D.Moore

Řady klišé momentů, které jsme už viděli jinde, a tudíž nebyly tak vtipné, se mohl Epsteinův scénář (opět) vyvarovat, a bylo by to ještě lepší. Přesto jsem ale rád, že se někdo konečně na vážné téma Charty 77 dokázal podívat s humorem a že si na něm nevylámal... ehm... zuby. Bez perfektního Ivana Trojana by byl ovšem výsledek poloviční.

O většinu toho, co se mi tak moc líbilo na první Lovecké sezóně, přišla série už někdy v polovině druhého dílu. Třetí film ten smutný průšvih dokonal nesmírně nudným příběhem a o dost laciněji vypadající animací.

Tři a půl hvězdičky zaokrouhluji nahoru za hezký pocit, který jsem z Legendární party měl. Jistě, příběh je maximálně dětský a jednoduchý, všechno je vlastně jasné od samého začátku a tak dále. Jenže hlavní postavy se skvěle špičkují, velikonočního zajíce mluví Hugh Jackman, hudbu složil Alexandre Desplat, se spoustou nápadů přišel Guillermo del Toro (Velikonoční říše s kamennými vejci je naprosto úžasná) a s digitální kamerou radil Roger Deakins... Je to pohádka.

Život po životě určitě není film pro každého (tedy ne snad že by Clint Eastwood dříve takové točil). Je to tiše dramatický příběh plný emoci, civilní, lidský, konejšivý... Tak nějak se mi zdá že o posmrtný život, záhrobí a navazování kontaktu s druhou stranou v něm jde až v té úplně poslední řadě. Vlastně mám chuť ho přirovnat ke Spielbergovým Blízkým setkáním třetího druhu, akorát s výměnou mimozemšťanů za nebožtíky. Ve filmu je řada nesmírně působivých scén všeho druhu (jen namátkou skrývání se před sociálkou, ochutnávání jídel s páskou na očích, obcházení médií - podvodníků, samozřejmě také úvodní vlna...) a každý z těch tří příběhů dokáže upoutat a zaujmout. Konec je vyloženě krásný. A nevadí mi, že je to čistočistý happyend bez jakéhokoliv otazníku.

Film noir jako řemen. Černobílý širokoúhlý obraz, plíživý hudební doprovod, stoprocentně pochmurná atmosféra, režie i herecké výkony bez sebemenšího zaváhání, výborně promyšlená zápletka a senzační závěrečné odhalení. Troufám si říct, že tenhle snímek by nám ve světě mohli závidět.

Stejně jako oběma předchozím Hobitům dávám i závěru trilogie čtyři slušné hvězdičky a pátou si schovávám pro rozšířenou verzi. Opět se mi totiž zdá, že toho ve filmu nemálo chybí, řada scén ještě "něco" potřebuje. Každopádně i tak zábava velká, poctivě a s očividnou láskou natočená. Ano, Šmakův konec nemusel přijít tak brzy, Legolas nemusel mít tolik prostoru, úžasný Billy Connolly coby Železná Noha ho zase mohl dostat více... A tak dále, a tak dále. Jenže když dvě a půl hodiny filmu utečou jako hodina a půl, to, nač se dívám, mi na rozdíl od řady diváků v sále nepřipadá směšné, konec mě dojme a po návratu domů mám chuť si okamžitě pustit všech pět středozemských filmů, abych se ještě nemusel vrátit do reality... To je přece skvělé, ne?___P.S. Rozšířená verze mě nezklamala. Díky tomu, že přibylo hodně nápaditých a vtipných bitevních momentů (jízda vozem, Bifurova sekera a mnoho dalších), je film teď ještě zábavnější, drobnosti typu Gandalfovy nové hole si nejde nezamilovat, Alfridův definitivní konec musí rozesmát snad úplně každého... A k tomu krásné tiché scény jako Bilbo a Bofur na hradbách nebo pohřeb a korunovace. Pátá hvězdička je tam.

Excelentní herecké výkony (nemůžu se rozhodnout, koho vyzdvihnout dříve) a působivě podaný tragikomický příběh o smyslu (a podzimu) života. Pokud jste viděli snímek Horký vzduch, víte poměrně přesně, jakou atmosféru čekat.

Přehlidka mnoha druhů neherectví, na níž je zajímavé hlavně to, že její tvůrci nepovažovali za podstatné do hororu (nebo thrilleru, jak se píše zde) zařadit ani vteřinu jakéhokoliv napětí. Krev teče, žraloci vrčí a vyskakují nad hladinu, vše je očividně vážně míněno... Kdepak. Jsou to dva týdny, co jsem viděl Spielbergovy Čelisti konečně i v kině, takže jsem možná zaujatý, ale... Ne, nejsem. Noc žraloka je vážně pitomost. A kdo by pochyboval o duševním zdraví štábu, který ji natočil, ať počká na neskutečný potitulkový hudební videoklip. Mě vyděsil asi stokrát víc než jakýkoliv žralok.

„Půjdeme teď spolu uctivě pozdravit našeho nového ministra.“ - „Dřív byl na zemědělství. Je mu pětačtyřicet, má ošklivou ženu a čtyři děti.“ - „Z čehož se dá usuzovat, že je schopen všeho.“ Těžko říct, jestli je Návrat velkého blondýna vážně horší než první film, protože je především jiný. Už není bláznivý, ale s přivřenýma očima uvěřitelný, tentokrát je jen bláznivý. Nikdo ze zúčastněných nicméně naštěstí nepřišel o tu nejdůležitější schopnost - pobavit. A Vladimir Cosma si při křížení motivu Velkého blondýna a Jamese Bonda krásně pohrál.

Za právěm opěvovaný závěr přidávám pátou hvězdičku, neboť ta ohromující smršť gagů (včetně známého pádu průčelí domu), která se odehrává během smršti větrné, opravdu těžko hledá konkurenci i po více než osmdesáti letech.