Dikaiarchos

Klima filmu lze přeložit, jak to mnozí činí, do posrpnovštiny a popalachovštiny, ale i do pomnichovštiny, poúnorovštiny a dalších - a nejen domorodých - jazyků. A hned se rodí otázka, nakolik se na tíživém klimatu dole podílí děje světa (nenadálá absence dveří) a nakolik tíhnutí sedmihlavé skvadry; a otázka, jak dalece se liší nahoře, snímkem explicitně nevyjevené, od dole. Přemítat je možné i o těch sedmi „konstantách“ lidských myslí a srdcí, a ačkoli netušíme, jak konstantně bytovaly jednotlivé postavy nahoře, dole se jejich vnitřní konstanty proměňují, zvýrazňují, čerchovatí, prolamují i vzdouvají, ve vzájemném kontaktu rozličně zakřivují, a ne vždy pokřivují, vše za manipulativního průvodcova hlasu, normalizátorsky ustanovujícího bezvýchodnost jako přirozenost. Souběžně se touha po naději, a s ní spojená aktivita, mění v trpělivé odevzdání osudu (pasiáns); a nakonec: není trpělivost jen škraboškou, za níž - bez tváře - dlí sama se sebou a s „daným“ stavem spokojená lhostejnost? (To emocionální a až iracionální ticho poté, kdy průvodce oznámí smrt černé ovce-bílé vrány!). Pozor, jestli i na sklonku roku dvacet „nesníme svůj sen“ a přitom „neměříme hloubku jeho barvy“. // Úkol: Podívat se na film v roce 2050 a do té doby se snažit, abych projekci nemusel absolvovat, přinejmenším, v holínkách.

Nejsem znalec jejich tvorby. Ale dvacet Agnèsiných minut ve mně vznítilo vůči oběma literátům sympatii a vyvolalo, možná mylný, pocit, že v zahradě jejich vztahu psala Elsa nohou do čerstvě nakypřené hlíny, zatímco Louis čáral prsty do míjejících mraků. Jejich svatbu si představuji jako obřad dvou psacích strojů, při němž místo slibu zazněl manifest, místo „ano“ stať o „ne“ a polibek vydal slabě vrzavý zvuk otvíraného svazku. Když byla Louisova autorsky úrodná léta napadena anémií, občerstvila ho Elsa – nitrožilně - svými literárními erytrocyty (anebo mu jen připomněla vůni půdy?). Louis, v dobrém i zlém, a nikoli oplátkou, zahrnoval svou Múzu verši, verši, verši… Manželství ve jménu literatury a skrze ni? Jenomže tady opatrně, jelikož na otázku „Díky těm básním jste poznala, že jste milována?“ odpoví Elsa bez zaváhání: „To nevyjevila poezie, ale to ostatní. Život.“

Tož přípitek: Na syna, který se dokumentem (a dokumentem v dokumentu) pokouší přiblížit otci, stiženému „Bouří“, již syn cítí a má z ní strach (ovšem jen on)! Na otce, před nímž se navršily indicie, ze kterých už přece MUSÍ pochopit, proč ho syn umístil do středu svého dvoupodlažního díla! // A rovnou i na ty, kteří se slovem (nebo vědoucím mlčením) pokoušejí přiblížit filmům, protože je mají rádi!

Říká se, že jsou „věci“, o kterých víme, že je víme, ty, o nichž víme, že je nevíme, a ty, o kterých nevíme, že je nevíme; Duras, intelektuálka v každém odlesku svých brýlí a potáhnutí z cigarety, ví i o jiných, s předešlými mírně souvisejících kategoriích: existují věci viděné (a přesto, někdy, nezahlédnuté), neviděné (a přesto spatřitelné) a nespatřitelné (ve filmu jde ale spíš o sluchové ekvivalenty). Režisérka se všemi skupinami artistně žongluje v příběhu dvou lidí, kteří se nikdy nesetkají, znají jen své hlasy a to, co si sdělí. Divák je ovšem vůči postavám – ta důmyslnost! – ve stejné gnozeologické pozici jako oni dva vůči sobě navzájem, odkázán jen na hlas vypravěče, resp. vypravěčů, a jediné, čím si může být jist, je ono pouto, závislost (v nejpřívětivějších tóninách těchto slov) mezi nimi. // „A teď už mlč," sykne Marguerite a foukne mi zásvětní kouř do tváře.

Komplement k novému Attenboroughovi. Inu, jen pokrok, který není učiněn na úkor kohokoliv, není domnělý. // Upřednostnil jsem autentickou verzi před nadabovanou ČT.

