D.Moore

Precizní film, který ovšem mohl (nebo měl) být kratší a chudší o některou z mnoha dějových linek, aby nabral větší spád. Herectví Miroslava Macháčka je bezpochyby mistrovské, ostatní aktéři ovšem nepůsobí jako nějací "přicmrndávači", ale důstojně s ním drží krok. Skalpel, prosím působí skoro jako autentický dokument z lékařského prostředí a nedovedu si představit, jak by vypadal, kdyby vznikl v dnešní době. Kolik by v něm bylo rádoby dojemných záběrů na uslzené oči dětí i dospělých, jak moc tklivá a dojemná hudba by přitom hrála... A tak dále.

V duchu nejlepších (a zároveň tedy nejklišovitějších, ale co už) žánrových tradic napsaný i natočený snímek s opět výbornými pány Němcem a Somrem. Na divadle to Travisovi muselo moc slušet, a kdyby se ho někdo (se stejným obsazením hlavních rolí) rozhodl převést také do rozhlasové hry, nebyl bych vůbec proti.

Z vlastní zkušenosti vím, že lidé, jako je Danou Medřickou skvěle zahraná matka, opravdu existují a není to s nimi jednoduché. Mají pocit, že pokud sami sebe neobětují, nepřibijí se na kříž, nebudou na všechno dohlížet a minimálně jednou do hodiny neporadí každému, kdo je v dosahu jejich rad, tak se svět, jenž podpírají vlastním tělem, může snadno zhroutit. Takoví lidé mohou být buď směšní (TV film Lustr a sebedestruktivní strýček hraný Petrem Nárožným, případně Boženka Tlučhořová, zlatá česká máma, která dělá všechno pro vás, ruce vytahaný jako lama..., z Tlučhořovic rodinky Kaisera a Lábuse), nesnesitelní (Saša Rašilov z Rodinných trampot oficiála Tříšky), nebo politováníhodní. A právě to je případ Domácího vína a nesmírně uvěřitelného výkonu Dany Medřické. Kvůli ní a kvůli nenápadnému, ale o nic hůře hrajícímu Bohušovi Záhorskému stojí tahle inscenace určitě za vidění.

Moderní (ne)pohádka, při jejímž sledování mě skoro pořád napadalo: Ach jo, co by s tímhle námětem asi udělal Terry Gilliam? Vypadal by i pod jeho vedením tak obyčejně? Byl by tak nehezky předvídatelný? Byl by tak prázdný? A nudný? Určitě ne. Ale víte vy co? Terry Gilliam by nic takového nejspíš vůbec točit nechtěl. Neilu Jordanovi tedy děkuji alespoň za odpočinkovou podívanou, která rychle utekla, dobře vypadala a ke které hrála pěkné hudba.

Kevin Costner v jedné z jeho nejlepších rolí, a to nejen za poslední dobu, ale celkově. Spořádaný, slušný taťka od rodiny, majitel obalové firmy, trochu suchar… A vrah. Zmetek k pohledání, řekl by si kdekdo, jenže to by Mr. Brooks nesměl mít scénář, jaký má. Chytře napsaný příběh, který ho ukazuje především jako nemocného schizofrenika, jenž se snaží se svým horším našeptávačským já v bezchybném podání Williama Hurta bojovat. Neúspěšně. A tak když se Brooks pečlivě připraví a „jde na to“, člověku ho je skoro líto. A co teprve když se po pár minutách ve filmu objeví postava, která je ještě horší než on? A pak ještě jedna? A co když Brooks začne řešit tak trochu neobvyklé rodinné problémy? Opravdu není možné říct, že by byl tím typickým vrahounem, kterému od začátku přejeme to nejhorší. Film mi ze všeho nejvíc připomněl Volný pád, a to hovoří v jeho prospěch. Čtyři a půl zaokrouhluji nahoru za závěr.

Paul Newman je coby Billy the Kid skvělý. S rolí mladého nafoukaného floutka, který disponuje po čertech rychlou levačkou, si poradil bez jediné chyby a mladý pan Bonney je v jeho podání rozhodně nezapomenutelný. Horší už to je s Johnem Dehnerem, představitelem Pata Garretta. Je vidět, že Pennův film chtěl vykreslit přátelství a rozkmotření těch dvou co nejpřirozeněji, ale zároveň co nejdramatičtěji, jenže Dehner v tomhle ohledu selhal. Buď jen nevýrazně mručí, nebo se zničehonic uchýlí k ohavně přehrávajícímu výkonu, jaký předvedl především ve scéně po svatbě, kdy poskakoval ve stylu šíleného čertíka z krabičky a já jen čekal, jestli dostane infarkt. Co se týče zbytku filmu – je v něm řada originálních a na tu dobu určitě i odvážných scén (reakce malé holčičky a její matky poté, co Billy na ulici zastřelí jednoho ze zástupců zákona), ale jinak je dost černobílý, a to nejen obrazem. Tři a půl. S Peckinpahovým počinem samozřejmě raději nesrovnávat.

