vnimatkrasu

Svět potřebuje svůj Riverdale. Jeho zápletky na úrovni rodokapsovýho románu. Jeho herce jak vystřižený z Instagramu. Jeho soundtrack, co vám pravidelně doporučí novou indie kapelu. Jeho návykový tempo. Svět prostě potřebuje svůj Riverdale. Vy možná ne. Pokud je vám přes dvacet, a v noci už se vám nezdá o tom, jak brousíte svou mladou učitelku příroďáku.

Dokud hraje vážná hudba a dokud vás kamera nabádá dívat se Natalii do očí a Emily do výstřihu, je In Darkness neškodně fajn. Jen co ale začne scénář smrdět ambicema velkýho thrilleru, dojde vám, že to co kupí už nejsou zvraty, ale zvratky.

Jedinou silnou zbraní Větve je, že je docela hot 🔥. A když se Jaz Sinclair koketně povaluje po sófa, funguje ve filmu relativně zábavná chemie. Jen, co se ale příběh zlomí do hororu, zlomíte se v pase i vy. Smíchy.

Rozpory a rozpaky. Na jedný straně boží práce s kamerou a úžasný flashbacky, na tý druhý ústřední postava. Tý Benedictovo onanie je v ní moc. A já tak ze všeho nejvíc cítil vítr kolem uší. To z toho, jak rychle přestalo bejt vtipný to šišlání, monologování a vozembouch.

Příšernej pilot, nefunkční hororovost a standardně blbě obsazenej Luke Evans. The Alienist ale s dalšími díly roste a potěší i tím, že jde o uzavřenou kriminálku bez povinnýho náběhu na druhou řadu. Tajně jsem doufal v silnější scénář. Namísto něj vás tu okouzlí famózní výprava a Dakota Fanning. ❤

Očista. Bajo la Rosa je rozhodně osmnáct plus. A kór při hře na pravdu šlape jako Sagan. Oceňuju především, že autoři nesklouzli k imitaci Hanekeho a jedou po takový tý civilní, naturalistický, španělský vlně, u níž se můžete spolehnout, že bude mít pointu. Pointa tu je. Přesto mi něco chybělo k pětihvězdě. Možná jedna mrkev namazaná máslem.

V kině za dva, v televizi za čtyři. Death Wish je film, ke kterýmu se hodí pár piv, 🍕a vypnutej maják. Willis v něm hraje, Carnahan občas procedí fór a Roth režíruje rutinně, ale hladce. A mně prostě asi sedlo, že je to snad po dvaceti letech první film s Brucem, ze kterýho mi necukají oči, a ve kterým si překvapivě užívám, když natáhne kapuci a popadne kvér.

Jo, tak nějak jsem asi moh čekat, že Primal Rage bude infantilní sračka. Co jsem ale nečekal je první půlka, ve který se neděje vůbec nic, kromě toho, že občas v lese ožije pařez. Nebo to, že navzdory nesporný komičnosti záporáka dostanu snad nejvážnější horor za poslední roky. Body? Za masky. Ty jediný tu vypadaj, že je nezvrátila opice.

Tin Star má v jedný kapse herce z Tarantinovek a v druhý líbezbrýf pro Fargo. Bohužel mu ale chybí třetí kapsa, do který by schraňoval vlastní munici. A tak zatímco genius loci tu ještě docela funguje, když se autoři pokouší o hlášky, strašně srandovně z nich sálá snaha o kultovnost.

Steven Judd je spíš fanoušek hororu než fanoušek režie. Objektivy v hlavě jsou totiž docela vtipný, a když někomu prsknou kyselinu do ksichtu, hezky mu to po ní teče. Filmovosti Headgame ale chybí prachy i talent. A tak se namísto o postavy bojíte spíš o svůj vkus. To aby mu nezůstaly jizvy na čele.