Renfield

To vyhnání do (doufám) nemožných extrémů bude pravděpodobně záměrem, aby byla jasně vidět absurdita a hloupost. Dokud se však děj držel nějaké reálnosti, působil zajímavějším dojmem. I když samozřejmě, co je v tomto případě realita? Jisté to tak úplně opravdu není.

Podřídit celý život své pracovní roli a nevystoupit z ní ani v těch několika hodinách volna, protože i tam se pan Stevens vzdělává a nemá zájem být ve svém pokoji kýmkoliv rušen. Co na tom, že se kolem něj řeší události zásadní pro světové dění, nemá na ně názor, co na tom, že mu zrovna umírá otec, nebo že o něj jeví zájem slečna Kenton, je přeci v práci, neustále. Výborná studie jedince, ale také vztahu, který nikdy nebyl, nepostrádá napětí a je doslova plná emocí, i když se to zprvu nemusí zdát. Stačí však vzpomenout na fantastické scény sbližování ústřední dvojice, na to, jak se Emma Thompson snaží dostat Anthony Hopkinsovi pod kůži, nebo ho alespoň trochu poznat. Tam napětí a očekávání, jestli pustí blíže k sobě, opravdu nechybí. A jsou momenty, v nichž jsem si tím byl jist, jenže... Ten příběh se z větší části odehrává ve velmi turbulentní ale smutné době, takže se na jeho pozadí vedou politické diskuze, opět skvostně napsané. Ale zajímavý je i obyčejný každodenní chod domu, vůbec pohledem kamery, která veškeré prostory umí využít. Což mi připomíná, že mimo výborné herecké výkony, musím zmínit také světlo (třeba scéna rozhovoru o stavu otce) a samozřejmě hudbu. Atmosféra je zkrátka na výbornou.

Chybělo mi větší propojení třech složek. Nebo takhle, Jóhann Jóhannsson, Tilda Swinton a Sturla Brandth Grøvlen samostatně na výbornou, větší souznění jsem z toho však necítil. Především řazení jinak výborně nasnímaných brutalistních památníků (vůbec ty jejichž velikost umocňují okolní hory), mi přišlo náhodné. Nesouzní s vypravěčem, nesouzní s hudbou, což mi u takového projektu přijde zásadní. Úvodní nadšení se tak postupně vytrácí. Přesto je Last and First Men rozhodně zajímavým filmem.

Přijde mi smutné, že se o zásluhách Nicholase Wintona svět nedozvěděl nějakým serióznějším způsobem než prostřednictvím podivného televizního pořadu. Pravdou však je, že minimálně ve filmu to smysl dává. Anthony Hopkins totiž pojal Wintona jako člověka velmi skromného, jenž řeší svůj život a především to, jestli v něm nemohl udělat víc. Takže si vlastně nedovedu představit, že by sám ukázal své činy světu. Linie z osmdesátých let je právě díky vykreslení Wintona tou lepší a zajímavější. Naštěstí ani ta z let třicátých částečně není pouhým převyprávěním známých událostí. Samotný Winton je sice podstatně ploší postavou, doufal jsem třeba ve větší důraz na jeho motivaci k činu. Nezapomíná se však ani na jeho místní spolupracovníky nebo matku, čehož si na filmu cením ještě více než autentické češtiny v pozadí.

Klasický rukopis Guye Ritchieho končí velmi brzy, hned s úvodními titulky. Ty jsou samozřejmě výbornou tečkou, dál se jede v rytmu staré školy, tady by rychlé střihy společně s tempem nadělaly víc škod, než Jason Statham ve filmu. Myšleno počtem mrtvých, nikoliv herecky, z tohoto pohledu mám pocit, že Statham lepší a pro něj přesnější roli nikdy neměl. Příběhově se nejedná o nic originálního, což zase není na škodu, protože Ritchie z děje umí udělat smysluplnou skládačku, u které jsem však měl jediný problém, přílišné opakování úvodní akce. Ta mi sedla hned napoprvé, bylo zajímavé sledovat to celé prakticky z jednoho pohledu. Brzy potom bylo však jasno a příliš nových informací už z jiných úhlů nepřišlo. Což rozhodně neplatí o identitě H., tady veškeré zpětné pohledy fungují na výbornou a přidají hned několik velmi zajímavých a herecky dobře obsazených postav (Darrell D'Silva, Jeffrey Donovan). Dlouhá závěrečná akce je naprosto přehledná, čímž se v rámci možností drží v realitě a nepošlape tak předešlý děj. Ten mi však stejně sedl víc, pomalé tempo vyprávění, naopak rychlé likvidace, hutná atmosféra, fantastický zvuk a dunivá hudba Christophera Bensteada. Co víc chtít. 80%