Stará dobrá studenoválečná špionážní škola, ano, ano, pro tu mám vyloženě slabost. Mackintoshův člověk sice není tak realisticky se tvářící počin jako Případ Ipcress, není ani tak skvěle a poutavě napsaný jako Pohřeb v Berlíně a není vlastně ani strhující jako dejme tomu Quillerovo memorandum, přesto všechno by ale byla škoda jej nadobro odepsat. Řekl bych, že jde o slušný a o nic podstatného ochuzený příspěvek k žánru, který se ale jiným lidem než jeho příznivcům asi zamlouvat nebude. Paul Newman je jako vždy dobrý, vtipný a sympatický, John Huston odvedl standardně dobrou práci (útěk z domu a útěk před psem, automobilová honička starého hnusného náklaďáčku a mercedesu), hudba Maurice Jarreho připomíná (v tom nejlepším slova smyslu) atmosférické práce Johna Barryho... Dobré to bylo.

Něco na tom Benu Stillerovi je, protože nebýt jeho, Mary by mě ani zdaleka tak nepobavila. Právě díky Stillerovu nepopiratelnému komediálnímu talentu jsou ty nejlepší scény filmu (první pokus obdarovat Warrena baseballovým míčkem, pasáž se stopařem, zatčením a výslechem, a také souboj s psíkem) těmi nejlepšími. Ano, já vím, že on je (nejspíš) nenapsal, ale nedokážu si představit, že by s kýmkoliv jiným tak fungovaly. A ačkoliv bych jinak dal možná o hvězdu méně, protože se mi velká část věcí, které jiným zřejmě připadaly supervtipné, nelíbila (cokoliv s Magdou, pak samozřejmě gel na vlasy, pitomí písničkáři, Tucker sbírající klíče), díky Stillerovi nejenže přidávám třetí hvězdu, ale dokonce si kvůli jeho scénám film jistě pustím znovu.

Velice dobrý film. Ohromně vtipný, místy i napínavý, s vydařenými monology i dialogy... Jen kdyby v něm nebylo tak "přepostavováno". Ačkoliv má snad každý, kdo se v Ritchieho símku objeví, roli napsanou tak, že by se měl stát snadno zapamatovatelným, není to vůbec hračka. Poslední půlhodina už vyžaduje opravdu hodně, hodně soustředění, aby si člověk vzpomněl, jak to vlastně na začátku bylo, kdo telefonoval komu a koho si ten na co najal... Štěstí, že mám chuť se na Snatch (tedy Podfu(c)k) podívat znovu, protože napodruhé už snad všemu přijdu na kloub.

Walk the line, film o mém nejoblíbenějším zpěvákovi, mám doma dlouho, a stejně dlouho, jako jsem jsem se na něj těšil, jsem ho i odkládal. Bál jsem se, že se mi třeba nebude líbit, že v něčem nesplní moje představy, že bude mizerný a já budu mít vztek a budu se ptát, proč ho vlastně někdo točil, když to ani nedokázal udělat pořádně. Včera jsem si ale DVD pustil a co vám budu povídat – stačilo vidět úvod z Folsomské věznice a všechny obavy byly pryč. Celé dvě hodiny jsem žasl nad výkony Joaquina Phoenixe (bezchybně nastudoval snad každý Cashův pohyb a obzvlášť při záběrech z dálky je na pódiu od skutečného Muže v černém k nerozeznání) a Reese Witherspoon, z nichž by „Johnny a June“ měli určitě radost (však taky oba herce vybrali), zpíval jsem si, usmíval se a podupával si, sledoval jsem, jak se příběhem míhají všechny ty veličiny od Elvise a Jerryho Lee Lewise přes Waylona Jenningse po Carla Perkinse a Carterovic rodinu a říkal jsem si, že to dopadlo parádně. To, co jsem znal hlavně z fotografií, zkrátka ožilo. A ožilo to na výbornou. Nijak objevně psaný scénář kritizovat nebudu, protože v tomhle případě to bylo zkrátka zachycení důležité části života jednoho skvělého člověka, a můžeme být rádi, že z toho nevznikla uslzená vleklá nuda, ale tak pocitvě šlapající věc. Dávám čtyři hvězdy za film a pátou z úcty k mistrovi. Výtky mám jen dvě. Menší a větši. Menší: Koncert z Folsomu měl být delší, alespoň o jednu píseň. Větší: Jak mohli scénáristé naprosto vynechat Boba Dylana?