiky jako totální likvidace kuchyně a trampoty s převlékáním které se Jackie snaží řešit akrobatickým stylem. Přemíra digitálních triků a pomáhání si dráty je ovšem natolik evidentní, že vás to div nedonutí vyvrhnout včeřejší oběd. S finální dvacetiminutovkou se ale snímek propadne do úplně jiného světa, surrealistického céčka, jenž si možná neuvědomuje svou tupost, ale rozhodně disponuje okamžiky, kvůli nimž by návštěva kina v podroušeném stavu nemusela být beznadějnou investicí. Pokud doufáte, že mluvím o akčních scénách, doufáte marně. Celý film startuje koláží ze starších chanovek. Je to nesourodý mix z Božské relikvie, Police Story, Tuxeda nebo Křižovatek smrti, který má sumírovat špiónskou kariéru hlavního hrdiny. Už tady vám realita klepe na rameno a naznačuje, že to nejlepší už má Jackie za sebou, alespoň co se týče fyzických výkonů a možná i toho šaškování - v americkém "pepíkovském" oblečení s kostěnými brýlemi mu to opravdu moc nesekne, a dokonce ani statečně mrkání na fandy už nepomáhá. Jackie se úspěšně pokusí zremakovat svůj slavný supermarketový skok z Police Story, jenže po pětadvaceti letech (ten čas ale letí) už je to spíš smutné memento než dojemný okamžik. Síla Chůvy nespočívá v nostalgickém vzpomínání, tohle vážně není Rambo IV nebo Rocky VI. Tohle je jen smutný pokus o dolování našich kapes, ne nepodobný tomu, co na videotrhu předvádí Steven Seagal. Jackie si může strčit za klobouk vynikající herecký výkon v asijském Shinjuku Incident, protože tohle je po New Police Story další ukázka sinusoidy (z vrcholu rovnou do údolí) a pomyslná facka všem důvěřivým. Náplastí budiž to, že koncovka Chůvy je tak přihlouplá, že slzy vystřídá smích. Ruští hitmani jsou totiž sebranka k pohledání - nervózní šéf má k ruce prsatou Natašu, blonďatého Barbara Conana a baleťáka (další trouba z celovečerní Hannah Montany aneb jelita si tu dali sraz). V téhle vybrané společnosti už se nikdo nesnaží hrát, všichni se snaží přežít, případně najít dekodér mimozemských jazyků ze Star Treku, když spolu začnou mluvit Jackie Chan a Magnus Scheving (made in Island). Jenže to celé jede na spirále do pekla, ve kterém už žádná bitka nevypadá přirozeně, nikdo se nesnaží hloupé dialogy vyimprovizovat ke snesitelnosti a ti, co neodpadli jsou svědky toho, jak jeden ze záporáků po zásahu dveřmi plive hrst umělých zubů. Limonádový Joe hadr. Co bych dal za jednu slušnou koláž nebo bitku, která by to posunula o kus blíž guilty pleasure. Jen se podívejte na Dieselova Ochránce - nikdy bych neřekl, že se svalnatý kolos bude hýbat svižněji a elegantněji než Chan v akční scéně plné kung-fu tajtrlíků. Žák porazil učitele (choreografii v Ochránci dělal jeden z nejmladších Jackieho svěřenců, Australan Brad Allan) a jediná jiskřička Chůvy v akci definitivně pohasla. Jestli u toho chcete být, nedělejte to kvůli Chanovi. Udělejte to kvůli trapným dialogům, absurdním záporákům, nejhorší sbírce mumlavých přízvuků (George Lopez a Billy Ray Cyrus také přispějí svou troškou do mlýna) a typické ukázce režie, která rezignovala na jakoukoliv invenci či snahu. Brian Levant je Martinem Kotíkem Hollywoodu. V jeho novém filmu Vanilla Gorilla hraje Pierce Brosnan. A to jsem si myslel, že tu krákající etudu z Mamma Mia už nemůže trumfnout. Má omezená fantazie mne opět zradila. P.S. Nudné jsou tentokrát i nepovedené scény v závěrečných titulkách. 20%

    • 28.4.2017  17:28

    Jackie je svým způsobem klikař. Zatímco hollywoodské hvězdy po pár průšvizích padají a musí fanoušky i přízeň producentů horko těžko získávat zpět (John Travolta by mohl vyprávět), Chanovi jeho americké braky á la Chůva v akci v jeho domovině projdou (možná i proto, že jsou tam nenápadně zahrabány pod koberec a rychle z kin zmizí) a ještě zajistí, aby mohl hollywoodský honorář vrazit do něčeho hodnotnějšího. Což je v tomhle případě spíš gangsterka Město zločinu (Shinjuku Incident), kterou najdete na DVD. Ale kvůli té tu dneska nejsme. Malý velký bojovník jí je na míle vzdálen místem, dobou i žánrem, jedná se totiž o dobovou válečnou komedii, ve které Jackie hraje prosťáčka, který má ale pro strach uděláno, je chytřejší než se zdá, a je rozhodnutý - když už se v té nesmyslné válce ocitl - ji trochu sabotovat. Spojitost s českým Švejkem je evidentní, proto se na ni odkazuje ve většině komentářů a recenzí, ovšem režisér Ding Sheng má zjevně pro trochu přihlouplé hrdiny slabost - viz jeho předchozí Underdog Knight, ve kterém bojuje se zločinem mladý voják s poškozeným mozkem. Malý velký bojovník na první pohled připomíná čínské válečné pecky z poslední doby - třeba Warlords - spousta akce, spousta vojáků, možná trochu moc zpomalovaček a filtrů, ale dostatečně "umazaní" hrdinové, abyste všechny ty kulisy baštili i s navijákem. Na rozdíl od Jetova dramatu, ale Bojovník zůstává čistokrevnou roadtripovou komedií, ve které se bojuje jen zřídka a vždycky tak nějak "ze srandy". Ne že by se nekrvácelo, ale občas se umírá jen naoko, jak vám Jackie a jeho finta s falešným šípem názorně předvedou. Ústředními postavami jsou Jackieho farmář a mladý generál z druhé strany barikády, kterého už velení odepsalo (a po zjištění, že je živý na tom nehodlá nic měnit). Dobromyslný farmář doufá, že mu úlovek postačí k tomu, aby se mohl vrátit z válečného na rýžové pole, ale po cestě nesourodá dvojice potká vojáky, bandity, medvědy... zkrátka všechno, co si v tomhle specifickém subžánru dovedete představit. S výjimkou samotného závěru, který je typicky asijsky osudový, jede film podle skoro až západních pravidel a navíc představuje Chana ve skvělé formě. Situační komiku zvládá levou zadní, nějaké to tajtrlíkování s mečem nebo bambusem zvládá i na stará kolena a otočky a náročnější akrobacii moudře přenechává jiným. Komika tu zkrátka dostala přednost před akcí, a tak vznikla dobovka, ve které se místo poletování vzduchem řeší nesmyslnost války, důležitost kamarádství a význam životního údělu. Možná trochu ohrané, ale pro průměrného evropského diváka určitě srozumitelnější, než klasická wuxia nebo některé Jackieho šílenosti z devadesátek. Když mimochodem k Malému velkému bojovníkovi přičteme Karate Kid, vypadá to, že nám Jackie definitivně dospěl do stádia učitelů a komických postaviček. Pro někoho to může být konec kariéry, pro jiného začátek nové. Jackie tuhle změnu prorokoval už před nějakými deseti lety. Možná k ní dochází poněkud pozdě, ale rozhodně plodí zajímavé filmy. Jen tak dál... 60%

    • 28.4.2017  17:47
    Ip Man (2008)
    ****

    Donnie sviští po dojo se vztekem v očích, japonskými bajonety v zádech a ambicí trumfnout nejen Fearless s Jetem Li, ale všechny kung-fu životopisy kolem. Bohužel čím náročnější příběh Wilson Yip vypráví, tím víc se mu plete do cesty slabší dramaturgie (linie jsou jen tak vršené na sebe, gagster Fan Siu Wonga i mladší bratr jedné z postav štrádují dějem naprosto neochočeně) a slabší Donnie Yen, jehož kamenná tvář sice funguje v akčních sekvencích, méně pak při samotném hraní (Jet vede na body). Jakkoliv je film ve výsledku dech beroucí (což je méně než dechberoucí, aby bylo jasno), nevyhne se při srovnání člověk pocitu, že na Fearless bylo více peněz, více času a především více opravdových herců - zaporák je nevýrazný, a rozhodně to není jeho jednorozměrností, ta je pochopitelná, slouží k akumulaci hrdinova hněvu. Od dob Fist of Legend se ale charismatičtí japonští generálové hledají těžko. Asi. Ale dost kritiky - heslo "máme holé ruce" v tomhle případě značí jen to nejlepší, protože když to Donnie rozjede v akčním módu, trhá na kusy japonské vojáky i pouhopouhé režimu oddané karatisty-pěšáky. Scéna v japonském dojo posouvá možnosti soudobé choreografie zas o kus dál. Wing Chun v syrovém módu ukazuje neskutečnou brutalitu tohoto umění, a Yen ani Sammo Hung na postu choreografa si neberou žádné servítky (vzpomeňte si na drsné akční scény v Prodigal Son a vynásobte vnitřní krvácení deseti). Yip Man pobíhá po místnosti a šije to do Japonců jako kulomet s tlumičem. Buch-buch-buch... raketové ruce mění lidské interiéry na masokostní moučku a vám je nevolno. Hung čistotu akčních scén trochu kalí svými tradičními drátovačkami, které bychom už dneska v Donnieho filmu nečekali (někdo vyskočí do salta a získá tím dopřednou sílu na dva další kopy), ale tenhle kontrast vlastně není na škodu věci. Neubráním se prohlášení, že jsem od Yipa čekal trochu vyváženější a učesanější film, ale když si uvědomím, do čeho se to vlastně ti kluci pustili, musím přimhouřit oči nad výhradami, zatleskat odvaze a těšit se na druhý díl, který přivede před kameru Sammo Hunga jako konkurenčního mistra a hlavně nám po Yip Manově přesídlení z Číny do Hongkongu naservíruje mladého Bruce Lee. Tenhle trumf byl jedním z hlavních důvodů, proč dvojku točit, tou další jsou obří tržby jedničky. 80%

    • 28.4.2017  16:36

    Obláčky, tradiční čínské odrhovačky, protivně pestré barvičky a Jet Li jako primát poskakující na drátech... už od prvního záběru bylo jasné, že tenhle film to se mnou nebude mít lehké. Nejen že má jeho režisér jen o něco lepší pověst než Tim Story, ale už z trailerů bylo patrné, že nezdařený pokus o naklonování Shiy LaBeoufa, mírně přišlápnutý Michael Angarano, dostane ve filmu víc prostoru, než všichni asijští "fotbalisti"dohromady. A že nám kluci vydatně kopou, i když není míč dohledu. Stojí to za vaší trpělivost? Pokud vám nějaká zbyla, ještě to se mnou pár řádků vydržíte. Forbidden Kingdom je sprostý klon Nekonečného příběhu. Z trailerů se dal vytušit jen klasický putovací komplex a bolestné dospívání, ale Minkoff zřejmě Petersenův trhák uctívá, takže tu máme dotírající mládežníky, co šikanují vše živé, divnou zinkovou trubku, ze které by měl radost každý instalatér nebo sběratel cenných kovů (tak dobře, je to tyč Opičího krále, ale to už nezní tak cool, ne?) a výlet do světa rozsypaného čaje, mýtických záporáků a opilých mistrů. Křečovitá asijský stylizace naštěstí poleví, když se děj přenese do alternativního světa, kde vedle sebe pochodují mnichoidní Jet Li, opilý Jackie Chan a zákeřný Collin Chou. Přehrávají všichni, ale Jackie z toho jako ušišlaný opilec vychází jednoznačně nejlíp, samozřejmě hned po šílené Asiatce s vlasovým porostech barvy sněhu a rozlohy Sazka arény. Herecké výkony a chatrná stylizace postav je ale jen třešničkou na dortu celkové vyumělkovanosti. Je to jako rozdíl mezi čerstvou šlehačkou a xindlem ve spreji. Poznáte to na první líznutí. Všechno je příliš čisté, zářivě natřené a když někdo skočí do vzduchu, většinou poznáte, že ho drží nad podlahou nejen motivace, ale také nějaký ten neviditelný drát. Akční scény se pod Pingovým vedení snaží působit velkolepě a nutno pochválit, že se jim v tom Minkoff nepokouší bránit, ale marná sláva, i ve vypjatých okamžicích to vypadá jako sraz bandy gymnastů, kteří mají hodně trampolín, ale příliš malou tělocvičnu. Zkrátka takový organizovaný chaos, ve kterém se tu a tam někdo trefí. Kolotoč vizuálních efektů, rychlých končetin a velkorysých lokací jistě působí na cílové publikum (teenageři nižší váhové kategorie), které se ztotožňuje s Alešem v říši Divů (Angarano), ale odrostlejší ročníky a především fanoušci asijské akční školy, musejí hodně mhouřit oči. Když je zrovna nepálí kašírování bojových scén, musejí ustát radikálně převyprávěnou legendu o Opičím královi a také fakt, že zrovna Angarano by měl být největší borec na světě, šaškující v rádoby efektních tréninkových kolážích. Do těch ho v duchu "Kung-fu manuálu pro naprosté idioty" (=lidi co nikdy neviděli ŽÁDNÝ akční film) střídavě posílají Jackie a Jet. Právě tahle dvojice měla příběhu udělit základní dynamiku, která by ho akcelerovala i v turistických pasážích, kdy se jde z místa A do místa B. Nebudu popírat, že hlášky padají na úrodnou půdu, ale je trochu smutné, že nejslabší částí výkonů obou superhvězd je jejich vzájemný souboj. Je bolestivé sledovat duel, který by před patnácti lety měl přídomek "ultimátní". Jet přestává stíhat, Jackie střídá kaskadéry jako na běžícím páse (na lichý záběr jeden, na sudý záběr druhý a třetí na záběry mezi tím :) a i laik tuší, že je klamán. Takhle "nastřižené" a okatě zrychlené přece bývají jen bitky ve Walkerovi a nových seagalovkách. No... prostě v amerických filmech. Přirovnání možná vyznívá trochu krutě, ale zbytkové zklamání nelze utišit ani po několika týdnech, které uplynuly od zámořské premiéry. V sólovém skládání protivníků na hromadu si oba borci vedou o poznání lépe, možná i proto, že Yuen woo-Ping věděl tzv. "co s nima". Angaranovy nohy a Jackieho jazyk sice nedokázal zkrotit ani ve spolupráci s Minkoffem, ale komu táhne na patnáct a zrovna začal chodit do kroužku bojových umění (odpusťte mi to obludné zjednodušení), nebo by se chtěl alespoň do těch blažených dob vrátit, ten si vychutná bloumání postav po bambusových pralesech i narážky na počítačové bojovky (naštěstí pouze verbální). Jenže dechberoucí finále definitivně potvrdí, že už to není, co to bývalo a že se srpem fotbalový stadion neposečete. Minkoff na to zkrátka nemá a spíš než o budování vlastního světa se snaží o vyzobání východních sázek na jistotu. Soundtrack sem, mýtickou postavu tam, tomu dáme činky, tomu zase šminky (Collin Chou asi trpěl) a nakonec to všechno řekneme nahlas, aby věděli, že si uvědomujeme, jak to všechno vykrádáme, a nakonec nás pochválili, jak stavíme hongkongským akčním ďáblům pomník. Místo tarantinovských "poct" ovšem snímek vzbuzuje spíš dojem napůl upečeného comebacku. Skoro by se chtělo srovnávat s Indym - dvě stárnoucí akční ikony s teenagerským dopingem (Angarano by ovšem prohrál jak se Shiou, tak i s nerváckým Justinem Longem ze čtvrté Pasti) a přepáleným závěrem, který donutí obracet oči v sloup i ty nejtrpělivější povahy. I v hodnocení se ovšem držíme v Indyho intencích (jak u koho, že?), protože ty prazákladní kvality si Forbidden Kingdom úzkostlivě chrání a brblání ortodoxních fandů rychle zaniká v nadšeném ryku dětí, které přišly do kina za pohádkou o tom, že když najdete pozinkovanou trubku, naučí vás hodní strýčkové kung-fu a vy to pak nandáte všem... zlým lidem. Tohle poselství je těžké napadnout a i když Forbidden Kingdom nikdy nedosáhne žánrové čistoty a nadčasovosti Nekonečného příběhu, na bázi nezávadné morální říkanky funguje bezmála dokonale. Vlastně mě to i při té všeobjímající povrchnosti potěšilo, možná proto, že jsem si hned po závěrečné "šikanoidní" scéně uvědomil o kolik to mohlo být horší. Ale nebudu zapírat, ještě ten večer jsem vyhodil kotvu u Donnieho. Žák se konečně stal mistrem. Doufal jsem, že se toho nedočkám, ale nakonec vyhrává divák, takže nezbývá než zatleskat. V případě Forbidden Kingdom ovšem opravdu spíš ze soucitu. 60%

    • 28.4.2017  17:23

    Křižovatka smrti 3 sice hned v první scéně nabídne pár odkazů na první díl (čínský velvyslanec je zpátky a jeho dcera vyrostla, tak trochu jako Lucy McClaneová), ale když je klíčová osoba postřelena (můžete hádat o koho se jedná, nápověda v předchozí závorce ;) a inspektor Lee honí přes celý New York maskovaného ninju, aby během honičky náhodou narazil na pochůzkáře Cartera - ano, i tohle město je občas malé - scvrknou se Chanovy schopnosti na pár přeskočených laviček a proběhnutí skrz dálnici v plném provozu. Těžká nuda, kterou nevytáhne nad průměr ani identita uprchlíka - je to Leeův bratr, s tváří Hiroyukiho Sanady, kterému Ratner seškrtal výdaje na make-up, takže vypadá zhruba o deset let starší než v Boyleově Sunshine. Ale počkat... Leeův bratr? Kdo psal sakra scénář? Aha, Jeff Nathanson - autor druhého dílu a také scénáře k Nebezpečné rychlosti 2. Za třetí Křižovatku dostal tučný šek, ale jeho zápletka jako by se zasekla v éře blaxploitation. Asiat a Afroameričan jedou do Paříže, kde se má vyskytovat seznam třinácti šéfů čínské mafie. Na letišti potkají sadistického šéfa místní policie (Roman Polanski s rukavicemi připravenými k anální sondě!), zakomplexovaného taxikáře žijícího s vlastní matkou a se skrytou touhou stát se akčním hrdinou, a samozřejmě Leeova bratra, který je tím klíčovým záporákem a rozhodne se vše skoncovat přímo na vrcholu Eiffelovky. Jak originální! Promíchejte to s tuctem tuctových postaviček a nebetyčně hloupou epizodkou ve škole bojových umění, kterou jste v podstatě viděli už v traileru - scéna s přerostlým Asiatem a zřejmě nejpovedenějším, byť takřka nepřeložitelným vtipem (Me/Mi a You/Yu), a máte guláš do kterého se nikomu nechce. A Brettu Ratnerovi už vůbec. Třetí X-Meni na něj zřejmě byli takovým výkonem, že ho štáb hned po poslední klapce musel připojit na kapačky a milý Brett odrežíroval Křižovatku vleže. A nebo spíš byl permanentně pod vlivem. Už z dokumentů ke druhému dílu je vidět, že se všichni na place děsně bavili a dopisovali scény takříkajíc pět minut před prvním záběrem. V tomhle případě se muselo dít něco mnohem horšího, protože takhle hloupé ztvárnění čínské mafie nepamatuju ani z parodií od Wong Jinga. A to bylo většinou dost silné kafe. Chan ani Sanada si toho ale zřejmě nevšímali. Oba začínali svou kariéru někde na sklonku 70. let a tak jim o třicet let později už činí potíže před kamerou provádět náročné akční scény. U Jackieho dostoupila artritida a příliš překotné tempo natáčení do té míry, že ve filmu je jediná akční scéna a to prosím až v samotném finále. Do té doby se dočkáte tak maximálně dvacetivteřinových "cintků", které jsou většinou o tom, že Lee někam utíká nebo něčemu uhýbá. V závěru jde také spíš o balancování na ochozech nejslavnější pařížské dominanty a mám trochu podezření, že Tucker toho v té scéně nakopal víc než Chan. A to je velmi smutné. Odfláknutý konec Sanady pak už raději nepitvám, protože by mi zbrunátněla tvář a to se pak hrozně špatně vrací do původního stavu. A za to tenhle film nestojí. Nestojí vlastně vůbec za nic, pokud tedy nechcete vidět definitivní ztrapnění jedné z akčních legend. Je jasné, že většinu trestných bodů můžeme přičíst na vrub scénáře a potažmo režiséra, protože Ratner film režíruje s ochotou a talentem Zdeňka Trošky, ale sledovat bezcílné potácení chlápka, co ještě před deseti (no spíš patnácti) ohromoval svět tím, že dělá všechny kaskadérské kousky sám a vlastně ještě před pěti lety s vypětím všech sil natočil báječné Rytíře ze Šanghaje, to je černý den pro všechny fanoušky dobrých akčních scén. Měls odejít, dokud byl čas, Jackie. Teď máš ostudu jako Brno a jestli si jí ještě prohloubíš v týmu s Jetem, tak tě publikum umlátí rajčatama. Ironie nabývá extrémních rozměrů ve chvíli, kdy se podíváme jen o kousek dál a musíme pochválit Chrise Tuckera, jehož nabroušený jazyk a krkolomné improvizace nezestárly ani o vteřinu. Ten chlápek táhne film dopředu a budí dojem, že by vás pobavil i během videokurzu paličkování. Jeho fóry se sice nemají o co opřít, ale to jim na kvalitě neubírá. A Jackie jen stojí opodál a čeká, až bude moct nahrát na další smeč nebo do něčeho kopnout. Smutné, smutné... vždyť ho přehrává i Yvan Attal jako ten vykulený taxikář. Jak napsal kolega Fuka, jediným pozitivem je stále stejně dobrá hudba Lalo Schifrina. Já přidám ještě jednu hvězdičku za Tuckera a dodám, že pro mnohé bude Křižovatka smrti 3 příjemná i v tom, že si definitivně potvrdí jaký je Brett Ratner loser. A že čeští distibutoři by měli některé názvy skutečně ponechat v originále. Na viděnou v kině, ale rozhodně na jiném filmu! 30%

