Pecival

Když jsem byl před dvaceti lety malý, chodil do scouta a tam hrál baseball, byl tento film legenda. Teď jsem se k němu konečně dostal. Sice je poněkuď naivní a nevěrohodný, sází na scela standartní schéma, když všechno spěje k jedné hře kde pude o všechno, ale těžko se něco vyčítá, když má film eso takového kalibru jako je Robert Redford. Potěšila mě také nemalá role Wilforda Brimleyho, kterého si pamatuju z The Thing.

Ze začátku docela nuda, říkal jsem si sotva za dva. Jenže postupem času mě ta cyberpunková atmosféra začala dostávat. Samej počítač, přípojka do sítě nebo aspoň chip. Jasně je to uděláno docela lacině, ale má to duši. Čtyři si to možná nezaslouží, ale zase - kolik takových filmů se točí ?

Mocensko politické hrátky feudálního Japonska jsou sice docela zajímavé, nicméně občas lehce uspávající. Naštěstí to Kurosawa zachraňuje noprosto úchvatnými barevnými orgiemi, kde i ten nejposlednější záběr vypadá jako pestrobarevná koláž. Na mě je však těch klečících samurajů ve třech hodinách více, než bych snesl.

Po parádní dvojice poněkud sešup dolů. Že není strmější je zásluhou poslední půlhodky, kdy se dočkáme několika povedených souborů. Bohužel chybí dostatek odlehčených momentů (dokonalí tři zlodějíčci prostě nešli nahradit a tým policajtů je podstatně slabší). Některé scény jsou ovšem solidní, jako je například masakr při loupeži diamantů.

Country není zrovna, eufemisticky řečeno, můj šálek kávy, což je pro film, kde ho není zrovna málo poněkud nevýhodná startovní pozice. O Sissy Spacek platí naštěstí pravý opak. Jinak se jedná o docela zajímavý příběh. V době vytváření "umělců a hvězd" manažery, případně různými pochybnými soutěžemi, bylo velmi příjemné sledovat mámu 4 děcek (pak 6) trmácející se po hospodách a barech. Parádní vyobrazení manželské podpory, kdy jeden tlačí druhého nahoru a přestože to občas skřípe, vždycky se to dá nějak vyřešit. Tommy Lee Jones s blond přelivem, na mě ze začátku působil trochu nepatřičně, ale zvykl jsem si na něj, což bylo dobře protože sehrál stejně důležitou roli jako hlavní představitelka. A souhlasím s ním, že Sissy vypadala mnohem lépe bez make-upu :)

Zajímavý příběh, který postupně nezávazné pohody přituhuje šrouby až k hutnému dramatu. Získávalo si mě to sice pomaleji, ale nakonec jsem si všechny tři charaktery oblíbil. Velmi slibné téma, solidně zpracované, s pár zajímavými zvraty, ale to je i kámen úrazu. Skončit ten film, v jeden inkriminovaný moment, řekněme čtvrthodinu před koncem, asi bych šel na plnej. Takto to sice je taky dobré a má to pár zajímavých myšlenek, ale nepůsobí to tak silně jak by mohlo - aspoň na mě.

Má to kouzlo v podobě klasického Malickova rukopisu (tohodle chlapa je fakt škoda, při jeho kadenci filmů), pěknou hudbu (obzvlášť Musica Poetica od Carla Orffa), ale co naplat, když ústřední dvojici se fandit dá prostě opravdu těžko. A přitom Martin Sheen hraje jako z partesu a Sissy Spacek, která se mi navíc velmi líbila, také. Jak se film bude odvíjet je jasné dlouho dopředu a tak snad překvapí jenom fatalismus s jakou svůj osud přijímají všichni zůčastnění (Kit je asi úplnej magor a Holly k tomu zřejmě nemá daleko). Škoda, protože nesporné kvality to rozhodně má. 3 a půl.

Příběh docela ujde, ač logika si dala v některých místech oraz, je to přeci jen animované sci-fi takže se to dá odpustit. Hlavní výhodou je jednoznačně visuální zpracování, které je pastva pro oči. Akčních scén není moc, ale zase nemají střih deset snímků za mikro sekundu, což je rozhodně plus a jinak jsou docela zajímavé. No za ty Dead Can Dance hrajících na pohřbu to na ty čtyři vyjde.

Veber je prostě jistota. Docela originální příběh, stavící humor jak na protikladech hlavních představitelů, tak vyobrazení všech těch neštastných náhod. Obojí šlape na jedničku, herci samozřejmě do svých rolí jako ulití. 4 a půl.

Belmodnův šarm je neoddiskutovatelný, ale buď to bylo scénářem nebo jsem na jeho komiku imunní. Párkrát jsem se zasmál, ale většinou to bylo v souvislosti s komisařem.