Slepejsek

Dětsky naivní pokus o detektivní komedii...

Nemyslím si, že by to bylo bez děje a beze smyslu (základní osa mezilidských - nebo přesněji - mezipohlavních - styků je daná - i když bohužel málo využitá - což pak může evokovat pocit "ničeho" - viz robotův povzdech o nezdařeném párování, kterému ale žádné význačnější pokusy o párování nepředchází - a tak jakoby to bylo se vším v celém filmu). Místy to vypadá jako představení venkovského ochotnického spolku, který se rozhodl nebrat žádné ohledy na své publikum, místy jako slepenec scének lokálního souboru Na stojáka. Drží to jakž takž pohromadě, tak neřešme detaily a přesahy a nacpěme tam všechno, co nám přijde vtipné. To, co by v jiném prostředí (než film) mohlo fungovat, je na plátně zoufale málo - anebo potřebuje připraveného diváka...

LvT dokumentuje sestupnou tendenci svých opusů (minimálně poslední tři). Pseudointelektuálské plácání a nadhazování paralel (umění, dokonalost, stavba domu, Blake, světlo a stín …), které jsou ale prázdné a bez obsahu (tentokrát včetně obrazu). Nefungují hlavně proto, že nic takového nedokáže LvT v podání svého vraha ukázat. To není pan Důmyslný, ale packal ala bři Coenové. Jakž takž se vymykají pouze prvý (otravná stopařka) a třetí (lovecký) incident, ale ani tady nedokáže LvT rozvinout prapory umění či dokonalosti a spokojuje se s pokulháváním na dohled společenským mezím (obě "povídky" vyznívají spíš jako černé anekdoty, které jsou vystřižené z poněkud jiného filmu). Vrcholem filosofické masturbace je pak celý závěr s Vergilem a Danteho Peklem - šacoval bych to na nějaký amatérský pokus polosvéprávného zoufalce... Podtrženo-sečteno: od hodnocení ODPAD film zachraňují jen zmíněné anekdoty

Nemohu říci, že bych se nezasmál (pár hlášek mne dokonce rozchechtalo). Na druhou stranu film je velkou přehlídkou klišé v nahlížení muž vs. žena (v čele se šminkami a podpatky). Bohužel s nimi ale nijak nepracuje, nesnaží se je nikam posunout, nijak změnit ani aspoň nějak jinak nahlížet, takže z nich vytváří jedno další velké klišé "jak se sexistické prase změní v chápavého gentlemana" (mám z toho stejně rozpačitý pocit jako z někdejší dikobrazí satiry "dělník opřený o lopatu").

Námět hodný Hollywoodu (i když o originalitě mluvit nelze). Problém filmu je ve scénáři, respektive vykreslení postav, které místy působí jen jako schematické postavy PC hry - ovšem bez kontinuity vlastního chování (je to cítit i z nanicovatých herců - jakoby sami rozpačití z toho, že vlastně nevědí co hrát) . Jedinou jakžtakž výjimkou je hlavní hrdinka. Naopak totálně nezvládnutou postavou je Dům. Dělá si v podstatě co chce - už jenom fakt, že je naprosto nevypočitatelné, kdy zareaguje na hlas obyvatelů domu či jejich hostů (je tedy vážně "nadán" čtením myšlenek? Jak to, že to netuší jeho stvořitelé, když to do něj museli zadat? Nebo se sám od sebe přeprogramoval? Byli snad někteří hosté zadáni do registru ovladatelů?). Dokážu si představit čtení emocí z tónu hlasu či snímaných gest, ale opět jenom v případě, že to do programu někdo zadá, že tam vytvoří registr tónů a gest s jejich překladem a PC pak jenom vybere správný překlad - to by ale museli udělat autoři - programátoři domu. A čtení nevyslovených myšlenek? Myšlenek, které jsou tak skryté, že je nepřečte ani divák?

Pokud byla jednička zábavnou oddychovkou, pak dvojka je pouhopouhou ždímačkou na peníze. Nedokáže vymyslet nový příběh (jen parazituje na jedničce), hudebně kulhá na obě nohy - po the best zbylo jen the nebest, místo svěžesti a radosti úporná vyumělkovanost a křeč (vygradovaná v dokonale zdokonalené Cher) - brrrr! Jednou větou: ani po kotníky aneb nevstoupíš dvakrát do téže řeky.

Na filmu jediná pozitivní věc - pokus natočit něco jiného nebo jinak. Nápad bohužel neoriginální (x-krát použité schéma transformované jen do jiné klíčové veličiny), uspěchaný a nedotažený ani v základní logice (vypadá to, že monstra slyší jen to, co říká scénář - šumění televize je přitáhne na dálku, ale zrychlený dech neslyší ani na dva metry; kraj je bez lidí, ale elektřina vesele funguje - přesto ve sklepě svítí svíčky; hluchoněmá sice nic neříká, ale jinak samozřejmě hluk způsobuje - o to horší, že ho neslyší, syn se bojí s otcem na ryby, ale pak vesele běží odpálit ohňostroj, kde se ve sklepě s miminem vzal eMZák a proč tam najednou začala téct voda?...atd atd atd). Příběhu chybí logika, postavám prokreslení - absence souvislostí není výhodou, jen pohodlností autorů, kteří na ně prostě rezignovali a vsadili na to, že divák to spolkne i bez nich. Bohužel. Takže podtrženo sečteno docela hloupý film, který vás chce nachytat na blyštivé pozlátko. PS: nejvíc práce mi dalo udržet bránici při scénách v zásobníku zrní.

Do půlky snůška vyčpělých silvestrovských scének (od hippie matky přes traumata školních lavic až po pomaturitní ztrátu panictví), v druhé půlce plochá historka okresního formátu o tom, jak trubka k šoustu nepřišla... Mám pocit, že ještě větším nešťastníkem než filmový Pepa Novák, je jiný Novák. Jmenuje se Ján a je režisérem a spoluautorem scénáře tohohle filmu...

Podivně vykroucený děj připomíná jakéhosi Frankensteina, který nemá obratle zasazené přirozeně do sebe, ale zcela libovolně k sobě přišroubované či přivařené. Jak to stvořitelům přišlo pod ruku. Snaha po psychologickém dramatu se tak hroutí dřív než může začít. Dokonalou ukázkou je toporný Matyáš Řezníček. Za promarněné považuji prostředí jachty, respektive řeckých moří, které mnohdy vyznívá jen jako nešikovná pozlátková exotika. A korunu bezradnosti nasazuje noční příhoda s migranty (?)

Základní otázku (je na tom hůř syn oběti nebo vraha) film sice vysloví, ale vlastně nijak neřeší - o obou protagonistech dostaneme jen pár útržkovitých informací. Zato je tu řada odboček nikam (svatba, vykradení auta, ukrajinský tábor). Technicky vzato: co nového chcete zjistit 70 let po skončení války? Film mi přijde poněkud bezradný, stejně jako ústřední detektivní postup "Zeptáme se, třeba si někdo vzpomene..." Jediné pozitivum je pro mne výkon Petera Simonischeka v prvních dvou třetinách filmu (zlom poznání v závěru mi nepřijde příliš věrohodně podložen a strašně ho sráží teatrální závěr). To, co přetlouká vše, je ale toporný deklamátor Juraj Menzel - připomíná panáčkujícího mopslíka, který po každé gramaticky správně přednesené větě očekává od páníčka odměnu ve formě cukrátka...