D.Moore

Shrnu to jedním slovem: Pohlazení.

Očekávaně se vyvíjející, ale neočekávaně hřejivý, milý, příjemný a tu a tam i vtipný snímek s perfektním Harrisonem Fordem, jemuž člověk věří původního Henryho i toho, který přišel "pak". Z filmografie Mika Nicholse, pravda, Myslete na Henryho nijak zvlášť nevyčnívá, ale jedná se přinejmenším o zajímavý film, u něhož jsem si díky tomu, jak nekomplikovaný byl, hezky odpočinul. "Já jsem Rudy. Ruu-dyy."-"Co se stalo jemu?"-"Je to osel.".

Díky chvályhodně nicnevykecávajícímu distributorskému textu na obalu DVD (který se od toho zdejšího převzatého z HBO dost liší) jsem opravdu netušil, co a komu se ve filmu stane, jestli to bude pes nebo pán, a o to víc na mě příběh nakonec zapůsobil. Ano, hlavně v úvodu je to klišé jako hrom, ale postupem času si mě Hačikó až nevídaně získal a i když mě několikrát donutil k slzám, rozhodně bych ho neoznačil za citově vykrádající nebo laciné dílo. Na to je zkrátka příliš krásný.__P.S. "Psí" kamera neměla chybu - ocenit ji musel snad každý, kdo kdy nějakého toho chlupáče měl.

Tentokrát to vezmu stručně. Zápory: Neskutečně nesympatický synek/spratek/malá zrůdička. Moc okatá "rodinnost" filmu a s tím spojený klišé příběh (hnusně vykrádající Do útoku!) a fakt, že před každým robotím zápasem je jasné, jak dopadne. Hudba, která není od Dannyho Elfmana. Idiotské "cool" tanečky s robotem (hrůza)____Klady: Hugh Jackman. Hudba, která je od Dannyho Elfmana. Perfektní, výtečně animovaní roboti s nápaditým designem (kovboj!) a jejich realistické přesdržkové, při kterých jsem měl opravdu pocit, že se dívám na několikametrákové (tunové?) oplechované boxery, co do sebe řežou hlava nehlava. Dvě a půl.

Žádné výjimečné dílo, v porovnání s Nactiutrhačem ze stejného cyklu opravdu slabší. Ale aspoň jsem se konečně dozvěděl, odkud si pamatuji vtip se zázračným přípravkem Jeanol a dokonale vyžehlenými džínami.

A je to tu zase. Po všech stránkách dobrý film, s nímž mám jeden zásadní problém: Jeho hlavním hrdinou je antihrdina. Na jednu stranu samozřejmě smekám před Danielem Day-Lewisem, který mi zpočátku jakžtakž sympatického Plainviewa svým skvělým výkonem přesvědčivě a dočista zhnusil, na stranu druhou však nemám žádné potěšení z toho, sledovat člověka, který úmyslně ubližuje svým blízkým, zneužívá je a pohrdá jimi. Já vím, že takoví lidé existují (a že jich je dost a dost), jenže dívat se na ně v realistických dramatech nemusím. Od nějaké hodiny jsem proto Plainvieowi přál nejhorší možný konec... A kvůli tomu jsem si Až na krev zřejmě tolik neužil. Jinak samozřejmě chválím nezvykle, ale sympaticky pomalou režii, podivnou, ale působivou hudbu a krásnou kameru.

Milý a jemně vtipný film, během jehož sledování mám od začátku do konce permanentní úsměv na rtech. Zbožňuji hlavně scénu, kdy Josef Bláha ve svém bytě sedne ke klavíru a začne Janě Brejchové hrát neskutečně dramatickou skladbu, kterou pro ni složil. A jedinou chybu nemá ani závěrečná několikanásobná konfrontace v bytě Tomášových, při které se už tradičně chechtám jako blázen. Tři a půl hvězdy zaokrouhluji nahoru. Rád.

Nesmírně působivě podaný jednoduchý příběh, to je Adelheid. Zmíněná jednoduchost děje ovšem v žádném případě není na škodu, právě naopak. Všechno, co sledujeme, působí kromě jiného i díky úsporným dialogům a fantastickým výkonům Petra Čepka a Emmy Černé velmi uvěřitelně. Že se František Vláčil rozhodl tenhle film natočit v barvě, mi na rozdíl od jiných nijak nevadí - scény jako byla večeře osvětlená svíčkami mají právě díky použití barvy až magickou atmosféru. Zdeněk Liška, který je zde uveden jako skladatel, tentokrát však nekomponoval, nýbrž se postaral o výběr ze Straussových a Bachových skladeb. A protože to udělal s profesionálním citem, nelze mít výhrady. Čtyři a polovička.

"Oh, very well. If you choose to play the leopard... I shall hunt you like a leopard," pronese ledově klidným hlasem hrabě Zaroff, v duchu přiloží pod zlověstný plamen, který se rozhoří v jeho očích, a neskutečně strhující lov může začít. Nejnebezpečnější hra je skvělý film. Tvůrci King Konga se nezapřeli a (vlastně ještě před příběhem o "té velké opici") na akční dobrodružně thrillerovou strunu zahráli jako asi nikdo před nimi. V roce, kdy návštěvníci československých biografů řvali smíchy u komedií Anton Špelec, ostrostřelec, Peníze nebo život či Funebrák a velký nekomediální šok v podobě Machatého Extase je teprve čekal, pořádal v zámoří fanatický hrabě drsné hony na nicnetušící přeživší pasažéry ztroskotaných lodí, střílel po nich z luku i z pušky, jejich hlavy nakládal do lihu nebo coby trofeje věšel na zeď... Zkrátka něco neskutečného. Díky nadčasové režii, kouzelným trikům pomáhajícím vytvářet exotické prostředí ostrovní džungle a také zásluhou bombastické hudby Maxe Steinera vznikla adrenalinová věc, která má šťávu i po těch neuvěřitelných osmdesáti letech. Pět čistých hvězd. A chci to na DVD, YouTube nestačí.

Přesvědčivé herecké výkony, mile obyčejný scénář, který je poskládaný z řady u sebe pevně držících epizodek, fajn hudba a celým snímkem se linoucí dramaticko-komediální nálada, která člověka sice nenutí brečet smíchy, ale naštěstí ani sladkobolným dojetím. To všechno jsou Obyčejní hrdinové. Škoda jen toho roztahaného konce.