freddy

Když se mladé krásné děvče dostane z kláštera do vážené rodiny místního starosty na vychování, je určitě vděčné za možnosti, kterých se jí díky tomu dostane. Jenže jak už to tak někdy bývá, láska mezi otčímem a mladou schovankou může vyklíčit kdykoliv. Mladá a krásná Jana Brejchová je úplně jasným protipólem své tetičky v podání naprosto přesné Jiřiny Šejbalové, která až příliš lpí na svém postavení a svého manžela skoro až dusí svou péčí a závislostí na něm a na životním stylu, jenž jí pozice jeho manželky zajišťuje. A tak není otázkou zda, ale kdy a jak dojde k vyvrcholení tohoto dusivě nepříjemného trojúhelníku. Film nabídl hlavním představitelům výrazné herecké příležitosti a ti jich beze zbytku využili. Tohle byla vážně krásná atmosférická záležitost, která mě výrazně potěšila. [10. Noir Film Festival 2022]

Na začátku příběhu je zraněný cyklista. Na konci zmar a beznaděj. A mezitím sžíravý pocit viny za neposkytnutí pomoci kombinovaný s manželskou nevěrou. Nevím, jestli jsem vůbec někdy viděl film, jehož název odráží děj celého filmu od první do poslední minuty. A to je možná v mém případě kámen úrazu. Ve filmu se toho totiž dějově mnoho neděje, přišlo mi to spíše jako sled scén, při kterém jsem neměl příliš pocit, že by se děj jakkoliv posouval. Měl jsem i problém orientovat se v postavách a celé mi to přišlo takové až příliš jednotvárné. Nepopírám určité kvality filmu, jen pokud není zajímavý děj, respektive pokud se v téměř každé scéně řeší smrt cyklisty, je to poněkud úmorné. [10. Noir Film Festival 2022]

Jeden převratný vynález a několik zájemců o něj. Někdo ho chce získat legálně, někdo uloupit. To je jednoduchá, ale možná překvapivě funkční kostra tohoto přes sto let starého českého němého filmu. Filmu, který si na nic nehraje, který je snad i okatě pojatý jakousi brakovou formou, a který je překvapivě vtipný a originální. Jistě, postavy jsou možná až příliš jednoduše stylizované do stylu klaďas / záporák, divák od začátku ví, kdo stojí na jaké straně, ale to ničemu nevadí, protože film nenudil, pobavil, a troufám si tvrdit, že utkví v paměti na velice dlouhou dobu. Nic moc jsem nečekal a dostalo se mi bezva zážitku. V případě projekce, kterou jsem viděl, navíc filmu a mému zážitku z něj výrazně pomohla i živá hudba v podání naší přední české violoncellistky Terezie Kovalové. [10. Noir Film Festival 2022]

Kdo nemá dobré dětství, touží si to vynahradit v dospělosti. Hlavní hrdinka, jež celý svůj mladý život strávila s věčně opilým otcem, touží o to více po tom mít se dobře a vše si umí velmi dobře naplánovat tak, aby na ní neulpěl ani stín podezření z vypočítavosti. A tak díky své kráse, chytrosti a předstírané bezbrannosti dosáhne toho, co si zamanula, bez ohledu na to, kolik lidí učiní nešťastnými. Film si plynul tak nějak přirozeně a nenuceně, a byť mám pocit, že byl chvílemi až příliš šablonovitý, vše zde fungovalo, jak mělo. Na hlavní hrdinku se krásně koukalo a její hraná nevinnost byla snadno uvěřitelná. Tenhle film určitě stojí za vidění. [10. Noir Film Festival 2022]

Mládí je krásné.  Člověk má vše před sebou, může být kým a čím chce. Třeba si i přijít k penězům okrádáním druhých. A přesně to v tomto filmu dělá parta, v jejímž čele divák poznává hvězdy českého filmu na startu jejich kariéry. Petr Kostka svého grázlíka hraje stejně uvěřitelně jako Jana Brejchová svou na první pohled nevinnou a bezbrannou podvodnici oplývající krásou. Nelze se divit postavě Tonka v podání Jana Šmída, že jí podléhá a přistupuje na její hru, jež může skončit stejně tak dobře, jako fatálně špatně. Film velice rychle a příjemně plyne a já k němu nemám jedinou výhradu. Tohle byl zážitek, který se vyplatí absolvovat. [10. Noir Film Festival 2022]

