HKstars

Příběh se odehrává v Paříži 2010, kde sociální krize vyeskalovala, takže je město rozděleno do distriktů, ve kterých žijí lidé s různým společenským postavením. Distrikt 13 je ten nejobávanější, plný zločinců a chudých. Byly tu zrušeny všechny školy i nemocnice, policie se sem bojí. Prostě to není ideální místo na vyrůstání. Leitovi bohužel bylo souzeno a i když se snaží žít slušně, občas přiláká pozornost místních gangů a musí hodně rychle utíkat. Naučil se proskakovat okýnkem, kam byste nestrčili ani ruku, nedělá mu problém zdolat pětimetrovou díru mezi dvěma paneláky a šplhání po nejrůznějších konstrukcích už ani nepovažuje za něco výjimečného. Ostatně hraje ho David Belle, člověk který ve Francii proslavil moderní sport Le Parkour, který by se dal označit za kreativní zdolávání překážek a to především městských. Stojí vám v cestě lavička? Přeskočte jí, potřebujete se dostat ze třetího do druhého patra? Zapomeňte na výtah či schody, použijte balkón. Zní to šíleně, ale vypadá to úžasně, protože žádný přeskok nesmí být nudný a pohyb nesmí nikdy přestat. V Parkouru se hodně vyplatí průprava v bojových umění, popř. gymnastice a až uvidíte Bellea, jak zachází s pařížskou architekturou, zůstanete bez dechu. To ovšem platí jen pro čtenáře, neobeznámeného se snímky Yamakasi a Yamakasi 2: Velká výzva (Sons of the Wind), který už Parkour viděl a troufnu si říct, že v případě druhého dílu Yamakasi možná i v lepší formě. Nic proti Belleovi, je v proklatě dobré formě, stejně jako jeho kamarád Cyril Raffaelli. Ten hraje ve filmu poldu, který se vydává do Distriktu 13 zlikvidovat časovanou bombu. Leito se díky němu dostane z vězení, ale nehodlá mu nějak výrazně pomáhat, až když zjistí, že bombu ukradl jeho odvěký nepřítel Taha, který taktéž "vlastní" jeho sestru, rozhodne se přiložit ruku k dílu. Zde je důležité prozradit, že Taha hraje Bibi Naceri, spoluscenárista tohoto filmu a velký kamarád Luca Bessona, který si zaslouží rozstřílet na cucky (ve filmu se vám tohle zbožné přání díkybohu splní). Rozhodně nehodlám slepě doufat, že by Besson k podobnému projektu napsal scénář, který by byť vzdáleně obsahoval hluboké postavy a invenční dějovou linii (ale ne že by to už neuměl, viz Unleashed). Jenže tohle už je vážně moc. Něco jako kdybyste vzali Útěk z New Yorku (tohle přirovnání jsem si vypůjčil, ale dokonale sedí), ořezali ho na dřeň a nahradili poněkud únavným pobíháním z místa na místo. A ono by to možná i fungovalo, kdyby se debutující Pierre Morel soustředil čistě na akci a nenechal své hrdiny mluvit. Dialogy jsou totiž šílené a inklinují k parodii. Je to škoda, protože zatím všechny Parkour filmy nejen že se soustředily čistě na Parkour a zapomínaly na skutečnou akci, která je tím pravým motorem, ale především měly pocit, že scénář je věc, která je táhne k zemi a ubírá jim prostor. Opak je bohužel pravdou. Dokud se neobjeví podobně laděný film s dějem, který by dával alespoň deset minut v kuse smysl, pak si možná běžní diváci o těhle filmech budou myslet něco serióznějšího. Takhle je to pořád jen "docela pěkné, naprosto bezhlavé a béčkové blbnutí". Opravdu nerad se do tohohle filmu opírám a jistě si vysloužím kritiku za to jak jsem kritický (hmm), jenže ono opravdu nestačí obsadit jen známé "xichty". Když si najedu na Cyrilovy stránky uvidím mnohem větší prasárny, než jakých jsem se dočkal ve filmu, přehledněji sestříhané a mnohdy s lepším timingem. To pro Morela skutečně není moc dobrá vizitka a jakkoliv si v recenzi stěžuji na stupidní scénář, film svým způsobem zabila i rozkolísaná režie, která vám nedovolí si cokoliv vychutnat. Jen v několika zpomalovačkách (Cyrilův nálet s cihlou), které nejsou rozsekány do nervózních střihů, máte šanci, si umění hlavních hrdinů řádně užít. Neváhejte kromě několika skopičinek (vystačily by na dvouminutový sampler) je tenhle film beznadějně prázdný a plochý. Velká škoda, věřil jsem, že do třetice to parkouristům vyjde. Snad bude mít Belle příště větší štěstí na režiséra a Cyril si "dá" svůj slavný backflip z deseti metrů. Nemůžu se dočkat (ano, jsem naivní, prášky nepomáhají ;). 50%

Byla nebyla jedna thajská vesnička s posvátnou sochou jménem Ong-Bak. Socha přinášela vesnici štěstí a blahobyt, ale jednoho dne se objevil záhadný "muž z města" a sochu ukradl (resp. její hlavu). Na vesnici padlo neštěstí - studny vyschly, úroda se neurodila, dobytek uhynul... nezbývalo než vyslat do města nejlepšího bojovníka z vesnice, aby věci napravil a ukradený artefakt získal zpět... Ve městě potkává prostý vesničan svého zcivilizovaného příbuzného (=vychcánek, podfukář a zlodějíček), který se svou kamarádkou obráží bary a vydělává si jak to jen jde. Zprvu nemá o breptání vesničana zájem a vidí v něm spíš příležitost k výdělku, ale nakonec se obrátí zpět na víru a pomůže vesničanovi sošku získat. Takhle nějak zní thajská legenda o Ong-Baku ve filmovém podání Prachnyi Pinkaewa, které se v redakci HK Stars stalo jedním z