Amaranta

Kouzla prý neexistují, jenže když vás pohltí něčí bezmezná víra v trik s velkým T, přejete si, aby v té obluzovací parádě byla přece jenom trocha magie...Navíc po dějové stránce potěší absence překombinovaných point při tak zamotaném příběhu.

Nemám z toho moc dobrý pocit. Zatím nevím přesně proč... O měsíc později: film, po kterém pes neštěkne, ale dívat se na to dalo pěkně.

Osobní krize versus válečná úzkost. Oboje může být smrtelné. Velkým kladem je provázanost nadlehčených momentů s jejich mrazivě dopadajícím vyústěním (znehodnocení jazyka německého). A také způsob, jakým se všichni vypořádávají s Milošovým problémem - problém jako každý jiný a žádný fóry!

Asi jsem Bernardovi nějak nepřišla na chuť, fakt mám vtíravý pocit, že občas přehrává. Ještě nejsem s díváním u konce, tak zatím tři *. Jedno se ale musí nechat - spolknutá relaxační knížečka (a její následky) v prvním díle byla skvělý nápad.

Nemám ráda náhlé zvraty založené na nečekané náhodě či na nepříznivém omylu. Ovšem u Coenů jsou to moje oblíbené chvíle - člověk se totiž s nikým řádně neztotožní, a tak se nad nějakou tou mrtvolou dlouho nepozastavuje. Prostě střih a jede se dál. Navíc je milé, jak je vtahován divák - Clooney si chodí "často" a kontextuálně zaběhat, a když se později objevuje s rozzářenou tváří v běžeckém, všichni už se dovtípí...

Po lehkém odstupu si z filmu, pravda, pamatuji jen útržky a příjemné pocity z originálního kousku. Pokud se k němu vrátím, snad mi v mysli uvízne něco navíc, za co bych mohla přihodit hvězdu...

Hank je roztomilý, ale jeho ženský idol lítá mezi životními moudry (ta se celkem dají snést - někdy i hluboká) a naprostou nesnesitelností. Těch patálií s Karen už bylo dost! Nejlepší momenty nastávají při sledování myšlenek Beccy, která vždycky přesně ví, co si její milovaný tatík zaslouží.

Vůbec mi nevadila ta průhledná zápletka, jejíž zákruty ani nebyly moc podstatné. Prvotní nevraživost mezi osudovou dvojicí rychle opadla a od té doby už milostnému trojúhelníku vévodí fotbal. Na rozdíl od sportovních komedií typu "nic moc + tvrdá makačka + překvapivé vítězství" je tu příjemně vykouzlený svět fotbalového týmu jako adoptivní rodiny.

Parta lidí si povídá u stolu o možnostech ztvárnění příběhu podle náhledu vypravěče – zvažují stejnou historku jako komedii a tragédii a snaží se přijít na to, jak to na tom světě vlastně chodí. Nápad se zdá být dobrý, dva rozjeté příběhy, samozřejmě se prolínají, ale…ale…na Allena prostě slabé…Vtípky se občas objeví, trochu se předvedou v typickém allenovském lesku a všechno je zase v loudavém tempu. Je to škoda, hercům role padly, ale i v rámci filmu už se zápletky mísily dost shodně mezi sebou.

Moje oblíbená filmová atmosféra – nikdo pořádně nechápe, co se děje (a to včetně hlavního hrdiny). Chance alias Peter Sellers, který má na jazyku vždy výmluvné přirovnání ze světa zahrad, stoupá na společenském žebříčku a zanechává kolem sebe údiv i obdiv. (Rozhodně i ze strany diváka – udivení nad Chanceho samovolným šarmem a obdiv k výkonu Sellerse.) Trefný humor vystavěný na mylných domněnkách dává filmu nutný odpich, bez kterého by byl, pravda, trochu zdlouhavý. Nicméně spolu se závěrečnou scénou je kriticko-satirický nádech korunován další mentální dimenzí.