Pokud mám pro nějakou kapelu slabost je to pop-punková slovenská kapela Iné Kafe, jejichž hudbu jsem poprvé slyšel před 20 lety. Jejich texty mají hlavu a patu, v různých fázích svého života jsem si v jejich repertoáru vždy našel písničky, které jako by byly o mně a pro mě. A kromě toho se mi na jejich písničky fakt dobře cvičilo ve fitku. Proto jsem vzal zavděk jejich koncertem k 25. výročí existence kapely, jež se konal ještě před všemi covidovými opatřeními 15.1.2020 v Bratislavě. Jelikož jsem ale dopředu nevěděl, o jaký koncert půjde (TV JOJ neposkytla žádné bližší informace), byl jsem překvapen, že pop-punk styl kapely se spojil s 40členým pražským symfonickým orchestrem a jejich songy dostaly nový kabát, kdy z pop-punku byly najednou jemné balady, a některé songy dokonce odzněly beze zpěvu jen v novém symfonickém hávu. Lídr kapely Vratko Rohoň v košili, vestičce a motýlku vše zvládl na výbornou a bylo poznat, že vše bylo perfektně nazkoušeno a secvičeno. Až se mi skoro nechtělo věřit, že tohle je ta kapela, na jejímž koncertě u nás v Budějcích v hudebním klubu pro cca 200 lidí jsem pařil seč mi síly stačily, až ze mě tekl pot. Potěšilo mě dále zjištění, že Národné tenisové centrum v Bratislavě bylo narvané fanoušky, kteří s kapelou zpívali s neskrývaným nadšením jejich songy. Tohle se povedlo a já dostal svou dávku milované hudby. Takže nemohu jinak než hodnotit maximálním počtem!

Měl jsem to štěstí vidět Audienci u královny dvakrát přímo ve Stavovském divadle, a to v září 2017 a v září 2019, vždy z bezprostřední blízkosti v přízemí, a byl to zážitek. Proto jsem se s velkým nadšením podíval i na záznam, který neztratil vůbec nic ze své divadelní kvality. Možná za to může fakt, že Alice Nellis se v tomto případě kromě divadelní režie ujala i samotné režie divadelního záznamu, takže nejlépe věděla, jak inscenaci zaznamenat tak, aby se na diváka u obrazovky přenesla její původně zamýšlená atmosféra. Inscenace sama o sobě oplývá kvalitou ve všech směrech. Předně jsou to vynikající kulisy, které absolutně dokonale zapadají do honosného prostředí Stavovského divadla a divák má pocit, že se skutečně ocitl v reálném prostředí sídla britské panovnice. Stejně tak je zde i kvalita co se týče kostýmů. A to nejdůležitější, kvalitní jsou i herecké výkony. A byť je Iva Janžurová skvostná v roli Alžběty II., snad mi tato velká dáma českého herectví promine, ale o něco více zde vynikají někteří její kolegové, především Taťjana Medvecká, Igor Bareš a Jan Hartl. Všichni jmenovaní své roli ztvárňují s obdivuhodným zaujetím a s přesně cílenými výrazy a dikcí. Iva Janžurová pak své roli dodává důvěryhodnost a pozoruhodnou schopnost měnit se v závislosti na tom, jaké období vlády Alžběty II. ztvárňuje. A s úlevou konstatuji, že paní Janžurová svou roli stále obdivuhodně zvládá. Když jsem viděl Audienci v září 2019, bylo v předních řadách v přízemí slyšet hlas nápovědy a paní Janžurová chvílemi zapomínala text. To se v tomto záznamu naštěstí neprojevuje a přesvědčila mě, že svou roli stále zvládá. Co mě mrzí je fakt, že se bohužel zaznamenání inscenace na kameru nedožil Václav Postránecký, kterého jsem v roli Churchilla viděl v roce 2017, a jenž v této roli absolutně vynikl. Co se týče děje samotného, byť nejsem nějak více znalý anglických politických poměrů, inscenace mě ani na okamžik nenudila, a to ani naživo, ani ze záznamu. Jsou zde samozřejmě zajímavější i méně zajímavé scény, ale ve výsledku to funguje prostě skvěle. Audience u královny je bohužel poslední inscenací na repertoáru činohry Národního divadla, jež vznikla ještě za předchozího vedení, než to převzal Daniel Špinar, který tento typ inscenací založený na hereckých výkonech nepreferuje a spíše sází na výrazné režijní prostředky než na upovídané inscenace. Toto je tak dle mého názoru jediná možnost vidět poctivé herecké divadlo na prknech Národního divadla.  A díky ČT za to, že inscenaci zaznamenala, byť bohužel bez diváků. Ale i to se počítá!