nejsledovanějších akčních titulů poslední doby. Není to tak dávno, co jsme v hlubinách internetu vyštrachali Making of videa ve kterých se děly neuvěřitelné věci. Teď film konečně vyšel v Thajsku na DVD a tak jsme po něm ihned hrábli. A byla to doslova miliónová koupě. Ong-Bak totiž v "plném" 105 minutovém balení nabízí solidní příběh (i když zní první dva odstavce jako největší klišé na světě, dokonalé proložení akčními scénami, usilovně hrající herci a podivné postavičky dovedou udělat i z uhlí diamant ;) a především jedny z nejúžasnějších akčních scén poslední doby. Na to jsme se těšili, na to jsme čekali. Je tu všechno co jste viděli v ukázkách a ještě mnohem víc. Ačkoliv se ve filmu hodně používá replay úderů a zvuk je trochu zatlumený, výsledek nepůsobí televizně nebo "dokumentárně", zejména díky skvělé kameře a báječným obrazovým filtrům (které jsou trochu přemrštěné, ale jednou za čas si rád potýrám oči kýčovitými barvičkami). Co se týče provedení jednotlivých pohybů a stuntů, myslím že není o čem diskutovat. Plynulost a rychlost technik zkrátka musíte vidět na vlastní oči, stejně jako pár nebezpečných kaskadérských kousků (mezi něž počítám i reakce na údery) a nemístnou kreativitu (zejména bitky v aréně). Nutno dodat, že moře talentu nepobral jen hlavní hrdina Phanom Yeerum, jeho Muay Thai protivník ze závěru je taky "pořádnej borec". Nevím co dodat, protože tyhle řádky píši pár minut po shlédnutí a ještě se mi klepou ruce. Ong-Bak určitě mohl mít propracovanější příběh, lepší herce a kvalitnější kulisy, ale na tyhle "drobnosti" zapomenete ve chvíli, kdy Phanom Yeerum začne dělat to, co mu jde nejlíp - mlátit lidi (nejen) loktama. Bojuji, tedy jsem - to je heslo Ong-Baku, protože poměr dialogů k bojovým scénám se pohybuje kolem 40:60 ve prospěch akce. Zamyslete se nad tím a dojde vám, že je to opravdu hodně. Pokud ještě dodám, že nadšení, úsilí a kreativita v těchto sekvencí jsou nevídané, musí vám dojít, že tenhle film je opravdu "něco". Jsem nesmírně rád, že takhle poctivá akce se točí i v současnosti a těším se na chystané pokračování. Filmy jako tento dokazují, že tradice budovaná hongkongským průmyslem v sedmdesátých až devadesátých letech se nevytratila a žije dál. A to je dobře. Zatraceně dobře... 100%

Tak a je to tady, dámy a pánové. Připravte mávátka, svíčky a kadidla... Tony Jaa se vrací na scénu! Tom Yum Goong předvedl takřka neuvěřitelný kousek všem, kteří hlásali, že pirátství se nedá zastavit. Stačilo vydat pár extrémně přísných zákazů, zapojit do všeho thajskou policii a výsledek je všem známý. Narozdíl od Ong-Baku, kterého už den po premiéře sjížděli i ve finských saunách, se Tom Yum Goong takřka nedostal na pirátskou scénu a to jistě producentům obstará vyšší zisky při prodeji VCD/DVD, které právě vychází. Pro nás, fanoušky co rádi zhltnou jakoukoliv ukázku to sice znamená mírné otupění, protože už jsme byli vystaveni "tomu nejlepšímu z filmu" při sledování Making Of (to vyšlo na VCD pár týdnů předem) a navíc si nikdo nemohl nevšimnout haldy negativních recenzí, ale... jak tady stojím, tak vám říkám, že Tony je zase starej dobrej štípač, že ve filmu je spousta záběrů, které v Making Of neuvidíte a že jestli potřebujete řádnou dávku akčního adrenalinu, měli byste na Tom Yum Goong jít. Nezní to tak revolučně, jako v případě Ong-Baku, co? Něco takového však od Tom Yum Goong čekali snad jen nejzarytější optimisté. Těžko vyrobíte zázrak na počkání, zvlášť když v podstatě točíte sequel k filmu, který je průhledný jak karlovarský křišťál. Tom Yum Goong bohužel těžce ztrácí na svého předchůdce především v dějové struktuře, což zní možná nepředstavitelně, ale pokusím se to na následujících řádcích osvětlit. Hlavním hrdinou filmu je Kham (Tony Jaa), prostý vesničan, který má rád slony a svého strýčka. Jednoho dne se vydají do města a strýček si nechá slona prohlédnout u místního odborníka. Tady narazí na pašeráky, kteří velkého starého slona unesou i s Khamovým oblíbeným slůnětem. Tony na oplátku vyhladí vilu jednoho z pašeráků a vydá se za jeho bratrem do Austrálie, protože tak nějak tuší, že s tím bude mít něco společného. Tady najde exotickou restauraci Tom Yum Goong, kde se vaří speciality výhradně z ohrožených živočíchů. Mezitím na něj nabíhají desítky, možná stovky gangsterů, mnozí zcela bez jakékoliv motivace, a čas od času jeden ze záporáků přijde a naprosto nesmyslně někoho zastřelí. Po dějové stránce je film opravdovým peklem. Nikdo tu nehodlá obhajovat Ong-Bak, ale jeho děj, jakkoliv prostý, dával smysl a byl klasickým "ukradli jste sošku, tak tady máte přesdržku". Hrdina někam došel, pokecal a byl z toho boj. První dvě pasáže z téhle trojčlenky Tom Yum Goong vynechává, mnohdy do takových extrémů, že hrdina se někde zčistajasna objeví a aniž by kdokoliv cokoliv řekl, začnou se všichni řezat do krve. Nikde není vysvětleno, jak se Kham dostal do Sydney, záporáci se v akčních scénách doslova respawnují jako ve videohrách (tj. objevují se