DanteZ

Gretel & Hansel by neměl být pouštěn s očekáváním precizního převyprávění grimmovské pohádky. Perkins příběhovou linku využívá spíše jako páteř, kterou balí do stylového a působivého vizuálu. Více než dialogy a monology film poutá spíše obrazem. Perkins volí čtvercové plátno a rozjíždí hru silně inspirovanou geometrickým fetišismem Kubricka, klasickým filmovým expresionismem a post-modernou. Hra s temnými siluetami a černými kostýmy připomíná Nosferatu, okultně laděná symbolika a bizarní výjevy smrdí surrealistickými snímky Jodorowskiho a Lynche. Dohromady vzniká snová vizuální meditace v podzimních barvách, která se opatrně zabývá tématem archetypu čarodějnice. Mohla by jít ale více do hloubky. Takto jde pouze o solidní jednorázovku s opojným lookem bez většího přesahu.

Hvězda navíc za Tiffany haddish, která (mimo jiné brázdící státy ve fízlácké káře bez dveří) si to celé krade pro sebe.

Ty vole. Tohle fakt ne. Mileniálům podbízivá rádoby retro-hříčka , která vznikla poté, co si scénárista přečetl stránku Wikipedie o Cyberpunku, a následně se při psaní replik inspiroval 4 roky starými posty na 9Gagu. Úplně vidím, jak to nějaký fracek pouští rodičům a říká jim, jak tomu nerozumí.

"Seen a Gaspar Noé film once", the movie.

„Joker“ rozhodně není pouhým dalším super-hero/origin filmem. V mnoha ohledech jde dále. Má přesah a jeho sdělení smrdí z každého záběru, ve kterém Joaquin Phoenix předvádí doslova maniakální herecký koncert. Todd Phillips (pravděpodobně tlačený studiem) však divákovu smyslu pro interpretaci nedůvěřuje, a raději mu jde až příliš napřed, čímž celý snímek značně shazuje. Celá recenze zde.

Midsommar je z technického hlediska téměř dokonalý horor. Na té sluncem ozářené kráse jej hyzdí místy ne úplně přesný tah na branku z autorského hlediska. Zatímco Hereditary využilo informace z Goetie k vytažení intenzity závěru filmu do plných otáček, Midsommar se s úchylnými tradicemi švédského kultu sem tam do černého netrefí. Nejde však o žádný průser. Aster filmem stvrdil svoje ambice a koule pouštět se do sfér hororu, které jdou proti soudobým konvencím. Už teď se těším na prodlouženou verzi a další projekty, na kterých se režisér bude podílet. Celá recenze zde.

The Wind nedosahuje intenzity a psychologické rafinovanosti tzv. grief hororů jako Babadook nebo Hereditary. Jde však o neotřelý pohled na obdobné téma, který v hororovém žánru často nevídáme. Nečekejte přílišné zneklidnění a salvy děsu. Sledujte The Wind spíše jako chytrou a originální žánrovku a příliš zklamáni nebudete. Celá recenze zde.

A Prayer Before Dawn může dojet na nesprávnou cílovku. Ti, kteří k filmu přistoupí jako ke sportovnímu dramatu, budou nejspíše zklamáni. Thajskému boxu film totiž nevěnuje dostatek času a snímání jednotlivých zápasů je z tohoto hlediska nezdařilé. Pokud však k filmu přistoupíte jako k sondě, která pracuje s boxem jako s kulturním fenoménem, který může tvrdým způsobem zavrženému floutkovi zachránit prdel, můžete se těšit na nepříjemný, ale velmi zajímavě zpracovaný viscerální zážitek. Celá recenze zde.

Mandy asi funguje jako tečka pro festivaly, kdy vyčerpaní diváci vstupují do kinematografického deliria. Sledovat film samotný je totiž celkem nuda. Nechat se filmem unášet a znásilňovat musí být naopak zábava. Neplánujte si ji jako hlavní plán večera. Doražte se jí nad ránem a trefí se vám, pokud holdujete bizarní filmové samohaně, do chuti. Celá recenze zde.

Trierův Jack je jedním z nejintenzivnějších, nejhumornějších a nejintrospektivnějších filmů o sériových vrazích v historii kinematografie. Režisér do této bizarní miniškatule přináší charakteristický rukopis, díky kterému film neustupuje před ničím a zároveň nepůsobí prvoplánově. Odpusťte mu proto zdlouhavou tečku a jděte se pobavit nad něčím, co jste si nikdy nedokázali představit jako komediální materiál. Budete znechuceni z filmu, ze sebe a i z ostatních návštěvníků kina, kteří film ustojí. Celá recenze zde.