Kolem roku 1914 to neměla mládež na našem území příliš jednoduché. Na jednu stranu dušeni rakouskou monarchií, na druhou stranu potýkající se s bídou, jež doléhala na nejnižší vrstvy obyvatel především z dělnického prostředí. A do toho všeho blížící se světová válka a doba, kdy se dějiny dají do pohybu. Přesně do této doby a do prostředí gymnasiálních studentů zasadil Jiří Hubač děj třídílného televizního filmu, který začíná v období relativního klidu a končí na bojišti světové války. Inscenace oplývá především vysokým morálním apelem na rozhodování a chování jednotlivce, kdy rozhodnout se zda být zbabělcem a zůstat naživu nebo být hrdinou a riskovat smrt je těžké a s následky svých činů bude muset člověk žít až do smrti. Stejně tak zůstat zásadový a přímý tváří v tvář nesmlouvavému profesorovi matematiky s vizáží perfektně záporného Radoslava Brzobohatého vyžaduje odhodlání hodné mentálně vyzrálého jedince, kterým má v této televizní inscenaci být Berka v podání Pavla Kříže, zatímco tím, kdo své morální zásady a uvědomění teprve hledá je Nekolný v podání Martina Zounara. Teprve jako druhotný, ale rozhodně nikoliv upozaděný či neméně důležitý motiv celé inscenace je zde bída a radikalizace chudých lidí a studentů z nemajetných rodin vůči těm majetným, či dokonce vůči monarchii. V druhém díle, kdy studenti vůči svému profesoru matematiky stávkují, dokonce při mašírování městem hrdě zpívají Internacionálu. Já osobně tuto inscenaci nevnímám jako ideologickou či poplatnou době svého vzniku. Kdo se zajímá o historii a o souvislosti, tak ví, že dělníci a lidé z chudých poměrů trpěli hladem a nedostatkem, ať už za Rakousko-Uherska či za První republiky. To je objektivní fakt, stejně jako to, že se právě ti nejchudší, či naopak ti studovaní, jimž nebyl lhostejný osud a utrpení druhých, s nadějí obraceli směrem k Sovětskému svazu, odkud se začala šířit myšlenka komunismu jakožto spravedlivého uspořádání. Tato inscenace zřejmě chtěla ukázat příčiny či kořeny toho, na základě čeho se u nás mohl začít rozvíjet komunismus. A byť o komunismu zde nepadlo téměř ani slovo, pouze zde hlavní hrdinové mluvili o něčem novém, co se odvíjí v Sovětském svazu, kde ale zatím stále ještě v době děje tohoto filmu vládl car, je patrné, že pakliže hlavní hrdinové této inscenace přežili Světovou válku, mohli patřit mezi ty, kteří pomáhali v Československu zakládat komunistickou stranu. Lidé vždy hledají naději, obzvláště vidí-li zjevnou nespravedlnost, ať už v sociální sféře či v čemkoliv dalším... Inscenace nabízí skvělé herecké výkony, ať už v případě Viktora Preisse, Radoslava Brzbohatého či Jiřího Bartošky či ve studentských rolích Martina Zounara, Pavla Kříže či Vladimíra Dlouhého. Byla radost se na všechny zúčastněné dívat a prožívat s nimi jejich uvědomění, morální růst a jejich naději v lepší svět. Závěrem snad jen dodám, že ČT vytáhla inscenaci z archivu po velmi dlouhé době, za což jí děkuji, jelikož jsem o existenci tohoto díla dosud nevěděl. A byť to ČT uváděla jako poctu k 60. narozeninám Pavla Kříže, mně to přijde tak trochu spíše jako pocta ke 100. výročí vzniku KSČ, které připadá na 16.5.2021. Ale je každého věc, jak to cítí. Já myslím, že netřeba tuto inscenaci odsuzovat jako tendenční a propagandistickou. I tohle je naše historie. I takhle se žilo. A i tohle, dokonce si troufám tvrdit že především tohle, jsou příčiny, které přivedly tuto zemi pod nadvládu komunismu. Ale já v této inscenaci vidím především zajímavě ztvárněné osudy mladé a bídou, monarchií a válkou poznamenané generace, která musela převzít zodpovědnost za životy své a svých budoucích rodin. Nic víc, nic míň. A za to ode mne inscenace získává plnou palbu v podobě pěti hvězd.