    • 21.4.2017  02:52

    Před sebou mám prázdný papír a v hlavě mi vibruje tisíc myšlenek. Jak tuhle recenzi napsat a přitom vzkázat tomu chlapíkovi v kimonu všechno, co bych chtěl. Jak na nic nezapomenout, když ho možná vidím naposledy v podobné žánrovce? Fearless je snadný na pochopení, ale o to hůř se o něm píše bez zbytečného sentimentu. Mám nakoukanou celou Jetovu filmografii a hongkongské akční škole jsem věnoval pěkných pár let svého života. Fearless může být návratem, tečkou, ale i novým odstavcem tohoto specifického subžánru čínské kinematografie. Společnou rukou ho napsali zástupci tří generací - režijně "mladý" Ronny Yu, ve správný čas dozrálý Jet Li a veterán Yuen Woo-Ping, který se úcty za svoje zásluhy dočkal opravdu až na stará kolena (ale znáte to, lepší pozdě než nikdy). Fearless je příběhem mistra Hua Yian Jia (existuje víc přepisů toho jména), který žil v letech 1869 až 1910 a dokázal pozvednout čínskou národní hrdost do nečekaných výšin v dobách nejhorších, když ji začali oblézat Japonci a dokonce i západní národy, snažící se do čínských srdcí zasít nejen víru v Krista, ale i v hodnoty kapitalismu. Těmto nešvarům se však Fearless věnuje jen okrajově, v jádru se jedná o příběh jednoho člověka, jeho vývoj od nezkušeného mladíka po moudrého mistra. Žebříček životních hodnot je to, o co ve filmu kráčí. Hua si zpočátku myslí, že čest jeho rodiny se dá vybojovat v ringu, ale nakonec ho tvrdá životní lekce přesvědčí o tom, že ty pravé hodnoty leží úplně jinde. Fearless není klasická bezmozková akce, v rukou Ronnyho Yua se pozvolna odhaluje tklivé drama, ve kterém Jet Li vystřídá řadu hereckých poloh. Mnozí sice budou opět kritizovat povrchní herecké výkony a elementárnost celého snímku, ale o tom je celá čínská kinematografie, včetně oslavovaných wuxia filmů. Jednoduchost a čistota emocí je pro tyto filmy příznačná a tak se nelze divit, že Hua ve filmu projede po klasické smyčce osudu, kterou jsme už tolikrát viděli v jiných, žánrově příbuzných filmech. Hrdina se zkrátka musí zrodit z křivdy nebo tragédie, velké činy jsou podmíněny velkými oběťmi. Jakmile překonáte tahle klišé a najdete správnou cestu skrze flashbackovou strukturu filmu (Ronny Yu se do toho pustil s vervou, snad aby trochu zakryl elementární poselství, které film nabízí), objevíte nejedno překvapení. Zvlášť fanoušci Fist of Legend si přijdou na své i co se děje týče, protože Fearless působí nejen jako učebnicový příklad prequelu, ale i jako komentář, naznačující, že tehdejší verze s Chen Zhenem, ve které jde prvoplánově o krvavou pomstu, není vždycky tím nejideálnějším řešením. Jako by se mistr Hua omlouval za chování svého žáka, který rozpoutal ve Fist of Fury / Fist of Legend skutečné peklo na zemi. Katarze snímku tak do puntíku naplňuje Jetovo prohlášení o tom, že tenhle film by měl být poselstvím pro mladou čínskou generaci. Vás to zcela jistě nebude rušit, protože se jedná o poselství univerzální, ale přiznejme si to na rovinu, bez pádných argumentů a ostrých akčních scén by to bylo jako číst Svitky od Mrtvého moře... i vy na to čekáte už čtyři odstavce, takže... jaký je mistr Hua jako bojovník? Nejlepší z nejlepších. Nebudu teď vykřikovat, že Fearless má nejlepší kung-fu scény všech dob (mluvím o kung-fu, takže mi s Tonym vlezte na záda, nikdo ho nepomlouvá ;), ale na vítěze uplynulé dekády ho klidně pasuji. V úvodu vás Ronny Yu namlsá záběrem jako z Once upon a Time in China a v rychlém sledu (možná až příliš rychlém) následuje sestřih z onoho osudného turnaje v roce 1910, na kterém si to Hua rozdal s nejlepšími bojovníky celého světa. Jet Li je opět ve skvělé formě a Ronny Yu mu to kazí snad jen občasnými zrychlovačko-zpomalovačkami, které jasně odkazují k nedávnému datu výroby. O tom že už to není jako za starých časů vás také přesvědčí občas nepřesné dráty (příliš rychlé reakce na údery, nebo "trhnutá" letová fáze), ale to jsou jen drobná smítka na Pingově veledíle. Krom Jeta excelují i všichni ostatní bojovníci - Nathan Jones je tu opět za torpédoborce, kterého musí porazit malý Číňan, ale rozhodně předvede, že se umí hýbat. Svojí porci akční slávy si užije i Collin Chou (Ngai Sing), který ve flashbackových scénách ztvárnil Huova otce. Zdaleka nejlepší scénou filmu a momentem, ve kterém se celý snímek láme, je ultimátní souboj v restauraci, kde se Hua postaví tváří v tvář poslednímu neporaženému mistrovi ve městě. Emoce a atmosféra téhle sekvence vás vezmou o patnáct let zpátky, kdy byla hongkongská kinematografie na vrcholu svých schopností a dokázala fascinovat svět. Je příjemné, že všechno se dá, byť na krátký okamžik, přivolat zpět... už kvůli těm pěti minutám se vyplatí na Fearless zajít a připomenout si, jak opojné to tehdy bylo. Samozřejmě nechci celý snímek redukovat na pár okamžiků extáze, ale nemůžeme si nalhávat, že snímek je bez chyb. Jsem docela zvědavý na avízovanou 150 minutovou verzi, ale obávám se, že by Ronny Yu musel kouzlit, aby jí dokázal vdechnout rozumné tempo. Už při Huově dobrovolném exilu, někdy ve dvou třetinách stopáže, se film dostává do stavu, který si nebezpečně zahrává s divákovou trpělivostí. A nejde o to, že by se v tu chvíli na plátně nebojovalo, ono se tam v podstatě neděje nic a divák musí počkat, až se hrdina psychicky zocelí prací na rýžovém políčku. Trochu laciného popotahování však lze bohorovně prominout, protože snímek nakonec nabízí důvod k zamyšlení i náročnějším divákům, kteří obyčejně jakkoliv vypiplané akční scény přehlížejí se zoufalým odfrknutím a čekají na sebemenší záminku, jak podobnému filmu srazit vaz. Fearless sice není Tygr a Drak, ale rozhodně není hloupý a snaží se. Osmička v tomhle případě může znamenat, tváří v tvář velkému hypeu, mírné zklamání, ale nenechte se zmást řečí čísel a rozhodněte se podle toho, jak na vás působí text. Osobně si Fearless zařadím do poličky hned vedle Fist of Legend a až budu mít zas jednou chuť na nějakou pecku s čínským lidovým hrdinou, budu přesně vědět, kam sáhnout. U Jeta je výběr hodně široký - Wong Fei-Hung, Fong Sai-Yuk, Chen Zhen, Hung Hei-Kwun... Hua Yuan Yia se mezi nimi rozhodně neztratí. 80%

    • 20.4.2017  18:15

    Předem téhle recenze prozradím, že stále ještě patřím k té malé (pomalu odumírající) skupince exotů, kterým se líbil Tokyo Raiders. Na nespoutaných kamerových eskapádách a divokém samba rytmu, který provázel akční scény zkrátka bylo něco magického, co částečně zachraňovalo všeprostupující stupiditu filmu, i mírnou prkennost jeho akčních hrdinů. Nepřímé pokračování, odehrávající se z drtivé většiny v korejském Soulu, bohužel jede ve stejných kolejích a Jingle Ma už nemá čím překvapit (snad jen tím, jak okatě lze vykrást hudbu z Kill Bill, čeští Snowboarďáci se mají co učit ;). Po Silverhawku bylo jasné, že pro režisérskou sesličku se nenarodil, ale Seoul Raiders prostě dostat musel... za zásluhy. ;) A ze začátku by chtěl natěšený divák snad i věřit, že to bude fungovat. Tony Leung opět vzbuzuje dojem, že pokud má Asie svého Bonda, je jím právě on - jeden lišácký úsměv zvládne vymazat tři nepodařené otočky. Bohužel po úvodním špiónském mecheche s Shu Qi, se všechno podezřele zvrhne. Tony potká Richieho Rena (který vypadá čím dál tím víc jako klon Yuena Biaoa... jeho schopnosti bohužel nepodědil ;), který mu ukradne elektronické pláty, ze kterých se tisknou bankovky a pak se navzájem pronásledují skrz Koreu, aby nakonec zjistili... mno to vám nepovím, ale je to opravdu hodně hloupé, stejně jako scenáristické pokusy o smysluplné zdůvodnění honiček. Tony se postaví před auto, ve kterém sedí Richie, řekne mu, že nemá kam utéct a..? Richie prostě s tím autem ujede. V tu chvíli byste věřili, že Tony má stejně nízkou inteligenci jako jeho tři pomocnice (zřejmě ty z Tokyo Raiders, nicméně je hrají jiné herečky). Ty se objeví jenom v několika scénách, mají prakticky nulovou funkci a doměnka o "hloupých husičkách" je tu zcela na místě. No možná je to proto, aby vynikla emancipovaná a zručná Shu Qi, ta však krom několika úsměvů a kopů nemá divákům co nabídnout (jak smutné) a tak všechno opět zůstává na chlapech. Jenže ani tady není moc o čem mluvit. Dokázal bych uznat, že Seoul Raiders jsou komedie, kdybych se u nich alespoň jednou zasmál (Tony Leung má charisma na rozdávání, ale pokud odříkává nesmyslné dialogy, pranic mu to nepomůže), odklepnul bych je jako akční film, kdyby tu byla alespoň jedna solidní akční scéna. Dočkáte se jen různých strkanic, jedněch psychedelických orgií s talíři a souboje ve skladišti, kde alespoň Richie Ren (nebo jeho doubl) zachrání situaci několika průměrnými kopy. Nezřídka jsem si postesknul nad tím, že Jingle Ma sice hýří nápady a fotogenickými záběry, ale nemá choreografa, ani herce, kteří by dali akčním scénám patřičnou hloubku, drajv... pojmenujte si to jak chcete, ale tady to prostě nenajdete. Především u souboje v bazénu se člověk až zalyká, kam až pověstná hongkongská akční škola došla. Dva solidní herci se tu plácají jako pětiletí haranti na koupališti. Ušetřete mě. U Tokyo Raiders jsem se upřímně bavil, možná i díky (tohle se mi zrovna nechce přiznávat) díky Ekinu Chengovi, který uměl vždycky někoho kopnout a při "chanovské" choreografii se cítil jako ryba ve vodě. Richie Ren je bohužel slabá náhrada a stejně tak nefunguje načrtnutý svět tajných agentů a podrazů na každém rohu. Jingle Ma by nepoznal napětí a atmosféru, ani kdybyste ho s nimi mlátili přes hlavu. Místo rozumného děje nás dokolečka bombarduje přestylizovanými záběry bez emocí a po třiceti minutách to začne být nesnesitelné, k čemuž notnou mírou příspívají ony barbíny ve vedlejších rolích. Shu Qi mi až tak nevadí, ale ty tři další... jaký je proboha jejich úděl? To už hongkongská kinematografie opravdu degradovala do pozice kolovrátku hezkých, ale naprosto nesmyslných obrázků? Nebo by jen Jingle Ma potřeboval poslat na odvykací kůru do Mariánských lázní? K "dokonalosti" Twins Effectů sice tomuhle dílu ještě něco chybí, ale ve filmografii Tonyho Leunga se tenhle komerční odpad příliš vyjímat nebude. 40%

    • 20.4.2017  15:52
    Kurýr 2 (2005)
    ***

    Před třemi roky se proháněl po Francii ve fajnovém BMW a vozil v kufru vřískající (leč pohledné) čínské děvy a likvidoval překupníky. Žil sám, měl svoje pravidla a přišel na chuť francouzské kuchyni. Jenže teď popojíždí po Miami v novém Audi, vozí do školy synátora staré známé a jeho první pravidlo: Nikdy se nezaplést, vzalo za své. Malý Jack je totiž zvídavý a Frankův otcovský instinkt pracuje při servírování hádanek na plné obrátky. Ještě, že už bude končit a vymění roztomilého klučinu za mlčící balíky a kufry. Všechno bude jako dřív... Vidina staronové budoucnosti je však Lucem Bessonem rozšlapána na tisíc malých kousků, jeden italský pošuk se totiž rozhodl zlikvidovat osazenstvo vědeckého kongresu a hodlá to učinit pomocí ďábelsky složitého plánu a vražedného viru. Frank v tom zase lítá - jeho auto překračuje rychlostní limity, do cesty se mu pletou anorektické blondýny se zbraněmi, které jsou větší než předloktí Arnolda Schwarzeneggera a vzduchem létají pěsti, kopy a injekce s fosforeskující hmotou. Miami dvakrát přežilo Mizery, přežije ale Luca Bessona, kterému se scenáristické poučky už definitivně vykouřily z hlavy a chce nás zavlažovat už jen a jen celovečerními videoklipy? Frank Martin je zpátky a s ním i celá parta schovaná za francouzskou vypalovačkou z roku 2002, která přišla jak blesk z čistého nebe. Kdo by si tehdy pomyslel, že Jason Statham dokáže řezat protivníky i zatáčky v euroasijském stylu, s lehkostí a žánrovou čistotou, na jakou už se v Hollywoodu zapomnělo. Nehodlám Kurýra vynášet do nebes, ale sednul mi tehdy jako máloco a tak jsem se těšil na druhý díl a když na něj konečně přišla řada, zapálil jsem svíčky, zatloukl okenice a... zažil velké zklamání. Kurýr 2 je totiž i před nadupané trailery a "důkazy místo slibů" úplně jiný, než jeho starší bratříček. Pokud bychom to měli k něčemu přirovnat - jednička byla francouzským áčkem, dvojka je americkým béčkem, bohužel se vším, co k tomu patří. Máme sice k dispozici vyšší rozpočet a Frank je pořád stejně "macho", jenže tentokrát krom jednoho malého kloučka zachraňuje rovnou půlku Ameriky, musí bojovat s ujetými blondýnami (aneb pro efekt uděláme cokoliv) a nevýraznými záporáky s výrazným přízvukem, kteří mu nesahají ani po kotníky, zvlášť ve chvíli, kdy přijdou o střelné zbraně. Luc Besson nás v tom zkrátka zas jednou koupe a namáčí nám nos do louže plné slepých uliček a... měl bych říct něco o klišé, ale tenhle film je tak hloupý, až to tříská dveřmi. A to říkám jako člověk, který naivní zápletku prvního dílu přivítal, protože tak zbylo víc místa pro akční scény. I dvojka jich nabízí dost, ale jisté nenucenosti prvního dílu nedosahuje ani omylem, přičemž většinou akčních vrcholů filmu jsme viděli už v traileru a klipech. Nebýt melounového duelu s obrovským dredatým hajzlem a malé exhibice s tyčí (tam už bohužel Jasonovy schopnosti slábnou), zřejmě bych Coreymu nevyseknul poklonu, ale upřímně... zaslouží si ji za brilantní exhibici s požární hadicí (není to jen wushu variace jako ve většině "jetovek"), která je hongkongštější, než cokoliv, co od doby prvního Transportera vzniklo. A ve většině fightů jsou malé odkazy na akční scény jedničky. Nádhera, nicméně zkalená ne tak přehledným střihem a příliš zrychlenou realizací - Corey musel scény vymyslet a natočit ve vražedném tempu a to se obávám podepsalo na kvalitě technik i nápadů. Některé díry naštěstí zakryje hudba (někdy až příliš výrazná, Leterrier si dokonce do jedné scény vypůjčil vypalovačku z traileru na Sin City) a raketový střih a pokud přistoupíte na to, že v Kurýrovi 2 přestávají platit veškerá pravidla a hlavní hrdina dokáže i sebešílenější věci praktikovat bez mrknutí oka, s dokonale comicsovou nadsázkou (dvojka v tomhle ohledu HODNĚ přitlačila na pilu) zřejmě se dobře pobavíte a doporučíte snímek kamarádům. Nerad bych na milého Franka nějak zanevřel, rád ho uvidím v dalším díle, ale marná sláva, laťku nastavenou prvním dílem prostě tentokrát podskočil a sequelitida mu svázala ruce - od humoru přes akci až po obsazení. Evidentní rozdíl mezi Kurýrem číslo jedna a dvě je důkazem toho, že natočit efektní akční film dá sakra práci a ne vždycky se to povede dotáhnout do detailů. Leterrier znovu dokázal, že audiovizuálně se vyrovná zámořské produkci, Statham si svůj honorář bezpochyby zasloužil, ale tristní nedostatek scenáristické sebereflexe a zpackané finále mě nutí k tomu, abych odsoudil Kurýra 2 do hlubin průměru. 50%

    • 21.4.2017  14:48
    Mýtus (2005)
    **

    The Myth je neuvěřitelně ambiciózním projektem (musím to říct předem - Jackie se evidentně od Medallionu nepoučil), nejen technicky (spousty historických flashbacků a digitálních triků), ale i dějově. Stanley Tong se rozhodl po letech bezduchých akčních fláků natočit romantickou akčně-dobrodružnou story, ve které nezbylo moc místa pro charakteristický chanovský humor (v podstatě se ve stopovém množství vyskytuje jen v akčních scénách), zato se tu až příliš plýtvá flashbacky a samoúčelnými triky. Prvních deset minut, pokud z hlavy vypudíte onu exkurze do starých časů, ve kterých má Jackie na hlavě něco jako záchod (říkají tomu generálská helma) a jeho obličej vykazuje silný útok postprodukce (Digitální vyhlazování vrásek? Vždyť místy vypadá jako figurína!), by se dalo označit za jakýsi splacený dluh všem trpělivým fanouškům, kteří doufali v Operation Condor 3. Vystřízlivění ale skutečně trvá jenom chvilku, protože pak vám dají tvůrci základní lekci v aritmetickém dělení. Tenhle film totiž chtě nechtě musíte dělit na výborné, průměrné a špatné scény. Tong nedokáže plynule přecházet z flashbacků do současnosti a naopak, je přímo bolestně vidět, že zatímco v současnosti je jako ryba ve vodě (a platí to i o kvalitě akčních scén), výprava do historie mu dělá neuvěřitelné problémy, stejně jako Chanovi, který se musí tvářit jako zamilovaný trubec. Sami jsme viděli, že romantika bez humoru v jeho případě prostě nefunguje. Proč se pokoušet o druhého Agenta z Hong Kongu, Jackie? Proč? A dělit musíme dál, protože ani o akčních scénách se nedá hovořit jako o nějaké hmatatelné jistotě. Zdaleka nejlíp z filmu vychází indický úsek. Nejen že tu Jack potká půvabnou indickou mladici (Mallika Sherawat), ale v akčních scénách stihne nejdřív vykrást americkou Mumii a pak předvede scénu na běžícím pásu, který je natřen lepidlem (kdo tohle schválil pro provoz, to opravdu nevím). Vynikajících pět minut, které odkazují na staré dobré časy. Bohužel také jediných pět minut, které si zaslouží vaší/naší/mojí ctěnou pozornost. Zbytek je divoká křeč, protkaná snahou o vizuální ekvilibristiku. Občas se to daří, bohužel v jiných filmech se to daří stejně a navíc smysluplně. Tong zkrátka nebyl tím pravým dostihovým koněm, zvlášť pokud se chtěl Jackie etablovat jako seriózní herec. Všechnu snahu o vážně míněnou romantiku totiž stejně v závěru spláchnou nechutné digitální triky (Medallion hadr) a víc-než-divný souboj s jakýmsi přestárlým Pakua maníkem. Přesto jsou akční scény jediným záchytným bodem pro ostřílené Jackieho fandy. Jen skrze ně občas probleskne jeho stará forma (nyní však mohutně dopovaná dráty a různými "zlepšováky", ale to mi vadí snad ze všeho nejméně), tolik potřebný humor, bez kterého Chan jede jen na tři válce a především kreativita. Všechno kolem je jenom honbou za jakýmsi neviditelným cílem, samoúčelnými vizuálními perličkami (které ale stejně díky nízkým rozpočtům nedosahují údernosti hollywoodských bratříčků) a vlastní verzí rozmáchlých wuxia příběhů. Je mi z toho hodně smutno, protože si myslím, že Jackie nepotřebuje sama sebe vymezovat vůči veškeré asijské konkurenci, pokud to má znamenat nejistý krok do neznámých vod. Je víc než jasné, že staré dobré časy jsou ta tam, ale proč si kazit pověst tímhle? New Police Story mohla být pěkná tečka, Jackie. Teď musíš natočit ještě alespoň jeden slušný akčňák, abys nešel do důchodu s ostudou. Myslel jsem si, že Medallion je chvilkovou krizí středního věku, ale tohle zjevně bude rozvinutější "choroba". Bohužel. 40%

