kOCOUR

Banda jednotlivců s plochými osudy a minulostí rekrutovaná z řad nejbanálnějších scenáristických stereotypů, zaklesnutá v průhledném umrtním pořadníku. A nad tím vším vyčnívá Neeson jako úkaz z jiného hereckého světa. Je to film o přežití v extrémních podmínkách, horor, esoterická sonda do hlubin žoldákovy duše? Nebo snad nová vize příběhu o Psu Baskervillském? Třetí Predátor? Scénář bezadně krouží kolem skvělého námětu a marně přemýšlí, z jaké strany to celé uchopit. Postavy zakládají ohně, vyměňují si historky, neohrabaně přemítají o životě, nuceně fuckují a pak ně vyskočí digitalní vlk nebo jim za zády zahřmí vlčí chorál (to jako vážně?). A mistr Carnahan, řemeslník schopný ladně vršit skvělou akci i přestylizované obrazové filtry, tu najednou bezmocně stojí a modlí se, ať už to celé skončí. Protože kde není scénář a kam se nehodí akce a přestylizované filtry, tam ani slovutný mistr nic nezmůže. A když už tu šanci přece jen má, je to podivuhodná mizérie (desetiminutovka na útesu nad řekou otevírá letošní žebříček WTF). Být to jenom Neesonova tichá, komorní, osobní anabáze napříč nehostinnou pustinou (klidně v režii Terrence Malicka), nebylo by o čem, ale tohle nesmyslné skupinové putování postrádá prvky žánrové zábavy jakéhokoliv druhu. [Londýn, 27/1/12]

Slušné řemeslo, z něhož asi nejvíc vykukuje moderní poučka o tom, že automobilovým honičkám už budou navždy nejvíc slušet taxíky a oprýskané ulice evropských metropolí (kdo si ani jednou nevzpomene na Bourna, ať hodí kamenem). Jinak nic nového pod sluncem, přestože Neeson a Ganz jsou geniální a kamera i střih daleko převyšuje béčkový standard, pořád tomu čouhá z bot sláma se značkou produkční díly Dark Castle, jejíž filmy se asi do vyšší ligy nikdy neprokoušou. I když právě tenhle se snaží ze všech sil a v několika momentech (hlavně úvodu) se mu to setsakramentsky daří. Velmi sympatické tři.

Už druhá polovina poslední série vystrkovala růžky scenáristické beznaděje, která rafinovanost zápletek předchozích dvou sérií přebíjela nezvykle velkým počtem penisů a poklesem inteligence hlavních hrdinů na hranici demence. Film bohužel tenhle trend dál rozvíjí (zejména Simon, který má jít na vysokou, má asi o deset přebytečných koleček víc - wtf?) a nejméně třetinou filmu se táhne pocit, že z toho mohl být hodinový a mnohem chytřejší film. I tak tenhle výlet k moři se starými známými potěší, i když seriálem nedotčeni budou asi nechápavě v pravidelných intervalech obracet oči v sloup.

Od minule se toho změnilo hodně, hlavně akce hraje na pekelně oldschoolovou strunu a digitální orgie tolik neperou do očí, bohužel scénář je s přehledem asi nejhorši z celé série. Situace typu dva stojí na balkóně / jeden se naoko hrabe v motoru (ale nikdo doopravdy nikdy nic neopravuje!) a někdo z nich řekne Povídej mi o svém otci..., tak ty jsou tak dementní, až to práská dveřma. Série znovu odhaluje své největší úskalí - mytologie vycucaná z prstu po prvním dílu je enormně vratká až neexistující a nikdo tu už od dvojky nemá co hrát. Z Lina ale se stává čím dál tím lepší akční režisér (první přepadovka a hlavně finále - především část na mostě - jsou geniální, respekt) a není proč se na něj zlobit, v těch testorenových, ale i adrenalinových momentech dodává tu nejlepší možnou kvalitu (a je jich navíc docela dost) a zbytek se s přimhouřením očí dá dost dobře přežít. Kvůli Rockovi, de Almeidovi (vivat Desperado) a zmiňovanému finále mám chuť přihodit hvězdu navíc, ale při vzpomínce na dialogy se mi do hlavy vrací neskonalá bolest. Závěrečný díl nicméně vyhlížím s velkým zájmem. Pokud se všichni sejdou v jednom ringu alespoň ve stávající herecké sestavě a budou si mít i o čem povídat, nebude už co řešit. Dneska vezměte do ruky popcorn, běžte do největšího a nejhlasitějšího kina, co je k dispozici, a nechte se bez výčitek smést vlnou řvoucích motorů, výbuchů, pachu oleje a benzínu a pravého chlapáckého potu, který rozhodně nevoní po jasmínu. Esence sousloví "bezmyšlenkovitý akční výplach" pro letošní sezónu je tu!

