mibara

V továrně Jas je uveden do provozu nový automat na navíjení drátu. Se zlepšovákem, ve své podstatě jistě dobrým a užitečným, se ale spěchalo víc, než bylo třeba, a tak se záhy naráží na první závažné nesnáze: nedostatek kvalitního tenčího materiálu způsobuje až padesátiprocentní zmetkovitost... Na služební cestě, která má předpokládanou kalamitu zachránit, se setkávají dva lidé, kteří si kdysi byli blízcí: Jana Karenová a Zdeněk Simon. Ona je deset let provdaná za Zdeňkova nadřízeného inženýra Vladimíra Karena. On tráví už dlouhá léta po boku ženy Ireny, která trpí úzkostí a depresemi, schopná kdykoli si něco udělat. Janě zdánlivě nechybí nic: má zdravého syna, bezvadný byt, skvěle udržovanou zahradu, dovolenou u moře si nemusí odepřít ani jeden rok. Její muž je přeci vedoucí ekonomického oddělení. Ctižádostivý, ale také značně ješitný a sobecký. Vždycky se snažil, aby jeho rodina měla všechno.
Ale co vlastně je to „všechno“? Spořící knížka, luxusní zařízení bytu, dovolená v zahraničí? Pro někoho možná ano. Pro druhého je však v životě prvořadý především cit, láska, porozumění a vědomí, že ho jeho partner opravdu potřebuje, že o něho někdo opravdu stojí. A tak se do konfliktních pracovních vztahů, v nichž na jedné straně hraje roli neprůbojnost a nerozhodnost, na druhé pak pýcha a touha po moci, ambice být ve všem první, vždycky o všem a hlavně o druhých rozhodovat z pozice své funkce, prolínají i napjaté vztahy osobní. Postupně odhalujeme vlastnosti čtyř hlavních hrdinů, sledujeme jejich přístup k řešení závažných pracovních i soukromých problémů.

Sedmnáctiletá Célie Coluová (Soňa Novotná) se ocitá uprostřed beznadějné manželské krize svých rodičů. Otec Bertrand Colua (Jan Teplý) se vrátil z druhé světové války zmrzačen nejen na těle, ale zejména na duši. Krize se vyostřuje natolik, že jediným východiskem se zdá být rozvod. Célie se zmítá mezi svou láskou k matce a otci – dvěma lidem, kteří už nejsou schopni k sobě nalézt bývalý vztah. Do již tak vyhrocené situace rodiny Coluových náhle zasahují události ještě dramatičtější – série podivných požárů ve vsi, k nimž je Bertrand jako požárník volán.

Hrdina televizní komedie, likvidátor pojišťovny Lešetka, je trochu nešika, ale člověk v každém směru poctivý a ochotný napravovat s nasazením vlastní kůže věci kolem sebe. A právě jeho nešikovná snaha o poctivost, úsilí pomáhat za každou cenu po svém a sklon ke kompromisům jej přivádí do série nečekaných střetů s okolím, se spolupracovníky i s lidmi, kteří mu jsou nejbližší, až se nakonec kruh uzavře: hrdina je chycen do sítě nedorozumění, korupce, podvodů a nepravostí.

Pomocí videotužky, moderního elektronického zařízení, musí družstva dětí i družstva dospělých co nejrychleji nakreslit obraz nějakého zcela běžného předmětu denní potřeby nebo kresbou vyjádřit znění obecně známého rčení, přísloví, název písně, televizního seriálu a podobně. Pořad pro všechny, kdo mají rádi legraci, vyprávění zajímavých lidí, písničky a – to především – napínavost soutěžního klání.

Příběh vypráví o člověku, účastníku Pražského povstání 1945, který po letech zcela náhodou objeví svoji pamětní desku v místech, kde byl těžce raněn. Dnes pracuje ve sklenářství a právě tam jednoho dne přinese mladý muž obrázek ženy, ve které starý sklenář pozná svoji bývalou lásku, vzniklou i skončenou v bojích za svobodu Prahy. Začne po ženě pátrat. Setkání je bolestné i komické zároveň, ale myšlenkově zřetelně ukazuje, že hrdinové neumírají. Ne svými činy minulými, ale reálným životním postojem v přítomnosti.

