tahit

Když jsem se dodíval na film, bylo mi dobře, tak nějak zvláštně fajn. Vyprávění indiánského kluka Toma Black Bulla má příchuť tak, jak jsem si přál vždycky u filmu ochutnat, jako úchvatný koktejl. Sledoval jsem poslední okamžiky filmu s pocitem jakoby ta historka odvahy a síly se skutečně stala. Jsou filmy, které rychle zapomenu, a s odstupem času se rozmělní v paměti, jak vzpomínky pomíjivé. Ale tenhle film je  nezapomenutelný, byl totiž skvělý.

Peklo i emoce, fascinující hudba, víra v život, drsnost, smutek, šílenství...

Byla skoro dokonalá, málem jsem se roztesknil. Zvláštně krásná v happyendovém pohledu. Mám jí také rád se vším, co k ní patří. Vzpomínám na víno, kterou jsem pil na Saint-Germain-des-Prés. Na místo, které znělo šansonem. Vzpomínám na Montmartre, kde malíři malují portréty. Vzpomínám na Pigalle, které v letním lijáku hýřilo nočním životem. Byl to dlouhý den. Koukám na ní a vidím, že je trochu jiná. Ale stále má leccos do sebe.