Podobný "upgrade" jako z jedničky na dvojku Pirátů: Postavy schematicky poletují z A a do B a po chvilce je vlastně jedno, co se na plátně odehrává. Celá účast diváka se dá charakterizovat přítomností postavy cikánské věštkyně Noomi Rapace: I ta se filmem jen tak prokouká a téměř promlčí, protože nemá pražádný prostor k řádnému nahlednutí celému detektivnímu pátrání pod pokličku, natož odhalování indicií. Ritchie valí na plátno jednu zpomalovačku za druhou a zahlcuje omamnými vizuály, ale jako vypravěč příběhu, který strhne, selhává. Zbývá série schematických honiček se zaměnitelnou choreografií, průběhem i vyústěním, na jejímž konci přetrvává hořký pocit, že doyleovský arcidémon Moriarty si rozhodně zasloužil mnohem důstojnější duel. 5/10 [Londýn, 6/12/2011]

Vyústění většiny gagů a v podstatě jen úplně základní scénářová kostra upomíná na to, že s tak ohromným potenciálem z toho šlo vytřískat mnohem, ale mnohem víc. Vedlejší postavy jsou navíc stokrát zajímavější a vtipnější než hlavní trio, které by se bez Batemana mimochodem ve všech těch schematických sandlerovinách totálně utopilo. Mohla z toho být kultovka, je z toho jen nezávadná jednohubka, na kterou si za měsíc nikdo nevzpomene.

Minimalistické, ale plné intenzivních a neuvěřitelně pravdivých detailů o soužití v téhle konkrétní konstalaci (cizinec, cizinka, cizí země a potřeba s někým být). Film, který je rozhodně víc o osobním prožitku než o nějakých "objektivních filmařských kvalitách", přestože kamera je dechberoucí a arménské hory a údolí se jen tak neokoukají. To hlavní ale leží v nevyřčených mezerách mezi všemi těmi obrazy, kde se dva snaží najít sami sebe a zároveň i toho druhého. Přes pomalejší tempo v úvodu silná pocitová pecka.

Běh Nicolase Cage začíná notně připomínat běh Ashtona Kutchera! A k tomu pár kouzelných off topic hlášek (Take a leak... buy a hot dog!). Bohužel to není guilty pleasure, ale jen nuzná scenáristická pakárna. Pearce je pro takové filmy škoda, Cage na vyšší metu už asi nedosáhne.

Našláplý úvod s přelety nad městem a předzvěstí věcí obrovských (boží soundtrack!) téměř vrací mysl do devadesátek, už chybí jen ten John McClane. A i když ta nostalgie postupně ubývá na vrub současného look&feelu, nikdy doopravdy nezmizí. Samozřejmě nechybí nějaké to ale: Duncan Jones má k dispozici látku na jednu krátkou povídku. A ví to moc dobře. A snaží se ze všech sil, aby to nešlo prohlédnout. Past zvaná pointa nakonec předčasně sklapne a ke slovu se zákonitě dostává materiál, která musí naplnit kvóty hollywoodských "thrillerů s dojezdem" (a hlavně kvóty stopáže celovečerních filmů). Na moment zamrzí, že ten potenciál nešel mnohem výš, ale nakonec to vůbec není takový problém. Jones totiž netlačí na pilu a plynule přeřazuje na mód "upřímného thrilleru", kde působí něuvěřitelně sebejistě. A baví s velkou grácií. Výsledkem je příjemný "rychlý film", který zbytečně neopakuje, netáhne se, a říká jen to podstatné - a i když to podstatné už zaznělo v jiných filmech a nic zásadně nového se tu neodehrává, slovy hudebních znalců prostě "šlape jako máloco". Slabší, ale velmi radostné čtyři za tenhle mírně nedomrlý, ale po všech stránkách velesympatický zážitek. Gyllenhall by s přehledem utáhl roli Bournea (prosím prosím).

Na art příliš povrchní a nabubřelé, na thriller poněkud sterilní. Divácky vděčné akční scény v nevděčném neakčním filmu, osudové drama bez dramatu, velká slova zející prázdnotou. A za tím vším krčící se Steven Soderbergh s potutelným úsměvem, který říká "stejně ty prachy zase příště dostanu a budu si dál dělat, co chci. Na vás mi zas tolik nezáleží!" Bourne by měl ze všech těch naháněček a kontaktních soubojů určitě radost, ale ze zbytku by se rozplakal jako malá holka. [18/1/12, Londýn]