    • 20.4.2017  15:50
    Ong-Bak 2 (2005)
    ***

    Tak a je to tady, dámy a pánové. Připravte mávátka, svíčky a kadidla... Tony Jaa se vrací na scénu! Tom Yum Goong předvedl takřka neuvěřitelný kousek všem, kteří hlásali, že pirátství se nedá zastavit. Stačilo vydat pár extrémně přísných zákazů, zapojit do všeho thajskou policii a výsledek je všem známý. Narozdíl od Ong-Baku, kterého už den po premiéře sjížděli i ve finských saunách, se Tom Yum Goong takřka nedostal na pirátskou scénu a to jistě producentům obstará vyšší zisky při prodeji VCD/DVD, které právě vychází. Pro nás, fanoušky co rádi zhltnou jakoukoliv ukázku to sice znamená mírné otupění, protože už jsme byli vystaveni "tomu nejlepšímu z filmu" při sledování Making Of (to vyšlo na VCD pár týdnů předem) a navíc si nikdo nemohl nevšimnout haldy negativních recenzí, ale... jak tady stojím, tak vám říkám, že Tony je zase starej dobrej štípač, že ve filmu je spousta záběrů, které v Making Of neuvidíte a že jestli potřebujete řádnou dávku akčního adrenalinu, měli byste na Tom Yum Goong jít. Nezní to tak revolučně, jako v případě Ong-Baku, co? Něco takového však od Tom Yum Goong čekali snad jen nejzarytější optimisté. Těžko vyrobíte zázrak na počkání, zvlášť když v podstatě točíte sequel k filmu, který je průhledný jak karlovarský křišťál. Tom Yum Goong bohužel těžce ztrácí na svého předchůdce především v dějové struktuře, což zní možná nepředstavitelně, ale pokusím se to na následujících řádcích osvětlit. Hlavním hrdinou filmu je Kham (Tony Jaa), prostý vesničan, který má rád slony a svého strýčka. Jednoho dne se vydají do města a strýček si nechá slona prohlédnout u místního odborníka. Tady narazí na pašeráky, kteří velkého starého slona unesou i s Khamovým oblíbeným slůnětem. Tony na oplátku vyhladí vilu jednoho z pašeráků a vydá se za jeho bratrem do Austrálie, protože tak nějak tuší, že s tím bude mít něco společného. Tady najde exotickou restauraci Tom Yum Goong, kde se vaří speciality výhradně z ohrožených živočíchů. Mezitím na něj nabíhají desítky, možná stovky gangsterů, mnozí zcela bez jakékoliv motivace, a čas od času jeden ze záporáků přijde a naprosto nesmyslně někoho zastřelí. Po dějové stránce je film opravdovým peklem. Nikdo tu nehodlá obhajovat Ong-Bak, ale jeho děj, jakkoliv prostý, dával smysl a byl klasickým "ukradli jste sošku, tak tady máte přesdržku". Hrdina někam došel, pokecal a byl z toho boj. První dvě pasáže z téhle trojčlenky Tom Yum Goong vynechává, mnohdy do takových extrémů, že hrdina se někde zčistajasna objeví a aniž by kdokoliv cokoliv řekl, začnou se všichni řezat do krve. Nikde není vysvětleno, jak se Kham dostal do Sydney, záporáci se v akčních scénách doslova respawnují jako ve videohrách (tj. objevují se zničehonic na místech, kde nemají co dělat ;). Děj nedává smysl ani v rámci deseti minut, běžně se stane, že spolu postavy mluví (v případě Thajců, co ve filmu mluví anglicky - třeba Mum Jokmoka - je to uši rvoucí zážitek) a najednou střih uprostřed rozhovoru a přibíhají do hořícího kostela, kde už stojí narovnaní bitkaři a jede se. I Uwe Boll by se místy divil, jak se dá v ději driblovat z místa na místo. Zlí jazykové tvrdí, že ve filmu chybí přes hodinu děje a opravdu by to tak odpovídalo. Prachya Pinkaew se prostě zbláznil a krom zápletky o slonech tu máme korupci na nejvyšších policejních postech a věřím, že i v té vystřižené hodině by se našly zajímavé věci, možná jí jednou uvidíme v nějakém Director´s Cutu, obávám se však, že filmu spíš uškodí. Jedním z jeho největších nedostatků je totiž rozvrstvení akčních scén. Zatímco Ong-Bak vás nikdy nenechal vydechnout, v Tom Yum Goong jsou dlouhé pasáže, které spoléhají čistě na dějové mechanismy. A to je moc špatně, protože jakkoliv Tony umí zahrát zdravě naštvaného vesničana, anglicky žvatlající thajský kompars a nevěrohodně pomrkávající fighteři jsou receptem na katastrofu, zvlášť když střihač řádí jako černá ruka. Výsledek je jediný možný - Tom Yum Goong stojí za vidění jen kvůli akčním scénám. Mnozí tohle řeknou i o Ong-Baku, jenže zatímco ten se dal přežít, u neakčních pasáží v Tom Yum Goong se budete chytat za hlavu (v tom lepším případě, slabším povahám už zbude jen to utrpení ;) a vzpomenete si na Petera Hyamse. Bohužel, TYG je dějově "jen" hloupý a omezený, nikoliv zábavný, takže si možná předem zjistěte, kde se nacházejí akční scény, abyste v přestávkách mohli zajít na záchod nebo na kafe. :) Jakkoliv to zní krutě, taková je realita a TYG jako film je vskutku takřka nekoukatelný (napodruhé si ho vcelku dá jen největší blázen). Jenže teď konečně přicházíme k té šlehačce na dortu. Pokud si někde Pinkaew vzpomněl na kamerovou eleganci a filtry, pokud někde prosvítá thajská filmová revoluce a pokud někde nepochybujete ani na okamžik, proč jste si koupili vstupenku, jsou to právě akční scény. Ačkoliv bych netvrdil, že jsou lepší než v Ong-Baku, jsou rozhodně špičkové a pokud mluvíme o hmatatelnosti a kaskadérských kouscích, nemají v současnosti žádnou konkurenci. Tentokrát je mnohem lépe vidět, že kvalita samotné akce nestojí pouze na Tonym, ale také na těch, kteří rány přijímají. Kaskadéři tu odvedli neuvěřitelný kus práce a tak se dočkáte famózní sekvence lámaček, při které "zařve" na dvacet lidí (kdo měl rád Seagalovo Aikido, tomu snad ukane i slza), pětiminutového nepřerušeného záběru, ve kterém Tony vykosí čtyři patra plná gangsterů a na který navazuje další vynikající akční scéna (ve které jakž takž funguje i dramatický podtext) a pak několika dalších bitek, ve kterých prostě nevíte, kam dřív koukat. Po Ong-Baku už sice některé chvaty nepůsobí tak grandiózně (tempo je tu vyšší a i protivníků přibylo, takže nesmíme Pinkaewovi vyčítat, že si techniky tak nevychutnává), ale Tony zkrátka září ostošest a alespoň na těch pár minut dává zapomenout na strasti, které zakusíte v jiných částech filmu. Finální souboje s pokročilejšími soupeři (přesně v duchu videoher) jsou sice trochu zklamáním, ale to jen proto, že očekávání do nich vkládáná byla maximální. Lateef Crowder (nejhustější capoeirista na Východním pobřeží ;) se zranil během natáčení a ani jeho záskok Jon Foo (Wushu) si příliš neužije. Všechnu smetanu jako by slíznul Nathan Jones (objeví se i v Jetově novém projektu Fearless), který od dob, kdy ho Brad Pitt penetroval mečem v úvodu Troje, znatelně povýšil a mlátí ty největší akční hvězdy. Inu, když máte dva metry deset, metráky svalů a životopis s razítkem WWF, máte o práci postaráno. Potíž je pouze v tom, že Nathan není moc na techniky, takže funguje spíš jako obrovský medvěd, který s Tonym hází sem a tam, aby se nakonec s podobně vzrostlými (ale bezejmennými) kolegy nechal umlátit, když to scenárista uzná za vhodné. Ale proč vlastně ne, kouká se na to fajn a díky těmhle "nedostatkům" konečně získají zasloužený obdiv především kaskadéři z Tonyho týmu, kteří trpí v oněch scénách "všichni proti jednomu", u nichž předem víte, že ten jeden je Tony a určitě bude i jediným, kdo odejde ze scény bez nějaké té zlomeniny. Hlavní hrdina si až na jedno zaváhání (á la Ong-Bak) počíná sebevědomě a nikdo se ho nestihne ani dotknout. Když na tohle přistoupíte, můžete si akční scény vychutnat do poslední kapky. Je to totiž to jediné, co si z filmu odnesete a co si možná budete pouštět neustále dokolečka. Jestli čekáte na potvrzení toho, že Tony Jaa je akční bůh, dostanete ho. Zároveň se však musíme vážně zamyslet nad tím, kam jeho kariéra směřuje. Pokud bude dál natáčet s Pinkaewem, nepomůže mu ani trojité salto se čtyřmi vruty, protože výjimečné akční scény nejsou zárukou výjimečného filmu a Tom Yum Goong je toho věru smutnou ukázkou. Tentokrát to Pinkaewovi ještě pár recenzentů prominulo a schovali se za alibistické "o děj tu přeci nejde". Já se k nim nepřidám a ono průměrné hodnocení ostře podmíním faktem, že musíte být hrozní šílenci do Tonyho, abyste tenhle film vydrželi až do konce (podobně jako musíte být fandové do akčních scén, abyste vydrželi do konce Born to Fight). Ale potřetí... potřetí už by mohli tvrdě narazit všichni. Budiž to Tonymu i Pinkaewovi důrazným varováním, pevně doufám, že oba čas od času čtou recenze a nenechávají se unášet finančními úspěchy. Jinak totiž tahle supernova velmi rychle vyhoří a nám zbudou jen vzpomínky. p.s. Tony na letišti vrazí do člověka, který vypadá (trochu) jako Jackie Chan. Je to hezký vtípek, ale přeci jenom... nemohli jste sehnat originál? Myslím, že Jackie by se ukecat nechal. :) 50%

    • 20.4.2017  21:44
    Tou wen zi D (2005)
    ***

    Na tenhle film jsem byl zvědavý, i když vím o jeho japonské comicsové předloze jen pár detailů (a viděl jsem asi minutovou ukázku z anime verze)... už samotný fakt, že se hongkongští filmaři pouští do variace na Rychle a zběsile, vycházející z mangy, která vznikla v době, kdy Vin Diesel teprve tahal kačera, neříkejte, že vás to ani trochu nebere. Režírovat měl od začátku Tsui Hark, což není poslední dobou zrovna pozvánka do první řady, ale nakonec se kvůli tvůrčím neshodám (výmluva stará jako samo režisérské řemeslo) vydal dopatlat Seven Swords a tenhle projekt spadnul do klína Andrewu Lauovi (Infernal Affairs). Ten osázel hlavní role výkvětem popové scény (pár hrstí canto-popu bohužel doputovalo i do soundtracku... hongkongská disco verze Aliho moudra "Fly like a butterfly, sting like a bee" už zřejmě stihla v Asii zkultovnět ;), slíbil, že se bude držet předlohy a logicky si tak předem zadělal na královské tržby, což se do puntíku potvrdilo. Ale nebudeme přece začínat od konce. Pojďme se hezky vrátit na startovní rošt. Hlavním hrdinou snímku je Takumi Fujiwara, který ve dne pracuje na benzínce, večer rozváží tofu a v noci tahá svého opilého otce do postele. S obstarožní Toyotou AE86 vykrajuje zatáčky na hranici možností, aniž by křehké tofu rozmlátil. Holt už má praxi, pět let jezdí slavný závodnický kopec a každou zatáčku zná jako svoje boty. Když to inkognito nandá mnohem silnějšímu vozu se zkušeným závodníkem, začne se o jeho Toyotě mluvit. Všichni, včetně jeho kamaráda, syna majitele benzinky, který by se moc rád chtěl stát nejlepším závodníkem ze všech (bohužel mu bůh nenadělil potřebné schopnosti), si myslí, že tofu stále ještě rozváží Takumův otec, kdysi slavný závodník, kterého však opustila žena, což ho nadobro odkázalo ke každodenním pohovorům s lahví rýžového vína (hongkongská adaptace, hongkongští herci, ale podezřele japonské kulisy ;). Takuma ale brzy ukáže svou pravou tvář a začne čím dál tím hlouběji zapadat do světa závodníků, kteří sice rádi závodí na ostří nože, ale jinak jsou celkem fajn. Hlavně duo Edison Chen a Shawn Yue (který na mou duši vypadá jako klon mladého Frankieho Chana ;), ti dva ho hodně naučí a také s úžasem zjistí, že Takumova Toyota je vytuněná nade všechny meze. Tatínek holt kromě chlastání tráví hodně času v dílně. Každý vůz má ale svoje hranice a když Takumu vyzvou naštvaní profíci z konkurenčního týmu, je jasné, že nastal čas pro menší upgrade. Andrew Lau k téhle prostinké zápletce ještě hodně neobratně přilátal love story mezi Takumou a mladou dívkou, se kterou se zná už od základní školy. Je škoda, že tohle milostné tokání příběh neuměrně zpomaluje a nakonec přispěje i k udušení nadějné katarze (chápu, že tím chtěl Lau zbořit pověstné hollywoodské klišé, ale... nezadařilo se). Jay Chou navíc ani příliš nehraje, nebo se tak alespoň netváří... za celý film pronese snad tři souvislé věty, vypadá jako by tři dny nespal a při závodních scénách nechápete, kde se v něm bere ta energie, se kterou točí volantem. Ale navzdory těmhle docela zásadním překážkám je Initial D hodně fajn. Zapomeňte na herce, mladíci jsou tu jen proto, aby dobře vypadali a točili volantem v záběrech na detail, jedinou solidní práci odvádí veterán Anthony Wong v roli Takumova otce... je to šmejd, ale ke konci si ho zamilujete. Zbytek už musí obstarat závodní duch a Andrew Lau v tomhle naštěstí nezaváhal. Ačkoliv se veškeré závody odehrávají na stejné trati a víceméně se stejnými auty (Toyota AE86 není žádná krasavice a to i přesto, že Toyota speciálně pro film vyrobila remake tohoto dávno zapomenutého modelu), nijak jim to na atraktivitě neubírá. Nejsem vyznavačem zamrzlých frameů a okénkování (obojí Lau používá nadměrně), ale záběry okopírované z Rychle a zběsile (ultrazvuk auta, průlety kokpitem, virtuální kamera) a občasné experimentování (když se silnice rozloží na neposedné vektory, abyste viděli, že Takuma jede ideální stopou) rozhodně potěší, tím spíš, že při všech digitálních pentličkách pořád cítíte, že v těch autech sedí všehoschopní kaskadéři, kteří se řítí úzkými uličkami v neskutečných rychlostech. Initial D není o nějakém drag racingu, kde si na rovince parta machrů dokazuje, kdo má víc koní pod kapotou. Tohle je skutečné závodění, ve kterém ukázkově driftujete zatáčky do "U"... komu se líbí, když auto najíždí do šikany zadkem napřed, ten bude v sedmém nebi. Přitom není Initial D nějakým hardcorem, který by se vás snažil mentorskými scénami učit, jak projet magistrálou s ručičkou tachometru "za rohem" (nicméně techniku meziplynu můžete nastudovat brilantně). Tihle kluci si to prostě užívají a je to poznat. Mít po ruce přibližovadlo, hned se jdu vyřádit někam na parkoviště... Za tenhle pocit letí body poslušně nahoru a to i přesto, že bych tenhle film v mnoha ohledech dokázal strhat. Pro začátek by stačilo vyškrtnout opravdu otravného Chapmana Toa, zabrat trochu při profilování postav a odpustit si pokročilé funkce střihových programů (občas je toho prostě moc, comics necomics). Pokud ale dokážete překousnout tyhle "maličkosti" a nejste nějakým velkým odpůrcem nesmyslů na čtyřech kolech, je tohle ta "lepší půlka" současné hongkongské kinematografie. 60%