zničehonic na místech, kde nemají co dělat ;). Děj nedává smysl ani v rámci deseti minut, běžně se stane, že spolu postavy mluví (v případě Thajců, co ve filmu mluví anglicky - třeba Mum Jokmoka - je to uši rvoucí zážitek) a najednou střih uprostřed rozhovoru a přibíhají do hořícího kostela, kde už stojí narovnaní bitkaři a jede se. I Uwe Boll by se místy divil, jak se dá v ději driblovat z místa na místo. Zlí jazykové tvrdí, že ve filmu chybí přes hodinu děje a opravdu by to tak odpovídalo. Prachya Pinkaew se prostě zbláznil a krom zápletky o slonech tu máme korupci na nejvyšších policejních postech a věřím, že i v té vystřižené hodině by se našly zajímavé věci, možná jí jednou uvidíme v nějakém Director´s Cutu, obávám se však, že filmu spíš uškodí. Jedním z jeho největších nedostatků je totiž rozvrstvení akčních scén. Zatímco Ong-Bak vás nikdy nenechal vydechnout, v Tom Yum Goong jsou dlouhé pasáže, které spoléhají čistě na dějové mechanismy. A to je moc špatně, protože jakkoliv Tony umí zahrát zdravě naštvaného vesničana, anglicky žvatlající thajský kompars a nevěrohodně pomrkávající fighteři jsou receptem na katastrofu, zvlášť když střihač řádí jako černá ruka. Výsledek je jediný možný - Tom Yum Goong stojí za vidění jen kvůli akčním scénám. Mnozí tohle řeknou i o Ong-Baku, jenže zatímco ten se dal přežít, u neakčních pasáží v Tom Yum Goong se budete chytat za hlavu (v tom lepším případě, slabším povahám už zbude jen to utrpení ;) a vzpomenete si na Petera Hyamse. Bohužel, TYG je dějově "jen" hloupý a omezený, nikoliv zábavný, takže si možná předem zjistěte, kde se nacházejí akční scény, abyste v přestávkách mohli zajít na záchod nebo na kafe. :) Jakkoliv to zní krutě, taková je realita a TYG jako film je vskutku takřka nekoukatelný (napodruhé si ho vcelku dá jen největší blázen). Jenže teď konečně přicházíme k té šlehačce na dortu. Pokud si někde Pinkaew vzpomněl na kamerovou eleganci a filtry, pokud někde prosvítá thajská filmová revoluce a pokud někde nepochybujete ani na okamžik, proč jste si koupili vstupenku, jsou to právě akční scény. Ačkoliv bych netvrdil, že jsou lepší než v Ong-Baku, jsou rozhodně špičkové a pokud mluvíme o hmatatelnosti a kaskadérských kouscích, nemají v současnosti žádnou konkurenci. Tentokrát je mnohem lépe vidět, že kvalita samotné akce nestojí pouze na Tonym, ale také na těch, kteří rány přijímají. Kaskadéři tu odvedli neuvěřitelný kus práce a tak se dočkáte famózní sekvence lámaček, při které "zařve" na dvacet lidí (kdo měl rád Seagalovo Aikido, tomu snad ukane i slza), pětiminutového nepřerušeného záběru, ve kterém Tony vykosí čtyři patra plná gangsterů a na který navazuje další vynikající akční scéna (ve které jakž takž funguje i dramatický podtext) a pak několika dalších bitek, ve kterých prostě nevíte, kam dřív koukat. Po Ong-Baku už sice některé chvaty nepůsobí tak grandiózně (tempo je tu vyšší a i protivníků přibylo, takže nesmíme Pinkaewovi vyčítat, že si techniky tak nevychutnává), ale Tony zkrátka září ostošest a alespoň na těch pár minut dává zapomenout na strasti, které zakusíte v jiných částech filmu. Finální souboje s pokročilejšími soupeři (přesně v duchu videoher) jsou sice trochu zklamáním, ale to jen proto, že očekávání do nich vkládáná byla maximální. Lateef Crowder (nejhustější capoeirista na Východním pobřeží ;) se zranil během natáčení a ani jeho záskok Jon Foo (Wushu) si příliš neužije. Všechnu smetanu jako by slíznul Nathan Jones (objeví se i v Jetově novém projektu Fearless), který od dob, kdy ho Brad Pitt penetroval mečem v úvodu Troje, znatelně povýšil a mlátí ty největší akční hvězdy. Inu, když máte dva metry deset, metráky svalů a životopis s razítkem WWF, máte o práci postaráno. Potíž je pouze v tom, že Nathan není moc na techniky, takže funguje spíš jako obrovský medvěd, který s Tonym hází sem a tam, aby se nakonec s podobně vzrostlými (ale bezejmennými) kolegy nechal umlátit, když to scenárista uzná za vhodné. Ale proč vlastně ne, kouká se na to fajn a díky těmhle "nedostatkům" konečně získají zasloužený obdiv především kaskadéři z Tonyho týmu, kteří trpí v oněch scénách "všichni proti jednomu", u nichž předem víte, že ten jeden je Tony a určitě bude i jediným, kdo odejde ze scény bez nějaké té zlomeniny. Hlavní hrdina si až na jedno zaváhání (á la Ong-Bak) počíná sebevědomě a nikdo se ho nestihne ani dotknout. Když na tohle přistoupíte, můžete si akční scény vychutnat do poslední kapky. Je to totiž to jediné, co si z filmu odnesete a co si možná budete pouštět neustále dokolečka. Jestli čekáte na potvrzení toho, že Tony Jaa je akční bůh, dostanete ho. Zároveň se však musíme vážně zamyslet nad tím, kam jeho kariéra směřuje. Pokud bude dál natáčet s Pinkaewem, nepomůže mu ani trojité salto se čtyřmi vruty, protože výjimečné akční scény nejsou zárukou výjimečného filmu a Tom Yum Goong je toho věru smutnou ukázkou. Tentokrát to Pinkaewovi ještě pár recenzentů prominulo a schovali se za alibistické "o děj tu přeci nejde". Já se k nim nepřidám a ono průměrné hodnocení ostře podmíním faktem, že musíte být hrozní šílenci do Tonyho, abyste tenhle film vydrželi až do konce (podobně jako musíte být fandové do akčních scén, abyste vydrželi do konce Born to Fight). Ale potřetí... potřetí už by mohli tvrdě narazit všichni. Budiž to Tonymu i Pinkaewovi důrazným varováním, pevně doufám, že oba čas od času čtou recenze a nenechávají se unášet finančními úspěchy. Jinak totiž tahle supernova velmi rychle vyhoří a nám zbudou jen vzpomínky. p.s. Tony na letišti vrazí do člověka, který vypadá (trochu) jako Jackie Chan. Je to hezký vtípek, ale přeci jenom... nemohli jste sehnat originál? Myslím, že Jackie by se ukecat nechal. :) 50%