Mladého průmyslováka Jirku Moučku služba na sále nebavila. Lákala ho práce v terénu. Proto by se rád dostal do Sochorovy party, nejlepší v celém podniku. Tato pohotovostní četa má na starosti údržbu koaxiálního kabelu. Práce je to namáhavá a zároveň vysoce profesionální, vyžaduje souhru celého kolektivu. Proto není divu, že Sochor měl k Moučkovi nedůvěru a že ho nejdřív nechtěl mezi partu zkušených chlapů přijmout. Nakonec to s ním přece jen zkusil. Jirka hned od počátku ochotně pomáhal. Získal si postupně uznání většiny členů party, až na samolibého frajera Karla Samka, který si nenechal ujít příležitost, aby si nerýpl a neprojevil zášť. Při jednom výjezdu, kdy se čeká na přesné zaměření místa poruchy, donutí parta Jirku, aby s nimi zašel do hospody a pozval ji na „zápisné“. Mezi Samkem a Jirkou dojde k hádce a následné rvačce, při které kopne Samek Jirku do holenní kosti a zlomí mu ji. Ke kritickému momentu by nemuselo dojít, kdyby parťák Sochor nebyl k Samkovi příliš benevolentní a už dávno rázněji nezakročil. Jirka se dá přemluvit, aby předstíral, že jde o pracovní úraz, který se posléze stane předmětem soudního sporu.

Štěpán Kos je zkušený zemědělský inženýr, na vesnici má provdanou dceru, se kterou se málo stýkal. Rodinné poměry byly složité, ale teď dcera Milena potřebuje jeho pomoc, staví dům, kde by měl bydlet i on. Rozhodne se, že se vrátí domů, kde by měl dělat zootechnika v zemědělském závodě. Ale ukáže se, že se s ním počítá jako s šéfem kooperace a čeká se, že ji zvedne na odpovídající úroveň. Podaří se mu zavést v práci pořádek a má výsledky, ale rodinné zázemí nenalezne. Dcera a zeť s ním nejednají zcela poctivě a jeho švagr dokonce v opilosti způsobí kooperaci škody.

Renomovaný univerzitní profesor Witenbach je pozván k návštěvě žmuďského knížectví – malé a vůči osvícené Evropě 19. století kontrastně zaostalé zemičce, rozkládající se uprostřed hlubokých lesů jezernaté části Litvy. Profesor sem přijíždí, neboť zde doufá najít vzácné písemné památky. Záhy jej pohltí ale úplně jiné zájmy. Vlastně hned po příjezdu do zdejšího tajuplného hradu se začne setkávat se sledem záhadných, až horor připomínajících událostí, na něž reaguje svým racionálním myšlením a snaží se je logicky vysvětlit. Jedna záhada stíhá druhou a profesor zjišťuje, že patrně nevznikají náhodou a že asi i on zde má jiné poslání než výhradně badatelské.

Napadlo vás někdy, jak je možné, že pohádkové krasavice nestárnou? Že jsou bez „práce“ už po staletí pěkné, ačkoli víme, kolik úsilí stojí půvab například filmové hvězdy? Miloslav Doubrava a Kateřina Krejčí odhalili toto tajemství a napsali o něm příběh. Film je dalším z řady moderních pohádek s kosmickou čarodějnicí a dalšími postavičkami známými z jůheláckých magazínů. Ježibaba v naší pohádce už není zlá jen tak pro nic za nic, ale jde škodit kvůli penězům. Vlastní totiž krámek se zkrášlovadly – takovou pojízdnou parfumerii pro princezny. Jenže ty právě její služby nepotřebují, když se o jejich krásu starají dědeček s babičkou, jež pěstují speciální zkrášlovací sny, a Šamšula, který je nosí až k postýlkám Popelky, princezny se zlatou hvězdou, Růženky a všech ostatních.

