m4xp4yn3

Kdyby autoři byli ochotní potlačit své osobní tvůrčí ambice, mohl vzniknout pravdivější dokument. Evidentně si na místě lámali hlavu jak téma pojmout, a sáhli po každém vizuálně vděčném excesu. Hlavně je patrná fascinace použitím ohně při zpracovávání elektroodpadu. Tak se koukáme na spoustu zpomalených komponovaných záběrů, v nichž plameny pálí plastové pláště měděných kabelů. Koukejte, mysleli jsme i na druhý plán, hleďte ty detaily! A přesně tahle falešná estetizace jde proti všemu, co by jinak film o obří skládce v Africe, kam se načerno svážejí naše v Asii vyrobené krámy, mohl sdělit. Mohli nějak podtrhnout cynický cyklus, kdy Čína ekonomicky kolonizuje střední Afriku za účelem získání cenných kovů k výrobě spotřební elektroniky, která projde přes evropské spotřebitele zpět do Afriky, o kus vedle, kde se v ní hrabou mladí Ghaňané, aby za pár peněz získali denní chleba. Ale nic, jenom vágně hypnoticky lehce zneklidňující obrázky. Film veškerou zrůdnost normalizuje a poetizuje. Koukejte, vždyť jsou jako my, taky se po večerech baví, mají podnikavého ducha, taky si na rozbitých displejích ukazují fotky. Nic o jejich perspektivě, podlomeném zdraví, o akutní nutnosti změny.

Tohle je skvělý příklad toho jak se z jednoho bloku kamene (Maradonova životního příběhu) dají vytvořit navzájem si nepodobné sochy, i toho, že portrét je zpravidla více podobiznou zobrazujícího než zobrazovaného. Zatímco Kapadia svého Maradonu vidí jako příběh Jekylla a Hyda (do kterého nezapadá Maradonova pro leckoho těžko zkousnutelná politická orientace), Emir Kusturica tuhle zamlčovanou vlastnost ve svém portrétu staví doprostřed a vydává za největší klad.

小城之春 jsem si pustil proto, abych měl představu o tom, jak vypadala čínská kinematografie krátce po válce. Z filmu dýchá jakási specifická nálada, pro lepší pochopení jsem si vyhledal okolnosti čínsko-japonské války. I tak se příběh obešel s pěti postavami, jejichž motivace a posuny nálad napříč scénami jsou natolik jemné, že divák zvyklý na dnešní filmový jazyk bude mít pocit že se za celou dobu vlastně nic nestane.

Under the Skin není podbízivým samoúčelně artovým filmem, ale schází mu síla. Místo aby pohltil, cítíte že se vás různými prostředky snaží zaujmout, jako student, který má talent a dobré nápady, ale ještě nemá dost zkušeností s médiem a vlastní rukopis. Film funguje, ale nabízí z mnohého trochu, namísto ucelené myšlenky a soustředěně pojatého námětu. Díky tomu zase nabízí interpretační svobodu. Mě z toho nejlépe vychází čtení, při kterém není obsazení jedné z nejslavnějších současných hereček pouze vábničkou pro diváka, ale dalším rozměrem filmu, díky kterému se divák stává součástí příběhu, dalším chudákem vlákaným do dodávky zábavního průmyslu, který korigují muži na motorkách.

Dokument nám přináší jen o něco bližší pohled na to, co již známe, pokud alespoň zběžně sledujeme média. Nabízí nějaký pohled do zákulisí, obstojné shrnutí dosavadního Grétina aktivismu a prvních výsledků. Pochybující snad po zhlédnutí budou mít věřit že Gréta není produkt rodičovských ambic, ale autentická mluvčí. Haters budou hejtovat dál. Bohužel tvůrci nemířili výš, nenabízí žádný vlastní vklad. Takže vidíme Grétu jak jí svačinu, jak sedí před parlamentem s cedulí, jak jí paní říká že má být ve škole, pak s ní mluví lokální štáby, Gréta si doma hladí psy, píše projev, je smutná, pak si při cestě do Bruselu skypuje s maminkou, přetrpí pár rozhovorů, táta jí přemlouvá "Gréto, musíš něco sníst, dělej, sněz ten banán, netrucuj, sněz ten banán", střih na proslov před kongresem, "HOW DARE YOU!!§?", střih, Gréta si píše deník, a tak dále. Poutavý sled obrazů, ale slabý autorský dokument.