A o čem vlastně tahle ninjovská technoromance (neberte mě vážně, jen improvizuji ;) pojednává? Zkuste si na chvíli představit fiktivní Japonsko, kterému vládne monarchie i v 21. století. I když bych měl vlastně mluvit v minulém čase, protože rebelové už se postarali o to, aby režim padl. Klan Takemikazuchi tak přichází o dobře placenou práci nájemných vrahů, kterou zvládá dokonale díky dědictví samurajských praktik. V elitním týmu zabijáků je i mladá bojovnice Yuki (která kulkám uhýbá výhradně dobře švihnutým saltem a stihne mezitím olovo odpinkat čepelí meče... inu Hong Kong, i když je snímek "Made in Japan", choreografie Donnieho Yena se nezapře), jediná pokrevní dědička jména Takemikazuchi. V klanu je za šedou myšku, ale protože se blíží její dvacáté narozeniny, které jsou jakýmsi předurčeným zlomovým okamžikem jejího života, začne se dozvídat informace, které ji doženou na cestu pomsty... Šéf klanu by se totiž rád zbavil všech tradicí a podobných "kravinek" a dělal práci tzv. na volné noze. Sám ale ví, že hlavní slovo bude mít Yuki, pokud si uvědomí, že právě ona a jen ona má dědičný nárok na šéfování. A navíc by ta holčina mohla zjistit, že jí právě on před lety... no vidíte, skoro bych to prozradil. O příběh tu sice pod nabušenými vizuály a Donnieho řáděním (nejen že navrhnul samurajské bičování meči, ale odmlátil i značnou část soubojů za hlavní hrdinku, která je pohledná, ale to je asi tak celé) až v poslední řadě, ale tu romantiku si můžete docela užít. Polomrtvá Yuki totiž uteče z lesní základny a náhodou se ocitne na na korbě dodávky jednoho z rebelů, který má zrovna krizi identity. Když najde v dodávce pohlednou dvacítku s mečem, rozseknutou rukou a obsesí pro blýskavé kamínky, rozhodne se jí pomoct. A dál už se jede podle klasických patníků... láska, krev, ninjové, další krev a poměrně chmurný konec, což je celkem odvážná věc, ale když si uvědomíme, že Princess Blade vychází z comicsu, na jehož stránkách neplatí žádné "PG-13", je celkem jasné, že debutující Shinsuke Sato jen vkusně vysál nápady ze stránek comicsu. Což je víc pokus o kompliment než cokoliv jiného, protože Princess Blade prostě vypadá moc pěkně a i když akčním scénám bych asi jedničku s hvězdičkou nedal (Donnieho klasické zrychlovačky, kombinované občas s přílišným maskováním toho, že polovina lidí na place potřebuje doubly ;), dá se u film strávit příjemných devadesát minut. Jen nesmíte požadovat příliš mnoho emocí a logiky a spokojit se s tím, že představitelka hlavní role Yumiko Shaku byla vybrána podle jiných než hereckých kvalit (nic proti tomu ;). Možná stačilo jít trochu víc do hloubky, možná si občas můžeme dovolit pochválit i tyhle nijak neurážející průměry. I z těch je konec konců člověk živ. 50%

Pokoušet se převést jakoukoliv anime na celuloid, by se ještě před pár lety zdálo býti holým šílenstvím. Technika i odvaha filmařů však pokročily a v době, kdy i Hollywood začal houfně ohlašovat hrané adaptace, vzali si Japonci příklad z hesla "dokázali jsme, že to dokážeme", plivli do Pentií a začali makat na jednom z nejdražších projektů historie. Jedním ze skrytých trumfů Returnera je, že na vás sice všude na oficiálních stránkách i plakátech vyskakují kreslené podobizny Takeshi Kaneshira, ale scénář z žádné mangy nevychází. Režisér Takashi Yamazaki si ho doslova "vyrobil" a koukal při tom asi na hodně filmů. Mj. i Den nezávislosti, E.T.ho (zřejmě nebude náhoda, že Yamazaki v roce 2000 natočil klon E.T.ho s názvem Juvenile) nebo 12 opic. Ale nepředbíhejme... Hlavním hrdinou je nájemný zabiják Miyamoto (Takeshi Kaneshiro) žijící u infobáby (stará osoba, která má jako jediná v okruhu sta mil televizi a notebook s internetem, takže je hotovou studnou informací). Díky fuškám, které pro ní odvádí se krok za krokem dostává na stopu své odvěké nemesis, chodící reklamy na vlasové tužidlo - Mizoguchiho, vysoce postaveného člena nejsilnější Triády. Nemusím dlouze zdůrazňovat, že je to arciparchant a nezalekne se ničeho, ani kuchání dětí za účelem prodeje orgánů. Právě takhle skončil Miyamotův kamarád před patnácti lety a od té doby je hlavní hrdina Mizoguchimu v patách. Co v patách, už ho skoro měl, kdyby se při megačistce v přístavu neobjevila ona tajemná