Známá televizní herečka se přestěhuje do podnájmu v jedné strašnické vile, kterou obývá podivná rodinka. Ačkoliv už sama rodina milující nejrůznější převleky by stačila na pořádnou porci zábavy, autorka a režisérka muzikálu Vlasta Janečková stvořila pro další zpestření děje ještě domácí strašidlo – zebru Hermínu. Jsme přece ve Strašnicích a ty mají název od toho, že se tady odjakživa strašilo. V každém domě bývalo nějaké strašidýlko. Na naší vilku zbyla Hermína, která si vzala za cíl včas odradit každého podnájemníka.

Příběh svobodné matky vychovávající dceru Báru. Mladý muž Karel má pocit, že se kojenci Báře nedostává vší potřebné péče a rozhodne se „případ“ ohlásit na sociálním odboru. Přijde s magnetofonovým páskem, na němž má nahráno žvatlání kojence a tvrdí, že si dítě stěžuje na svůj osud. Nastává složité šetření, při němž se jako podstatné ukáže, že Karel sám trpí nedostatkem lásky své matky. Inscenace pojednává o závažném a zásadním problému lidského života a tím je vztah matky a dítěte, jehož základy vznikají už v křehké duši kojence, která je pro nás vlastně věčně nepoznaným tajemstvím.

Zlaté hodinky, které věnovali dělníci legendárnímu obhájci svých práv Josefu Hybešovi k sedmdesátým narozeninám, jsou svěřeny Josefu Juranovi v čase, kdy ukazují hodinu z nejtěžších v historii našeho národa, v čase tragických dní mnichovského diktátu. Právě v té době se odehrává epizoda ze života komunistického poslance a senátora Josefa Jurana. Není to však jenom čas zrady. Již v samém lůně tragédie doby se rodí s každým dalším dnem, s každou další hodinou – budoucnost. A právě ono vědomí naprosté sounáležitosti časů a bojů přítomných s budoucím osudem národa, to je pro muže, který drží v ruce památku na svého velikého učitele, ukazatel nejdůležitější.

Drama zachycuje období těsně po zhroucení Francie v roce 1940, kdy neobsazený jih země zaplavila vlna uprchlíků, kteří se v politicky i lidsky vyhrocené atmosféře vlastně už podruhé pokoušeli zachránit před terorem gestapa. Působivý psychologický příběh dvou mužů usilujících o jednu ženu, v mnohém podložený skutečnými událostmi.

Mládí je doba otevřená emocím a citům. Všechno je velké a krásné a životní sny nemají břehy. Když k těmto obvyklým pocitům provázejícím dny mladosti přičteme ještě radostnou atmosféru po skončení druhé světové války, máme prostředí, ve kterém se pohybují hrdinové televizní inscenace. I když sní o budoucnosti, jejímž symbolem je architektonicky dokonalé město, které jeden z nich vymýšlí, jejich současný život v sobě nese i pečeť minulosti. A protože se příběh odehrává bezprostředně po skončení války, jsou to mnohdy stopy tragické. Dívka Marie se vrací z koncentračního tábora. Přes noc dospěla, přehodnotila své názory na lidi, poznamenala jí i smrt otce a najednou ji motivace i chování její bývalé lásky připadají nedozrálé a nepochopitelné. Ale ani doba oficiálně vyhlášeného míru není ještě zdaleka dobou klidu. I na radostné dny současnosti padne dlouhý, doznívající, leč smrtelný stín války.

Diplomat jedné jihoamerické země ve Stockholmu je zcela nečekaně povolán do vlasti, vláda ho jmenovala guvernérem provincie Calamára. Nastupuje cestu s rozpolcenými pocity. Prožil dlouhá léta v Evropě a hmotná i duchovní bída většiny jeho spoluobčanů ho děsí. Cítí však také povinnost jim pomoci. Ačkoli jeho předchůdce byl před několika dny zavražděn, a není to první případ, neobává se o svůj život. Smýšlením je humanista, věří, že chystaná pozemková reforma vyřeší nejpalčivější problémy, i začínající povstání. Je to jen věc dohody, oběma stranám jde přece o povznesení země! Ostatně vraždí se jen politici a on je úředník, národohospodář. Na letišti se setkává se svou budoucí sekretářkou Danicou, mladou ženou, vyslanou, aby ho doprovodila do nového působiště. Ta ovšem nesdílí jeho názory, stejně jako vzdělaný a inteligentní kapitán Barrera, šéf policie...

