freddy

Jak odčinit velké provinění, jež zůstalo utajeno a nepotrestáno? A lze vůbec dojít vykoupení i při konání velkého dobra a milosrdenství? Stačí trocha nepozornosti a Mona srazí dítě, od nehody ujede a při jejím pronásledování je otec dítěte zabit jejím manželem. Už samotný začátek je silný, ale pokračování je stejně zajímavé. Sledovat vývoj tohoto malého soukromého dramatu ve válkou rozděleném Súdánu bylo ohromným zážitkem. Přátelství dvou rozdílných žen, tajemství, snaha o odčinění viny, a především morální otázky. Obyčejný příběh z krajiny, kde se filmy běžně netočí (údajně se jedná o pouhý devátý súdánský film v historii země), který mě chytnul, nepustil a vyvolal emoce. Beseda s režisérem po skončení filmu pak už jen byla pomyslnou třešničkou na dortu. [30. Art Film Fest Košice]

Co když věci nejsou tak, jak se na první pohled můžou zdát? A jak se k pravdě dopracovat, když ti zainteresovaní mají důvod mlčet a fabulovat? Jeden příběh, tři úhly pohledu a jeden zdánlivě (ne)obyčejný život mladého chlapce, kdy je vždy divákovi představen další kus skládačky a je jen na něm, kdy dokáže odhalit, o co skutečně jde. Film to byl zajímavý, ale mám s ním problém v tom, že karty odkrývá velmi pomalu, kdy tempo je už ve třetí části opravdu únavné a div, že jsem neusnul a dokázal to nějak vybalancovat, protože závěrečná scéna je prostě skvělá. Ale toho balastu kolem toho všeho je příliš. Pokud chtěl režisér ukázat zranitelnost dětské duše a důležitost uchování nějakých dětských tajností, mohl tak učinit i při kratší stopáži. Takhle film hodnotím jen jako mírně nadprůměrný. [30. Art Film Fest Košice]

Cesta do míst, odkud člověk utekl s těmi nejhoršími zážitky může být velmi těžká a bolestná i po téměř 50 letech. Edek, jenž jako Žid prožil a přežil hrůzy holokaustu i Osvětimi přijíždí do Polska poprvé od své emigrace jen proto, že si tento výlet prosadila jeho dcera. Film odehrávající se v Polsku v roce 1991 je většinu času překvapivě milý, vtipný a okouzlující. Ve svých dramatických pasážích pak velice silný, autentický a dokáže chytnout za srdce a vymačkat emoce i slzy. Film mezi vtipnějšími a smutnějšími částmi přeskakuje zcela automaticky a plynule nenásilně, na čemž mají bezpochyby zásluhu i hlavní herci Lena Dunham a Stephen Fry. Nikdy bych neřekl, že mně tak dokáže dojmout obyčejná scéna s kabátem. Nebo že mi přijde tak přirozená scéna odehrávající se na zarostlých kolejích v Osvětimi. Film utekl tak rychle, že se tomu až divím. A zůstal jsem až do konce závěrečných titulků, abych to dokonale vstřebal. Protože tohle mě dostalo! [30. Art Film Fest Košice]

Kolik síly v sobě dokáže najít žena ve světě zmítaném muslimským terorem, když je unesena, znásilněna a odhozena v poušti? Anotace možná na první pohled nezní lákavě. Afrika, zde konkrétně Burkina Faso, vyprahlá poušť, dívka z kočovného kmene je po cestě na svou vlastní svatbu přepadena, mužští členové postříleni, ona unesena a znásilněna a zbytek filmu bojuje o přežití. Ale na mě to překvapivě velmi silně fungovalo. Celou dobu jsem nedokázal spustit zrak z plátna,  ani na vteřinu jsem se nenudil a jen to vše silně prožíval a čekal, jak tohle dopadne. Při závěru pak došlo i na emoce a nebylo u mě daleko k slzám. Úžasně podaný příběh ze světa, který je nám ve střední Evropě tak vzdálený. Za mě hodně silná záležitost! [30. Art Film Fest Košice]

Nakolik má učitel právo ovlivňovat své studenty třeba i tím, že jim doporučí film ukazující homosexualitu jednoho z básníků, jenž patří do vzdělávacích osnov? A nakolik mají rodiče právo určovat učiteli, co smí jejich dítěti učit, říkat, doporučovat? A jsou studenti v 17 letech dostatečně vyzrálí na to, aby si sami rozhodli, co chtějí? Maďarský film klade znepokojivé otázky a ještě znepokojivější je, že se toto může dít ve vyspělé Evropě, byť v problematickém Maďarsku, kde nemá asi úplně LGBT tématika na růžích ustláno. Film krásně ukazuje vývoj, kdy se podpora školy a především paní ředitelky vůči učitelce, na níž je podána stížnost, postupně mění na nepochopení a nakonec na opovrhování, kdy škola už dělá vše pro to, aby se učitelky zbavila. Například scéna, kdy studenti dostanou dotazník, v němž se mají vyjádřit k výuce jejich učitelky, je skoro až odporná v tom, že vedle každého ze studentů sedí jeho rodič a kontroluje, co jeho dítě do dotazníku píše. Jak takovéto dotazníkové šetření dopadlo asi není těžké odhadnout. Závěrečná otázka k vyšetřovací komisi "A viděl někdo z vás ten film?", kdy se vlastně rozhoduje o škodlivosti něčeho, o čem nikdo nic neví, už jen podtrhla celou absurdnost toho všeho. Zároveň chválím i občasný vhled do života a pocitů studentů. Příjemné překvapení a hodně znepokojivý film, který mě nenudil. [30. Art Film Fest Košice]

