Amonasr

Násilí nic neřeší. Výtečné drama z období hledání příměří mezi IRA a protestanty, které má silný humanistický náboj.

Nádherná kamera se spoustou vymazlených obrazových kompozic, seversky úsporně pomalé vyprávění plné potlačovaných emocí v souladu s naturelem hlavní hrdinky.

Hodně depresivní a zaroveň naprosto černobílý díl. Dobro a zlo je zde líčeno bez jakýchkoliv odstínů šedi, ovšem skutečný život takto vyhroceně nefunguje ani v tak složité době,  v jaké se odehrává tato epizoda.

Výtečné spojení moderního tance, živé hudby, počítačové a audiovizuální techniky s umělou inteligencí, ani nevím, jak všechny prvky pojmenovat. Viděl jsem i přímo na scéně Laterny Magiky, kde to kouzlení bylo snad ještě magičtější než z obrazovky. V TV je člověk už zvyklý na různé počítačové triky a hned tak něco ho nepřekvapí. Když se to ale odehrává naživo přímo před vámi v reálném čase, zůstává rozum až stát. Pavlíčkova živá improvizace vše kongeniálně ještě umocňuje. Umělecký zážitek par excellence.

Sugestivně zpracovaný příběh o strastech migrantů, jehož evidentním posláním je získat pochopení pro migranty, kteří jsou v hostitelských zemích přijímáni zpravidla s velkou nedůvěrou a nevraživostí místních. Částečně se film snaží ospravedlnit i různé kriminální chování těch, pro které je to jediný způsob přežití. Důležité je, pokud se divák nad situací běženců alespoň snaží zamyslet, přestože jde o problém, jehož řešení se zdá být v nedohlednu. Důležitější je totiž klast si otázky,  než vynášet unáhlené soudy. Snímek v tomto směru určitě působí a skvělé zpracování tomu jen napomáhá.

Dva poněkud vyšinutí lidé, které svět pro jejich excentričnost nechápe, a kteří v sobě i přes dvougenerační věkový rozdíl najdou osudové zalíbení. Film i přes neustálou blízkost smrti má neobyčejně optimistický náboj lásky k životu díky humornému nadhledu.

Na film se dá jako na pohádku dobře dívat i po těch letech a je také zřejmé, jak daleko byl v té době Hollywood po technické stránce před evropskou kinematografií.

Zatím asi nejlepší epizoda z celé série, která ukázala, že klidné předání moci se nemohlo obejít bez zakulisnich jednání mezi Havlem a Čalfou. Na druhou stranu tato taktika vzbuzuje už asi navždy pochybnosti a různé spiklenecké teorie a zpochybňuje do jisté míry onu proklamovanou Havlovu morální čistotu. Ostatně v době jeho úřadování se k těmto pochybnostem nabalovaly mnohé další, takže Havel měl a dosud má mnohem větší kredit v zahraničí (vyjma Srbska apod.) než doma. Pouze Oskar Krejčí zde byl zobrazen až příliš démonicky, jako by si s ním chtěl snad Kosatík vyřídit nějaké soukromé účty.

Pokus napsat pro plzeňské divadlo původní hru je docela sympatický, zvlášť když naše divadelní scény jsou zasypány divadelním komediálním kýčem z dovozu, který jen kazí divácký vkus. Tato mystifikační hra, kterou bych čistou komedií asi úplně nenazval, i když diváci se nejvíc smáli a tleskali holému zadku Martina Stránského hned na začátku, se snažila alespoň o něco originálního, o zdánlivě závažnější příběh. Vyšlo to sice asi jen napůl, ale aspoň že tak. Pokud jde o silné přehrávání, to je myslím současný módní divadelní trend, který snad zase časem vyšumí - méně by totiž i tady bylo více.

Vcelku objektivní dokument, i když zdůrazňuje víc to negativní na jeho osobnosti,  než čeho by se dalo vážit.  Po sovětské okupaci bylo každému jasné, že Pražské jaro skončilo, do Husáka se ale vkládaly jisté naděje, že bude hrát se Sověty chytrou hru a alespoň něco dokáže uhájit. Z toho ale národ brzy vystřízlivěl, Husák podřídil vše jen svým vlastním mocenským ambicím.