Renfield

Scott se do výraznějšího životního posunu příliš nehrne, má přece svoji pohodu a své problémy, které právě tou pohodou (poflakování s kámoši) svým způsobem řeší. Chce se však realizovat i umělecky, jenže o jeho "originální" tetování není příliš zájem. Dokud se při dalším klasickém dnu na pláži neobjeví jeden kluk a Scottův život postupně začne nabírat správný směr. Jistě správný, ale také úmorně dlouhý, s menší dávkou patosu navíc. Ve většině filmu mi prodlužování téměř každé scény nevadilo, dávalo prostor Staten Islandu, jeho lehce tísnivé atmosféře, kterou Judd Apatow umí předat. Podobně mi sedla žánrová cesta od huličské komedie až k rodinnému psychologickému dramatu. Jenže po Scottovu polepšení jakoby už nebylo kam dál, děj se zavře na hasičské služebně, atmosféra města je pryč, zajímavé vedlejší postavy jsou nahrazeny řekněme klasičtějšími a už se jen vzpomíná a přidává patos. Samozřejmě ani tato část není úplně špatná, především tady se schází Pete Davidson se Stevem Buscemim, což je zajímavé nejen kvůli vizuální podobně (a to ve filmu hraje ještě Moises Arias), ale i podobnému hereckému projevu. Nepotřebovala však tolik prostoru, celek potom mohl působit podstatně úderněji.

MaXXXine sice dává jako zakončení trilogie smysl, přesto mohl Ti West mířit výš, než pouze skládat poctu osmdesátkovému braku. Našlápnuto měl a po Pearl není pochyb, že by z MaXXXine nedokázal dostat víc. Vůbec když v tom Mia Goth není sama, výborně jí totiž sekundují Kevin Bacon, Giancarlo Esposito a Bobby Cannavale. Sakra, tohle si zasloužilo alespoň lehce nadprůměrný thriller. West v první polovině kupí všemožné odkazy na osmdesátá léta, atmosféru dokáže vyhnat kamsi k hranicím neo-noiru, aby to všechno utopil v do kýče vyhnaném braku, který na druhou stranu ani nelze shodit, protože on tu dobu a žánr reprezentuje na výbornou. Jenže v té době vznikaly i dobré filmy, na ty však West (až na výjimky) odkazovat nechtěl. MaXXXine tak žánrově působí velmi neukotveně, rozhodně není ani hororem ani thrillerem či rodinným dramatem, zůstává béčkem, které do každého z žánrů zabrousí, aby jej brzy opustilo, tak jako mnohé z postav.

Hned několik Elvisů a všichni pohledem Toma Parkera, čímž mi vlastně "prázdný" Elvis Austina Butlera přišel všeříkající. Až na několik málo okamžiků nemohl být svůj, byl přesně takový, jakého ho chtěl Parker mít. Pohybově, ale i hlasově, je Butler famózní, škoda však, že se nemohl více předvést i jako Elvis těsně před smrtí. Baz Luhrmann se soustředí především na "veselejší" pasáže jeho života, což dává smysl minimálně v tom, že to k jeho stylu více sedne. Když už přijde nějaká temnější část, nemá tak jako závěr příliš prostoru. Což neplatí pro hotel International, taktéž dramatičtější pasáž, ve které mělo u postav dojít k zásadnějšímu posunu, to se však tak úplně neděje. Luhrmann je nejsilnější v první, více videoklipové polovině, jenž je plná famózně sestříhaných montáží z tehdejší minulosti a současnosti, které se prolínají s dokonalou hudbou. Obzvlášť dlouhý úvod mluví za vše.