Renfield

Bacurau má své muzeum, tím se od většiny řekněme městeček odlišuje. Příliš lidí do něj však nechodí, to kdyby tohle změnil třeba takový Udo Kier, možná mohlo být všechno jinak. Muzeum, přehrada, místní, trocha politiky a všudypřítomné rakve, těmi to všechno začíná, když je přejíždí cisterna s vodou. Už tahle scéna navodí správně westernovou atmosféru, už u téhle scény je zřejmé, že ještě bude mít hlubší význam, tak jako vše výše zmíněné. Nenavazuje na ni však žádný masakr, spíše taková sonda do života jednoho městečka v Brazílii, dlouhý, rozhodně však ne nudný, klid před bouří. A také neustálé budování napětí, které nekončí ani když Kleber Mendonça Filho a Juliano Dornelles začnou postupně odhalovat karty, právě naopak. Ve druhé polovině se ve změti žánrů opět dere do popředí western a je to výborné, obzvlášť v muzeu, nebo u "zahradníků". Nejzajímavější a snad i nejvíce nejednoznačnou postavou je Michael Udo Kiera, u nějž jsou ty politické narážky samozřejmě patrné nejvíce. Stačí vzpomenout na scénu schůze, která o všech návštěvnicích prozradí to pro děj nejpodstatnější. 80%

Něco, co úplně změní pohled na toho, kterého Mary znala nejlépe, alespoň měla ten pocit. Jenže ona ani ta změna pohledu nemá dlouhého trvání, čím více času tráví s Geneviève a Solomonem, tím více přemýšlí a poznává svého muže. Aby to ve druhé polovině mohlo být zase naopak. Zásadní ve filmu je samozřejmě otázka víry. Mělo smysl konvertovat? Jak mohl a proč vedl druhý život? U této otázky je několik momentů, v nichž Mary přemýšlí nad svým zevnějškem, tedy, film jde opravdu do hloubky. Což neplatí pouze u ní, každá z postav tu má své problémy, každá je výborně napsaná. Ovšem právě Mary je zdaleka nejlépe zahraná, Joanna Scanlan v mnoha scénách dokáže mluvit pohledem. Těch silných scén je opravdu mnoho, bohatě však stačí, když zmíním pouhé čekání na ten moment, v němž se Geneviève se Solomonem dozví pravdu. Napětí by se dalo krájet, přitom tak "obyčejné" téma. 80%

Poetika silvestrovské noci se velmi brzy mění v drama, v němž během několika minut dokáže Jean Renoir přiblížit nelehkou situaci dívky Karen a tím vzbudit jistý soucit. Karen nadchne výloha hračkářství a tak se do něj ve svém snu vrací, za výjevy oživlých hraček však zůstává drama. Sen ji brzy vrhá do reality, i když v něm potkává někoho, na koho snad i čekala a kdo ji chce zachránit (vůbec nejzajímavější část, honička na koních). Po snu však následuje mrazivé probuzení, pokud... Fantastická kamerová hra Jeana Renoira, ve které fungují i pro tak silný příběh důležité emoce. 80%

Damien Leone by měl v příštím Artově dobrodružství přesvědčit, že to budování hlubší mytologie opravdu zvládá. Tady je to totiž půl na půl, potitulková scéna jasná, stručná a hlavně fungující. Ve filmu je to však pravý opak, nejen výše zmíněné ho neuvěřitelně natahuje, což je jediná, ale zásadní chyba, protože jinak je o třídu nad jedničkou. I když, je tam i jisté přesycení, což jde ruku v ruce... Takhle, Art má čas i na "klasické" klaunské výstupy, minimálně do doby, než se projeví jeho zvrácené já. Ty dění dokáží trefně odlehčit, velmi fajn je z tohoto pohledu sen o Clown Cafe. Nedá se nevzpomenout na infantilní pořady pro děti. Art se naučil aranžovat, což dokáže například při scéně večeře, ale i vrcholu filmu s Allie. Obzvlášť druhá scéna je... řekněme skutečným gore zážitkem. A Art má kamarádku, jak je v jeho roli David Howard Thornton opět děsivě skvostný, Amelie McLain v té své má pohled, který v tomto případě stačí. Doufám ve více prostoru příště. Jenže tohle všechno je tu ještě před finální naháněčkou v zábavném parku a tohle všechno ji právě díky délce a přesycení klaunsky hravě trumfne. Prostředí zábavného parku tak mohlo být nejlepším možným uzavřením, kdyby... 65%

To, čím jsou Public Enemies zajímavý, jim zároveň i škodí. Nemluvím o kameře, na kterou si není těžké zvyknout tak, že se negativně připomene pouze v několika momentech, aby naopak třeba přestřelkám hodně přidala. Takový Heat byl o postavách, což mi v tomto případě chybí, především v případě Billie. Velmi zajímavé je vyprávění z pohledu Johna Dillingera, neřeší se většina vedlejších postav (včetně těch slavných), John je zná, divák o nich příliš vědět nepotřebuje, příběhem projdou a v mnoha případech "zmizí". Billie však nezná ani John a když je pro dění tak důležitá, zasloužila by patřičnou péči. Oba by ji zasloužili, protože jak Johnny Depp, tak Marion Cotillard hrají "samostatně" výborně, ale že bych jim ten osudový vztah nějak více věřil... Není to však nejdůležitější, navíc fantastická finální část si vystačí i bez této důvěry, přesto funguje (v kině je podstatnější "vztah" Dillinger/Gable) a to včetně vyřizování vzkazu, tam to nakonec solidně sedne. Obdivuhodná je také práce s lokacemi, jejich reálností, což ještě přidá na atmosféře. To nejen v závěru, ale i v nejlepší z přestřelek, té v Little Bohemia. 75%