Ať už je Zlatý věk tím, co bylo, nebo tím, co, jak si představuje pan Dumitru, přijde v budoucnu, nelze nepozorovat, že od chvíle, kdy se člověk nechal domestikovat pojmoslovím, vytlouká ideu ideou, utkvělou představu představou utkvělejší, názor názorem, jenomže v téhle dojmoslovné chumelenici sice lze vybudovat právě takový vachrlatý piedestal, na nějž se pan Dumitru vydrápal (utekl na něj), ovšem čekat, že z oné setrvačné metelice vzejde harmonie?! Tož, jako druhá Dumitruova choť, beckettovsky čekejme, nebo – sněme. // Ale rozumím tomu na soklu i těm pod ním.

… a je zřejmé, že film nekutá jen v tehdy a tam a že nekončí, když se vizuálně odmlčí (ani nezačíná svým začátkem), ale odvíjí se, se stejnou vážností a nesmlouvavostí, dalšími etapami nevzdálené a z nevědomí se nevzdalující historie Kotliny, a vždy ve vypjaté, rozhodné chvíli (jedno na které návsi, rynku, za jakého dramatického tónu) pohlédne oko kamery na identickou stupnici lidských charakterů, rozehranou dopadajícím stínem demagogie, a spatří, jak právě ti, kteří soudem nebo činem bez rozerdění oddělí/oddělají, odsunou, vytěsní, zneviditelní neproviněné, v ten samý okamžik a touž měrou oddělí, odsunou, vytěsní, zneviditelní část sebe sama, čímž svůj akt křivdy zdvojí a Krajinu dvojnásob uhranou, a čím blíž dnešku by kamera dospěla, tím zřetelněji by nazřela, že Stín nebytní toliko z vůle režimních Stínadel, kdysi hrozících kvérem a vyhnanstvím, a tím křivditele chiméricky vyviňujících, a dnes Stínadel v šalbě důvtipně belzebubovských (a stejně důvtipně odzbrojitelných), nýbrž že nově Stín sílí svobodně, dobrovolně - z vůle tmářských ozvěn, z chorobného šepotu démonů, žijících ve strachu ve stínu katakomb - vykotlaných duší; a kamera bez ustání mimo obraz snímá, potravu stále nalézajíc, protože Stín dál zůstává s touto krajinou… // Tfujtajbl, i tomuhle komentáři!

Sbírám, tedy jsem (fylogeneticky vzato – jak jinak). Ovšem sběratelské milieu pana Mithata je, vnímáno zvenčí, tísnivé k zalknutí, věru dechberoucí. Film, naštěstí pro diváka, postupně odhaluje protagonistovu sebereflexivnost, jež tíži z obsedantně hromaděných věcí zjemní a Velkého Sběratele polidští. // Nerozumím sběratelům, pomyslel jsem si… a zařadil další titul do své kolekce viděných filmů.

Dialog člověka s umělou inteligencí, dialog člověka se sebou samým, a hlavně Dialog dialogů – mezi člověkem a krajinou, během nějž artikulovatelné otázky i odpovědi mizí pod ledovým příkrovem; zůstává to nejcennější: vzájemné tiché zrcadlení, metadialog, při němž je gró, třeba jen na efemérní mžik, patrno, uvědoměno. „Všechno je tu jednoduché. Žádná skrytá logika. Jsou jen změny počasí.“ // Vítěz nejen na festivalovém poli. Těším se na FREM.

Tentokrát žádná tiše vnímající observace à la D'Est. Izrael si vyžádal okamžitou instinktivní reakci. Autorka, skrytá, jako vystrašené zvíře, v noře telavivského apartmánu, učinila z kamery, své mentální dvojnice, smyslovou bytost, která nejčastěji staticky, paralyzovaně zírá oknem do vnějšího světa. V jednom okamžiku se zanoří co nejhlouběji do útrob apartmánu a jindy, když nad nočním městem přelétají letouny, se nekontrolovatelně roztřese. Pudové chování kamery doplňuje Chantal řečí své mysli; jenže ta sice funguje jako prostředek k potírání démonů, ale ve stejném čase jako jejich tvůrce (asociuje obrazy sebevraždy tety Ruth, sebevraždy matky Amose Oze a latentně sebevraždy samotné režisérky). Obě tendence mysli (potírač a tvůrce démonů) pracují současně, ale kdo ví, která z nich je zrovna rychlejší (totéž lze vztáhnout na dění světa, včetně Izraele). Nejsebezáchovněji se významotvorná kamera projeví, když opustí klaustrofobní prostor apartmánu a mysli a spočine tváří v tvář moři. // Film pro nejtrpělivější diváky. Ale co je těch 78 minut oproti míře trpělivosti, již musela autorka vyvinout vůči vlastnímu mučivě balancujícímu nitru; „always the hours“ už od její prvotiny Saute ma ville (1968).