Posedlost Ayn Randové

Dva mladí lidé navštíví známou spisovatelku (už nevím v jakém žánru). Chlapec jí je pohlcený, ona, zralá osoba jím též, neb si při něm přehrává své dřívější roky. Holčička odstrouhá, neb není tak zajímavá pro chlapce jako tato zralá žena. Ona i nadále pracuje, on studuje, a dochází mezi nimi k běžným přiblížování se a vzdalování se. Jeho přítelkyně je u toho jako páté kolo u vozu. A to se jí pochopitelně nelíbí. Ti dva to mají ale na háku, a dál jsou jeden druhým okouzlováni a dávají životu toho druhého co nejvíc potřebuje. Tou osobou, která udává tón je známá spisovatelka. Film končí ale pro mě nepříliš chytře. Spisovatelka přednáší a pak řekne, aby jí kladli studenti otázky. Ti jí kladou otázky na úrovni běžných studentů. Ona na ně odpovídá a domnívá se, že vtipně. A není to nic trefného, nic chytrého, ba naopak trapárna. Tu pozoruje a tenhle pocit má jen divák, který už takové příběhy někdy zažil či viděl...! Kladem filmu je, že netřeba si vše polopaticky vysvětlovat. Že jde o tah lidských potřeb, a jejich uspokojování! (23.06.2010)

Nedodíval jsem se až do úplněho konce, poněvadž by mi stejně nic nového neřeknul. Potrhlá židovka Rosenbaumová zdrhne z komunistického Ruska do Ameriky, živí se psaním a svými egocentristickými názory, k čemuž víc posluchačů, než v Americe nikde jinde míti nemůže. Jelikož si chce zašukat s mladým obdivovatelem, zahalí to do pokrytecké deky intelektualismu a teatrálního svolení partnerů obou. Její partner je trouba, který je na ní materiálně závislý a její milenec je mladý vychcaný cvokař (který by jinde, než v poblblé Americe tolik pacošů nesehnal). No a jinak se tam vlastně nic nestane. Je to jenom film o lžích.... (18.04.2012)

Čakala som asi niečo iné, no Ayn Randová sa mi nepáčila. Pár krát som sa zamyslela nad vývinom deja, ktorý vo mne vyvolal väčšinou negatívne emócie. Zobrazenie filozofov, ich veľkých slov a napokon aj ich pokrytectva, keď tá obyčajná, triviálna ľudskosť prinesie zradu vlastných ideálov, no jedinec zaslepený vlastným pocitom vševedúcnosti si to nikdy neprizná... je síce zaujímavým pohľadom na "intelektuálnu elitu", no neprináša nič nové. Iba vyvoláva znechutenie nad veľkohubými plkátormi, ktorí v životnej realite dokážu blízkym bytostiam ubližovať horšie ako "bežní hlupáci" a ešte si toto citové násilie posväcovať. (19.04.2007)

Škoda neživotné jednorozměrnosti, do níž byly z reálných předobrazů zredukovány obě hlavní postavy – studeně racionální Ayn a nanicovatý floutek Nathaniel. Lidmi tohoto typu by těžko bylo možné nechat se fascinovat tak, jak to předvádějí jejich filmoví partneři. Škoda různých řemeslných nešikovností (zbytečné dramatické přeostřování, tu a tam prapodivný televizněinscenační střih). Nicméně: téma "(falešný) altruismus versus seberealizace a její hranice s čirým sobectvím" je nakonec nahozeno velice inspirativně; na to, jak jednoduše až povrchně jsou načrtnuty charaktery, vztahy a děje, tenhle filmeček ponouká k překvapivě hlubokému myšlenkovému ponoru s dlouhým dojezdem. Plus moc pěkná milesdavisovská muzika plus krásně využitý Peter Fonda (neříkám krásně hrající, on toho nikdy moc nenahrál, ale oblečte ho do dobře padnoucího baloňáku, postavte ho do záběru s malířskou paletou nebo sklenicí bourbonu a on tím svým nepřítomným jinosvětským kukučem – takhle jsem si odjakživa představoval elfy, kdepak agent Smith se špičatýma ušima! – dodá jakékoli scéně instantní hloubku). (18.04.2013)

Film trpí tradičním neduhem amerického životopisného filmu: přízemní kronikářskou popisností. Když už je přinucen dodržovat fakta, ulpívá na nich s až hlemýždí přilnavostí a důkladností vnějškové reprodukce nahrazuje hlubší vhled do duše, psychiky, podstaty zobrazovaných událostí či pojednávaných osobností. Velké plátno se tak stává lépe či hůře zvládnutým plakátem, který více oznamuje a nabízí, než skutečně dává a opravdu obohacuje. Na druhou stranu výkon ruskoanglické herecké hvězdy v nejlepším slova smyslu Helen Mirren (Jeleny Mironovy) je mimořádný; její hrdinka je především vyprahlou, lidsky nešťastnou a vlastním životem nenaplněnou ženou, která vlastní nepotlačitelný žal a zoufalství destruktivně přenáší do svého lidského okolí. Standardní jsou i další herecké výkony. O objektivismu jako filozofickém směru se ve filmu z důvodů, které jsem naznačil, příliš nedovíme. Otázka, zda Mirrenino pojetí je nosné a verifikovatelné pro skutečný život této Rusky, zůstává nezodpovězena. A konstatované zmatení filmového diváka neuzavřeno a neuspokojeno. (09.12.2011)