Amonasr

Netuším, jak vyznívala Kohoutova hra na divadle, ale filmový přepis se moc nepovedl.  Označení jako komedie snad musí být omyl a téměř v polovině 60. let, kdy už se kulturní fronta hodně probouzela - a ve filmu zvlášť - tohle působí ještě jako závan let padesátých: kolektiv sem, kolektiv tam, to muselo trhat divákům uši už tenkrát. Ani se nechce věřit, že během pár let se Kohout naprosto proměnil a stal se z něj jednak výrazný exponent kulturního vzepětí pražského jara a nepochybně i skvělý dramatik. Tady se ze svých svazáckých střevíců však ještě nevymanil. Možná to ale naopak nezvládla režisérka a nepochopila smysl hry, třeba to Kohout pojímal víc ironicky (možná proto "komedie"?), těžko říct.  Smysl filmu však rozhodně nemůže pochopit současný divák, pokud onu dobu nezažil alespoň jako dítě - zkrátka tohle dobu svého vzniku nepřežilo a zajímavé jsou na filmu jen postavy některých později úspěšných herců (pro srovnání s jejich dalším vývojem) a přeci jen docela vystižená atmosféra 60. let alespoň z těch několika nemnoha exteriérových záběrů, například pohledů z okna na Karlovy Vary.

Zpočátku byl pro mě film dost odpudivý hlavně prostředím, ve kterém se odehrával. Postupně byl ale stále sofistikovanější, až mě nakonec překvapivě docela vtáhl. Jen ty akční scény snad nemusely být až tak přehnané. Ale chápu - současný většinový divák si žádá své a kšeft je kšeft.

O De Sicovi jsme se ještě na gymnáziu učili jako o jedné z ikon světového filmu. Až do shlédnutí tohoto snímku by mě tedy nenapadlo, že mohl natočit tak kýčovitou romanci, při níž člověk ani neví, jestli se má tak nemožnému přehrávání obou hvězd útrpně smát nebo mu za ně má být stydno. Režisér už se nejspíš musel sám potýkat s plačtivou senilitou, lepší vysvětlení mě nenapadá.

Dobré jako odstrašující instruktážní film pro ty neuvěřitelně naivní ženy, které každou chvíli naletí podobným podvodníkům na internetu. Jako filmové drama je to ale hodně plytké, nevěrohodné vykonstruované a až televizně laciné.

Poněkud bizarní příběh na hranici představ a reality, relativizující lidskou bídu i vznešenost jak obrazně, tak doslova. Lazzaro, jediná opravdu čistá a bezelstná bytost, má zde své alter ego ve vlku samotáři, který nezapadá svou nezáludnou naivitou do lidské smečky a je tak odsouzen k věčnému nepochopení a vyvržení. Pokud se tedy nenaskytne zrovna příležitost ho naopak využít ve svůj prospěch. Alegorie de facto jakéhokoliv lidského společenství napříč celou lidskou historií.

Ačkoliv má film silný sociální podtext, je natočen překvapivě poeticky, místy má až snovou, tajemnou až znepokojivou atmosféru. Dramatičnost snímku umocňuje často hodně expresivní hudba. Film sice ještě nelze označit za předzvěst slavné nové vlny čs. filmu 60. let (dosud nepřekonané), ale zřetelně se již vymanil z plochého schematismu let padesátých. O velké sociální nespravedlnosti zobrazené doby netřeba pochybovat ani dnes, jak to podle mne poněkud nemístně ironizuje úvodní komentovaný obsah.

Neprůstřelný Bruce Willis s chladnokrevně nezúčastněným nadhledem v jednotvárném a málo nápaditém westernu ze zapadlé díry  v Texasu 20. let.

Dokonalé akční krimi, napínavé i překvapivé od začátku až do konce. Perfektními automobilovými honičkami, střílením a krví se nijak nešetří, přesto to nejde až za hranu snesitelnosti. Zkrátka vymazlený filmový kousek, který baví. Oceňuji i to, že si nehraje na něco, čím není, skrytou hloubku proto ani netřeba hledat.

Typicky normalizační kousek, který kouzlem nechtěného vyznívá svou celkovou atmosférou značně depresivně. Krásy Prahy jsou utopeny nejen v normalizační šedi, ale i v neumětelském scénáři a neumětelské režii. Film tak působí přesně opačně, než jak to tvůrci zamýšleli. Z oslavy záslužné práce příslušníků VB, kteří se brodí pražským nočním semeništěm zla, se tak "povedlo" jen vypustit do kin noční můru každého i tehdejšího alespoň trochu normálního diváka. Dnes film může sloužit snad jen jako dokumentace normalizačního úpadku nejen tehdejší filmové tvorby, ale i celého tehdejšího systému, který se zakrátko zákonitě zhroutil, i když tenkrát si to ještě nikdo neuměl představit.

Film je překvapivě silnější v poslední fázi, tj. po propuštění Jiřiny Štepničkové z kriminálu, kdy ze sebe setřásl černobílou schematičnost zobrazení 50. let. Ne, že by snad ta doba byla v něčem lepší, ale většina dialogů šustila papírem a herci nebyli ve svých rolích skutečně uvěřitelnými živými figurami, až na Zuzanu Stivínovou.