Snad by to byla taková ta normální dovolená v období (skoro)dospívání, kdyby se na ni nepotkali a navzájem si tak navždy neovlivnili své životy. Bastien, vcelku obyčejný třináctiletý kluk a již šestnáctiletá Chloé, ta která vnímá ducha jezera a své první vážnější životní strachy ukrývá za pro někoho jistě podivné záliby. Bere ho jako svého vrstevníka, je k němu pozorná, dá mu nezapomenutelné momenty. Zároveň si s ním však tak trochu hraje, nebo snad ne? Chvíle, ve kterých jsou si nejblíže, pravděpodobně říkají něco jiného. Vůbec pokud jde právě o sdělování toho, čeho se bojí a její odpověď. Tahle scéna je společně s výborným závěrem vůbec nejsilnější. Příjemně mysteriózní atmosféra je ve filmu přítomna od prvních minut, závěr ji dává ještě zásadnější opodstatnění a propojuje dospívání s nadpřirozenem... tedy možná. Zásadní podíl na ni má nádherná kamera, tlumené barvy a minimální osvětlení, díky němuž působí především noční scény velmi reálně. Tak jako celý film, malý, obyčejný, ovšem velmi silný, vůbec jako režijní debut Charlotte Le Bon, kterou je třeba dále sledovat. 80%

Nadine má své občas skutečné a občas domnělé problémy. Trochu však zapomíná, že není ubližováno pouze ji, ale že i ona ubližuje jiným. Výborná sonda do dospívání, tedy především v té "depresivnější" části, ve které nelze jinak, než s Nadine i přes to všechno sympatizovat a závěr ji vlastně přát. I když to má svá velká ale, třeba takové chování k Erwinovi. Jenže od toho, aby Nadine řekl všechno, co si divák myslí, je tu pan Bruner v podání trefně civilního Woody Harrelsona. Těžkým věkem si film proplouvá tak nějak ideální rychlostí, aby přišel závěr, jenž měl ubrat jak z té rychlosti, tak z přehnaného optimismu. Příliš rychlé procitnutí, příliš rychlá náprava všeho co (ne)šlo. Naštěstí je tu ale Erwinův film, který si tu hvězdičku navíc rozhodně zaslouží. A také po celý film výborná Hailee Steinfeld. 75%

Je z toho cítit příliš velký důraz na žánrové setrvání v červené knihovně. Přitom právě této adaptaci by větší zdramatizování několika scén vyloženě slušelo a do velmi příjemného vizuálu zapadlo. Pravdou je, že v této podobě vynikne kontrast mezi barevným tónováním chladnou krajinou a řekněme romanticky žhavým vztahem. Chemie mezi Emmou Corrin a Jackem O'Connellem funguje, ale mají to pocitově příliš snadné. Atmosféra filmu však i díky nim a především kameře rozhodně nechybí, stačí vzpomenout na scénu v dešti. Nádherné jsou statické záběry na krajinu, sexuální scény mají určitou poetiku a v častých detailech kamera jakoby neustále hledala, než najde "ten záběr". Což svým způsobem připomíná Dogme 95 a že tohle odvážné pojetí filmu sedne. 75%

Max usedne za volant taxíku, vydezinfikuje ho a je ve svém klidném světě, který mu mohou narušit pouze příliš hluční zákazníci. I na ty je však připraven, má přece svůj ostrov a hlavně vysněný cíl. Náhoda mu však na zadní sedadlo posadí Vincenta, toho, na nějž být připraven nelze. Po jeho první zastávce "u přátel" už nemá Max nejčistší taxík v LA a jeho život není pouze tím naruby. Jejich vzájemné konverzace svým způsobem o nich, pohledu na svět, život, táhnou většinu filmu. Navzájem se ovlivňují, Max Vincenta samozřejmě méně, ale přesto. Dokonce mezi nimi vzniká nějaká forma pochopení, či přímo sympatií, přátelství... snad. Dialogy v autě zkrátka fungují na výbornou a scény jako ta s policisty je trefně doplňují. Noční LA má atmosféru samo o sobě a co teprve když se přelety nad ulicemi spojí s patřičně zvolenou hudbou. Kamera je, jak je u Michaela Manna zvykem, fantastická, což mimo jiné potvrdí i předčasný vrchol filmu v klubu Fever. Tohle a Maxova proměna u Felixe (výborný Javier Bardem. A že ty "štěky" potěší... Jason Statham na letišti) předtím mohlo být tím nejlepším závěrem. Jenže je to hra na náhodu, takže se jede dál a nejede se vůbec špatně, jenom mi to zrychlení k předešlému dění tak úplně nesedí. Dokonale chladný Tom Cruise a ne dlouho pohodově zasněný Jamie Foxx to však hrají fantasticky. 85%

Ale jo, přežít se dá očividně všechno, takže proč divácky nepřežít druhou polovinu, jejíž nadsazenost by nevadila, kdyby však naprosto nepohřbila atmosféru té první. Až na pár momentů je pryč severský western, v němž se nikam nespěchá, příliš se toho nenamluví, o to více v něm však funguje hudba a její spolupráce s kamerou, která severskou krajinu využívá na výbornou. Zrychlení děje nepomáhá ani typově trefně (opět jako do westernu) obsazeným záporákům, prostě jim chybí čas na dlouhé pohledy, podobně jako hlavnímu hrdinovi. Proto velmi potěší závěrečná scéna, která vše vrací zpět a to dokonce ve finštině, konečně. Ale abych jen nehanil, jakože nehaním, to zas ne... Akčním scénám ta špinavost, krvavost a tím i nadsázka sedne. 70%