    • 21.4.2017  02:53

    Fanouškům Jeta Liho mohu před následující recenzí poradit jen jediné. Zhluboka se nadechněte, posaďte se a náležitě si to užijte. Váš oblíbený akční hrdina se totiž vrátil s plnou parádou a dokázal, že nepatří do starého železa. Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš, ale v Jetově případě to bylo trochu jinak. V roce 1979 prostě přišel, natočil v Číně trilogii Shaolin Temple (neplést s shaolinskými filmy, které kolují u nás) a stal se uznávanou asijskou celebritou. Akční celebritou. Nikdo od něj nevyžadoval herecké vlohy, dokud uměl s milimetrovou přesností ukopnout cigáro dvoumetrovému černochovi. Jenže i akční hvězdy stárnou a ke sklonku svých kariér si vydupou nějakou tu charakterní roli. Jetův kolega Jackie Chan se o přerod mezi neuvěřitelným a uvěřitelným hrdinou pokusil v nejnovějším snímku New Police Story, kterého se snad u nás dočkáme na videu (je nepřímým pokračováním jedné z Chanových nejslavnějších sérií - Police Story), Jet charakterní herectví ochutnal už v Hrdinovi, ale až Unleashed/Danny the Dog mu poskytl dramatickou roli v intencích, po kterých vždycky toužil. Připravte se na nového Jeta, právě přichází. Danny je statný čtyřicátník. Na první pohled zanedbaný a trochu přihlouplý, ale když mu jeho "strýček" Bart sundá obojek a řekne "trhej" (nebo, a to častěji, rovnou zabij), přepnou se všechny jeho neurony do bojového módu a všechno živé v místnosti se má na co těšit. Zatím funguje pouze jako bodyguard, ale když Bart potká ty správné lidi, zařídí Dannymu gladiátorské zápasy na život a na smrt. Čas mezi masakry nebohý Danny s duší desetiletého dítěte tráví v zamřížovaném suterénu, s vypelichaným plyšovým medvídkem, starým slabikářem a boxovacím pytlem. Umí sotva mluvit, nechápe tisíce věcí, ale s obojkem na krku pokorně poslouchá svého páníčka a láduje se psími konzervami... To vše se od základu změní, když při jedné z Bartových pochůzek potká slepého ladiče pián, Sama. Někde hluboko v Dannyho duši je totiž ukryta záliba v hudbě a Sam se navíc rád kamarádí s lidmi, takže nechá Dannyho zahrát pár tónů. Nejhezčí okamžik Dannyho života je naneštěstí přerušen Bartem, na kterého si poslední dobou až příliš dovoluje konkurence. Kdyby Danny nepřiběhnul v čas, bylo by po Bartovi. Jsou ale věci, od kterých ho ani hbité Dannyho pěsti nedovedou zachránit. Zinscenovaná autonehoda odsune Barta na hranici mezi životem a smrtí. Jen lehce zraněný Danny pak ze zdemolovaného auta uteče na nejhezčí místo, které poznal. Vetešárnu, v níž potkal Sama. Ten se zraněného mladíka ujme a ubytuje ho u sebe doma, kde s ním žije i jeho nevlastní dcera Victorie... Zbytek už asi nemá smysl vyprávět, nebudeme plácat celou recenzi na okecávání děje, který je beztak velmi jednoduchý (od Luca Bessona už vážně nemá cenu čekat zázraky), ale zároveň velmi úderný. Mladý francouzský talent Louis Leterrier si evidentně chtěl odpočinout od rozevlátých popcornů á la Kurýr (jeden z nejakčnějších filmů posledních let) a natočil víceméně komorní drama, jemně proložené akčními scénami. Nemusíte se bát, že by se z toho stal trend, Kurýr 2 vypadá podle prvních ukázek opět pěkně nabroušeně, a nemusíte se bát, že by Jet nedostal příležitost předvést svoje akční umění. Jen si ho neužijete tolik, kolik byste chtěli. Ale znáte to - dobrého pomálu. Hlavním motorem Unleashed je způsob, jakým divák projde příběhem a především herci, kteří hrají komorně, až divadelně, takže dělají z výsledku skutečně neokázalou, nicméně dokonale fungující podívanou. Měl bych začít u Jeta, protože jeho temné oči jsou zdrojem mnoha silných emocí a různými fyzickými fintami a nuancemi vás tahle asijská stíhačka přesvědčí o tom, že Danny je na tom vážně mizerně a je třeba ho politovat. Tahle přesvědčivost je jedním z klíčových prvků filmu, bez které byste to prostě nezbaštili. Ale vyšlo to skvěle a Jet nezůstal nic dlužen čistokrevným charakterním hercům, kteří ho obklopují, včetně typově naprosto přesně obsazeného Morgana Freemana (Sam). Leterrier věděl, že potřebuje moudrého mentora, který Dannyho uvede do skutečného života, takového, který už nikdy nebude chtít opustit a vzdá se kvůli němu poslední věci, která ho pojí s minulostí. Svého obojku. Když mu ho Samova dcera Vicky (v podání Kerry Condon) sundavá, je to jedna z nejvypjatějších scén. Pořád tak nějak čekáte, že jí Jet roztrhá na kusy a dlouhé záběry na jeho oči jsou až nesnesitelné. Leterrier zkrátka umí hrát na emoce a navzdory jednoduchosti (chatrnosti) celé zápletky mu to vychází. Abychom ještě nezapomněli na čtvrtého důležitého hráče. Bob Hoskins je stejně "zlostný" jako v traileru a jeho huhňavá angličtina neomylně geograficky lokalizuje dějiště filmu, nicméně moje obavy z přehrávání rozptýlil už po pár minutách. Čímž nechci říct, že nepřehrává, ale prostě to k téhle postavě sedí. Je to maličký, obtloustlý démon, někdo koho snadno začnete nenávidět. Zkrátka další dílek puzzle, který přesně zapadne do Leterrierovy skládačky. Úmyslně až na konec jsem si nechal rozbor akčních scén. Znovu bych chtěl zopakovat, že jsou pouhou třešničkou na dortu, jakýmsi nezbytným akcelerátorem děje a prostředkem, skrz který lze ukázat Dannyho zvířecí sílu. Film by dost dobře šel natočit i bez nich a neztratil by nic na své síle. Jenže máme v hlavní roli Jeta a byl by hřích, neukázat ho v životní formě, ne? Nejde tu o nějaké bojovky z povinnosti, Leterrier a Besson zasadili akci do děje velmi vkusně a psa si přeci pořizujete, kvůli obraně a trhání konkurence na kusy. Danny je pes a v tomhle je opravdu dobrý. Nejlepší. Při natáčení se po několika letech (naposledy tuším v roce 1996 u Black Mask) sešli staří známí Jet a Yuen Woo-Ping, přičemž výsledek se nepodobá ničemu, co jste v jejich podání doposud viděli. Leterrier si vyžádal opravdu brutální, tak trochu nekontrolovatelný bojový projev a to, k čemu štáb došel postupným experimentováním, se nedá dost dobře popsat. Zatímco Jet odešel do zoo studovat zvířátka (bez legrace), Yuen Woo-Ping zhlédnul několikrát za sebou Ong-Bak (legrace) a bylo vymalováno. Hned úvodní akční scéna v Dannym vás přesvědčí o tom, že Jet je pořád ještě "krutej" a Ping se po dvou průměrných hongkongských legráckách (Kung-Fu Hustle, House of Fury... průměr v Pingově měřítku znamená pořád ještě "skoro nejlíp na světě" ;) opět přináší naprostou špičku. V brutálních bitvách jsou zřetelné Jetovy wushu kořeny, ale jinak by z něj měl Tony Jaa velkou radost - lokty a kolena létají ostošest, údery do krku, lámačky a valchování obličeje, to všechno je na denním pořádku. Výsledkem je filmová brutalita, kterou zažijete jen málokdy. I samotný Ong-Bak byl v tomhle dost "čisťounký", při akčních scénách v Unleashed se tváříte, jako byste ty rány inkasovali vy. Opravdu to bolí. A při vší té nádheře si Ping ještě najde čas na kreativní choreografii. Danny v závěru soupeří s velmi silným protivníkem a Ping si neodpustil ani bitku jeden na čtyři, se zbraněmi (od středověké sekery až po bourací kladivo). Najdeme tu i takové lahůdky jako souboj ve stísněném prostoru (záchod), které připomenou zlaté časy hongkongské akční školy (zejména Yuen Biao zamáčkne nejednu slzu). V posledních řádcích bych rád ještě jednou připomněl, že tohle není akční film, ale čistokrevné drama. A ne proto, že by Jet Li už neuměl roztočit panenky příznivců akčních filmů. Prostě se chtěl odtrhnout od stereotypu drsného hrdiny, který každých pět minut provede nějaký šílený kaskadérský kousek. Zahoďte předsudky a nahoďte úsměv. Tenhle film vám ho sice trochu zmrazí (je depresivní, což je fajn, protože to znamená, že funguje ;), ale z kina budete odcházet s příjemným tetelením v duši. Hollywoodská lekce byla pro Jeta i jeho fanoušky tvrdá, ale teď se ukazuje, že Jet nestárne. Zraje jako dobré víno a já věřím, že to může být ještě lepší. Stačí chvilku počkat... nový film, který natáčí v Číně, opět s Pingem, a o kterém se šušká, že by měl po akční stránce trumfnout dokonce i geniální Fist of Legend, naznačuje, že budoucnost je růžová. 80%

    • 20.4.2017  21:35
    Výzva (2005)
    **

    Maníky z Německa, zodpovědné za kraťas Kampfansage 2 z roku 2002, zná i přes můj rozsáhlý marketing (zahrnující kamarády, sousedy i babičku ;) žalostné minimum lidí. Důležité však je, že trojka Mathis Landwehr, Christian Monz a Johannes Jaeger si vysloužila uznání nejen u amatérských kolegů, kteří se snaží tu a tam si před kamerou redesignovat obličeje v hongkongském stylu, ale díky úspěšnému tahu napříč německými festivaly sehnala i dostatek sponzorů na celovečerák. Tak vznikl třetí Kampfansage, tentokrát už pro velké plátno, s podporou akčních kouzelníků z Action Conceptu (Kobra 11, Klaun) a takřka stominutovou stopáží. Od dob, kdy tahle parta skromně vyrážela do terénu, aby si natočila pekelně údernou choreografii s jednoduchoučkou dějovou linií, která pokud možno co nejméně překážela rychlým kopům a úderům, se toho změnilo hodně. Kampfansage oblékl postapokalyptický kabát a Německo je v jeho mikrovesmíru nejprve v roce 2045 převálcováno občanskou válkou, poté zbaveno konvenčních zbraní (lidé se vrátili k prapůvodním formám boje, čímž je vysvětleno, proč je ve filmu jediná střelná zbraň ;). Mistr hlavního hrdiny je majitelem manuálu a tajemství k nejpokročilejšímu stylu bojového umění. Bozco, vládce celého města, by rád uměl rozkopávat hlavy na dvě půlky v co nejvyšší kadenci, takže spolu se svou sestrou odklidí dvěma dobře mířenými střelami z cesty jak Jonase, tak jeho mistra. Bozcovi se do rukou dostává nerozluštitelná kniha, Jonas putuje na celoroční léčení do přívěsu jakési samaritánky. Přesně v duchu Portera z Odplaty je Jonas patřičně naštvaný a když se zahojí poslední šrámy, popadne své věrné obušky a vydává se na cestu, která má jednoduché styčné body: pohřbít mistra, získat knihu, rozsekat Bosca na malé kousíčky. Do nabitého rozvrhu se však připlete sličná Marie a její bratr Vinzent, kteří jsou jedinými aktivními odbojáři ve městě, které ovládají Boscovy vojenské jednotky. Do košatícího se mixu vhoďte ještě Boscovy elitní žáky, kteří se učí podle mistrovy knihy, pár zenových mouder o tom, že bojová umění žijí skrze vás, nikoliv vy skrze ně... Nemusíte ani přejít od obalu k samotnému filmu, aniž by vás nenapadlo srovnání s francouzskými Yamakasi a jejich pokusy o dobytí filmového plátna. Mnohem přiléhavější je však poměřování s Distriktem 13. Podobně scifoidní námět, herci-bojovníci, kteří začínali s DV kamerou pobíháním po lese a peníze na svůj film sháněli horko těžko. Němci bohužel nemají na podobné legrácky ekvivalent Luca Bessona, takže Kampfansage (3) stál nepoměrně míň eur a je to na něm vidět. Rozhodně potěší setkání se starými známými, tím spíš, že osobně jsem tenhle projekt sledoval od samotných příprav v roce 2003, jenže... s přibývajícími minutami zjistíte krutou pravdu podobných projektů. Méně je někdy více a když Jaeger datloval ambiciózní scénář, u některých scén měl zřejmě až přílišnou představivost. Takovou při které ani hromada barevných filtrů (snažících se zamaskovat digitální původ snímku) a množina více či méně povedených triků, nepomohla v některých scénách dosáhnout uspokojivého výsledku. Někdy to berete celkem smířlivě (úvodní "útok na Berlín"), v akčních scénách už ale přílišné drátování, popř. dopování jednoduchými digitálními triky začíná vadit a když si i klišovatý scénář občas sáhne na dno (Vinzenta zřídí k nepoznání jeden Bonzův superžák, ve spolupráci s Jonasem však o něco později vyřídí desítku žáků doslova v řádu vteřin, jakoby Jaeger potřeboval přeskočit akční scénu, na kterou nezbyl čas a tak se místo dalšího přísunu kvalitních bitek dočkáme jen blikotavého kolotoče nesouvislých střihů), začnou ztrácet trpělivost i ti nejsoucitnější, kteří těm "profesionálním amatérům" přáli nějakou tu díru do světa. Když pomineme scénář (věřím, že některým nenáročným povahám bude připadat zcela v pořádku), stojíme před dvěma dost podstatnými problémy - většina herců buď neumí hrát, nebo neumí bojovat. Jádro pudla tkví v tom, že ti co nejvíc bojují, zároveň nejvíc hrají, takže to zákonitě musí někde zaskřípat. Snahu nelze klukům a holkám upřít, nicméně atmosféru a potřebné vykreslení postav byste tu dolovali zbytečně. Dějová omáčka se tak většinou stává jen nutností, která spojuje jednotlivé akční scény. Ne že bychom na podobný postup nebyli zvyklí, tím spíš, že učený z nebe nespadl a Jaegerovi bychom pár základních chyb mohli při debutovém vstupu na plátna kin odpustit. Jenže (podruhé) naše trojka bohužel nepředvedla nic úžasného ani na svém nejsilnějším poli. Všichni jsme u Ong-Baku přehlédli pitomoučký děj, protože když Tony rozjel svůj loketní mariáš, dostalo se na každého. U Kampfansage však bohužel dochází k mírné degradaci. Střih je až příliš bleskový a přehledný celek byste ve změti nastřižených polodetailů a detailů hledali jen těžko. Je nesporné, že všichni zúčastnění "umí" a když se k tomu přidá šikovně nastavený drát (viz první bitka), není o čem diskutovat. Na maximum vybičovanou choreografie a "no wires, no stuntmen, no tricks" byste tu však hledali těžko. Akčních scén je hodně, ale žádná z nich v nabité konkurenci nepůsobí jako osvícení, které tak urputně slibovaly dynamicky střižené trailery. Skoro to vypadá, že jakmile se ultrašikovní amatéři šťastně prokopou na filmové plátno, musejí obětovat značnou část svých schopností. Mohlo za to tentokrát příliš velké sousto v podobě rozdivočelého scénáře? Otázka, na kterou znají odpověď jen sami tvůrci. Běžný divák nedostane v Kampfansage příliš důvodů k tomu, aby jim ještě někdy dal druhou šanci, producenti snad budou shovívavější. Odvaha a schopnosti tu rozhodně jsou, teď by to ještě chtělo napnout je správným směrem. Tak či onak se Německo může pochlubit prvním celovečerním kung-fáčem. Zase nás předběhli... ;) 40%

    • 20.4.2017  21:48

    U prvního Fungova filmu (Enter the Phoenix) jsem si občas pěkně rýpnul, ale s vědomím, že učený z nebe nespadl, jsem celý útvar zakončil optimisticky a popřál mladíkovi hodně štěstí do budoucna. A on během loňského roku skutečně neváhal, připravil si další projekt, osamostatnil se (samozřejmě dál jede pod produkční společností JCE, ale Jackie už mu při natáčení House of Fury nepomáhal) a dokonce získal pro choreografii akčních scén Yuena Woo-Pinga. Pomohlo mu to překonat dětské nemoci? Než vám prozradím v čem tkví jádro pudla, pojďme si jen bleskově prosvištět příběh. Siu Bo (Anthony Wong) je bývalý tajný agent, v současnosti chiropraktik. Žena mu umřela už kdysi a on má dvě dospívající děti (alespoň se tak snaží vypadat, i když Fungovi je třicet ;), které nemohou vystát, když otec vypráví svoje historky o tajných agentech a různých misích, protože ho samozřejmě považují za velkého pohádkáře (Siu Bo si tím jen kompenzuje fakt, že pravdu jim říct nikdy nemůže). Takže u rodinné večeře je vždycky trochu nezdravé ticho (popř. příliš velký bordel, když se brácha a ségra o něco hádají a využívají k tomu kung-fu, které je tatínek v dětství učil). Holohlavý Michael Wong na invalidním vozíčku tak paradoxně působí jako záchrana před úpadkem rodinného štěstí. Kdysi byl na jedné supertajné misi a konkurenční agent ho chytil za krk a křupnul mu vazem. Naneštěstí tak nešikovně, že ho paralyzoval od hlavy dolů (může hýbat jen hlavou a konečky prstů). Nikdo neřeší, kde vzal desetiletého syna a armádu maníků od Gucciho, a jak všichni umějí kung-fu. Ale logické lapsy nebo finanční záležitosti padouchů tu řešit nebudeme. Wong vystopuje Siu Boa a věří, že právě on mu může prozradit identitu onoho agenta, který mu zničil život. Poté co mučící postupy selžou, rozhodne se vydírat syna a dceru, protože tuší, že by mohli agenta s krycím jménem Dragon vypátrat. Ale znáte teenagery, nejraději by zloduchům nakopali zadek. A taky že to udělají. Stephen Fung je zářným příkladem toho, jak se staří pardálové (Jackie a tentokrát i Ping) snaží postarat o nastupující generaci tvůrců a pokud možno jim "ulehčit" vstup na plátna kin. Otázkou je, zda Jackie skutečně vsadil na správného koně. U prvního Fungova filmu se skutečně dalo polemizovat o jakési neotesanosti tvůrce a částečně to můžeme zneužít i tady, ostatně existuje řada talentovaných tvůrců, která potřebovala na rozjezd ne jeden, ale třeba dva nebo pět filmů. House of Fury přes veškeré výsady mamutího rozpočtu, hvězdného obsazení a kvalitního štábu není tím, čím by chtěl být. Nebo alespoň nevypadá tak, jak ho vášnivě popisují jeho tvůrci. Jackie pro film nadraftoval britskou mlátičku Jona Fooa (objeví se i v Tom Yum Goong) a americký teenagerský uragán Jakea Stricklanda (hraje Wongova syna) a když se tihle dva ve svých malých rolích rozjedou, je na co koukat (hrozná škoda, že Foo je v záběru necelou minutu, ten kluk umí). Pro oba to určitě byla cenná zkušenost (spolupracovat s Yuenem Woo-Pingem, co si můžete přát víc?), ale filmu jsou paradoxně spíš na škodu, protože otevírají obrovskou propast mezi herci a bojovníky, kterou nedokázal zneviditelnit ani Ping. Vůbec souboje jsou divné. Mistrovi choreografie sice nelze upřít pár dokonalých momentů a najde se tu a tam i nějaký trademark ("Jetovská" dvojitá otočka ze země, jako ve Fist of Legend nebo Romeo musí zemřít), jenže kamera ve Fungových filmech soubojům trochu ubírá na přirozenosti, což je v kombinaci s občasnými digitálními triky smrtící. Akce mi hodně připomněla finále Kung-Fu Hustle, které prostě přes veškerou snahu nevypadalo "dobře" - především doskoky postav na zem, některé (zrychlené) kopy a další ujetosti. Možná jsem příliš old school, ale mám rád přehledné a realisticky vypadající mlátičky a mnohem víc mi vyhovuje Pingovo pojetí v Reloaded a Revolutions než Fungovy experimenty, které občas zabíhají až příliš daleko (wuxiovsky poletující Anthony Wong nebo Wu Ma). Tak či onak musím Fungovi a Gillian Chung přiznat velké zlepšení, nebýt té občas otravně poletující a nekontakty maskující kamery, bylo by možná i vidět, že se něco naučili. Ping bohužel po place nebloumá každý den, takže nezbývá než doufat, že jim něco v hlavách zůstane. Především Gillian, která se usilovně snaží stát novou ženskou akční hvězdou. Ve filmu se samozřejmě objevuje i její drahá polovička, Charlene Choi, jako kamarádka ze školy, která svádí Stephena Funga. Její opětovnou stylizaci do driblujícího růžového králíčka pořád nějak nechápu. Zřejmě bych se musel narodit v Asii, aby mi to připadalo vtipné. Jenže alespoň je to výrazné, což se nedá tvrdit o zbytku snímku. Zatímco Enter the Phoenix měl něco na způsob příběhu, House of Fury je jen narychlo slepeným souhrnem nejrůznějších klišé, které Fung nakoukal v bondovkách z 80. let (a nějak se mu do toho připletli Spy Kids, takže je všechno správně barevné ;). Po humoru tu bohužel není ani stopy, kamera se občas snaží být až příliš cool a protože je všem dopředu jasné (krom identity Dragona) úplně všechno, dal by se film zkrátit o půlhodiny a nikdo by nic nepoznal. V rozhovorech se Fung ohání o tom, že tenhle film je o dětství, kung-fu a dalších věcech, které každý, kdo vyrůstal v Hong Kongu zná. Nevím jestli je zrovna v tomhle problém, ale po tehle vzletných větách a Pingových zmínkách o redefinování žánru jsem prostě čekal trochu víc, než neohrabané experimentování s akčními scénami (finále Enter the Phoenix se vyrovná čemukoliv v House of Fury) a opravdu stupidní příběh, který funguje spolehlivěji než prášky na spaní. Tak Fungu, že by do třetice všeho dobrého? Budu čekat a doufám, že to nebude pokračování sestupné tendence. p.s. Za co je ta čtyřicítka? Ani nevím, ale zřejmě to mohlo být mnohem horší (pořád to ještě není jako Twins Effect) a navíc... znáte to... Mládí vpřed. ;) 40%