Pan Donutil je moje srdcovka už od raného dětství, kdy jsem jako malý špunt sledoval seriál Báječná léta. Tehdy jsem byl ve věku hlavního hrdiny, stárl jsem spolu s ním a získával ze seriálu poznatky do života. Pan Donutil tam perfektně daboval tím svým úžasným vypravěčským hlasem a hodně mě to ovlivnilo. Dnes, ve svých 34 letech mohu říci, že jsem ho viděl hrát dvakrát v Národním divadle (Národní furianti a Sluha dvou pánů), viděl jsem jeho předčítání z knih Oty Pavla ve Viole, o němž je v tomto dokumentu řeč, viděl jsem ho v jeho nejnovější roli v Divadle ABC ve Smrti obchodního cestujícího, kde exceluje po boku Zuzany Kronerové i svého syna a sklízí potlesk vestoje, viděl jsem v divadle dvě jeho one-man-show, byl jsem přítomen i na jedné jeho knižní autogramiádě. Doma mám několik jeho podepsaných knih a DVD. A tím pádem je asi jasné, že tento dokument by se mi líbil zřejmě za všech okolností. Ale musím vyzdvihnout snahu o poetické záběry a vyznění dokumentu v segmentech, které se věnovaly vodě a rybářské vášni pana Donutila. Zároveň oceňuji možnost nahlédnout do soukromí pana Donutila a vidět ho v jeho civilní podobě. "Povinné" chvály, u které ale zrovna v tomto případě věřím, že je upřímná, od kolegů, kamarádů a známých hlavního aktéra, je zde možná na můj vkus až příliš mnoho, ale to je asi prostě dáno osobností pana Donutila. Možná kdyby se dokument více věnoval panu Donutilovi a osekal počet respondentů aspoň na polovinu, bylo by to jen ku prospěchu. Ale i tak chvála a poděkování ČT, že takový reprezentativní dokument o panu Donutilovi za jeho života natočila. Krásně to doplnilo epizodu o panu Donutilovi z cyklu "Komici na jedničku", kterou ČT vysílala před pár dny, a kde pan Donutil například vyprávěl historku o tom, kterak mu jedna neznámá paní málem ukradla o přestávce představení Sluhy dvou pánů ze šatny kostým Truffaldina. Za mě spokojenost a panu Donutilovi přeji ještě mnoho spokojených a úspěšných let, aby nás mohl ještě dlouho bavit v televizi či dojímat v silných divadelních představeních. Tak jako to dělá třeba právě ve Smrti obchodního cestujícího. Je to fajn, že tenhle chlápek tu s námi JEŠTĚ STÁLE JE! Alespoň na tu chvilku!

Je sirotek a jeho tetička se strýčkem, kteří na něj nemají čas a u nichž vyrůstá, jsou bohatí. Tak bohatí, že jejich synovce unesou kvůli výkupnému. On však uteče a dostane se kamsi na Šumavu, kde v budově zrušené železniční stanice nachází hřejivou rodinnou atmosféru a možná i nový domov... Jsou filmy, které se pro člověka stanou srdeční záležitostí od prvního okamžiku. Film Únos domů pro mě takovým filmem bezesporu je. Poprvé jsem se o něm dozvěděl v roce 2002 v dubnovém čísle časopisu Cinema. Tou dobou jsem byl zblázněný do Harryho Pottera a když jsem u tohoto filmu zahlédl jméno Vojtěch Kotek v hlavní roli, chtěl jsem poznat člověka, který Harryho dabuje, trochu blíže, nikoliv jen po zvukové stránce. Do kina jsem se na film však nestihl dostat, ale ještě téhož roku, 25. prosince 2002, jsem se dočkal premiérového televizního uvedení filmu na ČT1. A film předčil má očekávání. Zajímavý příběh, zajímavý film, zajímavý Vojtěch Kotek, kterého tehdy znali snad opravdu jen příznivci dabované verze Harryho Pottera. V tomto případě si u mě všechno sedlo tak, jak mělo, a zrodil se můj osobní kult. Kult, který jsem poprvé viděl měsíc před svými 16. narozeninami, a ke kterému jsem se za posledních 18 let několikrát vrátil. A vždy, když ho znovu vidím, vracím se do doby svého dospívání, do doby, kdy jsem ten příběh prožíval poprvé, a kdy jsem pochopil, že ten kluk, co dabuje Harryho Pottera, je dobrej herec a nezůstane nadlouho jen tím dabérem Harryho. Věřím, že film mě bude provázet i mým dalším životem a já se vždy znovu a rád vrátím do doby, kdy jsem ho viděl prvně. Škoda, že ČT tento film zatím vysílala jen dvakrát, kromě roku 2002 pak už jen v prosinci 2006. Zasloužil by si více pozornosti...