Sir DA tady působí na někoho až radikálně, ale je jasné že si pečlivě připravoval tón a míru požadavků, které na diváky má, tak, aby neodradil konzervativní publikum, které by ho vypnulo při prvním pojmutí podezření, že jim nějaký liberál chce přes obrazovku diktovat jak mají žít a co mají jíst. Ta opatrnost z Attenborougha teče. Po lžičkách dávkuje argumenty zvolené tak, aby je pochopili a bez protestů uznali i obyvatelé méně obydlených texaských okrsků. Promluvy prokládá hezkými obrázky, hezké obrázky prokládá varovnými obrázky, tak aby bylo jasné že o to hezké přijdeme, když budeme pokračovat v dosavadním životním stylu. Budiž. Asi bylo rozumnější pojmout film takto a mířit na co nejširší cílovku. Ale člověku pro kterého téma udržitelnosti není úplně neznámé toto nemůže stačit.

Srovnejme tohle s původním Boratem. Když mi v roce ’06 spolužáci vyprávěli co ve filmu je, nevěřil jsem že něco takového může být v kinech. Bylo to edgy af. Dneska vychází subsekventní potomek, který se sice snaží, ale na pozdvižení zásadnějšího množství obočí už nemá sílu. Všechny nášlapné miny současných společenských témat byly zmapovány. Některá tabu padla, jiná se upevnila. A Cohen si za to může do značné míry sám, vždyť to on posunul hranice toho, kam humor může zajít. Na devadesáti minutách se tu odehrává klasický reality-Cohen, film poslepovaný kolem několika klíčových scén, které se štábu povedlo ukořistit na úkor netušícího publika. Zbytek se pořád snaží tvářit autenticky, ale těch kteří mu to budou žrát už mnoho nebude. Tonálně je film roztříštěný a esteticky úplně tristní. Jakž-takž ho drží pohromadě nová tvář Marie Bakalovy, které se podařilo dodat celku nějaké heart’n’soul®. Sice jsem se víceméně bavil, ale musel jsem jít filmu hodně naproti a radši nic neočekávat.

Ayn Rand je fenomén, její ztvárnění Helen Mirren jsem si nemohl nechat ujít. Nemyslím si ale že dopadlo úplně šťastně. Mirren svůj předobraz polidšťuje, její Rand je oproti té skutečné pořád relativně měkká (porovnejte s jejími výstupy dostupnými na YT). Jde o vzácný případ, kdy životopisný film jde opačnou cestou než zplošťování a karikaturizace. Skutečná Ayn Rand byla ve své nepoddajné radikálnosti mnohem jednodušší, komičtější postavou. Film je dobře usazený v tom, co chce ukázat - skupinku samozvaných intelektuálních elit, které mají recept na ideální svět (v čemž se utvrzují na uzavřených dýcháncích kde zcela chybí jakákoli ideová opozice), ale jejich hodnotový systém neobstojí ani když se jej snaží obhájit sami před sebou, vystaveni byť jen základním lidským citům.

Jo, hezký písničky, got the point, ale to nic nemění na tom, že měla emigrovat spíš do Kanady. Tam by jí i syna odoperovali v rámci veřejného zdravotnictví, a za průměrnou mzdu by mohla bydlet v něčem lepším než v maringotce. Ale blbka holt chtěla za každou cenu do země muzikálů, vysvětluj to těmhle lidem tvl.

Škoda že je perfektní první třetina (nadčasové a sofistikované vyprávění obrazem, práce s biblickými texty, budování zápletky, svižné tempo) narušena mechanicky lineárním druhým dějstvím (děti prchají). Závěrečný akt je opět ve stylu úvodního, ale vyprávění už nekypí nápaditostí. Zjevně je to důsledek boje progresivního režiséra se studiem, které vyžadovalo návratnost. Mnoho komentářů vyzdvihuje ústřední výkon R. Mitchuma. K tomu se nepřipojím - kdykoliv opustil základní záporácký rejstřík, jeho představení postrádalo nuance a věrohodnost. Třeba když se pod schody snažil hrát beránka, směšně přehrával a tónem naprosto minul náladu scény.