Do vývojového oddělení nastoupil inženýr Rohan brzy poté, když se na svém původním pracovišti pokoušel prosadit řadu racionalizačních, někdy i dost riskantních pracovních postupů a zlepšovacích návrhů, s nimiž jeho nadřízení vždy plně nesouhlasili. Takže si řada z nich vlastně oddechla, když byl z rozhodnutí podniku přeřazen. Ani na svém novém působišti to však nemá inženýr Rohan zdaleka jednoduché. I zde se najdou lidé, kteří nejsou nakloněni přílišnému novátorství, bojí se riskovat, příliš si váží svých vysezených židlí, v nichž se cítí bezpečně.

Televizní inscenace přivádí na obrazovku tři příběhy, které nám přiblíží frontovou cestu příslušníků 1. československého armádního sboru v SSSR. V jednotlivých příbězích vynikají vysoké morální vlastnosti příslušníků našich jednotek, vysoká odpovědnost, lidskost a touha po vítězství. Scenárista Miloslav Broumský a režisér Zdeněk Kubeček, dvojice, která již spolupracovala na seriálu Velitel, tentokráte našla zajímavého prostředníka mezi televizními diváky a hrdiny inscenace – mladého redaktora vojenského časopisu, který píše reportáž o dělostřelcích.

Na podnikové schůzi ROH v jednom šroubárenském závodě zní tato slova: „Když budeme říkat ‚bližší košile než kabát‘, tak musíme vědět, že ta naše košile, co je bližší než kabát, to je právě vzduch, který dýcháme, voda, kterou pijeme, stromy, které nám vracejí kyslík. Prosím vás, mysleme na to.“ Říká je Honza Ducháč pocházejí z jižních Čech od Třeboně, který se rozhodne po vojně zůstat a žít na severu. V jednom okresním městě, kde to s přírodou nevypadá zrovna růžově, ale právě proto se rozhodne za ni bojovat. Nevyhrává vždy, ale nebojí se říkat svůj názor a hájit jej. Chodí s Mirkou a její otec se o budoucím zeti vyjadřuje: „Nebudeš to s ním mít lehké. Ten potřebuje pořád někde vítězit. Jenomže on nebude pořád jenom vítězit. Ale vždycky to bude potřebovat.“

Mladá učitelka Klára má silně vyvinutý smysl pro odpovědnost a ráda dělá pro své nejbližší dokonce víc, než by bylo její povinností. Brzy si všimneme, že se značně liší od své prosté, ale dosud ještě žensky přitažlivé matky. Dokonce si o ní myslí, že svůj život po všech stránkách prohrála a nedovede pochopit, jak se z něho ta stárnoucí žena dovede radovat a nabízet svůj úsměv a toleranci druhým. Kláru má upřímně rád její chlapec Mikloš, který se hned na počátku příběhu stává třetím členem její malé rodiny. Rozumějí si a on jí beze zbytku věří. Ale jak se to v životě stává, každý člověk si své budoucí štěstí představuje trochu po svém...

Příběh velké všeobětující lásky mladého učitelského pomocníka ke krásné záhadné "Žofce z Janovic" se odehrává v šedesátých letech devatenáctého století na šumavských hranicích. Malebné a baladické místo děje předurčuje tragický osud hrdinů, tíživá sociální situace tehdejších obyvatel Šumavy měla své důsledky nejen v oblasti vzdělávání a životní úrovně, ale odrazila se i v jevu, v těchto místech obzvláště výrazném - v podloudnictví a pašeráctví.