    • 21.4.2017  02:46
    Zóna smrti (2005)
    ****

    Když jsem na začátku roku slyšel ódy na Sha Po Lang a hlášky o tom, že akční scény jsou ráznou odpovědí na Ong-Bak, bral jsem to s notnou rezervou. Přeci jenom měl choreo na svědomí Donnie a režíroval Wilson Yip, od kterého jsem znal jen podprůměrné Skyline Cruisers. Jenže pak přišel Unleashed a ukázalo se, že všechny postihla touha dokázat celému světu, že hongkongská choreografie neumřela, jen si dopřává pořádného šlofíka na vavřínech. Yuen Woo-Ping oklepal z Jeta prach, který se mu usazoval na ramenech (a bůhví co předvedou ve Fearless, první ukázky vypadají slibně) a teď byla řada na dalším domácím týmu - Sammo Hung si vzal na pravé křídlo Donnieho Yena a společně připravili projekt, který důmyslně spojuje přednosti klasického starého Hongkongu a moderní filmové školy. Pod slovem důmyslně byste si však neměli představovat epos ála Infernal Affairs, jak by se snad na první pohled mohlo zdát. Sha Po Lang je taktéž akční gangsterka, ale je nalajnovaná podstatně jednodušeji a odehrává se na ploše jediného dne a noci. Simon Yam v ní ztvárnil zarputilého policistu, který se snaží dostat na kobylku nejvlivnějšímu gangsterovi ve městě Wong Poovi (Sammo Hung). Ten právě vyšel z vězení, když byli na jeho pokyn odpraveni klíčoví svědkové. Zbyla po nich holčička, kterou si vzal Simon do opatrování, jenže protože život je svině, zjistili mu doktoři neléčitelný nádor na mozku. Ale ještě než praští s plackou a na jeho místo nastoupí superpolicajt Donnie Yen, musí Simon a jeho věrná jednotka vyřídit pár věcí. Jako na zavolanou přicházejí polodůkazy, které by mohly Wonga konečně natvrdo poslat za mříže. Simon se rozhodne z nich udělat důkazy plnohodnotné a trochu se při tom podvádí. To je pouze začátek divoké, noirem prodchnuté noci, kterou málokdo přežije. Mottem Sha Po Lang je jednoduché - nikdo není čistý a kdo chce likvidovat špínu společnosti, zákonitě se při tom umaže. I když Simonovi držíte všechny palečky, aby vousatého Samma usvědčil, věci se nakonec hnou jiným směrem a řady policie té noci povážlivě prořídnou, aby se děj omezil na čtyři výrazné postavy - Samma jako mafiánského kápa, Simona Yama jako nekompromisního poldu, Donnieho jako jeho zatím "neumazaného" nástupce a profesionálního hitmana, který chodí zásadně v bílém - Wu Jinga. To je ZATRACENĚ silná sestava, kterou však Wilson Yip zpočátku využívá jen v malých dávkách. Donnie ve flashbacích předvede pár prostocviků, Sammo při zatýkání naznačí, že si nenechá nic líbit a Wu Jing trpělivě vraždí nižší šarže a vypadá při tom jako Superman (ani blonďatý přeliv a basový dabing vás ovšem nerozhodí, hitmana tělem i duší byste mu uvěřili jen těžko). Tempo udržuje sled dramatických epizodek, ve kterých se možná až příliš tlačí na emoce, nicméně Wilson se nikdy nesplete a vymáčkne z diváka, co potřebuje. Většinou se tak děje za velkých gejzírů krve, Sha Po Lang je brutální gangsterka a nestydí se za to. Wu Jing své obětí likviduje výhradně nožem a nadělá při tom až neprofesionální bordel. Pokud krev a vyhřezlé vnitřnosti nemusíte, jistě oceníte Yipovy učesané záběry a přehledný střih, což je kombinace, kterou je v hongkongském filmu vidět čím dál tím méně. Až se budou rozdávat letošní filmové ceny, ty technické bych Sha Po Langu přisoudil bez váhání. Občas sice v dramatických scénách kameraman poodhalí artistické "já", ale akce je tu nasnímána výtečně a nemám k ní žádné výhrady. To ostatně platí i o samotné choreografii, která je skutečně návratem do zlatých časů, kdy platila za tu nejlepší v galaxii. Je to zcela jistě i výběrem aktérů a motivací, která přišla po Ong-Baku jako na zavolanou. Donnie Yen je ve filmu jako vyměněný - nejen že ho vidíme v seriózní a dobře odehrané roli (už jenom vypadá jako metrosexuál, nechová se tak ;), ale plní moje odvěké přání a bojuje naprosto ukázněně, nezrychleně a machruje jenom když je to bezpodmínečně potřeba. Navíc ve finále zkříží končetiny s Wu Jingem i Sammo Hungem, což je záležitost, na kterou byste si měli vzít ubrousek, jinak se poslintáte. Donnie se s Wu Jingem setká už v půlce filmu, tehdy přes mříže bezmocně přihlíží likvidaci jednoho ze svých kolegů. Od té chvíle přímo žebráte, aby už se do sebe ti dva pustili. S každým dalším Wu Jingovým superchvatem totiž víte, že to bude stát za to. Wilson Yip vás bude mučit do poslední chvíle a pak vás konečně uspokojí. Je to jako nádech po vynoření z vany, když překonáváte svůj vlastní rekord. Nebudu spelukovat nad tím, jak moc je škoda, že jdou do sebe ti dva zbraněmi a ne rukama a nohama, jejich bitka má švih, tempo, nápady i skvěle načrtnuté taktizování. A když už si myslíte, že to nemůže být lepší, přijde na scénu Sammo Hung a s mírnou pomocí stunt-doublů předvede, proč ho máte rádi. Souboje by mohly být trochu delší, ale kvantita je nahrazena pětihvězdičkovou kvalitou, která nemá za poslední roky obdoby. A hlavně je to ten klasický hongkongský "feel" (navzdory tomu, že finále se Sammem připomíná spíš jiu-jitsu), po kterém už tak dlouho voláme a jehož se jen mizivě dotknul Jackie v New Police Story (fighty v House of Fury proti tomuhle vypadají jako drátová náhražka, sorry Yuene, ale ten rozdíl mezi barbínama a bojovníkama je prostě vidět). Nejvíc mě ale těší, že se podařilo skloubit poutavý (byť jednoduchý) příběh a kvalitní akční scény. To vdechlo život neokoukanému subžánru, který snad brzy do svých řad přivítá nové členy. Pokud je tohle nesmělý pokus o obrodu, pak musím jenom zatleskat. 80%

    • 20.4.2017  19:19

    Moving Targets je nejnovější z hongkongských áčkových kriminálek, které operují s Triádami, podplacenými policajty a vůbec vším, čím nás hongkongská kinematografie v posledních letech zahrnuje. Musím říct, že když odrolovaly závěrečné titulky, zůstaly ve mě smíšené pocity. Opět byl natočen vynikající film, ale kdybych měl spočítat filmy, ve kterých se mladí policisté (které hrají buď Edison Chen nebo Nicolas Tse nebo Daniel Wu) potýkají s morálními problémy, zřejmě bych se nedopočítal. Nechci milovanému průmyslu upírat právo na žánr, který doposud vždycky dokonale fungoval, ale změna nikdy neuškodí. Fascinující je, že tenhle film natočil Wong Jing (nechtěl jsem tomu věřit, zjistil jsem to až po zhlédnutí filmu), člověk, který ve svých filmech bere malé roličky podivínů s brýlemi, jenž obsahují stěrače a ještě loni (oops... vlastně předloni - 2003) natočil šílenou parodii, plnou jeho trademarků, nazvanou Spy Dad (v níž dostávají co proto nejen Spy Kids, ale spousty dalších hollywoodských i asijských fláků). Neměl bych se zřejmě příliš divit, Wong Jing byl vždycky hlavně producent a tak jde tam, odkud tečou peníze a Hong Kongem zkrátka posledních pár let hýbou dobře napsané a zahrané kriminálky. Moving Targets jsou bohužel i bohudík ukázkovým příkladem. Když už jsem se vyplakal nad nedostatkem bezhlavé akce a přírodovědných dokumentů, mohli bychom popojet. Pro Wong Jinga to popravdě není první výlet do krajin akčních thrillerů, natočil ještě Colour of the Truth (nezaměňovat s filmem, který už je na HK Stars zrecenzován!), který snad brzy otestujeme také (a budeme ho muset nějak zábavně pojmenovat, aby nedocházelo k omylům). Moving Targets je překvapivě adaptací televizního seriálu z osmdesátých let (ve kterém mj. hráli i Tony Leung nebo Maggie Cheung), což vypadá, že Wong Jing přesně věděl, proč točí zrovna tohle (a stejně to bylo k ničemu, protože snímek v hongkongských kinech v podstatě propadl). Hlavní hrdinové jsou tu dva. Kit (Nicolas Tse) se dal k policii, protože si už v mládí hrál na policajty a zloděje. Jeho otec, když bylo Kitovi šest, postřelil matku, odjel a už se víckrát neukázal. Fit (Edison Chen) je Kitův kamarád z policejní školy, je to jedno z těch přátelství až za hrob. Tenhle informační foršpan vám Wong Jing poskytne už během úvodní, velice efektní, přestřelky, která je sice absolutně nelogická (parta "arabášů" přijede na scénu a začne střílet do všeho kolem, naši hrdinové jsou "náhodou" poblíž ;), ale plní svůj účel. Po téhle jednoduché představovačce se začne všechno komplikovat. Na místo činu totiž přijede Kitův otec, který také pracuje u policie, nicméně svého syna patnáct let neviděl a Kit si navíc změnil jméno. Vzájemná nevraživost těch dvou ze scény přímo sálá a Fit uvězněný uprostřed tohoto neviditelného duelu se jen nervózně ošívá. I on si však prožije těžké chvilky, protože vztah otec-syn je v jeho podání stejně "na nože". Dojde to tak daleko, že Fit musí svou rodinu zachraňovat před jedním z triádích šéfů. To že je policista, je v tomhle případě spíš na škodu, protože Velkej Bryan právě shání obětního beránka, který by mu na policisty donášel. Během několika filmových minut se tak bortí všechny skálopevné svazky a Wong Jing nasazuje depresivní nálady. Děj Moving Targets je celkem uvěřitelný a obratně odhaluje drobné detaily, které jsou příčinou onoho krůčku, vedoucího za hranici té či oné barikády. Nic není černobílé, jak v první půli filmu prohlásí Kitův otec (hraje ho Simon Yam). Zjistí to i Kit. Kde je tedy problém? (vždycky je někde nějaký problém, jinak bychom se my recenzenti takhle blbě neptali :) Wong Jing se díkybohu nesnažil do hry zapojit humor a tak je atmosféra napjatá na nejvyšší možnou míru, nicméně bez této berličky jeho režijní umění ztrácí na stabilitě. Některé dějové zvraty jsou příliš vynucené a nebýt skutečně dobře obsazené hlavní dvojky (o obou jsem si dřív myslel, že to jsou jen neškodné popové tvářičky, ale už je to pár filmů nazad, co jsem vzal svoje slova zpátky. Především Edison Chen je tu hodně ve formě), byla by křečovitost scénáře, která všemu velí zapadnout do té správné pozice (i kdyby to mělo znamenat sice dočasnou, ale absolutní ztrátu logiky), mnohem okatější. Takhle je to "ok", což ovšem na úplnou špičku žánru nestačí. Víc než kdy jindy jsem si u Moving Targets uvědomoval, že tohle už jsem někde viděl a zřejmě i v lepším provedení. Proto ostatně ten povzdech na začátku recenze. Po úvodní přestřelce jsem si říkal, že akční scény tenhle film posunou trochu jinam, ale na to jich je až příliš málo a Wong Jing se snaží, aby byly hodně "cool". Což je bohužel špatná cesta, protože při vší úctě k choreografii Chiu Lee-Tata (má ve filmu i malou roličku zabijáka Dicksona) - krátké a nevýrazné souboje nestačí vylepšit divokým pohybem kamery, popř. vyhozením několika filmových políček (naopak, tohle spíš akční scény zabíjí). Akčním vrcholem filmu tak zůstává nadupaná přestřelka v úvodu. Škoda. Wong Jingova nezkušenost s žánrem místy filmu podkopává nohy (vykrádačka 24 a jejího "okýnkování" se sem skutečně nehodí), ale co naplat, ten chlap si umí zaplatit největší hvězdy a ten scénář není úplně nejhorší, takže nakonec i tenhle celuloidový míč s jistotou spadne do koše. Moving Targets jsou sázkou na jistotu, na kterou zřejmě brzy zapomenete. Všechno tu funguje jen proto, aby to fungovalo a pod naleštěným zevnějškem se toho moc neskrývá. Jsem docela zvědav na Colour of the Truth, kde si prý Wong Jing poradil s látkou trochu lépe, ale abych pravdu řekl, doufám, že hongkongská kinematografie začne brzy natáčet víc jiných žánrů. I kaviáru se člověk jednou přejí, bez ohledu na to jak moc mu chutná. 70%

    • 21.4.2017  02:34

    Seung-wan Ryoo se v roce 2000 blýsknul vynikající depresivní gangsterkou Die Bad, která jemu i jeho bratrovi Seung-beom Ryuovi (jedna z hlavních rolí) otevřela vrátka do světa velkoprodukcí. Ryoo o dva roky později natočil ještě akční No Blood No Tears a pak se vrátil k bratrské spolupráci, když svého sourozence obsadil do hlavní role akční trikové komedie Arahan. Velký rozpočet, velké ambice a v zemi vzniku i velký úspěch. Na čerstvého třicátníka je to slušně rozjetá kariéra. Ale o čem tedy vlastně Arahan je? S trochou nadsázky by se dalo říct, že Arahan je pro milovníky tai-chi totéž co Shaolin Soccer pro milovníky fotbalu. Vyděsil jsem vás nebo potěšil? Pravda je jako obvykle někde mezi. Hlavním hrdinou je Sang-hwan, totální loser a policajt-zelenáč, který zkazí na co sáhne a navíc ho lokální superhrdinka Eui-jin (fakt ty korejský jména nemám rád ;) omylem sejme fireballem, takže ho musí přivést domů. V tu chvíli se Sangovi paradoxně začne dařit, protože rodinka velmistrů v ovládání chi (skrytých proudů energie, kterými disponuje každá lidská bytost a které mohou být uvolňovány prostřednictvím energetických bodů. Pár lidí si na tom udělalo slušnou živnost ;) při léčebné proceduře zjistí, že Sang je sice kopyto k pohledání, ale skrývá se v něm velká síla a při patřičném tréninku by se z něj dokonce mohl vyklubat Jedinečný. A může se to hodit, protože pracovníci kanalizací při svých okopávkách vypustili ze zazděného chrámu tisíce let starého záporáka, který chce otevřít nebeskou bránu a nechat svět pro svoje vlastní potěšení rozdrtit na prášek. A to se přeci nedělá. Sang zprvu nesouhlasí s tím, aby se nechal ohýbat do krve při náročném tréninku, ale Eui se mu líbí (ostatně při jeho štěstí je to jediná ženská, o kterou kdy zakopne), takže to vydrží (s vidinou možného rande a hlavně by chtěl taky umět ten cool fireball ;) a dospěje až k velkému duelu, v němž mu díky zocelení tréninkem padne do klína nejen osud světa, ale i srdce dívky. Jak to takhle píšu, zní to docela fajn, bohužel realita se nám malinko odklonila. Nelze to vytýkat režisérovi a ani na chvilku mě to nenapadlo, protože některé gagy zvládá Ryoo s očividnou lehkostí a jeho bratr hraje "debila" se stejnou grácií. Jenže scenáristicky má film stejný problém jako většina ostatních korejských komedií, co jsem měl tu čest vidět (výjimku tvoří zatím jen Sex is Zero) - absolutně nevyvážená stavba příběhu a nulová gradace. Arahan je poměrně necitlivě rozseknut na dvě části, ta první sestává z výroby onoho mikrovesmíru v němž se budeme pohybovat, převážně prostřednictvím Sungova tréninku. A ta je hodně nudná. Hned úvodní scéna s komercionalizací bojových umění je sice trefná, ale akci tu zajišťují pouze poněkud příliš ambiciózní triky (korejská triková studia na tom nejsou příliš dobře), se kterými si možná Ryoo ještě příliš nepotykal a velmi střídmě rozhozené gagy v průběhu tréninku. Osobně znám spoustu lidí, kteří se nevyznají v hongkongském stylu humoru, kde je spousta přehraných gagů, záležitostí pro insidery a utahování si ze specifických národních záležitostí (namátkou třeba chcací gagy ;), ale korejský minimalistický humor občas zůstává velkým otazníkem i pro mě. První půlka se dá přežít díky některým parodiím a "západním" gagům, ale nečekejte, že vám snímek prořízne hubu od ucha k uchu. Navíc je tu ještě ta druhá půlka, která je lepší, ale také staví koncept filmu trochu na hlavu. Ze začátku to totiž vypadá na sice korejskou (tudíž obtížně pochopitelnou), ale komedii, jenže jakmile je Sungův trénink dokončen a z kanalizace vyleze jeden ze zneuctěných Sedmi mistrů (obrňte se trpělivostí až uvidíte flashback znázorňující historii Sedmi mistrů, za takové CGI by se styděl i Zdeněk Troška), vrhne se film trochu jiným směrem a vy si přestanete být jistí, jestli to je ještě sranda. Jakoby Ryoo v půlce úplně zapomněl na komediální žánr a točí něco hodně podobného Storm Riders nebo Man Called Hero. Jinými slovy snímek se začne brát ukrutně vážně a dokonale přehodí výhybky. Ten skřípot, který poté nastane naštěstí trochu zakryje příval akčních scén, dokonce velmi dobrých scén. Ryoo si vždy potrpěl na dráty při pádech i kopech a bojová umění najdeme ve všech jeho filmech. Při rvačce v restauraci i závěrečném duelu budou možná fandové dobré akce brečet nad tím, proč raději režisér nenatočil nějaký hardcore bojový film, místo aby se patlal s tímhle, ale to je jedno z tajemství vesmíru, která dnes nerozřešíme. Přejděme raději k půlhodinovému finále, které je mile akční, ale stejně protahované jako souboje ve Volcano High, kdy z neustálého čekání na hrdinovo zakčnění začnete filmu nadávat, protože hrdina pořád dokola dostává přes hubu. Totéž v bleděmodrém, díkybohu za pár velice pěkných drátů, které dokazují, že korejská kinematografie má v oblasti čistokrevných akčních filmů velmi světlé vyhlídky. Jenže tohle je úplně jiné kafe, úplně jiný žánr. Neumím ho pojmenovat, protože Arahan není ani dost akční, ani dost komedie, ani akční komedie, kterou zřejmě měl být. Vždycky mám trochu výčitky svědomí, když podobné filmy takhle zarazím do země, možná si pak říkáte, že hodnocení neodpovídá textu. Ale je to jen nemalým smutkem nad spálenou šancí. Tohle označení berte od člověka, který u My Wife is Gangster (narozdíl od jiných recenzentů, kteří film vynášejí do nebes) zažíval solidní křeče, bohužel to nebylo od bránice, ale od srce. Jak už jsem řekl, korejský humor je pro mě velkou neznámou (zatím), ale dovedu ocenit pár skutečně povedených hrátek s kamerou, slušnou práci s dráty a choreografií, a celkově slušnou technickou stránku, kterou místy podpoří dobří herci a vychytané gagy. Toho posledního je ale na můj vkus trochu málo a snímku chybí výraznější tempo, které by hnalo originální myšlenku "tai chi comicsu" dopředu. Arahan tak v mých očích symbolizuje neuvěřitelnou sílu korejské kinematografie, pokaženou přílišnými ambicemi (triková stránka je zvládnutá jen napůl) a ubitou možná až příliš charakteristickým humorem. Třeba do toho časem vklouznu a uznám, že jsem se mýlil, tentokrát je to "jen" za poctivých šedesát, pokud chcete vidět korejský Matrix nebo Harryho Pottera (i k těmto filmů bývá Arahan přirovnáván), sežeňte si raději Volcano High. 60%

    • 20.4.2017  22:06

    Ach ti Korejci. Třikrát po sobě dovedou člověka naštvat rybníkem spálených šancí a když už je pomalu vyprovází z domu, vystřihnou číslo po němž zůstane stát úplně bez dechu. Zatímco v Hong Kongu se poslední dobou veškerá snaha smrskla na pár neúnavných fachmanů a osvědčené žánry (je třeba říct, že gangsterky teď zažívají nebývalou obrodu), v korejských celuloidových vodách se vždy najde nějaké to překvapení napříč žánry. Třeba Fighter in the Wind, natočený na motivy životních zkušeností Bae-dala Choie, mistra a zakladatele kyokushinkai karate, jednoho z nejtvrdších stylů karate vůbec. Je záhodno dodat, že film se inspiroval především comicsem, vycházejícím z Choiovy biografie, ale to vás v žádném případě nesmí rozhodit, protože jsou "comicsy" a comicsy, tenhle soudě podle výsledného filmu nabízí neuvěřitelné emocionální rozpětí a příběh o mnoha vrstvách. Děj snímku začíná v roce 1939, kdy japonská letadla přelétávají nad korejským územím a shazují náborové letáky, lákající do svých řad nové piloty. Bae-dal neodolá a ilegálně prchne do Japonska, aby se mohl dát do služeb armády. Už po cestě potkává prvního vychcánka a budoucího přítele, který se vydává za japonského detektiva, chytajícího ilegální přistěhovalce. Po krátké (slovní i pěstní) výměně názorů se oba nechají zapsat do školy pro letce. Kdo umí počítat a má po ruce kalendář, ten ví, že v roce 1939 nebyla volba tohoto povolání zrovna šťastná. O pár let později se tak naši hrdinové ocitají u popravčího kůlu za to, že odmítli nasednout do letadla a splnit svou kamikadze povinnost. Tady se také Bae-dal poprvé setkává se svou nemesis, Katem, japonským mistrem v karate, který považuje veškeré Korejce za zbabělce a neváhá to dát Bae-dalovi najevo, když ho vyzve na souboj o život jeho a jeho kamarádů. Bae-dal prohraje, jako mnohokrát předtím a ještě mnohokrát potom, ale Kato ho ušetří (čistě proto, že podle jeho měřítek je život bez úcty horší než smrt). Série životních porážek pokračuje při střetu s Yakuzou, která ničí úspěšný pačinko byznys, který rozjíždí Bae-dalův kámoš. Naštěstí se na scéně objevuje Bae-dalův dávný kamarád z Koreje, Chun-bae, mistr bojových umění. Překvapivě nezačne Bae-dala učit, ale věnuje mu knihu, ve které "to všechno je". Duše bojovníka však musí ještě projít nejedním utrpením než bude připravena textu porozumět. Řečeno česky a bez pentliček - Bae-dal si musí ještě párkrát sáhnout na dno a dokonce se zamilovat (což vede k úseku ala Robin Hood, kdy Bae-dal zachraňuje japonské dívky od okupujících amerických vojáků, kterým jde jen o jedno ;), aby po finální ráně osudu odešel do hor a prožil si tu pravé tréninkové peklo. To je mimochodem jediná sekvence, které bych měl co vytknout. Nevadil mi Bae-dal mrznoucí v nelidských podmínkách, přesekávající holýma rukama kameny ve dví, ale následná tréninková pasáž "ala Rocky" je až příliš comicsová a nehodí se ke zbytku filmu. Režisér a scenárista Yun-Ho Yang v ní možná až příliš popustil uzdu své fantazie, stejně jako v bojových scénách (choreografie je velice pěkná, nicméně co se týče úhlů a střihu, jedná se o velkou stylizaci, která zakrývá skutečné bojové schopnosti aktérů). Ale o ty tu ani tak moc nejde, jsou jen perličkou příběhu, velkými událostmi, ke kterým vedou všechny nitky. Yang na ně prostě příliš nehraje a spolehá spíš na kvalitní herce. Představitel Bae-dala, Yang Dong-kun, je uvěřitelný jak v poloze totální lidské trosky (scéna na trhu), tak romantického ňoumy a především zoceleného a neporazitelného bojovníka v závěru filmu. Jeho herecký výkon je jedním z největších kladů snímku a opravdu podpírá celý příběh, velkou pochvalu si ale zaslouží hlavně Masaya Kato, který v mých očích vyrostl z frajírka v Drive do přesvědčivého záporáka, který neoslňuje svými schopnostmi (Kato nic moc neumí a těch několik triků co předvede, je doublovaných), ale čistě svojí přítomností v záběru. Neuvěřitelné charisma. A řeknu to znovu, tenhle film není o akčních scénách, o karate nebo o bojových uměních osobně. Ne že by tohle téma bylo ve filmu zanedbatelné, ale Yang se soustředí především na drama a vývoj postav, takže neváhá finální vyhlazovací půlhodinku (to když Bae-dal sejde dolů z hor a začne vyzývat na souboj všechny japonské mistry bojových umění, aby jim dokázal, že i Korejec může mít schopnosti a vlastnosti bojovníka) proložit očistcem ala Poslední samuraj, kdy se Bae-dal vydá za ženou bojovníka, kterého při zápase zabil a prosí o odpuštění. Yang prokazuje svojí žánrovou flexibilitu, protože se i v téhle pasáži pohybuje jako ryba ve vodě a doslova z vás vytříská potřebné emoce. Ve chvíli, kdy Bae-dal stane na vrcholu hory máte v očích slzy stejně jako on (samozřejmě najdou se otrlé a bezcitné výjimky ;). Co ještě dodat? Hrozně se mi líbí jak snímek drží jednolitou atmosféru, i když se v jeho rámci skáče jako tempově, tak žánrově. Měl bych zřejmě vytknout až příliš kašírované souboje, plné maskovacích hrátek (zrychlovačky, prolínačky apod.), rozhodně už jsem viděl přehlednější a lépe vymyšlené souboje, nicméně z akčních duelů ve Fighter in the Wind sálá jakási neuchopitelná síla. Když vidíte Bae-dala, kterak jde za svým cílem a jeho odhodlání je účinnější než jakákoliv soupeřova technika, je těžké nepodlehnout atmosféře okamžiku. Je pravda, že kyokushinkai karate to asi moc cti nenadělá (Bae-dal se nechává i jako mistr dost otloukávat), skoro je naznačeno, že vyhrává díky své schopnosti ignorovat bolest (během filmu ho snad třikrát probodnou, X-krát pořežou, Y-krát zmlátí a jednou postřelí), ale Bae-dalovy prohry tu nejsou samoúčelné a přidávají příběhu na hloubce (ne jako jinde, kdy se přestřelením tohoto prvku rychle dostanete do potíží. Tady působí přerod z losera v mistra naprosto přirozeně). Ani jsem se nezmínil, že to celé nádherně vypadá (film stál asi dost peněz), ale to bude asi tím, že Fighter in the Wind vás převálcuje dějem a ne pohlednou kamerou. Máte před sebou fantastický životní příběh a mě ani nezajímá jak moc ho comicsová předloha přibarvila, protože v podání Yun-Ho Yanga mi to vyhovuje. Víc takových. Prosím... 90%