Vzpomínání tehdy patnáctiletého kluka na turné s kapelou v sedmdesátkách. Ta pohodová atmosféra a mírná idealizace mi tímto dává naprostý smysl. To však neznamená, že by ve filmu úplně chyběly živější momenty, vše, co k tomu patří, tu je, ale pouze v menší míře, nebo náznacích. Nakonec i William dospěje, vidí věci jinak a nebojí se to dát jasně najevo, ať už jde o jeho článek, přátelství s Russellem, nebo svoji (ne)osudovou Penny. Má to výborné scény z koncertů, samozřejmě soundtrack a dobovou atmosféru celkově. Přesto je pro mě nezapomenutelný telefonický rozhovor Russella a Williamovi mámy, protože tam i ten Russell svým způsobem dospěl. Kdo by si také dovolil oponovat Frances McDormand. 75%

Mám pocit, že lidé jako profesor Hunham dokáží svým přístupem skutečně naučit i ty, u nichž by to třeba jinak bylo komplikovanější. Celý film jsem tak doufal, že minimálně v jeho přístupu k práci nedojde k žádné zásadnější změně. Naštěstí je to více o lidech, celkovém otevření se a sblížení, práce je tak pouze jednou povahovou složkou. Nějakou zásadnější změnou si tak neprojde ani jedna ze tří postav, "pouze" k sobě najdou cestu, což v případě nenáročného pohodového filmu stačí. Naštěstí tu však nechybí ani scény dramatické, jenž trefně vyvažují ty komediální a více přiblíží postavy. Ústřední trojice má jediný problém, Paul Giamatti je natolik dobrý, že veškerou pozornost strhává na sebe a student s kuchařkou mu tak spíše sekundují. Má to však atmosféru a nádherný dobový vzhled, už jen to dokáže vtáhnout. 75%

Ať je pozdější chování hlavního hrdiny jakkoliv zavrženíhodné, důvody k němu film ukazuje zcela jasně. Odvržení, nezájem, nepochopení doma či ve škole je cestou k samotě. Jediným jeho útočištěm potom zůstává kino, únik od reality do jiných příběhů, světů. François Truffaut si k tomu aby bylo tohle všechno cítit vystačí s minimem, doslova minimalismem. Veškeré emočně silné situace naprosto postrádají nadbytečnou vyhrocenost, vše působí reálně, odehraje se a jde se dál, o to je to ale silnější. Zvláštní tečkou je potom závěrečná scéna, která má snad symbolizovat konečné oproštění se? Vytouženou svobodu? Možná. Každopádně působí oproti zbytku filmu vlastně velmi pozitivně. 75%

László Nemes a Jonathan Glazer volí úplně jiný přístup, přesto se nedá nevzpomenout na Saulova syna. Jejich filmy spojuje místo, kde se odehrávají (i když Zóna zájmu samozřejmě těsně vedle), ale především velmi originální pojetí a práce se zvukem, který je pro oba tou vůbec nejdůležitější složkou. Glazer snímá rodinnou denní rutinu, působí to až jako hodně zrůdná reality show, čemuž právě nahrávají i statické záběry kamery v domě, jakoby byla někde volně položená či zavěšená. Sledujeme pána domu, jak prochází chodbami, zhasíná a chystá se spát. Jindy zase hrající si děti, které zažívají tu nejlepší dovolenou. Nebo paní domu, která svoji matku provádí, jak sama říká, rajskou zahradou. Co na tom, že občas pokoj zbarví rudá záře ohně, že se zahrada hnojí popelem z pecí a že na pozadí téhle denní idylky je neustále slyšet určitý ruch, štěkot psů, sténání, střelba. Hössovi tohle k mému překvapení neřeší, přitom jsem v úvodu filmu čekal, kdy se ohlédnou za zvukem, nebo alespoň přeruší rozhovor, nestalo se. A tak mě napadla otázka, je možné si na tohle zvyknout? Film vlastně odpoví. Je to tak idylické místo pro život, že se z něj Hedwiga nehodlá odstěhovat ani když Rudolfa převelí. A ten se sem zase hodlá vrátit, což se mu díky jeho nadšení pro práci daří? Možná. Závěr nepotřebuje další komentář a postavy zase hloubku, právě svoji denní rutinou o sobě řeknou vše. 85%

Bohdan Sláma se vrací na vesnici, aby podal další zprávu z tamního života, jenže to se mu tentokrát daří tak z poloviny. Sucho je příliš obsáhlé, věnuje se velkému množství postav, přitom těmi nejzajímavějšími zůstávají otcové (a matka) rodin. Aktivismus dětí samozřejmě dává smysl, má jasné opodstatnění v tom, v čem vyrůstají, přesto mu nemuselo být věnováno tolik prostoru, vůbec když se právě postavy dětí nijak zásadně nevyvíjí, což hlavně v případě Míry zamrzí. Děda je tu pouze jako symbol doby, v pozadí dění zůstávají i Viktorovi ženy. Jinak je tomu u Josefa, Magdaléna Borová nejen že podává vůbec nejlepší výkon, ale je i tou nejzásadnější ve filmu, tou, se kterou je možné soucítit, rozumět jí. Podobně silnou roli má i Martin Pechlát, ale tam už ty motivace nejsou tak zřejmé, vůbec když chybí důvod zásadní změny jeho životního stylu... proč žije, jak žije. Klasicky výborná je kamera Diviše Marka, jízdy po vlnách Moravského Toskánska mají poetiku, zatímco tam, kde se řeší život, dokáže i kamera přitvrdit. 65%