Ve východním bloku se v roce 1989 hroutil komunistický režim v jedné zemi za druhou. A jednou z posledních zemí bylo Rumunsko. Zatímco u nás proběhlo předání moci poklidně a nenásilně, v Rumunsku to bylo povstání násilné. A toto drama si zvolilo pro znázornění pádu komunistického diktátorského režimu v Rumunsku jedno z rumunských měst a jeho hrdiny nejsou revolucionáři, ale ti, kteří jako justiční policisté sloužili režimu a jsou jako řadoví pěšáci obětováni, pronásledováni a vězněni spolu s dalšími obviněnými lidmi jako údajní protirevolucionáři, aby se davu předhodili nějací ti viníci. A soudí je paradoxně ti, kteří byli jejich nadřízenými i za minulého režimu. Film naprosto strhujícím způsobem popisuje zjevnou absurditu toho, že i když se mění režim, některé věci se nemění. Krásně to bylo ukázané na rozhovoru vojenského velitele, který ví, že co dělá je absurdní, ale zároveň neopomene sdělit, že kdyby tak nečinil, skončil by mezi obviněnými i on. Řada zajímavých postav a osudů, skvěle popsané události inspirované skutečností. Já se vůbec nenudil a v duchu jsem byl rád, že v Československu to probíhalo úplně jinak. Škoda každého zmařeného života. Kvůli politice by se umírat nemělo. [30. Art Film Fest Košice]

Tepající Bombaj, v níž žije své životy a osudy velké množství lidí. A někde v té skrumáži se odehrává příběh dvou kamarádek a zároveň spolubydlících, kdy jejich stereotyp naruší dárek od manžela jedné z nich, s nímž ztratila kontakt. Více jsem bohužel z filmu neměl, protože mě svou táhlostí, svým velmi pomalým tempem a nudným příběhem dokázal uspat a nedokázal jsem se pořádně probrat dříve než se závěrečnými titulky. Což mě hodně mrzí, protože na film jsem se těšil a měl opravdu velká očekávání. Zde se ta očekávání nenaplnila. Jednoznačně zklamání. [30. Art Film Fest Košice]

Vědecká konference začátkem 60. let kdesi v Alpách, na níž se začnou dít zvláštní věci. Lidé mizí, jsou nacházeni mrtví, aby se pak znovu objevili živí. Tady totiž cosi nehraje. Ale lze dojít k uspokojivému vysvětlení? S tímhle filmem jsem se absolutně minul. Mix žánrů, těžko pochopitelné a velmi náročné na pozornost, a stejně mám pocit, že jsem skoro nic nepochopil. Trochu film-noir, trochu sci-fi, trochu drama, je zde i mysteriózno a působí to trochu jako horor. A přesto z toho nejsem moudrý. Dokonce jsem část filmu prospal, protože u tohoto udržet pozornost nebyl snadný úkol. A evidentně jsem nebyl jediný, během projekce část diváků postupně odcházela. Za mě jeden z nejhorších filmových zážitků nejen tohoto ročníku Art Festu. [30. Art Film Fest Košice]

Vztahy mezi dcerami a matkami nemusí být vždy úplně jednoduché. A v Indii to může být ještě o to složitější, když se v dceři probudí láska k chlapci. Může to vůbec mít nějakou naději? Příběh si jen tak plyne, vlastně asi ani nic moc neřeší. Je to celé takové milé, vtipně nemotorné, jak jen první lásky a zamilovaní puberťáci bývají, ale zároveň to není jen nějaká běžná teen romance či film o prvním poblouznění. Je to zajímavější díky prostředí, kde se to celé odehrává, ale i díky tomu, že ústřední mladý pár musí narážet na ostražitost matky hlavní hrdinky. Vcelku zajímavá filmová záležitost, která si běžela jen tak na pohodu a já si u toho odpočinul, aniž bych se nudil. [30. Art Film Fest Košice]

Jak moc těžké je najít si své místo v dnešním světě? A má to lehčí ten, kdo je singl bez závazků se stabilním zaměstnáním, vede bezstarostný život, ale vrací se do prázdného bytu? Nebo ten, kdo je ženatý a má dítě, ale žádný volný čas pro sebe? Anebo je na tom nejlépe ten, kdo žije daleko od civilizace ve svém vlastním světě? A nejsme nakonec všichni tak trochu jako hlavní hrdinka Hikari, která říká, že kdyby dnes zmizela ze světa, nic by se nezměnilo? Tenhle japonský film snad ani žádná rozhřešení nenabízí, jen ve 189 minutách skládá mozaiku příběhů z Tokia a Hokkaidó, která si tak nějak plyne a nabízí řadu zajímavých a silných momentů. Já si tam našel ty opravdu silné momenty ve dvou fázích. Jeden moment odehrávající se u moře, kdy jsem vnitřně cítil, že film beze slov zachytil pocit absolutního štěstí a snad i smyslu života. To mě dojalo. A pak celá závěrečná sekvence. Hlavní hrdina Masat, v podstatě taková čistá a nezkažená duše, mě v závěrečné scéně totálně rozsekal. Nastala u mě husí kůže a postupný emocionální výbuch, kdy jsem musel vytáhnout kapesník a celý rozechvělý a uslzený jsem vydržel až do konce titulků. Tohle byl asi úplně první film z těch mých tří ročníků na Art Film Festu, u kterého jsem vytahoval kapesník. Neskutečný závěr, neskutečný film! Miluji obyčejné lidské příběhy. Všechny příběhy měly co nabídnout, vše to do sebe krásně zapadalo. Opravdu jeden z mých nejsilnějších zážitků, ne-li ten nejsilnější, napříč Art Film Festy 2019, 2023 a 2024. Absolutní spokojenost! [30. Art Film Fest Košice]