    • 21.4.2017  14:50

    Na úvod bych chtěl zdůraznit, že nejsem žádný velký čtenář a knihy používám spíš na podložení květináčů než ke kulturnímu obohacení své duševní stránky, nicméně i já jsem byl jednou dítě a v těch dobách existoval i pojem povinná literatura, tvorba Julese Verna mě tedy neminula a svou znalost předlohy k Cestě kolem světa za 80 dní jsem si ještě vylepšil při francouzském animovaném seriálu někdy ve dvanácti letech (pranic mi nevadilo, že tvůrce originálně zaměnil lidi za zvířata, takže Fogga představoval lev apod.). Proto také vím, že film Franka Coraciho má s klasickou literární předlohou společného opravdu málo a je jedním z těch ukázkových případů, které z knihy otrhají ty nejlepší pasáže a na poslepovanou kostru nahodí jakousi dějovou omítku. Rozzuřený dav knihomolů je ale to nejmenší čeho by se měl Coraci bát, během filmu totiž zvládne vyrobit mnohem větší boty, vedle kterých je nerespektování předlohy jen jakousi třešinkou na dortu... Film začíná ve staré dobré Anglii devatenáctého století a zatímco počestný džentlmen a vynálezce Phileas Fogg nutí svého komorníka překonat rychlostní bariéry, o kus dál vykrádá čínský superman Lau Xing slavnou britskou banku, aby dostal zpět posvátnou sošku buddhy, která ochraňuje jeho vesnici. O pár minut později se jejich osudy střetnou, když Lau Xing při útěku před policií spadne do zahrady Foggovy rezidence. Představí se mu jako Passepartout (tohle jméno už v textu nebudu opakovat, nechci si ošoupat prsty ;) a brzy zjistí, že i když je Fogg podivín, samotář a možná trochu blázen, může mu pomoci dostat se nepozorovaně za hranice Anglie a možná i zpět do Číny. Stačí jedna neuvážená Foggova věta o tom, že je možné objet svět za 80 dní a na světě je šílená sázka s hlavou ztrouchnivělého ministerstva vědy a techniky. Pokud Fogg vyhraje, nastoupí na jeho místo, pokud ne, přijde o všechno. Potud se příběh alespoň vzdáleně drží Verneových kolejí, ale když na scénu přijde sekta škorpiónů, ložiska nefritu a bourání Velké čínské zdi (ne nebojte, k tomu nedojde) naberou věci rychlý spád. Aby se Fogg s Lau Xingem nenudili je jim v patách kromě asijského gangu i vrcholně nešikovný inspektor Scotland Yardu, turecký princ Hapi a řada dalších šílenců, není divu, že dvojice neustále mění cestovní plány a v Paříži dokonce přibere půvabnou umělkyni Monique, do které se Fogg rázem zamiluje. V ten moment si fandové předlohy začnou zoufat, že to snad dopadne úplně jinak než čekali, ale o happyend se bát nemusíte, v tomhle filmu je všechno jak má být, do té míry, že u něj možná i usnete. Usnout u "chanovky"? To není možné! Fanouškům Jackieho Chana bych chtěl ale vzkázat, aby přestali vykřikovat a usadili se. Čím dřív pochopí, že Jackie Chan hraje v ději i filmu jen vedlejší roli (resp. jen jednu z hlavních), tím líp se jim bude kolem světa cestovat. Příběh se soustředí především na Stevea Coogana, což bude možná první překážka, kterou budete muset překonat - Coogan je sice v Anglii hvězda, ale u nás ho neznají ani fanatičtí příznivci britcomů, natož běžní diváci kin. A navíc je to Brit, to sice samo o sobě nic neznamená, ale kdykoliv na sebe narazí v dialogy Jackieho situační komika a Cooganův suchý anglický humor, dojde k drobnému zabrždění, jedinou výjimkou je snad ona provařená hláška z traileru, v níž se Fogg snaží Lau Xingovi pomáhat v boji. Neexistující chemii mezi těmi dvěma nevkřísí ani Monique v podání Cecile De France, která má snad ještě horší přízvuk než Jackie a ještě ke všemu neumí hrát. A to už začíná být skutečně smutné. Frank Coraci už od začátku buduje image nekonfliktního rodinného filmu, který je příliš vyumělkovaný (až uvidíte barevné ladění a digitální efekty, pochopíte co myslím) a standardní, že nemá čím překvapit. Úmyslné zatlačení Jackieho do pozadí filmu neprospívá a největší grády snímek dostává ve chvíli, kdy umírající tempo nakopne nějaké podařené cameo. Nemyslím tím zrovna totálně dřevěného Arnolda (scéna v Turecku je pekelná a nevylepší ji ani parodie Arnieho kulturistické kariéry), ale třeba bratry Wrightovy v podání Owena a Lukea Wilsonových nebo Roba Schneidera jako sanfranciského tuláka. Dialogové scény ve kterých účinkují hlavní herci (zejména špatně obsazená Jim Broadbent) jsou jen průměrnou vatou, která diváka dělí od další akční scény nebo zvratu. Je to neuvěřitelný propad oproti Rytířům ze Šanghaje, kteří dokázali bavit i ve chvíli, kdy se v záběru někdo nemlátil. Coraci jako by neměl žádné originální nápady - recykluje pouze omleté fóry a myslí si, že jeho bezradnost se ztratí v rádoby efektních přechodem z lokace do lokace, popř. v nejbližší akční scéně. Akce je ale ve filmu proklatě málo - Jackie sice přitahuje problémy všude a většinou je řeší dost originálně, takže se dočkáme třeba zápasu v galerii, při kterém Lau Xing nepřátelský gang doslova zmaluje, ale na provedení akce a použité choreografii je vidět, že Jackie a jeho tým neměl zrovna dobrý den. Lze to příčíst i jeho věku, ale bojové scény jsou tu o jeden, dva řády horší než v Rytířích. Coraci se v rozhovorech dušuje, že dal Jackiemu všechny dostupné prostředky, takže kde je problém? Těžko říct, jediný moment, kdy se Chan přibližuje svému předchozímu filmu je návštěva Číny. Vstupem na domácí půdu jako by Jackie ožil a souboj se sektou škorpiónů je s přehledem nejlepší akční scénou celého filmu (navíc je tu milý odkaz na slavné čínské hrdiny a spousta známých hongkongských tváří), mnohem lepší než závěrečné finále, v němž Jackie bojuje na lodi, v kulisách přepravované Sochy Svobody, s velitelkou sekty (Karen Mok). Jen škoda, že žádná z těchto bitek nedosahuje ani poloviční délky soubojů v Rytířích. Jakoby si Jackie řekl, že svůj dluh hardcore fanouškům své hongkongské tvorby už splatil a tentokrát se držel spíš v pozadí, aby dal šanci svému anglickému kolegovi. Jenže Cesta kolem světa za 80 dní jednoduše nedisponuje tak kvalitním scénářem, aby se obešla bez nějakého nakopnutí, které ji odstředí od zlověstně šedivého průměru. Frank Coraci to nepochopil a tak mu pod rukama vznikl velice drahý a průměrný omyl. Snímek, který se na první pohled tváří jako stoprocentní rodinná podívaná, ale pod kýčovitě přebarvenou slupkou neskrývá vůbec nic. Jen dvouhodinovou nudu plnou přiblblých obličejů a spálených šancí, kterou občas prořízne nadějný okamžik. Film ve skutečnosti není tak špatný, aby si zasloužil věčné zatracení a mizerné tržby jakých se mu dostalo v Americe (Disney se z tohohle průšvihu asi jen tak nevzpamatuje), ale nebál bych se při jeho hodnocení použít slůvka jako odfláknutý, průměrný a další, která rozhodně nejsou pozvánkou do kina. Ať už vyrazíte na rodinný film, další Chanův majstrštyk nebo na bláznivou komedii, budete ze sálu vycházet s hořkým pocitem v ústech. 50%

    • 20.4.2017  21:38
    Jiang hu (2004)
    ***

    Jiang Hu je další z nekonečné řady gangsterských filmů o triádách (člověk se nemůže ubránit dojmu, že Triády si tuhle sebepropagaci štědře sponzorují, tahle šuškanda ostatně existuje už od dob Young and Dangerous) a také jeden z nejambicióznějších, protože v něm hraje víc než polovina herců z trilogie Infernal Affairs (samozřejmě v jiných rolích, ale k tomu se ještě dostaneme). Náhoda tomu chtěla, že jsem měl v jednom týdnu před sebou jak Jiang Hu: Triad Zone od Danteho Lama, tak o čtyři roky novější (letošní) Jiang Hu od debutující Wong Ching-Poa. A dopadlo to překvapivě - naprosto opačně než jsem si myslel. Rád bych vám popsal, proč se mi Jiang Hu nelíbilo do té míry, aby si zasloužilo vyšší hodnocení, ale režisér mě svou taktikou staví do nelehké situace. Film se odehrává ve dvou rovinách. V té první sledujeme pana Huanga a Leváka, dva nejvýše postavené gangstery ve městě. Huangovi se právě narodil syn a Levák mu v dobrém radí, aby skončil dokud je čas, emigroval na Nový Zéland a věnoval se rodině. Jenže Huang se nenechá z vedoucího postu jen tak vytlačit, hlavně proto, že ví o Levákově nezralosti a brutalitě. Stačí aby jeden z podřízených udělal chybu a může si i s celou rodinou hledat místo na hřbitově. Je jasné, že tihle dva budou muset své dlouholeté přátelství posunout novým směrem a tak Levák pozve Huanga do restaurace na "poslední večeři páně". Zatímco dva kamarádi nad vínem diskutují o šachové partii, řízení gangu a spoustě dalších existenčních tématech, ve městě se na jejich pokyny začnou pohybovat figurky reálné. Máme tu plán na zavraždění tří menších bossů a zabijáky, najaté na likvidaci Huanga. Levák ale netuší, že Huang je o krok před ním a podnikl zásadní protiopatření. Teď bych chtěl napsat "Divák je ovšem napjat jako struna", ale nejde to, protože bych vám lhal do očí. Divák se nudí jako nikdy. Abych nebyl za úplného trotla, napíši teď o co ve filmu jde (bílým písmem, kdo se nechce nechat překvapit, ten ať si to přejede myší, ale varuju vás): Zpočátku to vypadá, že dvě oddělené linie - Levák a Huang v restauraci a Turbo s Wingem, dva mladí teenageři, najatí na vraždu Huanga, se odehrávají ve stejném časové rovině. Ale není to pravda, Turbo je Levák a Wing je Huang před cca patnácti-dvaceti lety. Režisér vtipně mate diváka, protože Edison Chen (Turbo) hrál v Infernal Affairs mladší verzi Andyho Laua (Huang), i to je ale prohozeno, protože mladší model Laua je představován Shawnem Yuem (ten pro změnu v Infernal Affairs hrál mladého Tonyho Leunga). Je to sofistikované, ale... ...o nic jiného ve filmu nejde a pokud jste si předchozí "tajný" odstavec přečetli (já vás varoval), nemusíte s Jiang Hu ztrácet čas. Ano, jsou tu výborní herci (Andymu Lauovi to s Jacky Cheungem sluší), všechno je to slušivě natočeno (především finále v dešti se povedlo), ale je to úplně o ničem. Celý film stojí a padá se zásadní zvratem, který vám má po vzoru Šestého smyslu ukázat, že jste prosťáčci a neměli jste ignorovat zásadní stopy a vodítka, které vám režisér během filmu nabízel. Tahle uměle vybudovaná komplexní stavba ale nijak neospravedlní předchozích osmdesát minut filmu, v nichž se prakticky nic neděje. Andy Lau s Jackym Cheungem snědí dva steaky, Shawn Yue se zamiluje do prostitutky a Edison Chen málem osouloží psa (ano, to je TENHLE film ;). Je tu pár nadějných okamžiků (motiv matky, která ztratila díky gangům manžela i syna), velice sugestivních scén (zmlácení Edisona Chena), ale ani jedno neslouží příběhu. Ten totiž režiséra vůbec nezajímá, jen tak osmdesát minut šolichá všechno kolem a nedočkavě přešlapuje na místě, aby to na vás mohl na konci vybalit a prostě "zamachrovat". Jiang Hu se tváří chytře, ale to neznamená, že chytrý opravdu je. Musím uznat, že jsem byl asi nějak otupen, ale pointu jsem dopředu neodhadnul. A také je pravda, že díky posledním deseti minutám alespoň trochu zapadne do sebe celé to snažení Andyho Laua a Jackyho Cheunga (ten je opravdu ve formě a bylo potěšením ho znovu vidět ve velké roli), bohužel druhá linie je odehraná i napsaná o několik tříd hůř. Má to svůj důvod, ale vyplatí se kvůli tomu zahodit dobře rozjetý film? Nemyslím. Wongův film je divným hybridem podobným dortu pejska a kočičky. Příliš mnoho ingrediencí a ambicí škodí a to i v případě, že máte po ruce ten nejlepší ansámbl. 50%

    • 20.4.2017  21:49

    Po obrovském úspěchu Hrdiny se Zhang Yimou doslova bleskovou rychlostí vrací s dalším filmem ze stejného žánru. Tentokrát se s ním podívame na konec dynastie Tang, v níž vláda bojuje s tajemným klanem Létajících dýk. Perfektně vycvičení bojovníci dělají strážcům pořádku nemalé problémy, celé tři měsíce sledovala elitní dvojka - Leo (Andy Lau) a Jin (Takeshi Kaneshiro) jejich šéfa, aby ho mohla zabít a oni si hned druhý den dosadili nového. Vládní činitele už to nebaví a dají Leovi a Jinovi na dopadení nového šéfa klanu pouhých deset dní. V té chvíli se naštěstí objeví první stopa - v místním bordelu (který se samozřejmě jmenuje romanticky - Pivoňkový pavilón) pracuje slepá dívka Xiao Mei (Zhang Ziyi), která by mohla být členkou klanu. Jin se tedy v přestrojení za štamgasta vydává do tohoto podniku a Leo následně přiběhne s policejní jednotkou a když se Jin pokusí Xiao Mei naoko znásilnit, oba vsadí do vězení. Xiao Mei je možná slepá, ale není hloupá, takže si před Leem hraje i na němou. Existuje jediné řešení - Nechat Jina s Xiao Mei utéct a doufat, že ho zavede až ke klanu. A tak se s Yimouem vydáváme na velkolepý komorní roadtrip. Jin s Mei projíždějí na koních krajinou, Jin občas jakože zlikviduje pár vojáků a pak si s Mei sáhodlouze povídá. Snaží se z ní dostat nějaké informace, které pak sýčkuje Leovi, ukrytému v lese, ale sám si uvědomuje, že se řítí do osidel lásky, tím spíš, že Mei si s kovaným playboyem dost ostříleně pohrává. Jejich cesta s každým dalším ujetým kilometrem formuje jejich emoce, ale je také plná nebezpečí a překvapení. House of Flying Daggers se začal natáčet takřka hned po premiéře Hrdiny, se skoro stejným štábem, takže je tu spousta společných bodů a hlavně Yimou svůj další epos vypráví v podobném stylu. Přesto jsou v kontextu oba filmy diametrálně odlišné. Opět platí, že sledujeme příběh několika lidí, kteří jako by byli odděleni od času a prostoru. Ve filmu se (nepočítaje pár útočících bezejmenných vojáků) objeví všehovšudy nějakých šest postav, přičemž většinu času je na scéně pouze trojúhelník Jin, Leo a Xiao Mei. Na vykreslení složitých a neustále se měnících citových vazeb mezi touto trojicí si dává Yimou hodně záležet, minimálně stejně jako na pohádkových záběrech, dokonalé souhře barev a pečlivě soustružených kamerových jízdách. Hrátky s barvami tu nejsou podřízeny striktnímu řádu jako v Hrdinovi, ale také mají svůj význam a House of Flying Daggers vypadá nádherně, i když "méně dokonale" než Hrdina, v tomhle filmu nejsou jednotlivé výjevy natolik dotažené, aby ve vás způsobily citová hnutí (jako např. bitka nad jezerem nebo souboj v listí z Hrdiny), možná je to tím, že na postech kameramana a skladatele hudby jsou trošku menší šarže, obě složky jsou ale výtečné a bezchybně slouží celku. U House of Flying Daggers se Yimou odhodlal hned k několika zásadním krokům. V první půlce možná až nezdravě moc rozvíjí charaktery pomocí moudrých replik, takže tempo mírně upadá a i když je House "filmovější" než Hrdina (který je přeci jenom uměle rozsekaný do jednotlivých segmentů), musíme si počkat zhruba do půlky filmu, kdy na nás Yimou vysype hned několik point, které změní směr celého děje. Ve chvíli kdy se dozvíme tyhle důležité (a pro někoho možná šokující) informace, jako by Yimou konečně zapadnul do správných kolejí a zbytek filmu se rozjíždí k mnohem silnějším výjevům, které ve finále mohou směle soupeřit s emocionální masáží z Hrdiny. Problém je v tom, že tenhle přechod (ono nahromadění nových informací) není zvládnut zrovna bez úhony a pokud se trochu nezapřete, uslyšíte mírné skřípání. S trochou nadsázky se dá říct, že Hrdina je prakticky o ničem, je to jednoduchý příběh, který je složitě vyprávěný. House of Flying Daggers je ve své první půli úplně o ničem (ale i na to se moc hezky kouká) a Yimou mu dodá smysl až jaksi dodatečně, čímž ovšem nijak neospravedlní hodně vlažný rozjezd. Naštěstí má dobré herce a vizuální cit, který publikum odkojené občas až příliš fádní hollywoodskou produkcí, ujistí o tom, že pro podobné filmy jim bůh nadělil oči. Ano, musím vytknout přemíru počítačových efektů (především létající dýky), které občas vypadají až příliš uměle (Hrdina byl v tomhle o dost střídmější), ale jinak se proti Yimouovi nedá říct ani popel, je to prostě nádhera, do které bezvadně zapadají i nadpřirozeně krásní herci, především Zhang Ziyi, která doslova roste do krásy. A výborně hraje. V Hrdinovi měla maličkou roli, ale tady má šanci předvést, co umí, stejně jako její kolegové - Takeshi Kaneshiro a Andy Lau. Právě o Lauovi by se dalo říct, že je z celého ansámblu herecky nejzkušenější, ale nejvíc prostoru si urval mladý Kaneshiro, na němž do jisté míry ležel celý film, protože je to právě jeho přerod, který je tématem celého díla. Ze začátku to příliš nevypadá na úspěch a jak už bylo řečeno, do mysli se vám začne vkrádat kacířská myšlenka, že Yimou sice svůj filmový štětec namáčí do pestrých barev a kreslí opravdu hezké znaky, ale když se je snažíte přečíst, zjistíte, že nic neznamenají a jsou na filmovém papíře čistě jen na efekt. Ale to je omyl, ze kterého vás tvůrce vyvede v závěru filmu, i díky hercům, kteří zvládnou náročnou katarzi postav. Sněhové finále patří rozhodně k nejúchvatnějším scénám filmu. Ale mohlo být ještě úchvatnější. Sám Yimou přiznal, že u House of Flying Daggers se odklonil wuxia žánru a natočil podivný hybrid. Chybí tu především akce, i když by se z první půlky mohlo zdát, že jí je tu víc než v Hrdinovi. Jin a Xiao Mei vždycky po cestě potkají hordy vojáků a musí se jich zbavit. Ruka Ching Siu-Tunga je na choreografii i dramaturgii soubojů patrná, i řadoví bojovníci umějí věci, které by Nea donutily utéct zpět do tréninkového simulátoru, naši hrdinové pak naopak zabíjejí víceméně na dálku (Jin má luk, Mei zase dýky), málokdy se dočkáme souboje nablízko a ještě méně je tu kombinací beze zbraně (Jinův útok ve věznici vypadá zajímavě, ale odehrává se záměrně v polotmě, aby skryl případné chybičky). Akce je tu podobně "měkká" jako v Hrdinovi, souboje jsou tu působí spíš jako tanec a vizuální prvek, necítíte v nich sílu a důraz (takhle holt wuxia filmy vypadají, ale i v Tygrovi a Drakovi je poznat určitý náboj akčních scén. Ten tam musí být, abyste se o hrdiny trochu báli, viz souboj Zhang Ziyi vs. Michelle Yeoh. Podobné napětí v Yimouových filmech úplně chybí), navíc kromě Andyho Laua (a to ještě tak napůl) nemá žádný z herců patřičný bojový výcvik a Zhang Ziyi, i když se s každým novým filmem zlepšuje, předvede spíš hezkou akrobacii než bojové prvky. Možná se vám zdá, že se o soubojích rozepisuji až příliš, ale pro řadu lidí jsou asijské filmy pořád ještě synonymem poskakujících, vřískajících hrdinů, kteří přijdou do baru a srovnají ho se zemí. A žánr wuxia navíc bojová umění a nadpřirozené schopnosti svých hrdinů nemůže jen tak ignorovat. Jakkoliv mám proti akčním scénám v House of Flying Daggers výhrady, patří k tomu nejlepšímu co loni v Asii vzniklo a Ching Siu-Tung opět dokázal, že patří ke špičce, navzdory tomu, že musel kašírovat víc než obvykle. Jen to mohlo být ještě lepší. To ostatně platí o celém filmu, který jako duch pronásleduje zápach spálené šance. Je to velice slabá vůně, ale filmoví fajnšmekři ji přesto postřehnou a nemohou ji ignorovat. Ale netruchlete, komu se líbil Hrdina, tomu se bude líbit House of Flying Daggers a notoričtí odpuzovači tentokrát nebudou "zpruzeni" politickým podtextem (ne že by tu nebyl, ale nakonec zjistíte, že nemá žádný význam) a "létacími scénami", a Yimou přiznal, že udělal pár chyb a že se z nich poučí. I když se to spíš vztahovalo k onomu žánrovému manévrování, které lze vyřešit jednoduše - House of Flying Daggers není wuxia, je to dobová romance, proložená akčními scénami (opravdu jen ve smyslu pentliček). A sakra dobrá, pokud to z předchozích řádků dostatečně nevyznělo. 80%