dívka (kterou Miyamoto pro jistotu postřelil). Stačil jeden pohled špatným směrem a Mizoguchi opět zmizel. Miyamoto naštěstí není žádný nelida (i když... záporáky teda nešetří) a tak vezme dívku domů. A to asi neměl dělat, protože o pár minut později má na krku přilepený detonátor a ta postřelená osoba ho nutí, aby jí odvezl do výzkumného střediska. Mele páté přes deváté a řeči o apokalypse, cestování z budoucnosti a mimozemšťanech, jdou Miyamotovi skrz uši pouze průtokově, ale o hodinku dál už nelze pochybovat, protože na scéně se objevují mimozemšťani, dívka má u sebe urychlovač času (aneb bullet time si musíme nějak oddůvodnit) a apokalypsa je skutečně za rohem. Navíc má o ztroskotavšího mimozemšťana zájem i Triáda a tak se Miyamoto opět setká tváří v tvář Mizoguchimu. Jinými slovy, všechny cesty vedou k trikově nabušeným akčním scénám a divákovi brzy dojde, že tady bude ještě pěkně veselo... S největší devizou filmu, počítačovými triky, však tvůrci nakládají opatrně a jejich nedokonalost se projeví snad jen ve flashbacích do budoucnosti, které pomáhají formovat charakter zachránkyně lidstva, která si to z roku 2084 přihasí do budoucnosti, aby zabránila smrti mimozemšťana a rozpoutání intergalaktické války. Mimozemšťani v brnění vypadají jako kombinace Predátora, Terminátora a Vetřelce, svlečení pak jako něco mezi E.T.m a Gremlinem (oops, to jsou zavádějící popisy). Většina trikových záběrů je ale situována do přítomnosti a pokud jste schopni přivřít oko (na hollywoodskou kvalitu produkce zapomeňte), jsou výsledky velice... decentní. Ale triky, netriky... i ten největší nekňuba brzy pochopí, že Japonci dokonale vykradli řadu amerických předchůdců a snaží se probudit k života jakéhosi sci-fi Frankensteina. Naštěstí se to daří, protože celá zápletka se záchranou světa tvoří díky výkonům hlavní herecké dvojice jen nepodstatné křoví. Takeshi Kaneshiro má i jako nájemný zabiják svou klasickou jiskru v očích, takže vůbec nezáleží kolik lidí střelí do hlavy, vždycky to bude pětihvězdičkový klaďas. K dobré atmosféře přispívá i jeho sehranost s Anne Suzuki, představitelkou Milly (té z budoucnosti). Goro Kishitaniho (Mizoguchi) si určitě taky zapamatujete, pokud to nebude kvůli sestřihu, tak snad proto, že je to vážně hajzl. Jak už to tak bývá. Returner je primárně sci-fi příběh, takže nečekejte nějaké hutné akční nálože, krom několika zajímavých přestřelek se dočkáte jen dvou nebo tří bojových pohybů, prostě žádné žně. Režisérovi evidentně vyhovovalo spíš odlehčování humorem než sázení jedné akční scény vedle druhé. Budiž, film funguje i tak, protože se může opřít o dobře napsané charaktery. Returner je filmem mnoha tváří a podob. Někteří v něm uvidí jen vykrádačku všemožných západních hitů (za svojí inspiraci se tvůrci zjevně nijak nestydí, protože není nikterak maskovaná), další prohodí něco o "japonském Matrixu", ale najdou se i tací, co v něm uvidí nástup nové japonské vlny, jež kombinuje osobitou akční sci-fi, velice nadějné využití triků a která má otevřeny všechny cestičky na zahraniční trhy. 80%

Kdo je nejneodolatelnější teenager na světě? Přeci Jackie Chan v nepřímém pokračování Young Mastera, nazvaném Dragon Lord (původní název zněl Young Master in love). Jackie hraje Dragona, jenž se svými kamarády Cowboyem (Mars), Kangem a Paoem tvoří nejpovedenější čtveřici puberťáků v okolí. Ačkoliv má Dragon přísného otce, snaží se většinu dne proflákat a paradoxně největší úsilí tak nevěnuje studiu literatury a bojových umění, ale žehlení svých průšvihů (a že je to někdy opravdu o chlup). Milostná i jiná dobrodružství těhle mládežníků se však brzy střetnou s nekalými praktikami gangu pašeráků... Dragon a Cowboy budou muset ve finále dokázat, že nemají v hlavě jen lumpárny a sukně pohledných sousedek. Čínské národní poklady se totiž musí bránit až do roztrhání těla ;). V tomhle případě to platí doslova a z filmu přímo sálá Jackieho elán. Po návratu z Ameriky už mu daly Triády konečně pokoj a tak se mohl pustit do dalšího filmu. Jelikož jeho poslední kousek, Young Master, byl nadmíru úspěšný, rozhodl se Jackie opět usednout za kameru a pokračovat v dobře rozjeté práci. Snímek se však nakonec vyvrbil trochu jiným směrem a Jackie mu raději dal úplně nové jméno. Tak vznikl Dragon Lord, který kombinuje tradiční old school reálie a velice oblíbenou zápletku s pašováním památek s vylomeninami až nebezpečně moderní hlavní čtveřice. Kreativní podvádění při zkouškách, pokusy o randění s děvčaty nebo kung-fu mutace známých her (fotbal, a to jak americký, tak klasický), to všechno jako by bylo z jiného světa a nastavovalo celému příběhu kontrastní zrcadlo, ve kterém se všechno zdá být trochu odlehčenější. Od humoru Jackie upustí až ve finálním souboji (který je opět příjemně dlouhý) a některé outtaky v závěrečných titulkách vás přesvědčí o důrazu použitých technik a kaskadérských kousků. Jackie se opět úspěšně zakousnul do historie bojových filmů. Povedlo se mu skloubit komedii hraničící až s parodií a navíc přiběh ozdobil perfektními akčními scénami. Po Young Masterovi šlo o další velký úspěch na který Jackie v následujících letech navázal filmy jako Project A, Police Story a Armour of God. Dragon Lord je jedním z těch snímků, díky kterým se zrodila hvězda - zastihuje Jackieho ve vrcholné formě a plně ukazuje jeho všestrannost (hlavní role, scénář, režie, choreografie bojových scén). Navíc je poměrně zajímavé, že film si drží tempo navzdory faktu, že jsou v něm jen dvě bojové scény a obě až v samotném závěru. Jackie tak nepřímo dokazuje, že by se "uživil" i v žánru nebojových komedií... p.s. přestaňte uznale kývat hlavou a koukejte si Dragon Lorda sehnat ;) 80%

