Amonasr

Klíčovým momentem filmu je podle mne Nicholsonův monolog o svobodě, kdy svým parťákům vysvětluje, proč jsou ostatním tak nebezpeční - protože na rozdíl od nich o svobodě jen nemluví, ale skutečně svobodně žijí. Všem třem se to také nakonec stane osudným. I přes tragické vyznění z filmu dýchá svobodomyslnost a ukazuje Ameriku v celé její nekonečné mnohotvárné pestrosti, včetně nesmiřitelných kontrastů, které ale dělají Ameriku Amerikou. Vynikající kamera, vynikající střih, přesvědčivé herecké výkony a neméně zdařilá režie. Film nepochybně patří ke skvostům nejen americké kinematografie. Na Denise Hoppera mám i drobnou osobní vzpomínku, kdy jsme si dokonce byli představeni před vernisáží obrazů Anny Chromy v pražském Karolinu na podzim 1992, které byl zřejmě na pozvání umělkyně přítomen. Až do té doby jsem vůbec netušil, o jak slavného herce (a režiséra) jde.

Spíš podprůměrná TV inscenace, na verneovku dost nedotažená, málo propracovaná a dialogy i některými hereckými výkony málo přesvědčivá. Jakési podivné, jakoby odbarvené černošské paruky, které měly evokovat irskou národnost, dělaly nejen z hlavních hrdinů, ale například i z komparsu ve vězení směšně panoptikální figurky, což vyznění inscenace také na kvalitě zrovna nepřidalo.

Melodramatický a nejspíš i hodně zidealizovaný příběh mně naprosto neznámé spisovatelky dětských knížek. Je ale natočen s takovou grácií i životním nadhledem a správně okořeněn i pravým anglickým humorem, že si ode mne nakonec 4 hvězdičky vcelku s přehledem vysloužil.

Tendenční zpracování, které je v anotaci eufemisticky nazváno "básnickou nadsázkou". Určité pasáže jsou zajímavé a některé herecké výkony kvalitní, jiné jsou až nesnesitelně přitažené za vlasy a přehrávané. Zejména hysterické scény Daniely Kolářové až rvou místy uši.

Artově natočený film, který se příjemně vymyká unavené šedi současné české kinematografie. Zajímavě posunutý pohled na případ skutečného sériového vraha nejen očima jeho obhájce, ale vlastně i skrz  jeho intenzivní prožívání, které se zpětně odráží i na mladém obhájci samotném. Vynikající vizuální stránka, skvělé herecké výkony, výborná hudba a řada podnětů k hlubšímu zamyšlení. Mnohé scény jsou sice drsné, ale přitom ne samoúčelně. Takto zdařilý film srovnatelný s produkcí vyspělých kinematografií se v úpadkovém českém klientelisticky zaneřáděném rybníčku objeví jen zcela výjimečně.

Martin Frič nemohl natočit špatný film a je třeba ocenit i to, že se na počátku 50. let dokázal vyhnout zbytečnému ideologizování. Nicméně určitému schematismu při vylíčení, jak chytří odbojáři dokázali přechytračit i gestapo, vrcholícímu v triumfálním závěrečném happyendu, se vyhnout nedokázal. Ovšem omlouvá ho, že od války uplynula příliš krátká doba, aby se o ní daly točit hlubší filmy, a navíc národ si potřeboval něčím podobným hojit nejrůznější rány a zvyšovat sebevědomí. S přihlédnutím k okolnostem šlo tedy o vcelku zdařilý počin, nicméně ne až na 4 hvězdičky, 3 tentokrát musí stačit

Je až neuvěřitelné, kolik kvalitních filmů přinesla slavná československá nová vlna a jak moc to kontrastuje s marasmem současného českého filmu.  Film je jakýmsi  až bizarním leporelem svérázných postaviček z žižkovské periferie, přičemž velkou roli tu hraje i nadsázka až na hraně reality a snu. Zároveň svou syrovostí onen tehdejší žižkovský svéráz asi dost věrně odráží. Snímek, který byl ve své době jen jedním z mnoha podobně kvalitních, přičemž se jiné zapsaly do povědomí mnohem výrazněji a trvaleji, úroveň současné české kinematografie i tak hravě převyšuje o několik tříd.

Osobně bych to asi do žánru komedie nezařadil, spíš je to takové odlehčené drama. Tedy drama jako žánr, nikoliv jako něco akčně dramatického.  Příběh má v sobě sice spoustu dobrodružných momentů, přesto však neoplývá příliš velkým napětím. Vnímám ho spíš jako snahu zobrazit romskou mentalitu, která staví na snech a na prožitku dne a příliš se asi nestará o to, co bude a jak se toho dobrat, spoléhá na štěstí a na náhodu - někdy to vyjde a někdy ne. A taky na romskou sounáležitost, dokonce v mezinárodním měřítku, kdy si jsou schopni vzájemně pomoci, ale když to jde, tak na tom chtějí i vydělat. Od podobného filmu asi nelze očekávat, že bude zpracován podle hodnotových měřítek většinové populace nebo je dokonce mravokárně prosazovat - jde zkrátka o dva různé světy, které se nějakým způsobem protínají, ale nikdy spolu nesplynou.  A o tom to celé možná i je - zkusit pochopit, nikoliv chtít něco řešit nebo měnit, případně se alespoň pohoršovat.

Na film točící se kolem boxu jsem moc chuti neměl, ale protože Muhammad Ali byl kdysi tak celosvětové známá osobnost, rozhodl jsem se nakonec, že bych tento snímek asi vidět měl, abych se o něm dozvěděl trochu víc. A nelitoval jsem, po jeho shlédnutí už není tento slavný boxer pro mě jenom jméno z novinových titulků, ale i živý člověk, který šel odhodlaně za svým cílem a dosáhl ho. Dokonce se dokázal zvednout několikrát. Film sice trpí jako většina životopisných filmů snahou zachytit životaběh hlavního hrdiny co nejobsáhleji, čímž ale zůstává jen na povrchu, na druhou stranu dokázal vykreslit atmosféru zápasů tak strhujícím způsobem, že mě bavilo zaujatě sledovat něco, na co by mě v životě nenapadlo jít se podívat naživo ani náhodou nebo si kvůli tomu třeba zapnout televizi. To je na filmu asi jeho nejsilnější stránka. A i přes chybějící hloubku psychologického vykreslení postavy Aliho, přeci jen si získal mé sympatie za svou nezlomnou hrdost, odvahu postavit se establishmentu i odmítání války ve Vietnamu. I když je mi samozřejmě jasné, že stejně jako 99,9% ostatních životopisných filmů, i tento nepochybně svého hrdinu jednostranně zidealizoval. Nicméně se mu dá věřit, že i boxer může mít mozek, byť ve skutečnosti to byl právě on, který Aliho později zradil.

Provokativnost bych od Pasoliniho určitě čekal, zároveň ale i s přesahem, kterého tady ovšem moc nebylo. Vyšel z toho takový ledabyle pospojovaný středověký pell-mell, ovšem dobře probarvený a okořeněný erotikou, smíchanou zároveň s ošklivostí. Vychází z toho nakonec, že svět se sice mění, ale lidé jsou v podstatě stále stejní.