    • 20.4.2017  21:31
    Kung-fu mela (2004)
    ****

    Po těch tunách šíleně kladných ohlasů a nadšeneckých recenzí, kterým jsem se snažil urputně bránit, jsem konečně mohl nejnovější Chowovo dílko zasunout tam, kam patří a mrknout se na "Kung-Fu melu", o které si zjevně bude povídat čím dál tím víc lidí. Kung-Fu Hustle rozhodně má potenciál ohromit a po Shaolin Soccerovi je to další ničivá zbraň, kterou lze dobýt světové trhy. Jenže ačkoliv bylo moje očekávání hodně neutrální a snažil jsem se zachovat odstup do poslední chvíle, stejně jsem celou dobu čekal, kdy přijde Stephen s něčím, co trumfne nebo vyrovná kultovní fotbalové orgie. A nedočkal jsem se. Tak a je to venku, lepší dřív než-li později, teď už všichni víme, o co v téhle recenzi půjde a můžeme se do toho konečně pustit. :) Děj se odehrává ve 40. letech 20. století v jedné z chudinských čtvrtí, která jako jedno z mála městských území není dotčená řáděním gangů, tedy hlavně toho největšího - Axe gangu (je to tak profláknutý název, že ho nemá smysl překládat). Stephen Chow se ale opět představuje jako nenápadný loser s obrovskou silou ničit štěstí a úsilí jiných, takže když se vydá do jednoho obytného komplexu téhle čtvrti jako falešný člen Axe gangu, předznamená tím návštěvu skutečných záporáků. A to je průšvih pro většinu obyvatel, protože i když se z některých vyklubou velmistři kung-fu (snažící se v ústraní žít "normální" život), následná bitevní vřava dost naštve šéfa gangu a ten povolá do akce nejschopnější zabijáky. Od té chvíle se na plátně nikdo nezastaví a odevšad přibíhají stále nabušenější kung-fisti se superschopnostmi, vedle kterých vypadá Chow jako naprosté hovado, což je jednoznačně poloha, ve které ho všichni máme rádi. Vždycky ze všeho vyvázne a se svým věrným kamarádem tlouštíkem se protlouká světem. Kdysi mu nějaký žebrák prorokoval, že se také stane kung-fu velmistrem, ale když ho zmlátila parta děcek při bitvě o lízátko, raději to vzdal a stal se pouličním zlodějíčkem. V tom samozřejmě nesmíte hledat žádné drama, protože Kung-Fu Hustle je praštěnou komedií přesně ve stylu starších Chowových počinů a snaží se vzdát hold klasickým kung-fu filmů s mistry, kteří ovládali nejrůznější styly - v Kung-Fu Hustle s přibývajícími minutami nenarazíte prakticky na nikoho, kdo by kung-fu neuměl a to mluvíme o té nejvyšší úrovni - slepí zabijáci ovládající magickou lyru, mistr stylu dvanácti kopů, domovnice ovládající lví řev a spousta dalších, mezi nimi i pár známých tváří (Yuen Wah, John Sham). S tím přicházejí na řadu akční scény, na kterých se vyřádil sám Yuen Woo-Ping. To je samozřejmě záruka kvality, přesto pro mě byla akce samotná trochu zklamáním. Musíte si předně uvědomit, že tihle mistři nebojují běžnými technikami a když někoho praští, většinou třikrát oběhne Zeměkouli než schytá druhý úder. Proto bylo nutné nasadit počítačové triky, při nichž se boří budovy, ničí vnitřnosti a těla létají až do stratosféry. Rozhodně to vypadá umělecky a občas i hodně cool, nicméně ani se slušným rozpočtem jaký Chow měl, to nevypadá moc fotogenicky. Neříkám, že vyžaduji, aby to vypadalo realisticky (to bych už musel být hodně velký magor), ale je tu vidět obrovský rozdíl mezi hollywoodskými a asijskými triky, samozřejmě v neprospěch těch asijských. Pohyby nejsou plynulé, občas to vypadá, že se polovina frameů ztratila na podlaze střižny a akční scény tak ani zdaleka nemají potřebný drajv. Chow to samozřejmě jako režisér a scenárista zachraňuje kudy může, ať už mimořádně lákavými makrozáběry nebo zpomalovačkami (těch je tu ale na můj vkus snad až moc) nebo samotnou náplní soubojů - když se dobře bavíte, odpustíte spoustu drobných nedodělků, každopádně až na pár ručních výměn mi přišlo, že Yuen Woo-Ping tu zbytečně plýtval svými schopnostmi a spoustu dřiny mu dost táhne k zemi ta přemíra počítačových triků (místy to vypadá, že kompletní scéna vznikla v počítači a míra odcizení od samotného filmu dosahuje vrcholu). I slepý fanoušek hongkongských filmů si všimne, že při natáčení Kung-Fu Hustle počítal Chow už předem se západním publikem a tak velmi chytře zparodoval spoustu filmových klasik nebo na ně alespoň odkázal. To je rozhodně milá záležitost, ale připadá mi, že vedle těch mezinárodně pochopitelných narážek trochu zapadá klasická Chowova virtuozita. Je tu příliš málo gagů, které jsou postaveny na hláškách nebo timingu, skoro se zdá, že bez počítačů by Chow naší bránici už rozhýbat nedokázal. Pokud se ale přenesete přes onu prefabrikovanost prorůstající celým filmem, budete se dobře bavit. Vtipů je hodně a jsou servírovány v ďábelském tempu slušnými herci, tohle samo o sobě, spolu s učesanou vizuální stránkou, stačí spoustě lidí ke spokojenosti a pokud hledáte čistě oddechovou záležitost, není třeba celou věc pitvat dál. Jenže kdo tak učiní, musí chtě nechtě uznat, že do geniality Shaolin Soccera nebo některých starších Chowovek tu prostě něco chybí - scénář sám o sobě prakticky vůbec nedává smysl a neumí pracovat s postavami (viz úvodní trojice kung-fu mistrů, které ospravedlňuje pouze vynikající souboj se slepými zabijáky, ale vůbec nic se o nich nedozvíme a samotný vývoj hlavní postavy, kdy je nám sice naznačeno, k čemu vše směřuje, ale těžko si Singa nějak oblíbíte), kdyby se film snažil byť jen na minutu brát sám sebe vážně, tvrdě by narazil. Chow něco podobného naštěstí nikdy nedopustí, takže v některých ohledech nebudou zklamaní ani ti největší puritání. Vyjmenoval jsem spousty chyb a chybiček, ale žádná z nich by vám neměla zabránit v tom, abyste se u Kung-Fu Hustle dobře pobavili. Schopnost natočit pohodový film by z Chowa nedostal nikdo ani buldozerem a proto se moc těsím na jeho další počiny (klidně i pokračování Kung-Fu Hustle), ale... mohlo to být o dost lepší a je mi skoro líto, že Kung-Fu Hustle se pravděpodobně dočká mnohem větších ovací a slávy než Shaolin Soccer, který přeci jenom kope trochu vyšší ligu. Ovšem jsem ochoten s tím žít a na tenhle film se rád podívám znovu. Někdy. 70%

    • 20.4.2017  18:58

    Hlavním hrdinou je Hyeon-Su, který se právě s rodinou přestěhoval do lepší čtvrti a nastupuje na místní střední školu. Doma ho neustále buzeruje otec (majitel školy Taekwonda), ale ve škole to možná bude ještě horší. Tehdejší pevný vojenský režim se odrazil i v těchto výchovných zařízeních - studenti mlátí jiné studenty, ty pak mlátí dozorce, občas učitel a když i učitelé selžou, dostanou nakládačku od ředitele. Zdánlivý chaos má však svojí křehkou hiearchii, ve které se dobře daří úplatkům a šikaně. Hyeon-Su je snad tou nejbojácnější osobou na světě, takže se rychle všemu podřídí. Světlým momentem v jeho životě se pak stanou cesty školním autobusem, kterým jezdí domů i půvabná Yu-Jin. Po jednom z konfliktů ve třídě se Hyeon seznámí s Woo-Sikem, protekčním synkem, kterému procházejí rvačky, takže pro ránu nejde daleko. Ten vytáhne Hyeona na diskotéku a funguje jako průvodce po novém světě. Jeho povaha je protipólem Hyeonovy plachosti a než se náš hrdina naděje, začne Woo chodit s Yu-Jin, které společně pomohli, když si na ní dovolovali studenti z konkurenční třídy. Režisér Yu Ha si dává s rozvojem romantické linky filmu hodně na čas a na mikroskopickém rozvádění školního tématu je vidět, že scénář psal podle vlastních zkušeností. Od chvíle kdy se Hyeon setká s Yu-Jin (byť jen pohledem), sledujeme dvě linie - hlavní hrdina se snaží získat pro sebe dívku svých snů (ta mezitím začne chodit s jeho nejlepším kamarádem a i když se jí to příliš nezamlouvá, je jasné, že se něco musí pokazit, aby Hyeon převzal iniciativu... tyhle trojúhelníky naštěstí nikdy nemají dlouhého trvání) a najít své místo ve škole a v životě. V tom mu nepřímo pomůže Bruce Lee a odtud pramení i onen americký název snímku. Už v první půlce vidíme studenty jak napodobují ve třídě Bruce a legendární dojo scénu z Fist of Fury. Pomáhá jim to zapomenout na militantní vedení státu, které denně cítí na svých zádech - přijdete do školy se špatně upraveným límečkem a hned za vraty vás čeká výprask. Poté co záležitosti ve škole vyeskalují na nejvyšší možnou míru, odchází Woo-Sik ze školy a Hyeon zdánlivě přichází o svou dívku. Zmaten a převálcován na nejvyšší možnou míru začne s tréninkem bojových umění. Překvapivě nejde o otcovo Taekwondo, ale o Jeet Kune Do (hezky podle příručky). Tréninkové pasáži je věnován jen zlomek celkové stopáže, ale jako předehra k velkolepému finále to stačí. Pomalu bublající nenávist k šikanování spolužáků pak vyústí v "odvetu na střeše", jedinou velkou akční scénu celého filmu, která je však úchvatná spíš svou bezprostředností a brutalitou než technickým zpracováním a kvalitou technik. Ale už jsem upozornil na to, že v tomhle filmu o akci vůbec nejde. Yu Ha chtěl upozornit na to, jaké to tehdy bylo a není těžké si představit, že podobné kastování a skrytá šikana panuje na korejských (a nejen korejských) školách dodnes. Navíc i když se zdá, že jsem vám v recenzi "vykecal" celý děj, čeká vás pár překvapení, především originální vývoj romantické složky by mohl fanoušky hollywoodských romantických komedií dost překvapit. Once upon a Time in High School je od začátku do konce kvalitně zpracovanou kronikou, životním úsekem jednoho mladíka a díky slušným hereckým výkonům a přesné práci režiséra není problém se do příběhu ponořit. Důležité motivy jsou vypíchnuty a všechno sedí. Osobně mi však přišlo, že Yu Ha mohl tempo snímku trochu lépe vyvážit. V některých pasážích budete očima popohánět ukazatel kupředu, aby už konečně hrdina "něco" udělal, jiné scény jsou naopak zabity nedostatkem prostoru (pasáž se servírkou, důsledky útěk Woo-Sika, důsledky finálního souboje). A pak je tu ještě jeden čistě subjektivní problém - ve filmu mají všichni stejné školní uniformy. Ačkoliv herecké výkony jsou bezesporu nadprůměrné, měl jsem občas skutečně problém rozeznat jednu postavu od druhé. To není nejlepší vizitka, teď jde akorát o to, zda se to vztahuje k filmu nebo mé osobě. ;) U milostného objektu hlavního hrdiny tehle problém mít nebudete, Han Ga-In vypadá dost "nekorejsky", ale je moc roztomilá. A na závěr - nečekejte od toho probůh druhé Volcano High. Tohle je vážně drama - bez stylizace, rozmáchlých akčních scén a počítačových efektů. Pokud alespoň jednu z těhle věcí potřebujete k přežití dvouhodinového filmu, pak byste zrovna tenhle měli přeskočit. 70%

    • 21.4.2017  14:54

    A je to konečně tady. Když se objevily zmínky o tom, že Jackie natáčí pokračování Police Story (i když stejně jako v případě First Strike jde o neoficiální pokračování, není tu ani žádná z původních postav, Charlie Yeung jako Jackieho snoubenka je ale Maggie Cheung hodně podobná) byl každý napjatý a zároveň si uvědomoval, že jde o mezník v Chanově filmografii. Padesátiletý Chan v poslední době natočil několik hodně podprůměrných filmů, v nichž se postupně ztrácelo jeho kouzlo a uvědomoval si to i on sám. Zpřetrhal tedy veškerá hollywoodská pouta a vrátil se domů, natočit si zase jednou poctivý hongkongský akčňák, je to možná naposledy, co mu to jeho kosti dovolí. A tak se vrací zpátky Jackie-policajt, který v roce 1985 první dílem Police Story redefinoval hongkongské žánry a zajistil si doživotní slávu. O takřka dvacet let později tu leží na zabláceném chodníku, totálně namol, troska všech trosek, prospávající další opileckou noc. Proč? Mimořádně dlouhý flashback vám napoví, že inspektor Chan má za sebou mimořádně špatný rok. Býval tím nejlepším policistou, ale na scéně se objevil gang rozmazlených dětiček bohatých rodičů, které se rozhodly zahrát si Counter-Strike v reálu a bohužel pro hongkongskou policii disponují potřebnými schopnostmi i automatickými zbraněmi. Poté co rozpráší několik jednotek po vykradení banky (policii sami zavolají, aby si vyzkoušeli sílu svých zbraní), slíbí Chan v televizi, že je dopadne do tří hodin. Tím na sebe nechtěně přivolá pozornost a stane se terčem leadera týmu Ultimátních vojáků. Tyhle děcka žijí adrenalinovými sporty, není pro ně problém hacknout se kamkoliv a celý den věnují tréninku střelby a bojových umění. Nalákají Chana a jeho kolegy, kteří pomstou za padlé kamarády ani pořádně nevidí, do opuštěného skladiště, které je ve skutečnosti smrtícím labyrintem. Během deseti minut je po všem, Jackieho kolegové jsou rozvěšeni u stropu a Chan je donucen hrát s mladíky sérii her. Když prohraje, zemřou jeho kolegové. A Chan začne prohrávat. Nakonec jako jediný přeživší opouští vybuchující budovu s mrtvými kolegy na vozíku, s duší vytěženou až na dřeň. Od policii je vyhozen za nepřímé zavinění smrti svých kolegů (ostatně jít na tuhle partičku v devíti a s pistolemi, to se vážně nevyplatí), opustí svou přítelkyni a začne chlastat. Špatní recenzenti se poznají podle toho, že půlku recenze věnují ději, ale tady to jaksi bylo nutné, protože ti bystřejší hned rozpoznají rozdíl mezi běžnou chanovkou a tímhle. Jackie na tiskových konferencích prohlásil, že by rád dostával (i v Hollywoodu) vážnější role a ne jen škatulkovité akční klauny. A pro jistotu předvádí světu, že to dokáže. Jeho opilecká maska nemá s tou z Drunken Mastera nic společného, pokud pominu jako vždy otravnou Charlene Choi, všichni v tomhle filmu hrají na sto procent (i když někteří (Daniel Wu, Yu RongGuang jsou trochu nevyužití) a jak už bylo naznačeno, příběh jde mnohem dál než cokoliv, co Jackie zatím natočil. Můžete protestovat a začít brblat o tom, že od Jackieho chcete adrenalinovou akčňárnu a ne nějaký thriller. Opravdu chcete další Medallion? Chan si moc dobře uvědomuje na jaké číslo vystoupal jeho věk a snaží se přizpůsobit nejen trendům, ale svým schopnostem. Ve filmu je podán jako stárnoucí policista, takže mu nebudete vyčítat jeho vrásky a po skončení flashbacku (kdy se budete stejně jako hrdina cítit přejetí vlakem) navíc fasuje nového parťáka v podání Nicolase Tseho, který už hodně překvapil v Time & Tide a tady představuje to nejlepší z mladé generace, klučinu, který zdatně stačí Jackiemu během akčních scén a jednoduše vypadá jako jeho o třicet let mladší verze. Velmi milé. Právě on ho přesvědčí o návratu k práci, přítelkyni a hlavně případu. Ultimátní vojáci vyrobili na základě labyrintových hrátek počítačovou hru, která možná skrývá tajemství jejich dalšího postupu. Jackie na to ale jde starou dobrou policejní prací a navzdory tomu, že ho policejní šéf (Yu RongGuang, má tu pár momentů, ve kterých dokonale zužitkuje své nekonečné charisma) nenávidí, má výsledky. Postupně se dostává mladíkům na stopu, nesmí je ale ani na chvilku podcenit, protože jejich nemilosrdnost nezná mezí. Nenechte se mýlit, New Police Story je temným filmem od začátku do konce. Benny Chan už s Jackiem režijně spolupracoval na několika filmech (např. na Who am I?) a jeho vizuální styl se pozná na první pohled. New Police Story měla solidní rozpočet a je to vidět jak na explozích, tak na kamerových jízdách, exteriérech, Jackie si svůj nový film vypiplal, ostatně informovali jsme o jeho puntíčkářství už v novinkách prakticky celou dobu, co se film natáčel. Technicky snímek snese srovnání s hollywoodskými filmy, nejsou tu žádně okatě digitální triky, exploze ve skladišti vypadá fenomenálně, stejně jako ostatní kaskadérské kousky (i když dneska nevíte, kolik z nich bylo přikrášleno, naštěstí jsou tu nepovedené záběry, takže uvidíte, že spousta věcí byla "na kontakt"). Těch je tu možná až moc, na úkor akčních scén, které jsou ve skutečnosti jenom dvě - hromadná bitka v baru a finální duel Jackieho s jedním z mládežníků. Zatímco bar je trochu zklamáním a Chanův pseudo wing chun tam dosáhl takového stupně, že už nevíte jestli bojuje líp on nebo Nicolas Tse, finální duel v království lega nabízí pár zajímavých kombinací a je vůbec tak nějak "fajn", musíte však přihlédnout k faktu, že některé Jackieho kopy jsou drátované a je to víceméně "softovaná" verze jeho starších úderů (bylo to vidět ve všech filmech od roku 1998 nahoru). Takže tohle všechno je na vynikající úrovni, i když bych asi neprohlásil, že by v jakémkoliv aspektu New Police Story bořila nějaké hranice (vzhledem k letošní HK konkurenci je to ale stejně zatím to nejlepší ;), ale scénář překvapivě nedrží krok se vším okolo. Alan Yuen by potřeboval hollywoodskou školu psaní, protože se u něj vyskytuje stejný problém jako u jeho asijských kolegů - neschopnost udržet gradaci děje a dotáhnout postavy tak, aby to nebyly kusy masa hrané herce, ale skutečně životné postavy, kterým fandíte, kterých litujete atd. Tohle často ve filmu chybí, Jackieho machání v bahně je možná až příliš dlouhé, takže stopáž pak chybí v závěru snímku, který je zbytečně uspěchaný a to včetně úplného závěru, který musel být zkoněný na papíře, protože Daniel Wu by ho rozhodně zvládnul líp. Obrovská škoda tohohle stínu, Yuenovi rozhodně musíme poděkovat za odvahu se kterou Jackieho postavu rozšmelcoval na kousíčky a pak jí složil dohromady, ale prostě při tom pár kousků ztratil a výsledek není onou předlohou. Na několika vrstvách mu příběh funguje takřka bez chyby (dokonce spolknete i velkou pointu celého děje), ale věci točící se kolem Ultimátních vojáků povážlivě skřípou a jednotlivé scény jsou za sebe občas dost necitlivě poskládány. Chybí tu plynulé přechody, jejichž absence by možná u běžné chanovky nevadila, ale tady jde prostě už o trochu víc. Nenechte se odradit, cokoliv napíšu bude stejně irelevantní, protože na film se stejně podíváte. Je to událost a nebyli byste "in". Snad vám alespoň moje řádky pomohou se nějak vnitřně připravit na změnu, která jednou musela přijít. Jackie jí možná provedl pět minut po dvanácté, ale přesto to chtělo nezanedbatelný kus kuráže. Pokud jde o něj a jeho výkon, vyrovnal se s tím víc než se ctí. Na jedné straně přináší solidní thriller, technicky velice vyspělý, na straně druhé se snaží uspokojit i své skalní fanoušky. Sedět na dvou židlích dost dobře nejde, ale New Police Story je víc než přijatelným kompromisem a Chanovou přestupní stanicí na cestě do filmového důchodu. Zatleskejte mu, málokterá akční hvězda se umí přizpůsobit trendům a přiznat, že je třeba změnit styl. Jackie to dokázal. 70%