Pojďte s námi do krajin, kde si duchové nedávají dobrou noc, ale znásilňují nevinné poutníky, popř. rozšiřují své řady rafáním do náhodných kolemjdoucích. Seznamte se s mistrem Gauem (Lam Ching-Ying), místním expertem na vymítání a jeho dvěma učedníky Manem (Ricky Hui) a Chouem (Chin Siu-Hou). Jeden je příliš dutý, druhý zase příliš naivní, což je kombinace, která dá zabrat nejen mistrovi a půvabné dcerce místního obchodníka (naprosto úžasná Moon Lee), ale především vašim bránicím. Hlavně díky eskapádám těhle dvou film není nějak seriózně se tvářícím hororem, ale naopak velmi uvolněnou komedií - Ricky Hui dokazuje, že v jeho rodině se rozděloval talent rovnoměrně (jeho bratra Samuela Huie jistě znáte ze série Aces Go Places) a Chin Siu-Hou je při svém zaláskování do ducha tak roztomilý, že proti němu nelze mít vážnější výhrady, tím spíš, že spolu s Lam Ching-Yingem zajišťuje nezbytnou bitevní omáčku (té je tu ale skutečně minimum). A to už se dostáváme k hlavní postavě (nepočítame-li tedy titulního Mr. Vampire v podání k nepoznání zamaskovaného Yuena Waha) - mistru Gauovi. Mr. Vampire není zdaleka prvním filmem, který si zahrává s čínskými duchařskými historkami a vymítáním zlých duší (vzpomeňme např. na Encounters of Spooky Kind Sammo Hunga), ale sešlo se v něm šikovně dost věcí, aby to rozpoutalo duchařskou mánii - vzniklo bezpočet pokračování (tuším že pět oficiálních), klonů a inspirací a mistr Gau, s trademarkovým obočím, se stal Lam Ching-Yingovou životní rolí (kterou hrál i v úplně jiných filmech, často jako cameo). Není těžké pochopit proč, jeho Gau je nejen mentorem těch dvou pošuků, ale především elitním lovcem zombies a upírů (i když v Asii se to nijak nerozlišuje), s trochou nadsázky bychom ho mohli označit za asijského Bladea, protože splňuje všechny předpoklady - umí bojová umění, má řadu technických udělátek, která mu umožňují efektně likvidovat nemrtvé a jeho postava je podepřena jednak pečlivě vybudovanými pravidly okultismu (abyste je pochopili úplně, je potřeba vidět víc podobných filmů, ale Mr. Vampire je na začátek to nejlepší), druhak jakousi aurou, kterou není nepodobná té, kterou kolem Wong Fei-Hunga vykouzlil Jet Li. Mistr Gau je přísný, ale spravedlivý... někdy vypadá jako bůh, jindy zas až příliš jako člověk - scény s pitím "anglického" čaje nebo vytahováním hlavy z mříží se tak až nebezpečně podobají Wongovým eskapádám v OUTC sérii. Náhoda, skrytá Harkova inspirace nebo tajemství dobře napsaných postav? Vyberte si sami. Jenom na Gauovi ale Mr. Vampire nestojí, podařilo se mu zaujmout i neasijské diváky hlavně proto, že sám sebe nebere ani na chvilku vážně. Ono by to ani nešlo, protože běžný Evropan jen tak nezkousne poskakující zombie mrtvoly, kýčovitě oblečené vymítače a brutální čínské make-up triky. Humor tu naštěstí vytváří tolik potřebný můstek a neinformovaný divák bere vzhled filmu jako součást předem promyšleného plánu (to mu vydrží zhruba do doby než uvidí další podobný snímek a začne chápat, že takhle je to úplně "normální"). Je na vás jak budete Mr. Vampire brát a záleží to v první řadě na vašem vztahu k hopkajícím mrtvolám. Pro někoho to bude kultovní podívaná, pro jiného jen nadprůměrná komedie s dobrými herci a zajímavou zápletkou. Já osobně stojím někde mezi, tj. hopkající mrtvoly mi nevadí, ale že by mě s nima museli krmit denně, to ne. ;) Takže velice pěkná sedmdesátka, která k vyšší metě chybí jen pokročilejší triky a trochu akčnější tempo. 70%

V sedmdesátých letech se hongkongská kinematografie zmítala v old schoolech, které si byly podobné jako vejce vejci. Buď šlo o tradiční schéma jednotlivce, který se mstí nebo o něco z historie, např. bitky Manchů se Shaolinem, což se vždycky zvrhlo ve schéma několika jednotlivců, kteří se mstí. ;) Hand of Death ale z téhle škatulky trochu trčí, především proto, že jeho tvůrci se za pár let stihli v oboru proslavit. V roce 1976 byl John Woo malý nedůležitý režisér, Sammo Hung se teprve probíjel na pozici action directora a jeho kamarádi - Jackie Chan, Yuen Biao a Yuen Wah účinkovali u filmu jako kaskadéři a křoví. Náhoda tomu ale chtěla a všichni se sešli u snímku, který následuje osudy tří hrdinů. Jackie je jedním z nich, ale v příběhu má nejmenší roli (na obalu DVD je však