Amaranta

Ze začátku trochu táhlé, i když slibné - a bylo! Asi od půlky, kdy se situace vyhrotily, jsem hercům visela na rtech, najednou se jim zlepšila mimika, vyhranili se osobnostně a ráda jsem jim uvěřila, že takové momenty se při zkouškách (natáčení) skutečně dějí (a to nejsem zastánkyně úzu "čím více podle skutečnosti, tím lépe"). Branaghovy filmy produkují neuvěřitelnou chuť skákat, nerytmicky sebou potřásat a vykřikovat nesmysly, a tím je, myslím, realita napodobena nejlépe...

Začátek mě bavil, ale s přibýváním klišé už jsem se nemohla dále dívat vážnýma očima... Během jednoho dne se mi povedlo skloubit Létající cirkus a Hollanda, takže bohužel - americké závěry jdou do kytek. Jediné po čem jsem ke konci toužila bylo, aby se všichni shodli na tom, že je to skeč bez poitny a rozešli se (šestnácti tunové závaží by taky nebylo marné).

Pět hvězdiček za pohlednice. Když už si člověk myslí, že ví, co přijde, stane se opak nebo NĚCO ÚPLNĚ JINÉHO...

Možná tato komedie stála někdy na počátku všech ukecaných filmů s Meg Ryan a nebylo to špatné, líbilo se mi to, ale prostě už je jednou z mnoha. Ryan hraje pořád tu roztomile poťouchlou, extravagantní holku, která na všechno vrství příval slov. Já opravdu nevím, vážně jsou ti Američani tak bezprostřední a nevidí si do pusy? Asi jo... Navíc jsem dnes mohla porovnat dva romantické filmy - tento a Příští rok ve stejnou dobu. Co asi vyšlo líp... Když humor, tak jemný, "náhodný" a promyšlený (a to nevylučuji černý). Z Aldy a Burstyn září zaujetí pro konkrétní postavy, jejich příběh zanechává neurčitý pocit hloubky, Crystal a Ryan jen tvoří variaci složenou z afektovaných scén.

S některými postavami Jane Austenové mám stejný problém v knize i ve filmu. Jsou velmi neprůhledně zpracované, až jednoduché. A je poté překvapením, když se z nich stane naprosto záporná figura. Stejné charakterové vlastnosti jsou totiž aplikovány na protikladné hrdiny a u každého mají jiné vyznění. U knihy to ovšem tolik nevadí, protože se charakter vyvíjí pomaleji a čtenář je zpracováván a naváděn, ve filmu jsou bohužel velké skoky neopodstatněné.

Asi týden před Satanem jsem viděla Rosemary má děťátko, a tak jsem bohužel srovnávala. U Rosemary mi vadil konec, ale celý film táhla moje oblíbená Mia Farrow. Hororovou náladu Přicházejícího Satana rušil rychlý spád děje s očekávatelnými vrcholy, ale opět - tentokrát můj NEJoblíbenější Gregory Peck měl další velké sólo.

Achich, jak je to zde zvykem, taky si trochu postěžuji na místní vysoké hodnocení... Bohužel jsem se vinou opravdu hodně předvídatelného dění nudila. (Předvídatelnost nebyla ani tolik v hlavní linii - to taky, nicméně odpustitelně -, ale ty detaily - odpaly napotřetí, zpomalené záběry, doprovod trubek, chyběl akorát pomalu se rozbíhající potlesk a telefonát neřku-li návštěva pana prezidenta.) Škoda, jsem zklamaná. PS: Musím uznat, že jsem se pobavila. Glenn Close se asi nepodařilo příliš připodobnit mladé kočce, a tak se její mladší léta odehrávala ve tmě...

Naprostý průkopník hollywoodského kýče. Co slovo, to perla, co scéna, to předzvěst nejrůznějších katastrofických, sci-fi, dramatických i romantických slepenin. Já jsem to nebyla schopná brát bez ironie, opravdu si nevím rady s hodnocením. Všechno se mi líbilo, nejvíc ovšem střih! Prolínání letícího a třepotajícího se ufa bylo roztomilé, přímo okouzlující!

Ona to byla taková pěkná pohádka... Se vším všudy - jednoduchý příběh, výrazně charakterově odlišení hrdinové, morální poučení a šťastný konec. Ale natočené fantasticky! A musím dodat, že stopáž mi v nejmenším nevadila, zcela jsem se do tempa vžila a ráda bych sledovala i další hodinu.

Jé, to byla legrace, už Yojimbo zaváněl lehkou sebeironií a Sanjuro tomu nasadil korunu! Děj plitší, Mifune více neotesaný a skvělé detaily v příběhu i poetice.