    • 21.4.2017  14:41

    Stephen Fung je čerstvý třicátník, vycházející akční hvězda a nová režisérská tvář mladého Hong Kongu. Možná až příliš rolí na jednoho člověka, ale Fung měl zkrátka štěstí. Hned poté, co přišel k fochu si ho všiml Jackie Chan, se kterým spolupracoval na několika filmech (Thunderbolt, Gorgeous) a následně se uplatnil i jako jeden z raubířů (hezké staročeské slovo) v Gen X-Cops a Gen Y-Cops, které Jackie produkoval. Není tedy divu, že ve chvíli, kdy Fung pomyslel, že by si rád něco natočil tzv. "za sebe", šel za svým životním chlebodárcem. Jackie zrovna založil produkční společnost JCE, aby tak dostál slibům, kterými nešetřil na tiskovkách Fung byl přesně ta generace, jíž hodlá Jackie v Hong Kongu vypěstovat. Slovo dalo slovo, dolar dal dolar a Fung mohl natáčet svůj režijní i scenáristický debut Enter the Phoenix (sám Jackie mu krom plné peněženky přispěl i symbolickou čestnou roličkou, její rozsah je ale doslova bleskový). Štěstěna se Funga držela i při shánění herců - Daniel Wu, Eason Chan, Sam Lee, Karen Mok, Nicholas Tse, opravdová smetánka mladé generace (imho v ukecávání ansámblu měl prsty opět Jackie, protože v malé roli otce hlavního hrdiny se objeví sám Yuen Biao), takže se dramo-komedie z prostředí Triád mohla rozjet na plné obrátky. Fung-psavec se rád baví, ale ještě radši boří zaběhnutá klišé, po standardním flashbackovém úvodu, v němž vykvete dávná křivda, kterou musí během filmu záporák (sám Fung) pomstít, se rozebíhá hned několik linií. Máme tu Georgieho Hunga (Daniel Wu), homosexuála žijícího kdesi v zahraničí (pracuje jako šéfkuchař), jehož otec kdysi vykázal z rodiny, zřejmě proto, že nesnesl jeho odlišnou sexuální orientaci (pravý důvod ale vyjde v závěru filmu vyjde najevo). Jenže zatracovaný tatínek (právě Biao) právě skonal a jako dědictví za sebou zanechal triádí gang. Pokud se ho rychle neujme nástupce, pohltí ho konkurence (v té se objevuje i Fung, pomalu spřádající své plány na pomstu). Poměrně zmatkařská gangsterská dvojice otec-syn se tak vydává pro Georgieho, aby převzal rodinné otěže, ale pod vlivem několika náhod si ho spletou s jeho spolubydlícím Samem. To Georgiemu vůbec nevadí a tajně souhlasí s tím, že si oba (alespoň) na chvilku vymění role. Pravý Georgie tak bude moci z povzdálí sledovat, do čeho vlastně jde. A není toho málo. Ve světě gangsterů samozřejmě platí přísná pravidla a být homosexuálem je jaksi nepatřičné. Z křečovité obřadnosti a zatajování nejrůznějších skutečností pak Fung buduje nejrůznější smrště gagů (málokdy se mu je ale povede vygradovat, takže nečekejte, že se budete smát od ucha k uchu) a především další linii, tentokrát romantickou. Hung si totiž má začít s dcerou šéfa konkurence (aby došlo k požehnanému spojení a věčnému blahobytu), neuvěřitelně ukecanou agentkou jedné pojišťovny, Julií (fantastická Karen Mok). Ta se ale zakouká do Daniela Wua (ten se svou homosexualitou naopak tajit nemusí). Zábava? V jistém slova smyslu ano, Fung-režisér je ale v průběhu celého filmu mnohem lepší než jeho inkoustové alter-ego. Na ději je přes veškeré ambice vidět práce debutujícího autora a hravý přístup začne díky nedostatku opravdu úderných gagů a hlášek po chvíli značně nudit (ano, i přes ty zástupy velkých jmen). Všechno je předem dáno a náznaky akčních scén jsou příliš krátké než aby radikálně zvýšily tempo a poskytly uspokojení neposednějším jedincům. Fung jako by od půlky filmu nevěděl kudy kam a zamotával se do všech linií. Je tu snaha to všechno chytře spojit dohromady a částečně to vychází, jakmile se ale scénář příliš soustředí na jedno herecké křídlo, to druhé zůstává na ocet. Ne nadarmo se říká, že začátečnickým chybám se nevyhne ani sebelepší debutant, Fung v závěru snímku sice dohání v akčním finále (velice příjemně předrátovaný duel Wua s Fungem, plný poctivé destrukce) vlak, který mu během filmu ujel, ale právě kvůli tomu nemohu snímek nazvat vyváženým ani se zavřenýma očima. Moc bychom chtěl, protože Fung je rozhodně talent, kterému se za kamerou daří lépe možná lépe než před ní. Jen to chce všechno ještě vychytat - dodat humoru ten správný říz, lépe vést herce a občas se nebát střihnout (je to "jen" 105 minut, ale občas Fungovi tempo skáče jak na sinusoidě). Tyhle malé drobnosti zatím dělí zdatného řemeslníka od výborného režiséra. Není to nic na čem by Fung nemohl zamakat, navíc to očividně tenhle mladíček myslí s budoucností hongkongské kinematografie dobře. I proto byste měli na Enter the Phoenix mrknout, jeho režisér bude dost možná za deset let v Hong Kongu tzv. "držet prst na tepu doby", ať už to znamená cokoliv. ;) 60%

    • 21.4.2017  02:31
    Okrsek 13 (2004)
    ***

    Příběh se odehrává v Paříži 2010, kde sociální krize vyeskalovala, takže je město rozděleno do distriktů, ve kterých žijí lidé s různým společenským postavením. Distrikt 13 je ten nejobávanější, plný zločinců a chudých. Byly tu zrušeny všechny školy i nemocnice, policie se sem bojí. Prostě to není ideální místo na vyrůstání. Leitovi bohužel bylo souzeno a i když se snaží žít slušně, občas přiláká pozornost místních gangů a musí hodně rychle utíkat. Naučil se proskakovat okýnkem, kam byste nestrčili ani ruku, nedělá mu problém zdolat pětimetrovou díru mezi dvěma paneláky a šplhání po nejrůznějších konstrukcích už ani nepovažuje za něco výjimečného. Ostatně hraje ho David Belle, člověk který ve Francii proslavil moderní sport Le Parkour, který by se dal označit za kreativní zdolávání překážek a to především městských. Stojí vám v cestě lavička? Přeskočte jí, potřebujete se dostat ze třetího do druhého patra? Zapomeňte na výtah či schody, použijte balkón. Zní to šíleně, ale vypadá to úžasně, protože žádný přeskok nesmí být nudný a pohyb nesmí nikdy přestat. V Parkouru se hodně vyplatí průprava v bojových umění, popř. gymnastice a až uvidíte Bellea, jak zachází s pařížskou architekturou, zůstanete bez dechu. To ovšem platí jen pro čtenáře, neobeznámeného se snímky Yamakasi a Yamakasi 2: Velká výzva (Sons of the Wind), který už Parkour viděl a troufnu si říct, že v případě druhého dílu Yamakasi možná i v lepší formě. Nic proti Belleovi, je v proklatě dobré formě, stejně jako jeho kamarád Cyril Raffaelli. Ten hraje ve filmu poldu, který se vydává do Distriktu 13 zlikvidovat časovanou bombu. Leito se díky němu dostane z vězení, ale nehodlá mu nějak výrazně pomáhat, až když zjistí, že bombu ukradl jeho odvěký nepřítel Taha, který taktéž "vlastní" jeho sestru, rozhodne se přiložit ruku k dílu. Zde je důležité prozradit, že Taha hraje Bibi Naceri, spoluscenárista tohoto filmu a velký kamarád Luca Bessona, který si zaslouží rozstřílet na cucky (ve filmu se vám tohle zbožné přání díkybohu splní). Rozhodně nehodlám slepě doufat, že by Besson k podobnému projektu napsal scénář, který by byť vzdáleně obsahoval hluboké postavy a invenční dějovou linii (ale ne že by to už neuměl, viz Unleashed). Jenže tohle už je vážně moc. Něco jako kdybyste vzali Útěk z New Yorku (tohle přirovnání jsem si vypůjčil, ale dokonale sedí), ořezali ho na dřeň a nahradili poněkud únavným pobíháním z místa na místo. A ono by to možná i fungovalo, kdyby se debutující Pierre Morel soustředil čistě na akci a nenechal své hrdiny mluvit. Dialogy jsou totiž šílené a inklinují k parodii. Je to škoda, protože zatím všechny Parkour filmy nejen že se soustředily čistě na Parkour a zapomínaly na skutečnou akci, která je tím pravým motorem, ale především měly pocit, že scénář je věc, která je táhne k zemi a ubírá jim prostor. Opak je bohužel pravdou. Dokud se neobjeví podobně laděný film s dějem, který by dával alespoň deset minut v kuse smysl, pak si možná běžní diváci o těhle filmech budou myslet něco serióznějšího. Takhle je to pořád jen "docela pěkné, naprosto bezhlavé a béčkové blbnutí". Opravdu nerad se do tohohle filmu opírám a jistě si vysloužím kritiku za to jak jsem kritický (hmm), jenže ono opravdu nestačí obsadit jen známé "xichty". Když si najedu na Cyrilovy stránky uvidím mnohem větší prasárny, než jakých jsem se dočkal ve filmu, přehledněji sestříhané a mnohdy s lepším timingem. To pro Morela skutečně není moc dobrá vizitka a jakkoliv si v recenzi stěžuji na stupidní scénář, film svým způsobem zabila i rozkolísaná režie, která vám nedovolí si cokoliv vychutnat. Jen v několika zpomalovačkách (Cyrilův nálet s cihlou), které nejsou rozsekány do nervózních střihů, máte šanci, si umění hlavních hrdinů řádně užít. Neváhejte kromě několika skopičinek (vystačily by na dvouminutový sampler) je tenhle film beznadějně prázdný a plochý. Velká škoda, věřil jsem, že do třetice to parkouristům vyjde. Snad bude mít Belle příště větší štěstí na režiséra a Cyril si "dá" svůj slavný backflip z deseti metrů. Nemůžu se dočkat (ano, jsem naivní, prášky nepomáhají ;). 50%

    • 20.4.2017  16:50
    Pouta války (2004)
    *****

    Když vám řekne jeden člověk, že viděl fajn film, mávnete nad tím rukou. Když to řekne deset lidí, začnete se o ten film zajímat. Když to říkají všichni, musíte ten film mít. Přesně takové to bylo s Tae Guk Gi alias Brotherhood of War. O korejském Vojínu Ryanovi se vyprávěly hotového pohádky, takže když jsem ho dostal do ruky, nechal jsem ho preventivně pár týdnů odležet, protože přehnaná očekávání jak známo škodí. Dneska možná lituji, že jsem tak dlouho váhal. Předně bychom měli uklidit do propadliště dějin tu hlášku o Vojínu Ryanovi. Režisér Kang Je-Gyu určitě Ryana viděl a některé scény nejsou Spielbergovu opusu nepodobné, ale to je především výrazným zneužíváním ruční kamery a vůbec válečným peklem. Kromě jen minimálně příbuzného bratrského motivu (který je v Ryanovi úvodním impulzem) nemají ty dva filmy po dějové stránce nic společného. Tae Guk Gi v tomhle ohledu hollywoodského bratrance přestřeluje o pár námořních mil, zatímco Ryan je spíš komorním příběhem několika chlápků, který se velkolepě tváří čistě kvůli okolnostem (vřavu druhé světové války nelze natočit úsporně ;), Tae Guk Gi je epos celou svojí duší a solidní stopáž 140 minut se vám bude zdát podezřele krátká na to, co všechno se ve filmu seběhlo. A přitom to začíná naprostou idylkou roku 1949, kterou si plnými doušky užívají dva bratři, každý po svém. Jin-Seok studuje a chystá se na vysokou, zatímco jeho starší brácha Jin-Tae leští boty a sní o vlastním obchodě. Vzdal se studií, kvůli zaopatření rodiny a brzo se bude ženit, takže patřičný respekt rodinnému jménu musí zajistit především Seok. Ještě než k tomu dostane příležitost se však stane něco nemilého. Naplno ječící sirény ohlašují válku mezi Severní a Jižní Koreou (naši hrdinové samozřejmě stojí na té jižní, nekomunistické straně). Seok je odveden a když se Tae s nehynoucím ochranářským instinktem snaží běh věcí zvrátit, skončí taktéž ve vlaku plném odvedenců. Vyhlídky jsou nemilé a životem neošlehaný Seok dost těžce snáší první hodiny bojového nasazení (chvíle kdy kolem něj létají střepiny granátů, metráky hlíny a různé kusy lidských těl, které ještě před pár minutami patřily jeho novým kamarádům). Tae se rozhodne bojovat s vojenskou mašinérii její vlastní zbraní, poté co mu seržant řekne, že existuje způsob jak poslat jeho bratra domů. Stačilo by vyhrát Medaili cti (nejvyšší možné vojenské ocenění) a za zásluhy by pak Seok mohl domů. Bez ohledu na to jestli je to blaf či ne, se Tae začne pouštět do sebevražedných misí a drtí nepřítele s odhodláním Johna Ramba. To se bohužel neobejde bez následků, protože válka je týmová záležitost a na chyby jedince často doplácí jeho okolí. Mezi oběma bratry tak poprvé bují hádky na ostří nože. Poprvé a zdaleka ne naposledy. Je to s podivem, ale to co jsem odvyprávěl je ani ne třetina filmu a skutečně jen velké intro, kterým vás Kang uvede do příběhu epických proporcí. Všechno stojí a padá na vztahu mezi Taem a Seokem a věřte, že válka dokáže i pevným bratrským poutem pořádně zacloumat. Oba mají sice to štěstí, že veškeré nástrahy bitevních polí úspěšně přežívají, ale zůstat naživu a vidět kolem sebe tu spoušť je mnohdy větším trestem než pomalu umírat v agónii, jako tolik jejich kamarádů... a bude to ještě horší. Upřímně nechápu, jak se Kangovi podařilo za pouhých třináct milionů dolarů natočit takhle přesvědčivou (=očitrhající) vizi válečného konfliktu. Až na několik skřípajících součástek (nálet letadel, některé krvavé efekty - obojí vykazuje příliš razantní zásah počítačových triků) budete vyjeveně zírat na to, kolik lidí se před kamerou pohybuje a co všechno stihne vybuchovat a hořet v téhle válečné peci. Tae Guk Gi se s ničím nepáře a pokud v Ryanovi nebo Black Hawk Down byly okamžiky, kdy jste si říkali, že takhle nechutně realisticky se asi fakt umíralo, uštědří vám korejská válka lekci z toho jak moc se liší hollywoodská korektnost a snaha o realistické zobrazení válečného mlýnku na maso. Přitom nejde o nějaké prvoplánové strašení malých dětí, Kang chce jenom předvést, že tehdy se s tím ani jedna strana nemazala a i když hrdinové stojí proti komunistům, nedá se říct, že by scénář jedné nebo druhé straně nadržoval. Na obou jsou často pěkní sviňáci a lidé umírají po tuctech bez ohledu na to jakou mají uniformu. Na Tae Guk Gi se tak rozhodně nekouká nejpříjemněji. I proto, že Kang dokázal velice sugestivním způsobem vypíchnout ty nejtemnější aspekty celého konfliktu (měl při tom docela honičku, takže vám občas přijde, že přechody mezi jednotlivými tématickými celky by mohly méně "kodrcat") a jestli vás doprostřed příběhu nevtáhne jeho scénář nebo naléhavá kamera (během akčních scén pro někoho možná až příliš naléhavá), určitě to zvládne ústřední herecká dvojice, které věříte i tu nejzapadlejší emoci, schovanou za nevinným odplivnutím. Cesta, kterou obě postavy urazí během těch dvou hodinek, je neuvěřitelná (bohužel to v mém případě platí doslova a to je taky důvodem "ne-úplně-maximálního" hodnocení, poslední dějový zvrat Kang prostě a jednoduše neustál tak bezchybně jako ty ostatní) a to všechno se odehraje na pozadí největšího válečného střetu v korejské historii (lepší učebnici dějepisu najdete těžko). Kangův film má v sobě hodně sentimentu a klišé, ale nikdy vám nepřestane přesvědčivě do ucha šeptat, že válka je svině. A nemusí to dělat žádnými okatými podpásovkami. Stačí prožít pár minut ve společnosti tohohle filmu a pochopíte, proč byste tohle nikdy nechtěli prožít a proč stále spousta filmařů této látce věnuje tolik pozornosti. Tae Guk Gi stojí někde na pomezí mezi typickým protiválečným filmem a hollywoodskou filmovou válkou zosnovanou na efekt. Otevřeně se nehlásí ani k jedné barikádě, ale kdo umí naslouchat, určitě si své poselství odnese. Snímek slavil v zemi svého vzniku obrovský úspěch a já se už teď těším na Kangův další film, protože Tae Guk Gi je po všech stránkách vyspělé dílo člověka, který ví, co chce sdělit a umí to brilantně natočit. S filmy jako Tae Guk Gi se nemůžeme divit, že Jižní Korea diktuje filmové Asii tempo. Jsou technicky uhrančivé, divácky přitažlivé a jsou o "něčem". Vražedná kombinace. 90%

<< předchozí 1 2 3 4 6 9 11