nejvíc vepředu ;) - jeho Tang Feng je tulák na kterého narazí hlavní hrdina Yun Fei (Dorian Tan) náhodou, když se vydává za Shih Shao-Fengem (James Tien), aby mu ručně vysvětlil, že rozprášit Shaolin po všech čertech nebyl ten nejlepší nápad. Jenže není všechno takhle lehké, protože Shao-Feng disponuje nejen početnou armádou bodyguardů (jejich šéfem je Sammo Hung, splňující nepsanou kvótu o tom, že každý old school musí obsahovat alespoň jednu postavu s velkým předkusem ;), ale především technikou železné paže, jž zanechává sexy otisky na hrudníku. Odtud ostatně název snímku. To všechno se dozvíte poměrně rychle a Woo žene příběh kupředu jako by chtěl být za čtyřicet minut hotový - už v té době totiž dochází k duelu Yun Feie a Shao-Fenga, který dopadne pro našeho hrdinu nepříliš slavně. Naštěstí je v povzdálí Tang Feng, z něhož se vyklube šikovný kovář a bratr jednoho z shaolinských mnichů, který tři roky vyčkává, aby se pomstil. Do třetice všeho dobrého se pak setkáváme se Zorrem (Chang Cheng), mistrem meče, jež má s Shao-Fengem též nějaké účty, které nám Woo osvětlí během několika flashbacků (velice pěkně udělané, ale ten modrý nádech při prostředním flashbacku je poněkud děsivý). Už z téhle "wooovky" lze rozpoznat režisérovy klady, především důraz na vývoj postav (u old schoolu nevídané) a na svou dobu velice solidní kameru. Ačkoliv jsou příběhy jednotlivých hrdinů poměrně triviální, přispěje to k budování atmosféry. Sám režisér navíc v závěru vstoupí do příběhu jako mnich převážející tajnou mapu a děj se začne trochu stáčet - Wooova postava se chová velice podivně a celé to vzbuzuje dojem, že někdo je tu zrádce. Výsledek vám ale neprozradím. Trochu škoda je, že veškeré Wooovy trumfy přicházejí v akčních scénách zkrátka. Choreografie je slušná a Dorian Tan umí moc dobře kopat (troufne si i na náročnější kopy, které byste v dobové konkurenci hledali těžko, tak možná u Hwang Jang Leeho - ostatně oba jsou Korejci, cepovaní v TKD) a když se přidá i Jackie a Sammo (fajn ruční techniky), rozhodně je na co koukat. Divák se však nemůže zbavit dojmu, že je to celé příliš neohrabané a zpomalené, zvlášť je to vidět při soubojích se zbraněmi. O kontaktu si také občas můžeme nechat zdát, což je škoda, protože Tanovy kombinace by si zasloužily trochu víc péče. Dojem se trochu zlepší při závěrečném souboji, kdy jsou střihy přesné a bojovníci znatelně rychlí (nikoliv však zrychlení). Škoda že tohle "procitnutí" přišlo až tak pozdě. Natočit to Woo (nebo někdo jiný) o deset let později, možná by Tana znalo trochu víc fandů a tenhle film by nebyl v regálech jen proto, že v něm hraje Jackie, Sammo a Yuen Biao (toho si lze všimnout jen s velkou dávkou pozornosti, na začátku bojuje s Tanem (má kopí a párkrát ho Tan dost nešetrně pošle k zemi) a poté podává Shao-Fengovi šípy na cvičišti). Tyhle chyby si však nesly na trh všechny old schooly své doby a tak nemůžeme Wooa nějak nesportovně strhat. Naopak zaslouží pochvalu za inovativní kameru (žádné příliš divoké zoomy, naopak místy velice pěkné švenky) a dobře ukotvené postavy (zmínil jsem se o tom, že Woo napsal i scénář?). Ano, mohlo to být lepší, ale troufnu si říct, že snímek by zasloužil vaši pozornost i bez Jackieho na obalu. Tedy pokud máte rádi old schooly, shaolinské mnichy a kung-fu mistry s předkusem. ;) 50%

Psal se rok 1995, když se sešel jeden z nejzářivějších štábů, které Hongkong pamatuje. Vyzbrojeni jen ambiciózním cílem natočit důstojný remake legendárního filmu Bruce Leeho Fist of Fury a dovednostmi, které by Hollywood ani tunou zlata nevyvážil, ozvala se první klapka a začala se rodit historie, stručně řečeno - jeden z nejlepších filmů o bojových uměních, které kdy celuloid nesl... Ale možná bude lepší přejít od přehnané teatrálnosti k faktům: hlavní postavou filmu je Číňan Chen Zhen (Jet Li) studující v Japonsku. Nemá to lehké, protože mezi Japonskem a Čínou zrovna zuří skrytá válka, která by se sice dala přirovnat k souboji Davida s Goliášem, nicméně jak známo z pověstí - i prcek může obra překvapit. Chen Zhen se dovídá od místního senseie Funakoshiho (Yasauki Kurata), že jeho mistr byl zabit v souboji. Vrací se tedy do Shanghaje, aby pátral po okolnostech smrti člověka, který pro něho byl jako otec. Po setkání s mistrovým synem, a Chenovým dobrým přítelem, Ting-Onem (Chin Siu-Hou) se vydává do japonské školy, ve které k tragickému úmrtí došlo. Poté, co naučí místní oddíl dobrému chování, vyzve mistra Akutagawu, údajného vraha svého učitele, na souboj. Jeho výhra je natolik přesvědčivá, že Chen začne pochybovat o příčině mistrovy smrti. Brzy se dozví, že za vším stojí někdo mnohem mocnější - japonský generál Fujita (Billy Chow), mistr bojových umění a nemilosrdný zabiják. Schyluje se k rozhodující bitvě, která přenese válečný stav Japonsko vs Čína do rozměrů souboje muže proti muži... Zní to béčkově? Na pozadí jednoduchého příběhu ale rozehrává režisérské duo Yuen Woo-Ping a Gordon Chan pravé akční