Amonasr

Výborné psychologické drama, které na pozadí souboje reportérky s vládou Spojených států o ochranu svého zdroje plasticky rozkrývá mašinérii amerických tajných služeb a justice, proti níž je jednotlivec prakticky bezbranný. Překvapivá závěrečná pointa pak znejisťuje i samotného diváka v jeho pohledu na to, zda je správné vždy a za všech okolností hájit principy vlastní i novinářské cti a zda jsou přinesené oběti adekvátní dosaženým cílům.

Film se nezdá být nějak přikrášlený, jak to u podobných snímků bývá, čemuž napomohlo možná i to, že zachycuje život Edith Piaf ještě předtím, než se stala skutečně slavnou. Že měla těžké začátky je známé, ale snímek ji vykresluje i jako složitou osobnost, s níž nebylo lehké vyjít. Je výborně natočený a když se k tomu přičte i jeho zřejmá pravdivost, zaslouží si nejvyšší ocenění.

Passolini natočil další zajímavou mozaiku příběhů podle klasických literárních děl s neskrývaným erotickým akcentem a neskrývanou vlastní sexuální orientací. Kontroverzní v té době mohlo být snad jen to, že zatímco nahé ženské tělo by ve filmu nikoho nepřekvapilo, nahé mužské tělo mohlo leckteré mužské diváky pohoršovat. Nakonec - je tomu snad dnes výrazně jinak? K antickému ideálu krásy máme zřejmě i dnes ještě stále hodně daleko.

Dvě desetiletí po válce už bylo možné točit odlehčené komedie vysmívající se Němcům. Tato patří i přes svou bláznivost ještě k těm uměřenějším s řadou vcelku vtipných gagů a situací. Bláznivé komedie nejsou úplně můj šálek kávy, ale tato je docela stravitelná.

Příjemná, i když poněkud zdlouhavá, komedie s oslnivě barevnou výpravou a kostýmy. Ovšem po shlédnutí lehce zapomenutelná.

Překvapivě poetický film s úžasnou kamerou i zajímavými obrazy, kterým se prolíná od počátku zvláštní nostalgie a smutek předznamenávající do jisté míry i jeho vyústění. Na bulharského režiséra v počátcích normalizace nečekaný, o to příjemnější počin. Jedna z nejlepších rolí Luby Skořepové.

Hloupoučký scénář nabitý záplavou křečovitých gagů nestačila zachránit ani skvěle barevná výprava, ani výborná hudba ani občas povedený vtip.

Mistrovské zpracování známé Čapkovy povídky s dokonale vystiženou dobovou atmosférou. Působivé vyznění podpořily výtečné herecké výkony zejména Václava Vosky a Vlastimila Haška, který v této miniatuře předvedl možná svou nejlepší televizní hereckou kreaci. Poetičnost snímku souzní s jeho názvem.

Podivně vykonstruovaný a nevěrohodně působící snímek, kterému evidentně nevěří ani samotní herci, takže podle toho vypadají i jejich výkony.  Poměrně zbytečný film, který si na něco hraje, aniž by sám věděl, na co.

Na svou dobu pozoruhodně kritický snímek, který  dobře ukazuje, proč musel tzv. reálný socialismus v ekonomické soutěži s kapitalismem nakonec zákonitě padnout. A to dokonce ještě za hluboké normalizace, dávno před tím, než se Gorbačov svou perestrojkou pokusil zachránit nezachranitelné. Film totiž velmi realisticky zobrazuje, jak to za socialismu skutečně chodilo, proč se vyrábělo tak neefektivně, a jak byly i dobře míněné snahy jedinců o jeho vylepšení vlastně marné. Film sice neútočí otevřeně přímo na systém, to by cenzura ani nepřipustila, ale zpochybňuje obecně zakořeněnou společenskou morálku, kterou ovšem plodil především právě systém sám. I přes zvolené pracovní prostředí je téma podáno s příjemně odlehčenou  humornou nadsázkou a roztomilý, nicméně odvážný klučina Marek Brodský si nemůže nezískat divákovy sympatie. Hvězdičku navíc přidávám právě proto, že se tvůrci chytře a vcelku zdařile chopili tématu ještě dávno předtím, než to bylo se sovětskou perestrojkou a glasností v zádech nesrovnatelně snadnější. .