orgie. Ping se tentokrát drží s dráty zpět a bojové scény staví jako velkolepé koncerty, ve kterých jsou lidská těla dokonalými nástroji úžasného tance. Každý boj má jiný charakter - ať už je to úvodní bitka v japonské škole, kde se choreografie soustřeďuje na maximálně efektivní prvky, vyřazující rychle protivníky z boje, nebo masakr v dojo, kdy Chen Zhen bojuje proti dvěma desítkám protivníků naráz - všechny zvládne rychle, bezchybně a tentokrát se dočkáte i mimořádně působivých úderů, které navíc Gordon Chan stíhá vynalézavě snímat - právě střih a proklatě chytré záběry vám umožní vychutnat si boje jako nikdy předtím. O bojových scénách bych mohl básnit ještě dlouho - třeba souboj generací, kdy je Chen donucen bojovat s Funakoshim, který má zkušeností na rozdávání a navzdory jeho věku mu to stále kope - všechny souboje jsou fantastické do jisté míry i proto, že všichni důležití herci jsou opravdovými mistry bojových umění a mají za sebou nejeden úspěšný film. Když na sebe takoví experti narazí, navíc v choreografii mistra Pinga, musí vzniknout dílo, na které budou vzpomínat generace. Prostě ukázkový bojový film, jehož akční scény jsou výkladními skříněmi, do kterých dal Yuen Woo Ping své celoživotní zkušenosti. Jet Li zahrál hlavní roli správně odměřeně (v tradici Bruce Leeho) a do akčních scén vložil svoje maximum, které zřejmě hned tak (jestli vůbec) nepřekoná. Ostatní mu zdatně sekundují, ale nad všechny ční postava Funakoshiho, jehož mentorský part Yasuaki Kurata zvládl na výbornou. Nevím, jestli není hříchem vypotřebovat tolik chvály jen na jeden film, ale myslím, že Fist of Legend si to zaslouží. Fanoušci bojových filmů tento snímek by měli mít v "povinné četbě" na předních pozicích. Konec konců nezbývá než zopakovat větu, kterou končí většina recenzí tohoto filmu: "Pokud byste měli vidět jeden snímek s bojovým uměním, doporučili bychom vám tenhle." 100%

Kdo má navrčenou Fist of Legend s Jetem, tomu nemusím vykládat, o co ve Fist of Fury jde. Příběh čínského patriota Chen Zhena, který přijíždí do rodné školy, vypátrat a pomstít smrt svého mistra, v níž jsou zapleteni okupující Japonci, to je legenda, kterou si obyvatelstvo šušká už pár desetiletí a také se dočkala desítek adaptací. Za všechny jmenujme právě Fist of Legend, televizní seriál Fist of Fury s Donnie Yenem nebo parodii zasazenou do moderní doby - Fist of Fury 1991 Stephena Chowa. Byla to ale právě Brucova verze, která tohle všechno odstartovala, navzdory tomu, že většina dnešních fandů jí možná ani neviděla. Všechny další verze si od téhle půjčují (Fist of Legend si dokonce půjčuje globálně od všech Brucových filmů, nejvěrnější "originálu" zůstává paradoxně Yenův seriál, v němž je děj filmu rozkouskován do šestadvaceti dílů a promíchán s dalšími událostmi). A že je co si půjčovat - máme tu legendární souboj v dojo (jeden proti všem), přepadení školy Jing Wu nebo finální souboj (ten se však v původní verzi liší oproti Fist of Legend poměrně značně). Fist of Fury byl druhý Brucův hongkongský film a zároveň i druhá spolupráce s režisérem Lo Weiem. Ti dva se nikdy neměli moc rádi, ale po úspěchu Big Bosse si Bruce vydupal tvůrčí svobodu alespoň u akčních scén a vyjma několika soubojů udělal i celou choreografii. Akční scény se tak ve Fist of Fury radikálně liší od těch dialogových a je to rozdíl několika tříd. A ve filmu se bohužel mluví hodně, takže zíráte na papírem šustící zbožné repliky a přehrávající herce v papundeklových kulisách (i když např. interiéry japonské školy vypadají velice pěkně), což může dost lidí otrávit, nehledě na silný příběh, který se v tomto filmu ukrývá. Akce je na tom o poznání líp, i když je vidět, že dny slávy Bruce ještě čekají a i když se např. při souboji v dojo objeví řada známých tváří (např. Yuen Wah, mj. i doubl Bruce pro akrobatické prvky) a lze se kochat mnohem dynamičtější kamerou než ve zbytku filmu, nedá se říct, že by šlo o nějaký zázrak, před kterým fanoušci padají na kolena. Akce je ale různorodá - souboje muž proti muži, hromadné bitky i útoky v přesile, své si najde každý a oproti tehdejší hongkongské produkci byl Bruce opět o krok napřed, snažil se vnést do filmu i prvky dramatu a dokonce romantiky (je to snad jediný film, kdy Bruce někoho (Noru Miao samozřejmě) políbí). Škoda, že mu to Lo Wei tak vytrvale kazil. Hardcore fandové Fist of Legend asi Fist of Fury neocení, protože ten více než dvacetiletý rozdíl je v některých scénách propastný a pokud si nepřipustíte, že jde o remake a bez FoF by nebylo FoL, pak budete zřejmě raději koukat na dynamickou 90s choreografii Yuena Woo Pinga se supercool Jetem než na spíše spartánskou verzi s Brucem, které však nelze neuznat pár trumfových es, krom toho, že byla první, je to taky finální souboj s Robertem Bakerem, který má dodnes velice působivou atmosféru. Právě díky takovým scénám přetrpí relativně krátký film i skeptik a nakonec možná uzná, že Bruce Lee si právem zaslouží být nazýván legendou. 60%